Operní panorama Heleny Havlíkové (323) – Americký koktejl Joyce DiDonato a Italka Michaely Zajmi

Konečně se u nás rozbíhá nejen operní provoz, ale na koncerty se začínají vracet i zahraniční pěvci. Do Dvořákovy síně Rudolfina přijela hvězda, které toto přízvisko přináleží bez jakékoli nadsázky – mezzosopranistka Joyce DiDonato. A ještě v červnu se chystají další – v Novoměstské radnici se v rámci koncertů Spolku přátel hudebních talentů představí kanadsko-italská mezzosopranistka Emily D’Angelo (24. června) a ve Dvořákově síni uslyšíme tenoristu Rolanda Villazóna v neobvyklé kombinaci s harfenistou Xavierem de Maistre a originálním programem Napříč latinskou Amerikou (29. června). Spolek přátel hudebních talentů navíc nabídne mladým i zkušenějším sólistům mimořádnou příležitost zúčastnit se mistrovského kurzu s další hvězdou operních scén, barytonistou Mariuszem Kwiecieńem (21. a 22. června), který je zdarma přístupný i veřejnosti. Z našich divadel po té dlouhé pauze s operní premiérou přispěchali také v Plzni – ve Velkém divadle měla předpremiéru Donizettiho Italka v Alžíru.

Příliš mnoho příchutí amerického koktejlu Joyce DiDonato
Americká mezzosopranistka Joyce DiDonato se do Prahy se vrátila po osmi letech, poté, co její vystoupení v roce 2017 muselo být zrušeno. Tehdy, v roce 2013, vyvolala svými dramaty barokních královen ve vhodně zvoleném prostoru Rudolfina salvy nadšení. Diváci ji ovšem znají také z přenosů z Metropolitní opery do kin, nejen jako skutečnou dámu belcanta, ale i jako vynikající herečku s komediálním talentem. V Rossiniho operách vytvořila energickou Rosinu v Lazebníkovi sevillském i zatraceně učenlivé páže Isoliera v Hraběti Orym. V Donizettiho Marii Stuartovně jí patřil mimořádně rozsáhlý virtuózní titulní part této skotské královny s tragickým osudem, v barokním pasticciu Kouzelný ostrov byla čarodějnicí Sycorax s dojemným mateřským lamentem. A excelovala v posledním přenosu před kovidovým uzavřením Metropolitní opery jako Händelova mocichtivá intrikánka Agrippina.

V dalších, u nás dostupných přenosech z Covent Garden, vytvořila půvabnou Massenetovu Popelku a trápenou Elenu v Rossiniho Jezerní paní. S Juanem Diegem Flórezem, který bývá v řadě přenosů jejím partnerem, tvoří pár, který v tomto typu hudby má dnes sotva obdoby. Ačkoliv se Joyce DiDonato koncentruje především na Händela a další barokní skladatele, či na Mozarta a trojici mistrů italského belcanta – Rossiniho, Belliniho, Donizettiho, během více než dvacetileté kariéry, kdy vystupuje na nejprestižnějších scénách, se pouští i do dalších stylových oblastí a láká ji také jiná než klasická hudba.

Na této mnohostrannosti byl založený i do poslední chvíle pozměňovaný program jejího druhého pražského vystoupení. Sólový recitál navazoval na poslední profilové CD Songplay, které si Joyce DiDonato ve spolupráci s klavíristou Craigem Terrym „nadělila“ v roce 2019 ke svým padesátinám u labelu Erato. Toto album získalo cenu Grammy 2020 za nejlepší klasické sólové vokální album. Propojení koncertu s nahrávkou bylo však velmi volné: stejný klavírista, multistylový program, ovšem provokativní Terryho jazzové aranže barokního repertoáru, dokonce s bandoneonem, na koncertě nebyly.

Koncert uvedla slavná píseň Franze Schuberta An die Musik pro klavír a sólový hlas z roku 1817. V situaci sužované covidovým umlčením živého umění byl takový úvod s hymnem na hudbu více než symbolický, jako oslava požehnaného umění, které v temných hodinách života dokáže v srdci zapálit lásku a otevřít nebesa do lepších časů.

Následovala kantáta Arianna a Naxos / Ariadna na Naxu, v jejíchž čtyřech částech (dvou recitativech a dvou áriích) na anonymní italský text – Teseo mio ben, Dove sei, mio bel tesoro?, Ma, a chi parla? a Ah! che morir vorrei – Joseph Haydn zprostředkoval celou paletu duševního rozpoložení této dcery krétského krále, opuštěné na ostrově Naxos řeckým hrdinou Théseem, jemuž pomohla zachránit se z labyrintu obludného Mínoraura. Kantátu proslavilo uvedení kastrátem Gasparem Pacchierottim za Haydnova cembalového doprovodu v roce 1791 v Londýně.

Joyce DiDonato Ariadnin monolog naplnila emocemi milostné touhy po zbožňovaném hrdinovi, smutkem vzdychajícího srdce, hudebními obrazy květin a moře, ale i žalem osamění, bolestným nářkem nad Théseovou zradou, který slyší jen ozvěna, vítr a vlny. Zármutek ovšem přechází v prudké výčitky křivých přísah a v zoufalství, že měl to srdce ji opustit. A bez vidiny soucitu, ubohá a opuštěná v krutém trápení touží zemřít.

Poté přišel prudký střih a velké překvapení – Rückertovy písně Gustava Mahlera. Joyce DiDonato je uvedla jako novinku ve svém repertoáru, když ji k nim „zvolal“ Mahler ve chvílích kovidového ticha. Zpívala je v pořadí Blicke mir nicht in die Lieder! / Nedívej se mi do mých písní!,  Ich atmet’ einen linden Duft / Vdechoval jsem lipovou vůni,  Liebst du um Schönheit / Miluješ pro krásu, Ich bin der Welt abhanden gekommen / Ztratil jsem se světu a Um Mitternacht / O půlnoci. V případě pozdně romantických Mahlerových písní vstupuje Joyce DiDonato na pole silné konkurence především německých pěvců (Dietrich Fischer Dieskau, Elisabeth Schwarzkopf, Christa Ludwig) a třebaže i v nich uplatňuje své nádherné legato vyrovnané ve všech rejstřících, znělé pianissimo a širokou škálu dynamiky, výrazové napětí každého tónu, její nejvlastnější obor to přece jen (zatím?) není.

Ke své královské doméně se vrátila v následující části programu. Z předchozího pražského vystoupení zopakovala Händelovu Kleopatru (E pur così in un giorno – Piangerò la sorte mia), ke které přidala neméně brilantní árii této egyptské královny Morte col fiero aspetto Johanna Adolfa Hasseho ze serenády Marc‘ Antonio e Cleopara. Třebaže se klavírní doprovod vymyká historicky poučené interpretaci, patřila tato část programu k vrcholům koncertu. Bylo zřejmé, že Joyce DiDonato neztratila nic ze své hlasové pružnosti, opřené o skvělou dechovou techniku. Stále si jakoby nic „pohrává“ s perfektním frázováním, přechody dynamiky v messa di voce, technickou jistotou koloratur s velkými intervalovými skoky přes dvě oktávy, dlouhými neuvěřitelně rychlými stupnicovými běhy, mimořádně efektním rychlým staccatem a dalšími vkusně volenými ornamenty belcanta.

Belcanto – krásný zpěv, přitom nechápe jako „výrobu“ ladně ušlechtilých tónů, ale jako nástroj, prostředek pro vyjádření emocí, na kterých si barokní skladatelé tak zakládali. Škála, kterou Joyce DiDonato dokáže zprostředkovat je široká od afektů vypjatých až k prasknutí i zklidněných a ponořených do hloubky prožitku. Velmi přesně ví, o čem zpívá a dokáže dát svému hlasu patřičný výraz pro to které rozpoložení duše, od zoufalství, žalu a hněvu po zamilované snění a radostné nadšení. Kleopatru prezentovala jako hrdou pyšnou královnu, ale i ženu zasaženou smutkem a odhodlanou zemřít.

Joyce DiDonato si může dovolit díky svému pěveckému mistrovství a osobnímu šarmu mnohé a s muzikálem získala zkušenosti při svých začátcích v rodném Kansasu. Nicméně pokud první pražské setkání bylo oslnivé a pro takovou synergii dramaturgie, pěveckého mistrovství a souznění s orchestrem Il complesso barocco tehdy 100 % nestačilo, druhé vystoupení takovou jednolitost nemělo. Duke Ellington a jeho (In My) Solitude, šanson Édith Piaf La vie en Rose a přídavky s muzikálovým I Love a Piano Irvina Berlina či závěrečný sentimentální hit Somewhere Over the Rainbow, původně z filmu Čaroděj ze země Oz, vyzařovaly sice postkovidové nadšení z návratu do koncertního sálu, které dokázala Joyce DiDonato vyjádřit i v zapáleném průvodním slově. Nicméně, je to repertoár, ve kterém se perfekcionistka brilantních koloratur v porovnání s tou přehršlí interpretací jiných nedokáže „odvázat“.  

Naopak se v těchto písních mohl naplno rozproudit Craig Terry. Z výkonu tohoto amerického klavíristy bylo zřejmé, že má se spoluprací s pěvci velké zkušenosti. Jedenáct sezon působil v Lyrické opeře Chicago jako asistent dirigenta, předtím spolupracoval v téže funkci v newyorské Metropolitní opeře a podílel se na Lindemannově projektu pro mladé umělce. V současné době je hudebním ředitel Operního centra Patricka G. a Shirley W. Ryanových při Lyrické opeře Chicago. Citlivým doprovodem alespoň částečně překlenul nedostatky volby klavíru především v barokní části programu

Dramaturgický mix a pouhý klavírní doprovod árií, jakkoli excelentní, vytvořil z koncertu koktejl příliš mnoha příchutí. Publikum, stále ještě v rouškách, si ho ovšem po té dlouhé „abstinenci“ báječně užilo.

Nachtigall Artists – Joyce DiDonato
Rudolfinum, Dvořákova síň 13. června 2021
Joyce DiDonato – zpěv, Craig Terry – klavír

Program:
Franz Schubert: An die Musik
Joseph Haydn: Arianna a Naxos,Hob.XXVIb:2
Gustav Mahler: Rückert-Lieder (Blicke mir nicht in die Lieder!; Ich atmet’ einen linden Duft;  Liebst du um Schönheit; Ich bin der Welt abhanden gekommen; Um Mitternacht)
Johann Adolf Hasse: árie Kleopatry Morte col fiero aspetto ze serenaty Marc‘ Antonio e Cleopatra
Georg Friedrich Händel: výstup Kleopatry E pur così in un giorno – ​Piangerò la sorte mia ze 3. dějství opery Giulio Cesare.
Duke Ellington, aranžmá Craig Terry: (In My) Solitude
Louis Guglielmi-Louiguy, aranžmá Craig Terry: La Vie en Rose

Přídavky:
Irving Berlin: I love a piano
Harold Arlen: Somewhere over the rainbow

Italka Michaely Zajmi
Plzeňské Divadlo Josefa Kajetána Tyla představilo v předpremiéře divákům inscenaci opery Gioachina Rossiniho Italka v Alžíru v hudebním nastudování Jiří Štrunce a v režii Jakuba Hliněnského. Před deseti lety tu uvedli Turka v Itálii, nyní inscenovali Rossiniho operu v obráceném vztahu Itálie a jiné orientální země, v tomto případě Alžíru. Dokonce s řadou stejných sólistů, kteří se v roce 2011 na tehdejší inscenaci podíleli, včetně Michaely Zajmi, tehdy v roli Zaidy.

Italka v Alžíru, v pořadí jedenáctá opera Gioachina Rossiniho (1792–1868), měla premiéru v roce 1813 v benátském divadle San Benedetto a stala se definitivním potvrzením operní slávy tohoto italského skladatele. Alžírského beje Mustafu omrzí jak manželka Elvíra, tak celý jeho harém. A když se doslechne, že italské ženy jsou plné vášně a nespoutanosti, dostane na nějakou takovou zálusk. Netuší, že půvabná Italka Isabella, která se svým průvodcem Tadeem právě ztroskotala u alžírských břehů, pátrá po svém milém Lindorovi. Ukáže se, že Lindoro se před časem ocitl v Mustafově zajetí a musí mu sloužit jako otrok. Isabella si Mustafu snadno otočí kolem prstu, dokonce si z něj udělá legraci, když ho pasuje na paroháče. Ze svých tří ctitelů, Mustafy, Taddea a Lindora zůstane věrná Lindorovi a přiměje Mustafu, aby na kolenou odprosil svou manželku Elvíru.

V Plzni si mohou Italku v Alžíru, titul vrcholného italského belcanta, dovolit především díky tomu, že opět získali do titulní role Michaelu Zajmi. Ta excelovala v tomto oboru nejen v Brně jako Rossiniho Popelka, ale zejména v Ostravě v tudorovské trilogii Donizettiho oper Maria Stuarda, Anna Bolena a Roberto Devereux, jako Alžběta, Jane Seymour a Sára, sokyně v lásce královny Alžběty I., respektive Anny Boleynové. Tentokrát si Zajmi jako energická a půvabná Italka Isabella podmanila svým lahodným mezzosopránem v belcantové kantiléně i perlivých koloraturách, k nimž by si mohla dopřát i ozdoby výšek, nejen Mustafu.

Směšně nafoukaná ješitnost tohoto alžírského beje je přesně typem buffo role pro Pavla Klečku. A je obdivuhodné, jak i po dramatičtějších partech, jakým byl například Macbeth, zvládl vylehčený rossiniovský styl. Se zvonivými sopránovými koloraturami si v roli zapuzené Mustafovy manželky Elvíry výborně poradila Zuzana Kopřivová, ač teprve studentka HAMU.

Méně výrazně prošel inscenací Jiří Hájek jako Isabellin zneuznaný přítel Taddeo. A pro Tomáše Kořínka se vylehčený tenorový part Lindora dostává mimo jeho současný pěvecký obor.

Podobně jako v Brně, i v Plzni se po té dlouhé pauze orchestr jako celek i jednotliví hráči v řadě brilantních sól blýskli v hudebním nastudování Jiřího Štrunce. Představení mělo po hudební stránce švih, přiměřená tempa s gradacemi do pověstného rossiniovského bria a sezpívanost ansámblů.

Ovšem pokud jde o scénickou podobu, kdybych nevěděla, že mladý Jakub Hliněnský končí studium operní režie (a zpěvu) na HAMU, řekla bych, že to je inscenace nenápaditého konzervativního aranžéra před půl stoletím, ze které se vytratil i humor. Neustálé přemisťování nábytku (bej si nejspíš potrpěl na evropské tonetky a pojízdné servírovací stolky), úklidová četa s lavory, kýbly, kartáči a košťaty, nebo vlnění tanečníků byly necitlivé k hudbě a k sólistům v náročných áriích. Permanentní nalévání a popíjení kafíčka nebyl dostatečně nosný nápad na celou operu. Nutno ovšem dodat, že inscenovat Rossiniho opery se směsicí komiky, sentimentu i vážnosti rozhodně není snadný úkol i pro mnohem zkušenější režiséry.

Gioachino Rossini: Italka v Alžíru
Hudební nastudování Jiří Štrunc, režie Jakub Hliněnský, scéna, kostýmy a projekce Aleš Valášek, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Jakub Zicha, choreografie Martin Šinták

Osoby a obsazení: Mustafa – Pavel Klečka, Elvíra – Zuzana Kopřivová, Zulma – Ivana Šaková, Haly – Jevhen Šokalo, Lindoro – Tomáš Kořínek, Isabella – Michaela Zajmi, Taddeo – Jiří Hájek
Pánský sbor a orchestr opery DJKT
Balet DJKT

Velké divadlo, první uvedení před diváky 5. června 2021