Operní panorama Heleny Havlíkové (364) – Za operou do Košic

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Premiéře vévodila arménská sopranistka Karine Babajanyan. U nás ji známe z jediného představení Madam Butterfly v roce 2017, vystupuje ovšem na předních světových scénách. Právě Toscu má dokonale zažitou z mnoha produkcí, včetně Vídeňské nebo Berlínské státní opery. Pro tuto roli vládne charismatem, žensky smyslným půvabem a voluminézním mladodramatickým sopránem, byť se někdy nechala v dobré akustice košického divadla unést do příliš silné dynamiky, která jinak zaoblený hlas ve výškách zbytečně vyostřovala. Babajanyan střídala hysterické výbuchy žárlivosti a láskyplné erupce, teatrální gesta divy, koketnost všemi obletované krasavice, zbožnou kajícnost i docela „obyčejnou“ úzkost ženy, která se bojí, aby nepřišla o svého milence. Stejně přesvědčivě vyjádřila tíseň, zbabělost i vzdor a odhodlání vraždit, stejně jako chvilkový – ve finále hořký – triumf s kontrastním ztišením ve Vissi d’arte ve velké scéně se Scarpiou, jehož lstivý příslib fingované popravy neprohlédne.

Cavaradossiho na premiéře ze tří alternantů (Jaroslav Dvorský a Hovhannes Ayvazyan) zpíval Michal Lehotský. Nepřekvapil v tom smyslu, že stejně jako nedávno Dona Josého v pražském Národním divadle i Cavaradossiho hřímal svým mohutným tenorem se špatnými sykavkami – bez plastičtějších nuancí pro svobodomyslného bohémského malíře, oddaného přítele i milence, tolerantně chápajícího vrtochy své milované. Předností barytonisty Mariána Lukáče, více než dvacet let sólisty košického ansámblu, je spíš jeho všestrannost a spolehlivost, s níž splnil základní zadání pro Scarpiu. Vyhrocení této postavy jako sebejistého krutovládce s dalšími psychologickými vrstvami muže, který se stal otrokem svého chtíče a pod maskou uhlazenosti skrývá mocichtivou brutalitu, ale jen naznačil. Angelotti Michala Onufera byl dostatečně zbědovaný a kulhající Kostelník Martina Gurbaľa tradičně patolízalský.

V Košicích se rozhodli svěřit výpravu Tosky slovenským umělcům, kteří se neprofilují jako divadelníci. Lucie Tallová je i mezinárodně oceňovaná výtvarnice a autorka velkorysých site-specific instalací, nicméně Tosca byl její divadelní debut. Boris Hanečka, známý módní návrhář, v košické Tosce zopakoval svoji operní zkušenost po čtvrté.

Sázka na tvůrce nezatížené divadelní machou však vyšla jen částečně. Děj Tosky je historicky velmi přesně určený 17. červnem do čtvrté hodiny ranní následujícího dne roku 1800 v Římě uprostřed turbulentního vývoje napoleonských válek. Dnešní inscenátoři tuto danost běžně překračují. Připomeňme, jak v brněnském nastudování Tosky v roce 2015 Jiří Heřman a jeho tým vyšli z propojení příběhu zpěvačky Tosky v soukolí složité politické situace Římské republiky mezi napoleonskou a rakouskou nadvládou s příběhem jedné z jejích svrchovaných interpretek druhé poloviny dvacátého století – Marie Callas. Méně přesvědčivě přenesl v roce 2017 Toscu režisér Arnaud Bernard ve Státní opeře do mussoliniovské Itálie. Dnes legendární je ve Státní opeře opakovaně obnovovaná scénografie Josefa Svobody, vytvořená původně pro Velkou operu 5. května v roce 1947, s barokní iluzí malované perspektivy velkolepé kopule kostela, monumentální síní Scarpiovy pracovny a ochozů Andělského hradu, svým zkosením a odlišnými úhly pohledu zdola a shora korespondující s dramatem Pucciniho opery a sugerující jeho drtivý účinek.

Slovenští inscenátoři ale jakoby uvízli na půli cesty. Ctili tuto časovou ukotvenost částečně v kostýmech, jimž dominují v prvních dvou dějstvích okázalé sametové róby Tosky – smaragdové a temně fialové s extravagantně trčícími obřími rukávy. Režisér Anton Korenči, jinak též ředitel košické činohry, se při charakteristice postav a jejich vztahů držel v logice situací nastolených dějem opery.

Lucie Tallová se – však místo pokorné službě scénografii jako součásti celku inscenace – nevyvarovala pokušení prezentovat hlavně sama sebe a svůj obraz ze série Clouds/ Oblaka. Ten v různých formátech prochází celou inscenací na prázdné scéně „zabydlené“ pouze základními rekvizitami, stylově nesourodými jak s kostýmy, tak s obrazem Clouds. V prvním kostelním dějství jsou na jevišti lavice a regály (obraz, který Cavaradossi maluje, nevidíme, respektive když malé plátno v rámu žárlivá Tosca hodí na zem, není na něm nic), Scarpiovu pracovnu tvoří robustní stůl (spíše selského typu vedle zdobných empírových polstrovaných židlí) se svícny, vázami, bustami pod honosným křišťálovým lustrem. Obraz černo-šedých oblak nejprve překrývá vstup do kaple rodiny Attavanti, ve Scarpiově pracovně vytváří pozadí v průhledu dvou výřezů v zadní stěně a nakonec je zvětšený na celý zadní horizont. Obraz sice nepostrádá dramatičnost, ale takto zdůrazněný motiv oblak a hlavně černo-šedá barevnost se ocitala mimo souvislost nejen s Pucciniho tolik barvitou partiturou, ale také mimo režii, kostýmy i herectví sólistů.

Závěrečný skok Tosky z Andělského hradu inscenátoři vyřešili netradičně. Tosca v šatech s designem šedých Clouds se nakládání v kruhu jasného světla nad orchestřištěm. Když se tam za ní nahrnou její pronásledovatelé, Tosca se za nimi v šeru „ztratí“ a s pažemi vzhůru splyne s obrazem oblak. Jenže inscenátoři tento efekt do značné míry „prozradili“ už ve chvíli, kdy Tosca přijde za vězněným Cavaradossim v šatech v designu oněch černo-šedých mraků, a z řešení scény se dalo odtušit, že nejspíš nikam neskočí a splyne s obrazem na zadním horizontu. Charakteristiku Tosky však ve třetím dějství znejasňovalo použití černého pláště Scarpii. Poté, když zbožná Tosca po zavraždění tohoto trýznitele kolem něj postavila tradiční svícny a navíc si ještě strhla z krku křížek a položila ho mrtvole na hruď, bylo matoucí, když si do vězení a k popravě Cavaradossiho přes šaty vzala plášť nenáviděného Scarpii, navíc před eskortou popravčích (snad jako mimikry?). Vnucování mužských rysů této tolik ženské hrdince Pucciniho opery (včetně její fatální důvěřivosti) vlastně oslabovalo její velikost.

Třebaže košická Tosca neměla výlučnost Roberta Devereuxe, devízou obou inscenací bylo hudební nastudování Petera Valentoviče. Košickou operu bude zajímavé sledovat i nadále. Od minulé sezony velmi cílevědomé a pro vzestup úrovně košické opery planoucí vedení s ředitelem opery Rolandem Khernem Tóthem, dramaturgem Stanislavem Trnovským a právě šéfdirigentem Peterem Valentovičem chystá na další sezonu Krále Rogera Karola Szymanovského – titul, který zmizel z původního dramaturgického plánu naší pražské Státní opery. V plánu je také další Donizettiho opera z jeho tudorovské série – Anna Bolena, opět s Evou Bodorovou.

Giacomo Puccini: Tosca – Státní divadlo Košice, obsazení 1. premiéry (zdroj Státní divadlo Košice)
Giacomo Puccini: Tosca – Státní divadlo Košice, obsazení 1. premiéry (zdroj Státní divadlo Košice)

Gaetano Donizetti: Roberto Devereux
Hudební nastudování Peter Valentovič, režie Anton Korenči, pohybová spolupráce Andrej Petrovič, scénická spolupráce Pavol Juráš, kostýmy Mitzy von Hoffmann, light design Robert Farkaš, videoprojekce Jakub Pišek a Bea Kolbašovská, sbormistr Lukáš Kozubík

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments