Operní panorama Heleny Havlíkové (4)

Helena Havlíková, 26.10.2010 0:01

Týden od 18. do 24. října 2010

° Bělohlávkova a Carsenova madridská Káťa s cenou diváků
° Atrakce versus meditace
° Příliš barvotisková ilustrace historie Ruska

***

Bělohlávkova a Carsenova madridská Káťa s cenou diváků

47. ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha zná vítěze. Opera se prosadila v kategorii záznamů představení nebo koncertů, zvítězila Bizetova Carmen z divadla své světové premiéry – pařížské Opéry Comique s Annou Catarinou Antonacci v titulní roli a dirigentem Sirem Johnem Eliotem Gardinerem. Tahle inscenace ukazuje pošetilost sporů kolem tradičního a řekněme provokativně nonkonformního přístupu k opeře – jsou inscenace hudebně strhující s promyšleným a propracovaným scénickým vyjádřením a nastudování chabá, mdlá, prázdná. Tahle Carmen nechtěla šokovat, ukázala sílu a svěžest partitury včetně libreta a scénických poznámek – a jasně patřila do té první skupiny.

Při udělení ceny za zachycení pařížské Carmen porota také přihlédla k záznamu Janáčkovy Káti Kabanové stejného přihlašovatele – François Roussillon et Associés. A měla jsem obrovskou radost, že právě tato inscenace Jiřího Bělohlávka a režiséra Roberta Carsena s Karitou Mattilou a Miroslavem Dvorským v rolích Káti a Borise z madridského Teatro Real získala cenu diváků. V zemi, kde je nasazení Janáčkovy opery do repertoáru stále ještě dramaturgickým rizikem. Tato Carsenova režie Káti vznikla původně v roce 2004 pro Vlámskou operu v Antverpách, inscenaci v roce 2006 převzala milánská La Scala (sólisty byli Janice Watson, Štefan Margita a Peter Straka, dirigoval John Eliot Gardiner) a o dva roky později nejprve opera v Kolíně nad Rýnem a právě Madrid. Tato Káťa zůstává stále emocionálně nesmírně sugestivní s vodou a jejím zrcadlením jako základním výtvarným a významovým principem. Nabízí se srovnání s Káťou v pražském Národním divadle: Robert Wilson i Robert Carsen vycházejí z podobného základního východiska – z jednoduché scény založené na měkce barevné světelné proměnlivosti a na výtvarně vytříbených kompozicích při rozmístění postav na jevišti. Zatímco Wilson pohyby postav přísně stylizuje do výtvarných obrazů, Carsen s hlubokým respektem k hudbě a textu se nebojí „ilustrovat“ charaktery a pocity postav a situací v přesném, srozumitelném a divadelně působivém vyjádření. Když Káťa pošle při loučení Borisovi polibek tak, že rukou od úst rozvlní směrem k Borisovi plochu vodní hladiny, která je odděluje, a tyto vlny se zrcadlí na celém zadní horizontu, vyhrkly mi slzy. Je skvělé, když Janáčkova úžasná hudební dramata umocňují takové osobnosti. A musíme se ptát, proč se alespoň Praha nezapojí do tohoto koloběhu osvědčených inscenací, za který se „nestydí“ ani Scala, než aby potácivě hledala za každou cenu vlastní cesty s hodně nezaručeným výsledkem. A proč to musí být zahraniční televizní společnosti, které nám záznam Káti zprostředkují, zatímco Česká televize přičinlivě natáčí muzikál KudyKam a přebere tak leda obstarožního Rigoletta z Mantovy.

Atrakce versus meditace

Struny podzimu si vydobyly, přinejmenším v pražském hudebním světě, pozici inspirativního hudebního festivalu, který už patnáct let neotřele hledá spojnice napříč hudebními, ale i divadelními žánry: základním pojítkem je hudba ve své rozmanitosti, účelu i podobách, ve špičkové kvalitě i výtečném provedení. Tyto konfrontace jsou pro publikum velmi cenné – nabízejí možnost vnímat hudbu nejen jako kulturní zážitek, zábavu nebo umění, ale uvědomit si asociace, které ho běžně při poslechu hudby nenapadnou – například, že hudba je (a zejména ve svých kořenech byla) také formou lidského dorozumívání. Nebo rozmlouvání s přírodou, vesmírem a bohy.

Letošní ročník Strun podzimu v rámci své specifické série neobvyklých vokálních projevů po zemité sardinské vokální polyfonii s kořeny ve 3. tisíciletí před naším letopočtem (Tenores di Bitti) nebo bizarní trojici jódlujících hudebníků (Zvuky domova) tentokrát nabídl skupinu čtyř zpěváků a muzikantů Alash z malého středoasijského státu Tuva. Ovládají tamní tradiční alikvótní hrdelní zpěv, při němž jeden zpěvák dokáže vyluzovat více tónů najednou. Nad základním tónem/melodií (v jednom typu velice hlubokého chraplavého zabarvení) zní současně vyšší alikvotní tóny; z jedněch úst (ale i hlavy a vlastně celého těla) tak vychází vícehlas podmanivého zabarvení, dráždivě se vymykající evropské tradici a připomínající rytmus cválajících koní nebo zurčení vody v horských bystřinách. To vše za doprovodu „syrově“ znějících tradičních smyčcových nástrojů s rytmickou podporou bubnu.

Díky za možnost se seznámit s takto specifickými podobami využití lidského hlasu. Na rozdíl od dřívějších koncertů této série se ale vtíral pocit jakési komerčnosti „atrakce“, kterou Alash prodává zejména po USA, a o kterou je v západním světě ovšem zájem. Nepominutelnými kořeny tuvinského tradičního zpěvu je totiž duchovní rozměr a původ tohoto vokálního projevu, který je jen jakýmsi „vedlejším produktem“ prastaré komunikace s přírodou nebo duchovní meditace. A ta se – „odsvěcená“ podobně jako prostor Českého muzea hudby, kde se koncert konal – kamsi vytratila i pod náporem „vyvolávání“ amerického konferenciéra na mikrofon. Vytržen z tohoto podstatného kontextu se Alash stává spíše jen zábavou až na hranici cirkusového úžasu, analogickou až břichomluvectví. Součástí tištěného programu nebyly texty písní, ale možná je to tak dobře – kdyby publikum vědělo, že některé písně oslavují budovatelský zápal pracujících z doby, kdy Tuva patřila k SSSR, patrně by to nesporný umělecký zážitek poněkud oslabilo. Ostatně i my jsme si prošli obdobím, kdy tradiční folklór byl využit podobně. Tanečnice z Lúčnice byly krásné holky a skvěle tančily – podobně Alash skvěle ba virtuózně ovládá zpěv i původní lidové nástroje. Ale i tak (nebo právě proto?) to byl inspirativní večer.

Příliš barvotisková ilustrace historie Ruska

Metropolitní opera po čtrnácti dnech od premiéry odvysílala do kin celého světa svou novou inscenaci Borise Godunova Modesta Petroviče Musorgského, geniálního skladatele samouka, který zamotal hlavu nejen svým současníkům. Ke své nejslavnější opeře Boris Godunov, která se mezi ruskou operní klasikou tyčí jako tajemný menhir, si libreto napsal sám podle Puškinovy kroniky O caru Borisovi a Griškovi Otrepěvovi.

V Godunovi se střídají komorní psychologické scény s monumentálními davovými – a právě napětí mezi těmito „úhly pohledu“ dává Musorgského fresce dynamiku a napětí. Těžko posoudit, nakolik tyto dvě roviny vnímali diváci v MET; zkušený nestor přenosů Brian Large tentokrát nedal těm v kinech příležitost zahlédnout celek (s jedním z důležitých protagonistů opery – sborem, posíleným na 120 zpěváků) a výrazně tak ochudil klíčový kontrast zabudovaný v Musorgského díle.

Z pohledu diváka v kině byly na oproštěné scéně s plynulými přechody mezi obrazy pomocí desek a opon podstatné dvě rekvizity: trůn na vyvýšeném piedestalu a Pimenova/Puškinova kronika o velikosti člověka, která leží rozevřená v popředí. Tu ji zadumaně čte car, tu se k ní upíná Griška se svými sny Lžidimitrije, tu po ní šlapou bojaři, tu přebíhá polská šlechta, ulehne do ní Jurodivý žebrák a popsanou stránkou se přikryje tak, že přes ní šmátrá jen jeho špinavá kostnatá ruka, až v závěru přebíhající „lid“ potrhá listy na cáry. Tento režijní nápad nebyl špatný, ale na významově hutnou historickou fresku nevystačil.

Premiéře v MET předcházel konflikt německého režiséra Petera Steina s americkými imigračními úředníky; v červenci práci ukončil a byl narychlo nahrazen Američanem (ovšem také zkušeným operním režisérem) Stephenem Wadsworthem, který„podědil“ výtvarný zbytek Steinova incenačního týmu. Výsledkem je inscenace, která v uhlazených „všeruských“ kostýmech připomíná spíše barvotiskovou ilustraci historizující story, v němž „lid“ má dočista čisté kostýmy (a neumaže se ani od divadelní krve, když realisticky lynčuje zajaté panstvo).

Co se nepodařilo režii, „zachraňovalo“ hudební nastudování – hrála se kombinace Musorgského verzí s Borisovým velkým monologem ve 2. dějství „polským“ 3. dějstvím, scénou před chrámem Vasilije Blaženého v Moskvě a závěrečným obrazem před Kromami s Jurodivého tichou, ale o to více zneklidňující závěrečnou vizí „temných mraků a bouře zlé“. Ruský dirigent Valerij Gergijev Musorgského geniální syrové a drtivé národní drama o devastujících mechanismech moci postihl především v jeho velkoleposti – alespoň takový byl převažující dojem z reprodukce v kině. Německý basista René Pape v roli Godunova vyjádřil spíše „evropskou“ člověčí úzkost vladaře, než „rusky“ hřímající carskou mohutnost. Silného protihráče měl v typově naprosto přesném útlém Andreji Popovovi světlého tenoru v malé, ale významově důležité roli Jurodivého. Další sólové výkony dodržely pěvecký standard MET, ale herecky o hlubších pohnutkách jednotlivých postav nad rámec prvoplánové charakteristiky mnoho nevypovídaly: Ekaterina Semenčuková byla vyzývavě ambiciózní krasavicí Marinou s hutným mezzosopránem, Aleksandrs Antonenko hereckou těžkopádnost hromotluka Grišky vyvážil pevným tenorem, Pimen Michaila Petrenka působil spíš jako pohádkový pradědeček, kníže Šujskij Olega Balašova netečně a tajný jezuita Rangoni Jevgenije Nikitina dostatečně vilně.

Nabízí se srovnání s předchozí inscenací MET Zlata Rýna, kde důraz na formu s komplikovanými high-tech mechanismy vytěsnil Wagnerovy znepokojivé úvahy o budoucnosti a směřování lidského rodu do báchorky. V Godunovi ani takové scénické efekty nebyly, dostalo se ovšem na živé koně. Předností obou inscenací bylo prestižní hudební provedení.

O čem všem může být Musorgského Boris Godunov se před třemi lety pokusila provokativně alespoň naznačit brněnská inscenace Jana Zbavitele a Ingy Levantové, mně ovšem nikdy z paměti nevymizí nastudování ve Vratislavi (2007), kde sice neměli pěvecky tak vytříbené obsazení jako v MET, kde ale dostal Musorgského Boris Godunov podobu strhující metafory mocenských bojů, vzestupů a pádů tyranských vlád, devastujících zemi, které se obratem zmocňují noví mocichtivci.

Inspirace na tento týden

Vzhledem k časovým překryvům nebude snadné vybírat. Na úterý 26. října zařadila síť kin Palace Cinemas v Praze, Brně a Ústí nad Labem záznam Pucciniho Madame Butterfly ze San Francisca a zároveň festival Struny podzimu v Obecním domě nabídne první evropské koncertní představení nového alba Milostné písně mezzosopranistky Anne Sofie von Otter a jazzového klavíristy Brada Mehldaua. V sobotu 30. října je Plzni premiéra Dvořákova Jakobína v hudebním nastudování Ivana Paříka a v režii Magdaleny Švecové a zároveň Český rozhlas 3 Vltava v přímém přenosu odvysílá (když už si u nás na Smetanu letos vzpomněly jen nadšené znovuobnovitelky přírodního divadla v Šárce s Libuší a olomoucká opera s Prodanou nevěstou) Smetanovu Hubičku z významného wexforského operního festivalu.

A navíc ještě v sobotu v brněnské Redutě alternativní soubor Opera Diversa a londýnské uskupení Second Movement uvedou Martinů Slzy nože a další dvě soudobé opery – Elu Lukáše Sommera na text Václava Havla a Démon Ondřeje Kyase na libreto Pavla Drábka. Tento program zopakují ještě v neděli v pražském Disku. A v neděli také pokračuje v Galerii HAMU mezinárodní festival melodramu koncertem vítězů mezinárodní soutěže v interpretaci tohoto specifického hudebně-dramatického žánru.

47. ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha – Cena diváků: Leoš Janáček: Káťa Kabanová, dirigent Jiří Bělohlávek, režie Robert Carsen, záznam z Teatro Real, Madrid, 2008. Cena Český křišťál v kategorii hudba na obrazovce: Georges Bizet: Carmen, dirigent Sir John Eliot Gardiner, režie Adrian Noble, Opéra Comique

www.ceskatelevize.cz/specialy/zlatapraha

***

Alash – autentický hrdelní zpěv ze středoasijské Tuvy, Struny podzimu, 21. října, České muzeum hudby

www.strunypodzimu.cz

***

Modest Petrovič Musorgskij:
Boris Godunov
Dirigent: Valery Gergiev
Režie: Stephen Wadsworth
Scéna: Ferdinand Wögerbauer
Kostýmy: Moidele Bickel
Světla: Duane Schuler
Choreografie: Apostolia Tsolaki
Orchestr a sbor Metropolitní opery
Premiéra 11.10.2010
The Met: Live in HD 23.10.2010

Boris Godunov: René Pape
Prince Shuisky: Oleg Balashov
Pimen: Mikhail Petrenko
Grigory: Aleksandrs Antonenko
Marina: Ekaterina Semenchuk
Rangoni: Evgeny Nikitin
Varlaam: Vladimir Ognovenko
Holy Fool: Andrey Popov
Nikitich: Valerian Ruminski
Mitiukha: Mikhail Svetlov
Shchelkalov: Alexey Markov
Innkeeper: Olga Savova
Missail: Nikolai Gassiev
Officer: Gennady Bezzubenkov
Xenia: Jennifer Zetlan
Feodor: Jonathan A. Makepeace
Nurse: Larisa Shevchenko
Khrushchov: Dennis Peterson
Lavitsky: Andrew Oakden
Chernikovsky: Mark Schowalter
Boyar in Attendance: Brian Frutiger