Operní panorama Heleny Havlíkové (339) – Jihočeský Oněgin, Lisette Oropesa a Rusalka v televizi
Oněginův idol z obrazu
Opera Jihočeského divadla je další soubor, který dohání zmeškané premiéry loňské lockdownové sezony. Novým titulem budějovického repertoáru je Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského v hudebním nastudování Martina Peschíka a v režii Lubora Cukra. Vznikla kontroverzní inscenace, která už podle ohlasu premiérového publika vyvolala velmi rozdílné reakce od nadšeného přijetí po zásadní odmítnutí – zejména po režijní stránce.
Trend režijních extravagancí posledních desetiletí pochopitelně zasáhl i Evžena Oněgina. A je dnes spíše pravidlem, že se opera na libreto podle Puškinova románu ve verších neodehrává v ruské venkovské usedlosti nebo v honosném sále petrohradské šlechty ve 20. letech 19. století a zejména scénografie inscenací se dostává do rozporu s reáliemi v textu libreta. Tak třeba dnes už legendární inscenace režiséra Dmitrije Čerňakova, která narazila před dvaceti lety v Moskvě na prudký odpor a Čerňakov s ní pak dobyl Evropu, se celá odehrává v neurčitém čase kolem oválného stolu v jídelně při jakési rodinné oslavě. Nebo inscenace Barrieho Koskyho v Komické opeře s kongeniální Asmik Grigorian jako Taťánou (a Alešem Brisceinem jako Lenským) se celá odehrává během pikniku na mýtině uprostřed lesa. A u nás se Lubor Cukr profiluje jako režisér, který sdílí trend zasazování oper do nových kontextů. Připomeňme, jaký poprask vyvolala v Opavě jeho inscenace Weberova Čarostřelce v psychiatrické ordinaci Sigmunda Freuda jako případu otcem zneužívané dcery – Agáty.
Čajkovského Oněgina Lubor Cukr se scénografem a autorem kostýmů Davidem Janoškem zasadil do prostoru soudobé ruské umělecké galerie, jejíž majitelkou je starodávná kněžna Gremina, jak hraběnka vystřižená z Pikové dámy – v černém, o hůlce, s přísnými gesty, obličejem zakrytým krajkou splývající z lemu klobouku. Larina je zde kurátorkou a s přípravou vernisáže jí pomáhá Filipjevna (v opeře chůva), své vystoupení si zkouší sbor a rozcvičuje se balet, televizní štáb se připravuje natočit reportáž. Larininy dcery se ale do finišujících příprav příliš nehrnou – Taťána se v usedlém pleteném svetru, plizované sukni a s neslušivými brýlemi hrbí nad knihou, a rozjívená Olga si užívá, že je středem pozornosti a objektem zájmu i jiných mužů, než je bohém Lenskij. Tomu ovšem zatím dává jednoznačně přednost a vzájemně si projevují náklonnost tak intenzivně, až pohorší Larinu, která je od sebe odežene. Jedním z návštěvníků galerie je Oněgin, uhranutý portrétem černovlasé dívky v červených šatech, zatímco ostatní se na vernisáži spíše zviditelňují jako na společenské události a umění je vlastně ani nezajímá.
Slavná Taťánina dopisová scéna se z této situace vyvine docela logicky: vernisáž skončila, ochranka s baterkou kontroluje galerii a v setmělém sále osamí Filipjevna chlácholící rozrušenou Taťána. Ta se touží stát onou dívkou z obrazu, do kterého se tak zahleděl Oněgin. A sopranistka Barbora Řeřichová vyjádřila Taťáninu erupci citů a její emoční zmatek strhujícím způsobem.
Vzhledem k tomu, že celá inscenace zůstává umístěná v prostoru galerie, ve které se mění jen exponáty, začne se však princip eventu, který se zde koná, opakovat. Ve druhém dějství se zde koná oslava Taťániných narozenin, na nichž je hlavním bodem programu vystoupení transvestity Triqueta (Lukáš Randák), který zazpívá svůj hit na mikrofon a Taťánu obdaruje svým cédéčkem. Do toho Olga vesele koketuje s Oněginem, což naštve Lenského, a oba muži se začnou prát. Pro jejich střet se dominantním výstavním objektem v galerii stává mohutný černý strom vyvrácený z kořenů, jako situace, ve které se všichni ocitli a která dostává podobu iracionálního šklebu, s nímž kontrastuje upřímná bilanční árie Lenského v podání tenoristy Petera Malého.
Během petrohradského bálu, který se v budějovické inscenaci také odehrává v galerii, však naplno vyvstávají otazníky nad Cukrovou koncepcí: mezi hosty dost bujarého večírku je i Olga, která se mezi tím vdala za jednoho ze svých dříve odmítaných ctitelů. A ke slovu se dostává vnuk staré hraběnky, ze kterého se vyklube Gremin. Těžko mu však uvěříme, že má z bitev šedou hlavu, jak zpívá, když navíc jeho mladý představitel Peter Paleček je sice nadán hlubokým basem, ale Greminovu árii Любви все возрасты покорны pěvecky nezvládal. A jak se dalo odtušit už na začátku inscenace, Taťána vkráčí do společnosti jako dáma ve stejných rudých šatech, jaké má dívka na obraze, který tak uhranul Oněgina. Tomu, když po Taťánině odmítnutí nenachází vysněnou dívku z obrazu, se zhroutí svět, jak lze dovodit z povalených stolků a obrazů. A ve chvíli, kdy si Oněgin před osudovým obrazem s posledními slovy „О жалкий, жребий мой!“ přiloží ke spánku revolver, se inscenace ponoří do tmy. Výstřel se neozve.
Z výkonů Alžběty Vomáčkové jako i pěvecky suverénní Olgy, Kateřiny Špilauer Hájovské jako přiměřeně uměleckému prostředí výstřední stárnoucí Lariny i Dagmar Volfové jako starostlivé Filipjevny bylo zřejmé, že se s konceptem Lubora Cukra ztotožnily. Vymykal se Alexandr Beň. Pro titulní roli vládne voluminézním a přitom měkce lyrickým barytonem, ale Oněginově posedlosti obrazem a v závěru i Taťánou jako by on sám nevěřil. Bude zajímavé, jak si s tímto rozšířením charakteru Oněgina nad rámec pohodlného dandyho poradí jeho alternant Csaba Kotlár a jak s Cukrovým hereckým profilováním postav a rozehráváním spousty neobvyklých situací naloží Jana Šrejma Kačírková alternující Taťánu i Amir Khan v roli Lenského.
Zatímco Cukrova režie zaujala, jakkoli ne bezvýhradně, hudební nastudování Martina Peschíka bylo velmi rozporuplné. Objevila se sice jímavá místa, řadě hráčů orchestru vyšla parádně jejich sóla hlavně v dechové sekci, vedle toho se však některé části, hlavně se sborem, ale i v ansámblech téměř rozpadaly, některá zbytečně zběsilá tempa mnozí nestíhali, takže se zdálo, že dirigent nestihl operu po hudební stránce pořádně dozkoušet. V zajímavé choreografii Lucie Mertové se ovšem blýsklo šest párů budějovického baletu.
Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin
Hudební nastudování Martin Peschík, režie Lubor Cukr, scéna a kostýmy David Janošek, choreografie Lucie Mertová, světlený design Petr Baštýř, sbormistr Martin Veselý, dramaturgie Tomáš Studený a František Řihout
Osoby a obsazení: Evžen Oněgin – Alexandr Beň / Csaba Kotlár, Taťána dcera statkářky Lariny – Barbora Řeřichová / Jana Šrejma Kačírková, Vladimír Lenskij, básník – Peter Malý / Amir Khan, Olga, mladší sestra Taťány – Alžběta Vomáčková / Šárka Hrbáčková, Kníže Gremin – Josef Kovačič / Peter Paleček, Larina , statkářka – Kateřina Špilauer Hájovská, Filipjevna, chůva – Dagmar Volfová, Triquet, Francouz – Lukáš Randák / Michael Robotka, Zareckij | Rotný – František Brantalík, Guillot, pobočník Oněgina – Jozef Novotný, Předzpěvák sboru – Maksim Maksimovich, Hlídač – Pavel Tůma, Stará kněžna Gremina – Romana Strnadová
Orchestr a sbor opery Jihočeského divadla, Balet Jihočeského divadla.
Jihočeské divadlo, DK Metropol, premiéra (odložená ze sezony 20/21) 1. října 2021
(Obsazení recenzované první premiéry vyznačeno tučně)
Lisette Oropesa konečně v Praze
Ve Smetanově síni Obecního domu se u nás poprvé představila Lisette Oropesa. Konečně jsme tak mohli slyšet bez prostřednictví mikrofonů její soprán, který patří k tomu typu hlasů, jejichž zprostředkování reprodukční technikou je díky bohatství alikvótů obtížné. Oropesu známe sice hned z celé řady přenosů z Metropolitní opery, kde vytvořila Lisettu v Pucciniho Vlaštovce, Woglindu ve Zlatu Rýna, Mirandu v Kouzelném ostrově, Nannetu ve Falstaffovi, Sophii v Massenetově Wertherovi nebo jeho Manon.
To je ale jen malá část rolí, které Lisette Oropesa během patnácti let své dosavadní mimořádné kariéry obsáhla. Svou kariéru nastartovala v pouhých dvaadvaceti letech rovnou v Metropolitní opeře, kde od té doby účinkovala ve sto třiceti dvou představeních! A vzápětí pronikla i na přední evropské operní scény. Vytvořila Mozartovu Zuzanku, Paminu nebo Konstanci, excelovala v rolích Donizettiho Adiny, Noriny, Marie v Dceři pluku i Lucie z Lammermooru. Její repertoár zahrnuje také Verdiho Gildu, Violettu, Amalii v Loupežnících nebo Nannettu ve Falstaffovi. Stylová šíře její působnosti je ovšem ještě mnohem větší. Výčet rolí by mohl pokračovat nad čtyřicítku postav – tedy úctyhodný počet, který svědčí o velké šíři repertoáru v základním lyrickém belcantovém oboru.
Lisette Oropesa po dvou covidových odkladech nakonec přijela pouze s klavíristou Rubénem Fernándezem-Aguirrem. Tím slovem „pouze“ nemyslím kvality tohoto španělského klavíristy, který svůj temperament a umění uplatnil i ve dvou sólových skladbách – v Poctě Edith Piaf (Improvizace č. XV) Francise Poulenca a především v Piazzollově ohnivém tangu Verano Porteňo v aranžmá pro klavír. Fernández-Aguirre svým klavírním doprovodem také vytvořil Oropese spolehlivé muzikantské zázemí – ono pouze se vztahuje k programu jejího recitálu.
Lze chápat, že se v covidově nejisté době program koncertu se upravoval do poslední chvíle, ale když druhou část programu tvořily árie z oper, je pouhý klavírní doprovod na koncertě sólistky úrovně Oropesy opravdu jen náhražka. První část sice z hlediska takto komorního obsazení tvořily mnohem vhodnější písně, ale Oropesa jako by svůj vztah ke zvoleným písním teprve hledala. A postihla jen základní nálady – v písni Hvězda Saveria Mercadanteho se zádumčivou atmosférou temné noci, v níž jedině hvězda ulevuje trápení, nebo v jeho písni Jaro s kontrastem rozkvétající přírody a smutku nad nedostupností milovaného. Nešťastný nářek provázel drama opuštěné Didony v Schubertově scéně Hleď, jak velmi tě miluji, veselé odlehčení měl Donizettiho Žertovný vánek. A temperament bolera jen probleskoval z interpretace Donizettiho Španělského milence i Bizetova Rozloučení s arabskou hostitelkou.
Přitom u Oropesy jako dcery kubánských emigrantů, která se k těmto svým kořenům hrdě hlásí a připomíná, že měla hudební zázemí ve své mamince, zpěvačce a učitelce hudby, by se dalo čekat, že právě takový repertoár jí bude vlastní. Ke škodě svého recitálu tyto kořeny v programu neuplatnila.
Lisette Oropesa se již narodila v Americe, studovala zde, a její operně školený soprán univerzálně obsáhne většinu rolí belcantového repertoáru – ale při výběru svého komorního recitálu by možná písně, které jí dozajista zpívala maminka, byly tím ozvláštněním, který by dodaly jejímu vystoupení osobitější punc.
Až v druhé části večera s operními áriemi Oropesa předvedla, jakkoli pouze s klavírem, proč o ni mají zájem ta nejprestižnější divadla: byla šibalskou Fiorillou v Rossiniho Turkovi v Itálii, Manon v Massenetově opeře, když se loučí s chudým příbytkem svého rytíře a rozhodne se ho vyměnit za movitější, nebo jako Markéta z Valois předvedla efektní koloratury při opěvování krajiny v Touraine v Meyerbeerových Hugenotech.
Pražský debut Lisette Oropesy potvrdil, že má skvělé předpoklady především pro role italského belcanta, a to díky „perleťové“ barvě svého sopránu s jemným vibratem, intonační suverenitě a technické vybavenosti pružného hlasu. Ten se nesl prostorem Smetanovy síně hlavně ve střední poloze a ve výškách při lahodně znělém sopránu. V hlubších rejstřících a při dramatičtějším výrazu se ona barevná plnost s bohatstvím alikvótů poněkud vytrácely. Sál Smetanovy síně sice nebyl zcela zaplněný, ale příznivci Oropesy ocenili její přednosti nadšeným potleskem, takže přidala i efektní árii ze španělské zarzuely. A celkově převládala radost, že se po té dlouhé odmlce zase do pražského koncertního života vracejí koncerty operních hvězd.
Lisette Oropesa – operní gala
Praha, Smetanova síň Obecního domu, 5. října 2021.
Lisette Oropesa – soprán
Rubén Fernández Aguirre – klavír
Program: Saverio Mercadante: La stella, La primavera; Gaetano Donizetti: Se a te d’intorno scherz, L’amante spagnuolo; Franz Schubert: Vedi quanto t’adoro ancora, ingrato, D 510; Francis Poulenc: XV Improvisation: Hommage à Édith Piaf; Georges Bizet: Adieux de l’hôtesse arabe z cyklu Vingt mélodies pour chant et piano, op. 2, Ouvre ton cœur z cyklu Seize mélodies pour chant et piano; Gioachino Rossini: Non si dà follia maggiore (Fiorilla) –
Turek v Itálii, 1. dějství, Giuseppe Verdi: Merci, jeunes amies (Helena) – Sicilské nešpory, 5. dějství; Ástor Piazzolla: Verano Porteňo; Jules Massent: Adieu, notre petite table (Manon) – Manon, 2. dějství, Giacomo Meyerbeer: O beau pays de la Touraine (Markéta z Valois) – Hugenoti, 2. dějství
Liteňská multimediální Rusalka v televizi
Ke svému desátému výročí obdarovala nezisková organizace Zámek Liteň své příznivce multimediálním uvedením Rusalky Antonína Dvořáka. V parku liteňského zámku se výběrem scén z této opery, v níž Jarmila Novotná zpívala v roce 1939 v Národním divadle titulní roli, završil Festival Jarmily Novotné, nejvýznamnější akce z rozsáhlých aktivit této organizace pod vedením Ivany Leidlové.
Projektů, které Ivana Leidlová od „osudového“ setkání se synem Jarmily Novotné Georgem Daubkem v roce 2011 uspořádala nebo podpořila, je mnoho. K obnovení a pozvednutí jména operní divy, herečky, ale i vlastenky Jarmily Novotné směřoval především Festival Jarmily Novotné, dále pak reedice memoárů Jarmily Novotné Byla jsem šťastná a vydání hudebního CD s operním recitálem této pěvkyně a rozsáhlý mezinárodní historický výzkum pod vedením Pavla Kosatíka završený první monografií o Jarmile Novotné s názvem Baronka v opeře. A mnohé osobnosti vzdávají hold Jarmile Novotné i zasazením stromu v liteňském parku.
Další cíl Ivany Leidlové, renovace liteňského zámku, kde Jarmila Novotná po nějakou dobu jako manželka Jiřího Daubka šťastně žila, se postupně rozrůstal o další aktivity. Pod hlavičkou Zámku Liteň, z.s. se konaly koncerty velké symfonické i malé komorní a výstavy, mimo jiné kostýmů Jarmily Novotné z archivu Metropolitní opery. Péči o mladé pěvecké talenty jako důležitou linii své činnosti rozvíjí Ivana Leidlová také pěveckými kurzy s lektory Dagmar Peckovou, Kateřinou Kněžíkovou, Martinou Jankovou, Markétu Cukrovou, Helenou Kaupovou, Adamem Plachetkou, ke kterým se letos připojily Margreet Honig nebo Simona Šaturová, s nimiž souvisí i vydání českého překladu knihy Skutečný zpěv. Zámek Liteň se připojil také k Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka udílením cen Jarmily Novotné a stal se hostitelem přehlídky základních uměleckých škole Středočeského kraje.
Do filmové oblasti zasáhl Zámek Liteň produkcí filmu Jiří Suchý – moje souboje a boje, koprodukcí dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý – lehce s životem se prát.
Dvořákova Rusalka, jakkoli ve zkrácené podobě, byla k jubilejnímu desátému výročí Festivalu Jarmily Novotné dobrá volba. Park liteňského zámku s nádhernými stromy, jezírkem, grottou a salou terrenou je pro tuto operu jak stvořený. Autorka projektu Ivana Leidlová se ovšem nespokojila s pouhým koncertním provedením, ale, jak je pro ni charakteristické, vytýčila si velmi ambiciózní plán: multimediální ztvárnění. V parku nechala postavit rozlehlé kryté pódium pro orchestr a sólisty, na jehož zadní stěnu jako na velkoplošnou obrazovku byl promítán „film“ natáčený v parku souběžně s koncertem. Takový koncept byl ovšem riskantní jak z hlediska vlastního provedení na konci srpna s nejistým počasím, tak televizního záznamu.
Při provedení v parku se záměrům tentokrát vzpíralo počasí – závěr srpna byl velmi chladný, nicméně alespoň liják, který onoho 28. srpna trápil celou Českou republiku, na večer ustal. Pro interprety a diváky zachumlané v zimních bundách (podle pořadatelů se jich sešlo 1300) bylo vykrácení Dvořákovy Rusalky z celkových sto šedesáti minut na devadesát kvůli zimě nejspíš vítané. Při televizním záznamu, který při nejlepší snaze režiséra Filipa Havelky a týmu sedmi kameramanů nemohl zprostředkovat ani atmosféru, ani multimediální koncepci, však taková redukce už obnažovala „švy“ kolem vypuštěných scén.
Do liteňské Rusalky se nevešlo čarování Ježibaby, ani Princ nelíčí, jak hledá Rusalku, ale na scénu vstupuje rovnou okouzlen Rusalčinou krásou (Vidino divná přesladká). Chyběla scény Hajného a Kuchtíka, takže druhé dějství začínalo rovnu Polonézou, na kterou po varování Vodníka (Běda, běda) nenavazoval sbor Květiny bílé po cestě, ale rovnou scéna, v níž se Rusalka svěřuje Vodníkovi se zradou Prince, kterého Cizí kněžna definitivně svede a vzápětí opovržlivě odvrhne. A třetí dějství bez výstupu Hajného, Kuchtíka s Ježibabou a Vodníkem, ale i Lesních žínek opěvujících své vlásky, nožky a tílko rychle spěje ke konci, v němž Princ nevolá svou Bílou laň, ale závěrečné loučení s Rusalkou uvozuje jeho Tady to bylo! Mluvte, němé lesy!
V tomto výběru z Rusalky tak dostala největší prostor Kateřina Kněžíková. Využila ho svrchovaně v plné škále emocí, které prožívá Rusalka v milostně lyrickém vzývání Měsíce, neústupném přemlouvání Ježibaby (Staletá moudrost tvá všechno ví) i v dramatických výčitkách (Ó, marno, marno), v hlubokém smutku (Necitelná vodní moci) až po katarzi odpuštění (Za tvou lásku). Soprán Kněžíkové se dobře pojil s měkkým tenorem Richarda Samka, byť ne vždy intonačně zcela přesným, zatímco mezzosoprán Jany Kurucové zněl ostře a daleko přesáhl rámec vyjádření „záporných“ postav Ježibaby a Cizí kněžny, které interpretovala.
Jan Martiník disponuje pro roli Vodníka dostatečným hlasovým fondem – a proto překvapilo, že dechem rozdělovat fráze, které by měly zůstat propojené. Zejména když pojal Vodníka jako starostlivého „tatíčka“. V jediném, úvodním výstupu žínek dostaly příležitost absolventky Interpretačních kurzů v Litni Markéta Böhmová, Tamara Morozová a Jarmila Balážová.
V podmínkách nevlídného chladu byl výkon Symfonického orchestru Českého rozhlasu obdivuhodný koncentrací hráčů i laděním, které udrželi i hráči na dechové nástroje. Na základě televizního záznamu lze shrnout, že dirigent Robert Jindra vtiskl i takto vykrácené a amplifikované Rusalce především volbou temp potřebnou plasticitu.
Vizuální podoby Rusalky se ujal Michal Caban ve spolupráci s režisérem Vojtěchem Kopeckým a choreografkou Petrou Procházkovou Parvoničovou. Označili ji jako scénický koncert. Nechali se však až příliš unést možnostmi zámeckého parku, který poskytl pro děj Rusalky realistickou scenérii – jezírko pro scény na lesním palouku, grottu pro příbytek Ježibaby a salu terrenu pro zámek. A v duchu pohádky ilustrovali prostřednictvím tanečníků během koncertního provedení opery základní situace příběhu, když suita žínek laškuje u jezírka s Vodníkem a Rusalce se ve tmě mezi stromy zjevuje Princ, zámecká společnost tančí před nasvícenou grottou, Princ svádí Cizí kněžnu v protisvětle oblouků saly terreny a zklamaná Rusalka se vrací k jezírku, leží na molu, než na lavičce sevře obklopena žínkami a Vodníkem Prince do posledního objetí. Výběr scén, které tým Michala Cabana takto (ve stylu filmových projekcí v inscenaci Rusalky režiséra Zdeňka Trošky ve Státní opeře) vyobrazil, však v televizním záznamu působil nahodile v kombinaci s doplňováním vizuálních obrazů o záběry stromů, kmene, oblak nebo květin na vodě. Přiznávám, že jsem od tvůrců nadaných velkou kreativitou očekávala nápaditější řešení.
Takto koncipovaná Rusalka ale postavila televizní štáb před téměř neřešitelný úkol. Záznam nemohl pojmout celkové pohledy na pódium s projekcemi nad orchestrem ve střizích se záběry na orchestr, detaily hráčů, dirigenta a sólistů i ve velkém přiblížení – a zároveň záběry na scénky v parku. Střihy byly příkré a nebylo možné najít jednotící linii.
Přes to všechno odvaha a entuziasmus, s jakými Ivana Leidlová pečuje o odkaz Jarmily Novotné, uskutečňuje svou vizi obnovy liteňského zámku a podporuje mladé talenty, zaslouží po těch deseti letech uznání. S přáním, aby jí tým spolupracovníků a zájem významných osobností uměleckého světa dodaly energii a nápady do dalších let.
Antonín Dvořák: Rusalka v parku (výběr scén z opery)
Multimediální produkce v rámci 10. ročníku Jarmily Novotné, zámek Liteň, 28. srpna 2021
Televizní záznam na ČTart vysílán 28. září 2021
Dirigent Robert Jindra; scénická realizace a autorka projektu Ivana Leidlová; scénická koncepce Michal Caban; scénická režie Michal Caban a Vojtěch Kopecký; choreografie Petra Procházková Parvoničová; scénická grafika Vojtěch Kopecký; kostýmy Andrea Zikanová, Miroslava Dolejší, Jarmila Červená; masky Sabina Škodová, Eva Hanyšová
Osoby a obsazení: Rusalka – Kateřina Kněžíková, Princ – Richard Samek, Vodník – Jan Martiník, Ježibaba a Cizí kněžna – Jana Kurucová, Žínky – Jarmila Balážová, Markéta Klaudová, Tamara Morozová
Tanečníci: Tereza Adamusová, Lucie Červíková, Karolína Havelková, Lucie Jansová, Veronika Ladzianská, Vendula Skalická, Michal Halačka, Michael Vodenka
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Producent koncertu Zámek Liteň, z.s.
Záznam České televize – ve spolupráci se Zámkem Liteň, z.s. vyrobila Tvůrčí producentská skupina Jiřího Hubače: režie Filip Havelka, hlavní kameraman Petr Czurda, zvuk Petr Sýs, střih Miloslav Benka, Petr Říha.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
