Operní panorama Heleny Havlíkové (379) – Stálé operní soubory a jejich plány na sezonu 2022/23

I když jsme si i letos o prázdninách užívali festivaly s operními inscenacemi – díky NODO, Hudebnímu festivalu Znojmo, Festivalu komorní hudby Český Krumlov s Barokní nocí, Smetanově Litomyšli, souboru Musica Florea, olomouckému festivalu Baroko i Olomouckým barokním slavnostem, základními pilíři naší operní krajiny zůstává deset divadel se stálými operními soubory – Národní divadlo a Státní opera v Praze, Janáčkova opera v Národním divadle Brno, Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Moravské divadlo Olomouc, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí nad Labem a Slezské divadlo v Opavě.

Po všech těch koronavirových turbulencích divadla věří v návrat do „normálních“ předcovidových dob. A věřme s nimi, že se už nebudou opakovat situace, kdy se pečlivě a zodpovědně připravené plány hroutily jako domečky z karet, kdy divadla nevěděla dne a pomalu ani hodiny, jestli budou muset uprostřed rozjeté sezony zavřít, kdy potom soubory sice mohly za přísných protiepidemických nařízení zkoušet, ale diváci do hledišť nesměli – nebo pak jen v omezeném počtu a s doklady o očkování nebo testování. Ovšem přidaly se nové hrozby vyvolané válkou na Ukrajině. S nezdolným optimismem doufejme, že i v tak ekonomicky složité a mimořádně obtížné době si divadla udrží zájem publika.

Změny ve vedení operních souborů, i hodně překvapivé a s otazníky

Řada divadel vstupuje do sezony 2022/23 s novým vedením. Do Moravského divadla Olomouc si ředitel David Gerneš jako novou šéfku opery vybral režisérku Veroniku Loulovou s nadějí, že tato nedávná absolventka HAMU a zakladatelka pražského, velmi nekonvenčního operního uskupení Run OpeRun vnese na Hanou nové impulsy a získá olomouckému divadlu širší spektrum diváků, a to včetně těch, které tento žánr nezajímal. Ke změně dochází také v Českých Budějovicích, kde pod ředitelem Lukášem Průdkem a šéfem opery Tomášem Ondřejem Pilařem skončil po deseti letech generální hudební ředitel Mario De Rose a pozici šéfdirigenta už od letošního ledna zastává dirigent David Švec.

Další změny uveďme tím, že je samozřejmě právem ředitelů a šéfů utvářet tým spolupracovníků, se kterými si rozumějí. Ale ne vždy je zřejmé, zda byly změny dlouhodobě plánované, a některé vzbuzují i řadu otázek, ba dohadů. V Liberci pohyb na vedoucích postech vyvolal poslanecký mandát ředitelky Jarmily Levko. Zřizovatel, město Liberec, na dobu jejího působení jako poslankyně do čela Divadla F. X. Šaldy jmenoval dosavadní šéfku opery, režisérku a dramaturgyni Lindu Hejlovou Keprtovou. Na operním šéfovském postu ji nahradil její dosavadní zástupce, dirigent Karol Kevický. Velkým překvapením však byla výpověď daná Martinu Doubravskému, který do loňského roku jako šéf opery stál za významnou osmnáctiletou etapou libereckého souboru a také jako šéfdirigent zde chtěl pokračovat. Dle vyjádření Doubravského právního zástupce Tomáše Haltufa, byla důvodem výpovědi nadbytečnost. Místo šéfdirigenta měla být zřízena pozice hudebního ředitele pro Ondreje Olose. Linda Hejlová Keprtová tak ale vlastně popírá, čeho si na libereckém souboru považovala a co při převzetí ředitelské funkce deklarovala – kontinuitu léty budované práce. Vždyť Martin Doubravský, často právě ve spolupráci s Lindou Keprtovou jako režisérkou, se zasloužil o setrvalou vysokou úroveň a dramaturgickou nápaditost liberecké opery – dokonce tak, že i když patří k těm menším souborům, liberecké inscenace opakovaně získávaly ceny na festivalu Opera, celostátní přehlídce našich operních divadel.

Další turbulence ve vedení divadla se už od konce června odehrávají ve Slezském divadle, které od ledna letošního roku po odchodu Ilji Racka řídí Aleš Kománek. Sliboval, že se bude zasazovat o zachování operního souboru, který neustále čelí tendencím zřizovatele ho zrušit. Na konci sezony ovšem oznámil dirigentovi Vojtěchu Spurnému, že s ním nadále jako s šéfem opavské opery nepočítá. Přitom Vojtěch Spurný patří k dirigentům s mimořádným citem pro operní divadlo – a těch u nás vskutku nemáme nazbyt. Vojtěch Spurný zajímavě profiloval opavský soubor uváděním původních verzí oper a hledáním interpretačního přístupu odpovídajícímu době vzniku zvolených oper. A dařilo se mu sestavovat obsazení tak, že sólisté tohoto nejmenšího souboru získali nebo byli nominováni na ceny Thálie.

Komentář zaslouží i změna na postech obou hudebních ředitelů v rámci Národního divadla po pouhých třech letech pod vedením Pera Boye Hansena, když v Národním divadle Jaroslava Kyzlinka (hudebním ředitelem Opery ND byl od září 2016 do července 2022) střídá Robert Jindra a ve Státní opeře Karla-Heinze Steffense (hudebním ředitelem Státní opery byl v letech 2019-2022) nahradí Andrij Jurkevyč. To příliš nesvědčí o promyšlené stabilní Hansenově personální politice, kterého navíc Národní divadlo platilo už rok předtím, než převzal tuto pozici, právě za přípravu na budoucí výkon funkce uměleckého ředitele.

V ostatních divadlech a operních souborech zůstává vedení stabilní – v Brně to jsou Martin Glaser jako ředitel, Jiří Heřman jako šéf opery a Marko Ivanović na pozici šéfdirigenta. V Ostravě je spolupracovníkem ředitele Jiřího Nekvasila hudební ředitel Marek Šedivý, v Plzni si ředitel Martin Otava vybral jako šéfa opery dirigenta Jiřího Petrdlíka. V Ústí také zůstává dvojice Miloš Formáček jako ředitel – Milan Kaňák ve funkci šéfa opery.

Sezona 2022/23 v číslech

Pro nadcházející sezonu plánuje našich deset operních souborů dle informací z jejich webových stránek celkem 35 premiér – s tím, že dramaturgický plán opavského divadla na druhou část sezony (tedy od ledna 2023) zatím není zveřejněn. A jen některá divadla uvádějí inscenační týmy a obsazení. Tento počet premiér odpovídá počtu posledních před covidových let. A nejsou do něj zahrnuty operety a muzikály, které jsou v menších divadlech standardně součástí repertoáru operních souborů.

Počty premiér u velkých operních souborů (Státní opera, Brno, Ostrava, Plzeň) se pohybují mezi čtyřmi a pěti – s výjimkou pražské Opery Národního divadla, kde jsou plánované pouhé tři nové inscenace. Z mnoha důvodů, včetně velikosti souboru i výše státního příspěvku, považuji takový počet pro naši první scénu za nedostatečný – a to i když repertoár doplní nový hudební ředitel Robert Jindra koncertním uvedením Janáčkovy Věci Makropulos s Evou Urbanovou v titulní roli.

Menší operní soubory vedle oper uvádějí také operety a muzikály, takže rozsah operní produkce je menší – v Liberci připravují tři operní premiéry, v Ústí tentokrát opera není v plánu žádná a zůstane pouze u operety a muzikálu, zatímco v Budějovicích vedle tří operních inscenací ještě chystají scénickou podobu Rybovy vánoční mše Hej mistře v kombinaci s výběrem ze Svatoroční muziky Adama Václava Michny z Otradovic jako oživlého příběhu jihočeských Vánoc a založení zdejší nové vánoční tradice. V opavských plánech, jak jsou známé pouze do konce roku 2022, je zatím jedna opera – původní verze Dvou vdov.

Zájem o dvacáté století jako dominantní rys sezony

Celkově bude operní sezona 2022/23 velmi rozmanitá stylově, od Monteverdiho po soudobou novinku Jana Jiráska Komenského. Oproti dřívějším létům, kdy jasně dominovalo období romantismu, mají v sezoně 2022/23 překvapivě výrazné zastoupení díla dvacátého století. Z 35 titulů, které našich deset operních souborů v sezoně 2022/23 plánuje, respektive zatím zveřejnilo, spadá dokonce dvanáct do (postveristické tvorby dvacátého století – počínaje Janáčkem a jeho operou Z mrtvého domu v neobvyklé kombinaci s Glagolskou mší. Touto inscenací zahájí brněnské Národní divadlo letošní ročník mezinárodního festival Janáček Brno v silném týmu dirigenta Jakuba Hrůši s režisérem a šéfem brněnské opery Jiřím Heřmanem. Připomeňme, jak Hrůša v letos v srpnu triumfoval s Káťou Kabanovou v Salcburku.

Dvěma operami bude zastoupen Richard Strauss, který v našich podmínkách nepatří k často zařazovaným autorům. Po nedávném uvedení Růžového kavalíra v Brně ho nyní nastudují ve Státní opeře – a v Brně mají v plánu Salome s dirigentem Marko Ivanovićem a režisérem Davidem Radokem a Lindou Ballovou v titulní roli.

Z oper dvacátého století obohatí repertoár Státní opera satirou Alexandra Zemlinského podle pohádky Šaty dělají člověka, jejíž přepracovaná verze měla premiéru ve zdejším Novém německém divadle v roce 1922, kdy zde Zemlinsky působil jako šéf opery. V Olomouci si troufnou na Modrovousův hrad Bély Bartóka, k němuž přizvali Danielu Špinar. Po dlouhé době zapomnění, do které po pražské premiéře v roce 1927 přes světový úspěch upadla opera Jaromíra Weinbergera Švanda dudák podle známého dramatu Josefa Kajetána Tyla, se k této opeře vrátí pražské Národní divadlo – v hudebním nastudování Zbyňka Müllera a v režii Vladimíra Morávka. Tvorbu stále opomíjených skladatelů připomíná nejen pražské Národní divadlo ve svém projektu Musica non grata, ale o terezínské skladatele projevila zájem i ostravská opera, když uvede v jednom večeru dvě aktovky Viktora Ullmanna: Rozbitý džbán, satirický příběh zdánlivě absurdního soudního procesu, a Císaře z Atlantidy s titulní postavou diktátorského císaře. A kromě Ullmanna z operního odkazu terezínských skladatelů ještě v Liberci do komponovaného večera s hudbou Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka zařadí dětskou operu Brundibár Hanse Krásy.

Výčet děl dvacátého století v letošní sezoně zahrnuje ještě Dialogy karmelitek Francise Poulenca v Liberci a Bernsteinova Candida v Plzni.

Příklon k české opeře

Dramaturgii našich souborů řadu let dominovala opera italská. Ale postupně se tento trend začal měnit. A také tentokrát převažují čeští operní skladatelé, velmi výrazně, dokonce s patnácti premiérami, zatímco těch italských bude pouze pět. Po dlouhé době nezájmu o Bedřicha Smetanu se tento náš klasik vrací na naše scény: V sezoně 2022/23 svůj kompletní smetanovský cyklus pro výroční rok 2024 doplní Národní divadlo moravskoslezské o Prodanou nevěstu, které se zde ujmou její šéfové – jako dirigent hudební ředitel Marek Šedivý a režijně ředitel Jiří Nekvasil. Do ostravského kompletu přibude také Dalibor, ten v koprodukci s plzeňskou operou v režii tamního ředitele Martina Otavy. A uvidíme, jestli ve své linii uvádění původních verzí oper bude v Opavě pokračovat Vojtěch Spurný, tentokrát původní verzí Dvou vdov.

Z Dvořákových oper je překvapivý zájem o jeho poslední operu Armida. Ta se u nás hrála naposledy před deseti lety v Ostravě a předtím v roce 1994 v Brně. V této sezoně ji do repertoáru zařazují dokonce hned dva soubory – pražské Národní divadlo, kde ji chystá Robert Jindra s režisérem Jiřím Heřmanem, i plzeňské Divadlo J. K. Tyla – tam k ní do týmu s dirigentem Norbertem Baxou přizvou jako režiséra Hartmuta Schörghofera. Dvořákovu nejhranější operu Rusalka chtějí v Olomouci ozvláštnit režiséry Michalem a Šimonem Cabanovými. A dětskou adaptaci Rusalky znovu vrátí na scénu plzeňské Malé scény Lilka Ročáková, která zde tímto způsobem už řadu let záslužně seznamuje s operou tu nejmladší generaci.

Škála dalších českých skladatelů zahrnuje nejen Janáčka, ale i Weinbergera, Ullmanna a Krásu, jak je uvedeno výše v rámci oper dvacátého století. Novinka se tentokrát objeví jediná – Jihočeské divadlo zadalo, podobně jako před časem plzeňské, operu u Jana Jiráska. Po plzeňských Broučcích podle Karafiáta bude ta budějovická tentokrát o Janu Amosi Komenském uprostřed neklidné Evropy sedmnáctého století.

Tradiční repertoár i opereta

Italská opera sice ani v sezóně 2022/23 chybět nebude, ale oproti dřívějším létům je zastoupena vlastně velmi skromně. V Brně uvedou Verdiho Falstaffa v režii Ondřeje Havelky. Ten bude režírovat také osvědčenou dvojici veristických oper – Mascagniho Sedláka kavalíra s Leoncavallovými Komedianty ve Státní opeře. A nová inscenace Pucciniho opery se objeví pouze jedna – Madam Butterfly v Liberci.

Německou operu bude vedle Richarda Strausse a Alexandra Zemlinského, jak je rozvedeno v části o operách dvacátého století, prezentovat Richard Wagner, jehož Tannhäusera připravují dirigent Marek Šedivý a režisér Jiří Nekvasil v Ostravě. Ze světového repertoáru nadcházející sezona přinese několik titulů, které se objevují zřídka. K takovým patří vedle Bartóka a Poulenca Saint-Saënsův Samson a Dalila, na kterého si po úspěchu s Boitovým Mefistofelem troufne budějovická opera.

Trvalou součástí repertoáru našich divadel zůstávají Mozartovy opery. Pražské Národní divadlo dokončí své dosud problematické přestudování Mozartových oper na libreta Lorenza da Ponte po Donu Giovannim a Così fan tutte Figarovou svatbou, k níž byla bez ohledu na dosavadní režijní výsledky opět přizvána Barbora Horáková Joly. Očekávání ovšem vzbuzuje Kouzelná flétna v Českých Budějovicích s českými zpěvními texty Vojtěcha Spurného, protože režii zde svěřují Petru Haškovi, zakladateli a uměleckému řediteli souboru Geisslers Hofcomoedianten, s nímž předvedl, s jakou hravostí dokáže přistupovat k hudebnímu divadlu. A Mozart zde bude základem avizované nekonvenční interaktivní inscenace Malý Mozart, v němž budějovická opera po loňské Mimiopeře Lukáše Sommera pokračuje v dramaturgické linii pro děti s otázkou, jaké by to bylo, kdyby Wolfi žil dnes. Na Mozarta sází také nové vedení olomoucké opery – tak se nechme překvapit, jak naloží s jeho konvenční operou La clemenza di Tito.

Předmozartovské opery, které jsou u nás spíše doménou ansámblů specializovaných na starou hudbu, byly zvoleny pro další čtvrtý ročník Operní akademie, záslužné spolupráce Národního divadla moravskoslezského s Fakultou umění Ostravské univerzity. V komorním prostoru Divadla 12 to bude Monteverdiho opera/balet z jeho Osmé knihy madrigalů Tanec nevděčnic v kombinaci s Purcellovou operou Dido a Aeneas.

Posun ve vnímání operetního žánru, od kterého se naše dříve operetní, dnes muzikálově koncipované soubory odklánějí, protože pro ně nemají vhodné interprety, dokládá letošní sezona dvěma tituly, které nastudují nikoli operetní, ale operní soubory našich dvou největších divadel. V Brně připravují dirigent Jakub Klecker a režisérka Magdalena Švecová klasiku – Lehárovu Veselou vdovu a ve Státní opeře revuální operetu dalšího maďarského skladatele – Paula Abrahama: Ples v hotelu Savoj, v hudebním nastudování Jana Kučery a v režii Martina Čičváka.