Operní panorama Heleny Havlíkové (315) – Nový Giovanni: recyklace místo inovace

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Don Giovanni je vděčný titul pro inscenační výklady a bývá uváděn v mnoha podobách: hlavní postavu jsme mohli vidět jako neodolatelného svůdce, který si hédonisticky užívá svůj promiskuitní vztah k ženám, ale i jako impotenta, který zájem o ženy jen předstírá, jako elegantního šlechtice i odpudivého bezdomovce (recenze dvou záznamů nedávných inscenací v Helsinkách a v Římě s překvapivým vyústěním viz 269. Operní panorama zde). Alexander Mørk–Eidem, který působí převážně v Oslo a ve Stockholmu v oblasti činohry a dosud nastudoval pouze tři opery (v Oslo Kouzelnou flétnu a Perníkovou chaloupku a před deseti lety v berlínské Komické opeře Händelova Orlanda), se holedbá svým inovativním přístupem.

V případě Dona Giovanniho si režisér usmyslel, že jeho poslední chvíle objasní tak, že umírá a dny má sečteny. Jenže Mørk–Eidem rozhodně není první ani jediný, kdo přišel s řešením, že Komtur při souboji Giovanniho zraní. Legendární je salcburská inscenace Clause Gutha, který ji však zasadil do celkově promyšlené koncepce Giovanniho jako zdrogovaného vyvrhele. Přímo s motivem smrti obou mužů při úvodním souboji pracoval také David Radok v inscenaci v roce 1991, který ho rozvedl svým výkladem pokračování opery jako Giovanniho cesty prázdnotou existenciálního prostoru lemovaného plastikami víry, rozkoše, utrpení a smrti, aby se v závěru tento hrdina rozkoše a touhy jako náš současník v jogging dresu s nakousnutým jablkem v ruce vesele vydal zadní vchodem vstříc noční Praze.

W. A. Mozart, Don Giovanni – Národní divadlo, 24. dubna 2021: Zerlina, Donna Elvira, Don Ottavio, Don Giovanni a Donna Anna (L. Máčiková, A. Poláčková, R. Samek, P. Kubáň a J. Sibera) (foto Jan Pohribný)
W. A. Mozart, Don Giovanni – Národní divadlo, 24. dubna 2021: Zerlina, Donna Elvira, Don Ottavio, Don Giovanni a Donna Anna (L. Máčiková, A. Poláčková, R. Samek, P. Kubáň a J. Sibera) (foto Jan Pohribný)

V inscenaci Mørk–Eidema pozornost k čím dál zkrvavenějšímu Giovanniho břichu překrývá základní téma donchuanství, ať už jako marného hledání smyslu života nebo naopak jeho rebelského vychutnávání naplno do poslední vteřiny. Giovanniho „odchod“ z tohoto světa, vrcholnou dramatickou scénu opery, režisér „vyřešil“ jednoduše tak, že před umírajícím vytáhl oponu. Ostatně podobně nám neukázal řadu dalších důležitých scén včetně situace, jak Giovanni poté, co ho Komtur bodne do břicha, svého soka zabije. Když Leporello strhne oponu, vidíme sice sedět Komtura na invalidním kolečkovém křesle jako repliku sochy Commendatore Anny Chromy, ale to, že by mohl představovat Plášť svědomí,režisér závěrem popřel: scénu, kdy se Giovanni podle libreta i hudby ruku v mrazivé ruce Komtura odmítá kát a propadá se do muk plamenů, prohospodařil tím, že nechal obživlého Komtura v domáckém brokátovém županu (nikoli sochu), aby Giovanniho realisticky „dorazil“ čepelí skryté ve vycházkové holi.

Ačkoli Mørk–Eidem nechává Giovanniho dvě a půl hodiny umírat a pak dorazit starcem v županu, v závěru si vypůjčil další mnohokrát použitý nápad – nesmrtelnost donchuanství. Giovanni, opět ve žlutém kabátě, jaký nosí pasivní Ottavio, se s jízlivým smíchem mihne za „přeživšími“. Jak už jsem zmínila, u nás známe toto vyústění třeba z důvtipného finále režie Davida Radoka s promyšleným zúročením genia loci Stavovského divadla oscilací mezi Mozartovými časy a současností.

Za režijní inovaci by snad bylo možné považovat situaci, kdy dá Giovanni plačící Anně místo kapesníčku svoji pásku přes oči, tu masku, pod kterou kryl svoji identitu, když ji sváděl. Anna však tak triviální odhalení totožnosti nepotřebuje – v hloubi srdce ji zná. A režisér tím jen uvrhl Giovanniho do role nepozorného hlupáka.

Škrty spíš budí dojem, že režisér si nevěděl rady s tím, jak vyplnit hudbou vyměřený čas. Onen vídeňský přidaný velký výstup naštvané Elviry je aranžován zcela staticky, podobně jako spousta dalších scén, kdy sólisté jen postávají po jevišti čelem dopředu bez navazování vzájemných vztahů. A to navýsost zkušený režisér televizního záznamu Tomáš Šimerda dělal střihy a typy záběrů co mohl, aby tento dojem alespoň trochu rozptýlil. Pokud se Mørk–Eidemovi podařilo některé situace více rozehrát, vznikal nesourodý mix, v němž nechyběly dnes tak módní atributy operních režií – spousta krve, kterou matlá Anna na obličej Ottaviovi, nebo nahota, naštěstí jen horní půle těla v neobratně zorganizované erotické scéně mezi Masettem a Zerlinou (Vedrai, carino).

W. A. Mozart, Don Giovanni – Národní divadlo, 24. dubna 2021: Masetto, Donna Elvira, Donna Anna a Don Ottavio (L. Bařák, A. Poláčková, J. Sibera a R. Samek) (foto Jan Pohribný)
W. A. Mozart, Don Giovanni – Národní divadlo, 24. dubna 2021: Masetto, Donna Elvira, Donna Anna a Don Ottavio (L. Bařák, A. Poláčková, J. Sibera a R. Samek) (foto Jan Pohribný)

O režisérově vnímání hudby vypovídá jeho výklad durového tónorodu: „(Režisér) musí jasně vymyslet, co je na vyprávění zábavné, proč a čím je zábavné, a co je vážné, závažné. Pokud bychom celou inscenaci příliš zabarvili závažností, tak nebude souhlasit s hudbou, která je převážně v dur.“ Tak zjednodušené chápání výrazu durové hudby jako hudebního prostředku pro zábavnost je na pováženou, nicméně ze vzrušující oscilace Mozartovy opery mezi „dramma“ a „giocoso“ v realitě inscenace nakonec zůstala monotónní žánrová neurčitost.

Inscenátoři zcela rezignovali na stavovskou hierarchii postav. V kostýmech Jenny Ljungberg má sice šlechtic Giovanni nejprve stejný žlutý kabát jako Don Ottavio (podle verze nočního přepadení, jak ji svému potenciálnímu manželovi líčí Donna Anna, považovala zahaleného muže právě za Ottavia), pak si ale oblékne podobný ošuntělý plášť i klobouk jako jeho sluha Leporello. Donna Anna vypadá jak od kolotoče, zřejmě není důležité, že truchlí nad vraždou otce. A Donna Elvira jako by cestu do kláštera anticipovala hned na začátku, ačkoli si teprve přišla vyřídit účty s Giovannim coby zrazená manželka a k údělu jeptišky se rozhodne až po Giovanniho zmizení (jak se svěří v pražské verzi závěru). Bílá róba Zerliny v kombinaci s jejím urputným výrazem dělá z této čiperné venkovanky chvílemi až bohyni pomsty. A kostýmní pelmel napříč staletími i lokacemi pokračoval: Že to bude právě šlechtična Dona Anna, která si na plese u Giovanniho při jeho vzývání svobody ze štendru přes sebe přehodí francouzskou vlajku a na hlavu nasadí čapku jakobínů, zatímco Don Ottavio římskokatolickou biskupskou mitru a Donna Elvíra si oblékne kostkovanou halenu Harlekýna, lze označit za hloupé postmoderní schválnosti.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


4.2 10 votes
Ohodnoťte článek
7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments