Operní panorama Heleny Havlíkové (330) – Traviata mezi drag queens
Principálka Run OpeRun Veronika Loulová v rozhovorech pro média nešetřila výroky o podobnostech estetik přehnanosti v opeře a drag performancích nebo, s kořeny v bigotně katolickém prostředí, o hledání společenských hranic dnešní doby: „Odpustíme v představení i rodičům, kteří pro nás chtěli to nejlepší, ale v tomtéž okamžiku ničili náš svět. Vše ale bude doprovázeno lehkostí nespoutaných večírků a sexuální svobody.“ Zkušenosti s Dvořákovou Rusalkou, kterou Run OpeRun na stejném místě uvedl loni, i dalšími inscenacemi tohoto operního uskupení, včetně satirického operního politického kabaretu Klystýr nebo Mozartovy Figarovy svatby jako thrilleru ve Venuši ve Švehlovce, dávaly tušit, že se i do Verdiho Traviaty pokusí tento soubor vnést něco ze své aplikace site-specific produkcí s prvky undergroundu. A zvědavost ještě vystupňovala souvislost s Prague Pride, která však prý vyplynula až ze shody termínů.
Ačkoliv to ještě ve čtvrtek odpoledne v Praze vypadlo, že přibude další z deštivých, ba bouřných dnů letošních prázdnin, večer se vyčasilo. V devět byl prostor pod bývalým pompézním pomníkem sovětskému generalissimovi nabitý natěšenými, převážně mladými diváky a kyvadlo obřího metronomu sochaře Vratislava Nováka mohlo začít odměřovat další „atrakci“ na tomto bizarním místě. Kvůli technickým problémům se začátek asi o dvacet minut opozdil, ale všichni zůstali v pohodě. A před půl desátou „to“ začalo.
Byla i nebyla to Verdiho Traviata. Inscenátoři s předlohou naložili velmi volně a tříaktová opera byla zredukována do jednoho bloku, který bez přestávky trval necelé dvě hodiny. Základem zůstala Verdiho Traviata/Zbloudilá v open air nazvučené verzi, s titulky českého a anglického překladu promítanými na žulový podstavec. Zpívalo se s mikroporty, jen za doprovodu kláves (osvědčený bytostný muzikant Ahmad Hedar), violoncella (Štěpán Drtina) a syntezátorů. Byly to, s výjimkou post-finále, autentické melodie Traviaty, zpívané sólisty, kteří by suverénně obstáli ve standardním operním provozu našich divadel. Zásadní odlišnost ale spočívala v režijní koncepci – ta byla queer.
Co si pod tím má „normální“ operní divák představit? Výraz „queer“ v angličtině znamená prapodivný, zvláštní, divný, záhadný, ale i podezřený, falešný. Slangově pak praštěný, cáklý, střelený – a také zvrhlý. Také se vztahuje k homosexualitě a výraz je také užíván v souvislosti s LBGTQ komunitou. Jako sloveso má význam něco pokazit, zkazit, překazit nebo zhatit.
Všechny tyto významy i pocity, spojené se slovem queer byly v nové inscenaci Traviaty skutečně obsaženy. Veronika Loulová ve spolupráci s Martinem Talagou (PLAYboyz s platformou PiNKBUS spojující mladé umělce z LGBTQ scény) do své režijní koncepce včlenili spolupráci s mladými lidmi, věnujícími se stylu drag queens (drag je zkratka pro „dressed as a girl“), v němž se muži oblečením i chováním s karikovanou přehnaností stylizují jako ženy. Je třeba přitakat inscenátorům, že opera bývá kostýmní show plná převleků – objevují se v ní „kalhotkové“ role, kdy ženy hrají role mužů, a zejména barokní opera s androgynními kastráty, popularitou srovnatelnými s dnešními hvězdami popmusic coby pěveckými hvězdami, si doslova libovala v nejrůznějších mixech záměn identit jak v ději, tak v interpretech. Ostatně využití drag stylu ve svých inscenacích hojně využívá třeba takový provokatér, jakým je režisér Barrie Kosky v berlínské Komické opeře.
Na scénu je Violetta transportována v dřevěné bedně s nápisem fragile jako dodávka „zboží“ pro velkolepou trans party. Jako královna plesu se efektně vztyčí z obřího poháru, naplněného patrně vínem, které, „posvěcené“ jejím tělem, společnost usrkává přímo z číše hadičkami. A pěvecky i představitelsky skvělá francouzská sopranistka Roxanne Choux (českou sopranistku se prý pro takový koncept nepodařilo pro titulní roli najít) se v průběhu večera „nebála“ převléknout z dlouhé róby s korzetem do černé igelitové pláštěnky sahající sotva do rozkroku a holínek, do pouze řídce síťového topu a na konci do bílé košile (kostýmy Vojtěch Hanyš). Společnost na party tvoří směsice drag queens a operních sólistů předvádějící show na vysokých podpatcích v typicky sexuálně hypertrofovaných kostýmech v choreografii Martina Talagy a působivém light designu různobarevných světel. Kromě funkce sboru rozvíjeli i své vlastní mikro-příběhy a scénky.
Hned na vstupní party se ukáže, že Violetta má svůj vousatý „trans“ dubl (Szymon Patrylak), který ji „lipsyncuje“ (což je jedna z disciplín/dovedností drag queens spočívající v napodobování zpěvu). Toto bizarní alter ego „komentuje“ její chování, na které má vlastní názory, i nesouhlasné – a hlavně by rádo mělo Violettu jen pro sebe a na ostatní vztahy žárlí. Roli Alfréda vytvořil kolumbijský tenorista Luis Carlos Hernández Luque, evidentně s dobrým školeným hlasem, který ale z počátku zápolil s intonací. Horší ale bylo, že s Violettou se mu nedařilo vytvořit věrohodný milenecký pár a vztahová alchymie mezi nimi nevybudila vzájemné opojení zamilovaností – ani když Violetta píše Alfrédovi dopis na rozloučenou rtěnkou na jeho nahá záda a plní tak slib daný jeho otci, že svého miláčka opustí. Přesvědčivěji vyzněly scény Alfredovy žárlivosti, nenávisti a pomsty za domnělou Violettinu zradu. Po Violettině návratu „do Paříže“ i k bývalému stylu života Alfréd přijme pravidla i mimikry subkultury, v níž se Violetta pohybuje. Scéna u Flory, kdy Alfréd vmete Violettě, že je děvka a chce jí za její „služby“ zaplatit, standardně aranžovaná tak, že po ní Alfréd hází peníze, byla pojata tak, že se Alfréd vymočí do oné velečíše (v níž se na úvod zjevila Violetta) a obsah na ni vychrstne. Hloubka takového ponížení byla opravdu zničující a po této scéně bylo pro Alfréda téměř nemožné znovu získat sympatie publika, jakkoli se k Violettě v závěrečné části opery s pokorou milujícího prosebníka o odpouštění vrací. Možná i přetrvávající pachuť ponížení způsobila, že scéna umírání Violetty, skoro vždy spolehlivě svou jímavostí vhánějící publiku do očí slzičky, tentokrát tolik „nezabrala“.
Mnohem výraznější role připadla v inscenaci Violettině služce Annině v podání herce a režiséra Tomáše Procházky, který svobodu uměleckého vyjadřování našel jako drag persona s přezdívkou La C*ntessa. Jako (slovensky) mluvená, nikoli zpívaná postava, vnesl/a do produkce humor, i velmi drsný, když s použitím vulgarismů nevybíravě a krutě komentoval/a chování své „paní“.
Jedinou „normální“ postavou zůstal Alfrédův otec Germont, v měšťanském černém kabátě s cylindrem a bílou vestou jako představitel „většinové společnosti“. V podání barytonisty Andrije Shkurhana, kterého známe z libereckého divadla, se držel obvyklé mravokárné polohy této role. Spíše vizuálně, než obsahově byla silná scéna, Když se otec snaží přimět svého syna k návratu ke spořádanému životu podle předepsaných mravních šablon, trans-společnost Alfréda obklopí servírovacími vozíky a sevře jej tak, že pro něj není úniku. A je otázka, nakolik inscenátoři chtěli touto scénou do „své“ Traviaty vnést i téma názorové promiskuity této komunity, když v tuto chvíli podporují svým chováním měšťácké přání Alfrédova otce.
Poslední dějství bylo ovšem efektní, když velkou árii osamělé Violetty „ilustroval“ záchvaty kašle a předsmrtnými křečemi její dubl, a konec zarámoval inscenaci návratem k úvodní scéně: „pozůstalí“ se sklopenými hlavami provázejí Violettinu bednu/rakev, zatímco Violetta a její dubl předvedli, jak snadno mohou árie klasické opery přejít do dusajících „hitovek“ soudobých muzikálů a diskoték, a pustili se do nevázaného „trsání“.
Verdiho Traviata během tisíců inscenací od své benátské premiéry v roce 1853 musela podstoupit a strpět kde co. Ta pod Stalinem byla součástí Prague Pride 2021 a festivalu Wild. Pohled na Traviatu optikou queer subkultury s relativizací genderové identity mě (po návratu z Bayreuthu s Bludným Holanďanem režiséra Dmitrije Čerňakova přeznačkovaného na mstu muže vůči komunitě, která ho jako dítě zavrhla a jeho matku přiměla k sebevraždě) nijak nezaskočil, ani nepobouřil, chvílemi jsem se i výborně bavila. A výše uvedený předklad slova queer jako slovesa s významem zkazit by se k produkci uskupení Run OpeRun určitě nehodil. A jen připomenu, že nelítostný přístup k Verdiho Traviatě uplatnila před nedávnem také režisérka Veronika Poldauf Riedelbachová, v jejíž budějovické inscenaci současná atraktivní žena v „dialogu“ se svým tanečním dublem prohrává svůj boj s egoisticky pokryteckou, vůči Violettě explicitně nepřátelskou společností.
Drsná pravda ale je, že Violetta je děvka, prostitutka, prodávající své tělo za peníze – a je jedno, že její klientelu tvoří příslušníci vyšší společnosti. Nešlape chodník v přístavní čtvrti, ale má jen vyšší sazbu za svou práci – podstata „řemesla“ je stejná. Nabízelo by se téma: co všechno vlastně „prodáváme“ – svá těla, schopnosti, volební hlasy, svou identitu či duši? A co je dnes ve vztazích a gendrové identitě ještě přijatelné. Traviata pod kyvadlem času však jen pozlátko měšťanských salonů poloviny devatenáctého století nahradila stejně pokryteckým módím pozlátkem gay klubů, gendrové rozkolísanosti, trans-show a tápáním dnešní zlaté mládeže při hledání své identity.
Záměrem souboru Run OpeRun je ukázat, hlavně mladým lidem, kteří by na operu do divadla nejspíš nešli, že to nemusí být jen vznešená nuda a že má témata, která je mohou oslovit. Podobně jako loni při Dvořákově Rusalce se tento cíl podařilo naplnit – ve zcela zaplněném prostoru pod „Stalinem“ jasně převládali mladí. Závěrečný potlesk byl nadšený a uznalý. Ráda jsem se k němu přidala.
Giuseppe Verdi: La traviata
Umělecký koncept Veronika Loulová, Martin Talaga, hudební aranžmá Tanita Yanková, hudební nastudování Ahmad Hedar, scénografie Matěj Kos, kostýmní výtvarník Vojtěch Hanyš, make-up artist Justina Urbanová, light design Miriam Čandíková, Anna – Marie Maxera, titulky Marie Kronbergerová.
Osoby a obsazení:
Violetta – Roxane Choux a Szymon Patrylak, Alfredo – Luis Carlos Hernández Luque, Germont – Andrij Shkurhan, Flóra – Eliška Gattringerová, Annina – Tomáš Procházka (La Cuntessa), Baron – Daniel Kfelíř, Doktor/Markýz – Jan Janda, Gaston – Vladimír John.
Drag queens – Just Karen, Chlorophyll von Needle, TONIC, Radim Klásek.
Company – Kristýna Fílová, Victor Tarasov, Pedro Willing, Jarek Lambor.
Klávesy – Ahmad Hedar, violoncello – Štěpán Drtina.
Inscenace souboru Run OpeRun vznikla ve spolupráci s Containall a PLAYboyz.
Představení bylo zařazeno do programu Prague Pride 2021 a festivalu Wild.
Praha, U Stalina, 5. srpna 2021.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
