Operní panorama Heleny Havlíkové (346) – Ivan Kusnjer oslavil galakoncertem sedmdesátku
- Kusnjerova všestrannost
- Profilové role
- Odvaha k experimentům
- Třikrát Thálie
- Nahrávky s raritami
- Gratulace
Galakoncert v Národním divadle k jubileu Ivana Kusnjera se uskutečnil 21. listopadu 2021 s noblesou a úctou, jak se na takový hold k sedmdesátým narozeninám předního českého barytonisty sluší – bez zbytečných řečí, zato se spoustou hudby. Sám oslavenec nejprve z nahrávky připomněl, jak brilantně zpíval Figarovu árii Largo al factotum della città z Rossiniho Lazebníka sevillského, kterou na zadním prospektu provázela bohatá plejáda fotografií z přehršle Kusnjerových rolí. A pak se v úctyhodné kondici předvedl tento barytonista přímo svými parádními čísly – Prologem z Leoncavallových Komediantů, árií Tvůj obraz, dívko ze Smetanových Braniborů v Čechách s Tausendmarkovou touhou po Ludiši navzdory všem, pro tohoto padoucha a zrádce nepříznivým okolnostem, i další Smetanovou árií – Jen jediná mne ženy krásná tvář, v níž v Čertově stěně jako Vok z Vítkovic procítěně vzpomíná na osudovou lásku tohoto nejvyššího maršálka českého království k pro něj kdysi nedostupné paní ze Šauenburka.
Narozeninový koncert okořenila i milá špetka humoru. Oslavenec si dokázal dělat legraci sám ze sebe, když coby „babbino caro“ z Pucciniho Gianniho Schicchiho čelil postupně prosbám i půvabům všech dam, které s ním ten večer vystupovaly.
Koncert sice postihly změny programu i účinkujících, nicméně řada gratulantů byla početná. Dobře vybranými áriemi přišli Ivanu Kusnjerovi vzdát hold jeho kolegové: sopranistka Eva Urbanová přispěla strhujícím výstupem Janáčkovy Kostelničky Co chvíľa, v němž se odhodlává k vraždě Jenůfčina dítěte, sopranistka Dana Burešová přidala dramatickou scénu Ó vím, co Záviš snuje, ve kterém se jako Hedvika navzdory nebezpečí rozhoduje přejít čertovu stěnu nad rozbouřenými vodami a zachránit Voka i svou láskou. Basista Jiří Sulženko ze svého širokého repertoáru vybral výstup Celý svět nedá ti, nedá, v němž v roli Dvořákova Vodníka bolestně sleduje smutnou Rusalku zrazenou Princem. Sopranistka Alžběta Poláčková a tenorista Martin Šrejma se spojili v rozkošném duetu Terinky a Jiřího Pohleď mi do očí z Dvořákova Jakobína a Martin Šrejma si pak zašpásoval s Luďkem Velem v duetu Jeníka a Kecala Znám jednu dívku z Prodané nevěsty.
Ke gratulantům se připojili také oslavencovi žáci, jejichž talent Ivan Kusnjer jako profesor zpěvu na pražské HAMU rozvíjel a rozvíjí tak, že se uplatňují na významných operních scénách. Mezzosopranistka Stanislava Jirků a barytonista Lukáš Bařák zahájili mozartovský blok galakoncertu duetem Il core vi dono, v níž Guglielmo svede snoubenku svého přítele Dorabellu (Così fan tutte), a čerstvý vítěz letošní karlovarské pěvecké soutěže barytonista Daniel Kfelíř v kategorii Junior, který si vyzpíval nastudování operní role v Plzni a hostování v Brně, se předvedl jako Don Giovanni neodolatelně svádějící váhavou Zerlinu Alžběty Poláčkové (Là ci darem la mano). Skvělým komediantstvím nadaná Eliška Gattringerová jako Mařenka přesvědčovala Václava Lemberka coby Vaška, aby si nebral Mařenku (Známť já jednu dívčinu).
Sbor Národního divadla rámoval galakoncert sbory z Prodané nevěsty Proč bychom se netěšili a Dobrá věc se podařila – k tomu se přidal v rozjásaném závěru ještě František Zahradníček. Všechny podpořil soustředěně hrající orchestr Opery Národního divadla pod vedením Jaroslava Kyzlinka, který se samostatně uplatnil i v intermezzu z Pucciniho Manon Lescaut.
Byl to krásný a milý večer. A k té spoustě gratulantů se ráda a s obdivem připojuji i já.
Kusnjerova všestrannost
Ivan Kusnjer se narodil v roce 1951 v Rokycanech, pražskou AMU vystudoval u Teodora Šrubaře. Jeho úplné začátky v Ostravě a v Brně nepamatuji, ale Kusnjerův vstup do opery pražského Národního divadla byl od roku 1981 nepřehlédnutelný – jako Tomeš ve Smetanově Hubičce, Marcello v Pucciniho Bohémě a hlavně Almaviva v Mozartově Figarově svatbě na sebe poutal pozornost svým sametovým barytonem, lahodnou kantilénou, vynikající deklamací a civilním hereckým projevem, bez operáckých manýr, které byly u nás v 80. letech stále ještě zakořeněné.
Hned další rok získal v Národním divadle angažmá a jeho repertoár se začal utěšeně rozrůstat – o energického Figara v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, vůdce kněžnina sněmu Radovana ve Smetanově Libuši i mstivého Tausendmarka v Braniborech v Čechách. Takže bylo zřejmé, jak všestranného sólistu v Ivanu Kusnjerovi Národní divadlo získalo.
Když rekapituluji Kusnjerovo čtyřicetileté působení, počet rolí a představení až bere dech – dobrala jsem se k šedesátce rolí v půl druhé tisícovce představení – jen v Národním divadle! To nepočítám jeho zahraniční působení ve Scale, vídeňské i berlínské Státní opeře, v Paříži, v Bruselu a už vůbec ne tisícovky jeho koncertních vystoupení doma i po celém světě. Když Kusnjerovy role přehlédneme po historické ose, ta obrovská škála sahá od Glucka (král Thoas v Ifigenii na Tauridě), Mozarta, Rossiniho, přes romantiky, především Verdiho, Smetanu a Dvořáka, ke Straussovi, Puccinimu, až po současné skladatele. Vytvořil významné role v Copernicovi Jana F. Fischera, Jeremiasovi Petra Ebena, ve Válce v mloky Vladimíra Franze nebo Montezumovi Lorenza Ferrara.
Profilové role
Vzhledem k tomu, k jak vytíženým sólistům Ivan Kusnjer v Národním divadle patřil, z hlediska počtu lze za hlavní role považovat postavy z nejčastěji uváděných inscenací – moudrý Tomeš v Hubičce, neoblomný a nakonec odpouštějící otec Germont ve Verdiho Traviatě, ale i přísný sedlák Krušina v Prodané nevěstě nebo přesně vystižený Stárek v Janáčkově Její pastorkyni. Ivan Kusnjer nepodceňoval ani menší role, kterým uměl vtisknout trefné charakteristiky.
Množství odehraných představení je ale jen statistickým ukazatelem. Ivana Kusnjera obdivuji hlavně v rolích, kde propojuje měkkost svého barytonu s vřelostí a vroucností. V tom u mě vede jeho Vok ze Smetanovy Čertovy stěny nebo Dvořákův Bohuš v Jakobínu, ale i král Vladislav v Daliboru s jeho árií o dilematech vládnutí.
Také role italského repertoáru Kusnjer staví na krásné kantiléně a znělosti – vzpomeňme jeho hraběte Lunu v Trubadúrovi nebo Markýze Posu v Carlosovi. Z mnoha nastudování má dokonale zvládnutou roli Rigoletta – nepotřebuje ani hrb, ani nemusí kulhat. V čepici s rolničkami i bez ní přesně vystihoval Verdiho geniální vyjádření neslučitelné role služebného šaška, který častuje ostatní krutě nevybíravým posměchem, a milujícího otce, který – marně – žárlivě střeží tajemství svého pokladu, dcery Gildy.
Kusnjer ale umí naplno rozehrát i „ďábelské barytony“ – třeba Jaga ve Verdiho Otellovi nebo Scarpiu v Pucciniho Tosce. Mezi tento typ rolí patří i vznětlivý Alfio v Sedláku kavalírovi, který si nenechá líbit nevěru své manželky, z něhož se Kusnjer přehrál v Komediantech do Prologu s manifestem operního verismu, aby svůj výkon vzápětí vygradoval rolí mrzáka Tonia, který se s nemilosrdnou surovostí mstí za to, že jím Canio i Nedda pohrdají.
Nemohu opomenout ani Kusnjerův decentní smysl pro humor, například ve Verdiho Falstaffovi.
Odvaha k experimentům
Kusnjer má ovšem také odvahu a chuť experimentovat v tak obtížných formách hudebního divadla, jakým je operní monodrama skladatelů 20. století. Byl to právě jeho strhující pěvecký i herecký výkon, který připoutal pozornost k Poslední pásce Marcela Mihaloviciho podle Samuela Becketta, uváděné v jednom večeru společně s činoherní verzí a Josefem Vinklářem jako Krappem. Za zcela mimořádnou považuji v Kusnjerově kariéře roli anglického krále Jiřího III. v opeře britského skladatele Petera Maxwella Daviese. V komorním prostoru Divadla Kolowart vtáhl diváky do zvláštní směsice tragických, směšných, groteskních i jímavých monologů psychicky vyšinutého vladaře. Jeho Jiří se vznešeně královsky naparoval na trůnu potaženém královským hermelínem a vzápětí se válel po zemi, kňučel a skřehotal jako bídný nuzák. Tato inscenace měla takový úspěch, že byla od své premiéry 10. března 1997 uváděna dva roky v celkem 24 představeních.
Třikrát Thálie
O mimořádném postavení, které Ivan Kusnjer zaujímá mezi operními sólisty u nás, svědčí i Ceny Thálie. Tu první obdržel v roce 1994 za roli Tonia v Leoncavallových Komediantech, druhá následovala v roce 1997 za krále Jiřího v Daviesových Osmi písních šíleného krále a třetí Thálii získal v roce 2011 za Voka ve Smetanově Čertově stěně. Se třemi Tháliemi je vedle Jany Šrejmy Kačírkové nejčastěji odměňovaným sólistou v historii těchto cen.
A připomeňme i čestná uznání, která Kusnjer získal na festivalech v Cagliari, Hongkongu, Tel Avivu, Frankfurtu nebo Göteborgu.
Nahrávky s raritami
Kusnjerovo pěvecké umění zachycují také nahrávky. Vedle operního recitálu s áriemi, které zaznamenal Čs. rozhlas v letech 1981–1996 a vydal Radioservis, v Supraphonu vyšel v jeho podání s klavíristou Mariánem Lapšanským výběr z písní Josefa Bohuslava Foerstera i Antonína Dvořáka – vedle Cigánských melodií a Tří novořeckých písní patří Kusnjerovo pojetí Biblických písní k těm nejzajímavějším při vystižení jemných nuancí tohoto tak niterného a hlubokého cyklu. S Dagmar Peckovou nahrál Ivan Kusnjer písně Petra Ebena, Moravskou lidovou poezii v písních v úpravách Leoše Janáčka a jeho Balady. A kombinace Kusnjerova barytonu a Peckové mezzosopránu je zachycena také na nahrávce slavných operních duetů a árií.
Kusnjer byl také jedním ze sólistů na nahrávce duchovních kantát Otomara Kvěcha (Requiem temporalem) a Antonína Dvořáka (Te Deum). Zachycena je také Kusnjerova interpretace Písní potulného tovaryše Gustava Mahlera při otevíracím koncertě sezony 1995/96 České filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Znovu s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem se Ivan Kusnjer v titulní roli chudého ševce Martina Avdějiče v roce 2014 podílel na premiérové nahrávce pastorální opery Bohuslava Martinů What Men Live By (Čím lidé žijí), která si vysloužila nominaci na cenu The International Opera Award a která pak v roce 2020 tvořila hudební základ pro velmi zdařilé televizní zpracování v režii Jiřího Nekvasila. Připomeňme také Kusnjerův podíl na nahrávce Dvořákovy Wandy a Janáčkova Osudu pro Orfeo, Janáčkovy Šárky pro Supraphon v roce 2001 nebo Škroupova Mořského geuse, kterou v rámci českého triptychu předsmetanovských oper uvedlo v roce 2003 Národní divadlo.
Z této palety ovšem zaslouží vyzdvihnout dramaturgicky ojedinělou nahrávku alespoň ukázek z raritních oper českých skladatelů, které dnes známe už jen z hodně podrobných pojednání o dějinách české opery. Na kompaktním disku jsou árie ze Záboje Josefa Leopolda Zvonaře, z Lory Františka Zdeňka Skuherkého, z Templářů na Moravě Karla Šebora, Svatojánských proudů Josefa Richarda Rozkošného nebo Lejly Karla Bendla. Na generaci zakladatelů české národní opery pak na CD navazují árie z Nápravníkova Dubrovského, Dvořákovy Vandy, Fibichovy Hedy, Foerstersterovy Jessiky, Ostrčilovy opery Vlasty skon až po Zuzanu Vojířovou Jiřího Pauera. Všem těmto áriím Ivan Kusnjer s plným zaujetím propůjčuje své interpretační mistrovství sytého barevného barytonu, kultivovaného projevu a velkého citu pro zpívané slovo.
Gratulace
Ivan Kusnjer nás spolehlivě a umělecky poctivě provázel a stále provází českou i světovou operou, klasickou i tou soudobou. Uznání ovšem zaslouží i jeho pedagogická činnost, při které sleduje své svěřence z titulu profesora pražské HAMU i během jejich profesionálního působení – s trefnými a výstižnými komentáři inscenací i jejich výkonů. Portrét Ivana Kusnjera je ovšem třeba doplnit také o jeho charitativní aktivity – založil a vede nadační fond Fatum na podporu pozůstalých po předčasně zemřelých hudebních umělcích.
Za redakci portálu Opera PLUS i vděčného publika přejeme Ivanovi Kusnjerovi pevné zdraví i další muzikantské radosti – a děkujeme!
Ivan Kusnjer 70
Sólisté: Ivan Kusnjer, Dana Burešová, Eliška Gattringerová, Stanislava Jirků, Alžběta Poláčková, Eva Urbanová, Lukáš Bařák, Daniel Kfelíř, Václav Lemberk, Jiří Sulženko, Martin Šrejma, Luděk Vele, František Zahradníček.
Sbor Národního divadla, sbormistr Pavel Vaněk.
Orchestr Národního divadla, dirigent Jaroslav Kyzlink.
Národní divadlo v Praze, 21. listopadu 2021.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
