Operní panorama Heleny Havlíkové (473) – Mnichovské bienále (část 2.): Klimatické změny a happyning

Série Operních panoramat věnovaná postupně červnovým festivalům současné opery – Mnichovskému bienále, Opera Nova v Praze a New Opera Days Ostrava (NODO) – pokračuje postřehy ze tří mnichovských produkcí.
Andreas Eduardo Frank, Patrick Frank: Wie geht’s, wie steht’s – Malte Scholz, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)
Andreas Eduardo Frank, Patrick Frank: Wie geht’s, wie steht’s – Malte Scholz, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)

Shall I Build a Dam?

Letošní festivalové téma cesty ve spojení s klimatickými změnami naplňovala i opera japonské skladatelsky Kai Kobayashi (*1991) s otázkou v názvu: Shall I Build a Dam? /Měla bych postavit přehradu? Inscenace vznikla v koprodukci s Berlínskou německou operou, která ji nyní v červnu uvádí.

Kai Kobayashi: Shall I Build a Dam? Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)
Kai Kobayashi: Shall I Build a Dam? Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)

Kai Kobayshi formou hudebního divadla rozvinula z posthumanistcké hydro-feministické perspektivy, jak sama v programové brožuře charakterizuje, téma vody, kterou chápe jako základ pro vznikání, růst, přežití a zároveň jako materii, která v neustálém toku symbolizuje proměnu, existuje v různých skupenstvích, mění svoji podobu i způsob protékání. Voda pro ni představuje intimitu blízkost a zároveň kosmologický rozměr, který spojuje veškerý život na Zemi.

Jak Kai Kobayashi v úzké spolupráci s choreografkou a performekou Simone Aughterlony a scénografem a světelným designérem Josephem Wegmanem charakterizuje svůj přístup k tématu, snaží se vtáhnout do své produkce i publikum. Interpreti, nejen dva vokalisté, kontraaltistka (s podmanivým hlasem i vystupováním) Noa Frenkel a Chiara Feldmann, ale i hráči z Komorního souboru nové hudby Berlín (KNM Berlin) se spolu s diváky v šeru rozhlehlé haly schwere reiter stávají součástí jedné komunity. Hala je „zabydlena“ židlemi rozestavenými do čtyř velkých kruhů, které k sobě přiléhají, a v těchto místech jimi lze procházet. Vokalistky a instrumentalisté v průběhu hodinové produkce mezi kruhy „proudí“, „přelévají se“, vzájemně „absorbují“. Na stropě se proplétají různě tlusté a různě nasvícené roury, které ústí na podlahu a v průběhu večera z nich vychází mlha a až pod nohy diváků vytéká nejprve čistá voda a na konci „špinavá“ žlutá tekutina. Postupně roztávají velké efektně různobarevně nasvěcované ledové krychle, které interpreti začnou zprudka roztáčet a osekávat, až úlomky létají na diváky. Čirá tekutina je i v kanystrech a sáčcích na infuze zavěšené na lékařských stojanech. Z jedné roury se vyvalí odpad s plastovými kelímky, boxy na jídlo. 

Kai Kobayashi: Shall I Build a Dam? Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)
Kai Kobayashi: Shall I Build a Dam? Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)

Prvoplánovost této sedmdesátiminutové ekologické agitky s eko-feministickým blouzněním činila částečně snesitelnou zvuková část inscenace. Kapání, hučení, proudění vody a sekání ledu se mísí se útržky zvuků i hluků vyluzovaných na basklarinet, pozoun, klavír, harmoniku a violu nad rámec standardního způsobu hraní. Do této zvukové směsi, která má k oáze hodně daleko, se prolínají hlasy, často v přerývaných slabikách, jako když naléhavost promluvy brání ve srozumitelnosti sdělovaného obsahu, v táhlých liniích zpěvu, ale i chrčení, vzdechy. O navození atmosféry nářku ale i prudkého vzdoru se postarali také instrumentalisté, kteří převzali „role“ herců schopných (a ochotných) hrát a vyluzovat zvuky v nejrůznějších polohách a čím dál víc a víc zmáčení.

Kai Kobayashi: Shall I Build a Dam?

Režie, choreografie, scéna a kostýmy Simone Aughterlony, scéna, kostýmy, video a světla Joseph Wegmann, dramaturgie Sebastian Hanus.

Vokalisté: Noa Frenkel, Chiara Feldmann.

Ensemble KNM Berlin, umělecký vedoucí Thomas Bruns: kontrabasklarinet Theo Nabicht, pozoun Matthias Jann, klavír Richard Valitutto, harmonika Annette Riessner, viola Kristina Maria Pientka.

Yiran Zhao: Turn Turtle Turn – Anna-Maija Terävä, Fee Suzanne de Ruiter, Timo Fredriksson, Annika Tudeer, Harald Hieronymus Hein, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)
Yiran Zhao: Turn Turtle Turn – Anna-Maija Terävä, Fee Suzanne de Ruiter, Timo Fredriksson, Annika Tudeer, Harald Hieronymus Hein, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)

Turn Turtle Turn

Ekologické téma udržitelnosti do programu Mnichovského bienále vnesla také produkce Turn Turtle Turn / Obrať se, želvo, obrať se čínské skladatelky usazené v Berlíně Yiran Zhao (*1988) a finské skupiny nového hudebního divadla Oblivia. Byla zařazena do sekce Nové linie.

Koncept je kolektivním dílem Oblivie a pokračováním jejího uměleckého stylu. Oblivia, založená v roce 2000, staví svoji tvorbu na kolektivní otevřenosti procesu započatého jako cesta do neznáma. S minimalistickými prostředky propojujícími pohyb, tanec, řeč, zvuk, světla a gesta se Oblivia zaměřuje na velká témata. V posledních letech soubor vystupoval na mnoha místech celé Evropy s produkcemi Entertainment Island, Museum of Postmodern Art, Nature Theater of Oblivia nebo Emotions and Politics.

Východiskem produkce Turn Turtle Turn, která se vyvíjela během dvou let, se podle vůdčí osobnosti Oblivie Anniky Tudeer stalo zkoumání antropocénu jako období, v němž lidstvo svou činností globálně (negativně) ovlivňuje zemský ekosystém, chápané od období dinosaurů po budoucnost. Inspiračními zdroji byla podle Turdeer díla finsko-švédských modernistických básníků 20. století jako počáteční literatury v duchu antropocénu, ale také žánr fantasy a úvahy o paralelních vesmírech.

Yiran Zhao: Turn Turtle Turn – Lukas Siebert, Fee Suzanne de Ruiter, Harald Hieronymus Hein, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)
Yiran Zhao: Turn Turtle Turn – Lukas Siebert, Fee Suzanne de Ruiter, Harald Hieronymus Hein, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)

V performanci na sebe plynule navazují tři části: Hluboký čas, Temný čas a Všechny ostatní časy. První začíná úvahami o popelu: Popel se rozptyluje kolem a všude / pokrývá všechny povrchy / je lehký, ale těžký, suchý, ale mastný / je matně šedý. / Popel jsou hodiny, ale netikají / popel nevydává žádný zvuk / není slyšet, jak pokrývá povrchy / dosedá / ukazuje čas. / … Pokud člověk poslouchá pozorně, může slyšet jeho tiché hučení / tiché hučení popela plovoucího ve vzduchu / tiché hučení lehkého vánku, který se pohybuje prostorem / který pohybuje vzduchem a popelem / dosedá všude…

Pokračují myšlenky o času: Na počátku byl čas / hluboký čas / pak přišel jiný čas / těžké časy, dobré časy, špatné časy / studené časy, horké časy, ne tak horké časy / můj čas, tvůj čas, náš čas / vezmi si svůj čas / rychlý čas, pomalý čas / čas mluvení, čas dávání / žádný čas, příliš mnoho času / a všechny ostatní časy.

Jakýmsi pomyslným středobodem produkce jsou úvahy o začátku a konci, které se opakují v mnoha jazycích: Konec je začátek / začátek je konec / začínáme konec, když začínáme začátek / začínáme konec / když se narodíme. / Ukončujeme začátek, když začínáme konec / znovu začínáme začátek, když zemřeme / jaké pocity má konec sám o sobě / má konec nějaký pocit?.

Druhá číst zkoumá dobu, kdy začalo vznikat moře a další život, třetí část zachycuje v čím dál tím fragmentovanějších slovech a slabikách čas, kdy už není budoucnost a není možnost se vrátit do minulosti.

Yiran Zhao: Turn Turtle Turn, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)
Yiran Zhao: Turn Turtle Turn, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)

V Turn Turtle Turn pět performerů skupiny Oblivia, tři vokalisté a dvanáct instrumentalistů švýcarského souboru nové hudby Ensemble ö! pod obřími lesklými kameny, které nad nimi „zlověstně“ visí, „procházejí“ obdobím 4,5 milionu let od doby ledové, časů dinosaurů a ptáka dodo po současnost, kdy lidé žijící na stejné planetě exploatují materiály vznikající stovky milionů let: … já, létající v letadle poháněném fosiliemi dinosaurů, dýchám stejný vzduch jako dontosaurus na své cestě z východu na západ

Šestice herců Oblivie v růžových overalech, k nimž se přidají vokalisté, někdy přichází téměř na dotek k publiku, jindy v geometricky striktně postavených formacích v pomalých pohybech „proplouvají“ prostorem, kmitají sem a tam jedním směrem, „zmateně“ pobíhají do různých stran, poskakují a napodobují pohyby zvířat nebo plavání, běží na místě, plazí se, nuceně se smějí, šklebí, nejistými pohyby hledají v osamělosti bod, kterého by bylo možné se zachytit.

Plochy s osamocenými slovy, slabikami, šepotem, vrčením nebo výkřiky herců střídají zpěvy trojice vokalistů, jejichž amplifikované hlasy se rozléhají z reproduktorů umístěných po celém prostoru. Dlouhé litanie, z nichž se vynořují stylizace Wagnera, operety i popmusic, se roztékají, dramaticky gradují a mizí.

Yiran Zhao: Turn Turtle Turn, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)
Yiran Zhao: Turn Turtle Turn, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)

Produkce se konala v industriálním prostoru haly E dřívější trafostanice, nyní foyeru mnichovské městské knihovny v rámci kulturního centra Gasteig HP 8 a diváci ji mohli sledovat i z ochozů, které ho lemují. Navozovala pocit agory, otevřeného prostoru pro hledání odpovědí na existenciální otázky současného stavu lidstva uvězněného mezi neustálým (sebe)ničením a vytrvalou nadějí. Na rozdíl od performance Shall I Build a Dam, ale i nimmersatt nikoli zachmuřeně a vážně, ale s hravostí, ba dokonce s humorem.

Yiran Zhao: Turn Turtle Turn

Koncept, režie, dramaturgie a texty Oblivia, hudební nastudování Francesc Prat, kostýmy Tua Helve, světelný design a scéna Meri Ekola, zvuková režie Zoro Babel.

Performeři (Oblivia) Timo Fredriksson, Anna-Maija Terävä, Annika Tudeer, Juha Valkeapää.

Vokalité: Fee Suzanne de Ruiter, Harald Hieronymus Hein, Lukas Siebert.

Ensemble ö!: David Sontòn Caflisch (housle, umělecké vedení), Clara Giner (flétna), Marc Bonastre Rui (hoboj), Branko Mlikota (klarinet), Adrian Albaladejo Diaz (pozoun), Dino Georgeton (bicí), Asia Ahmetjanova (klavír), Sofiia Suldina (housle), Maria Kropotkina (viola), Martina Brodbeck (violoncello), Daniel Sailer (kontrabas).

Andreas Eduardo Frank, Patrick Frank: Wie geht’s, wie steht’s – via-nova-chor München, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)
Andreas Eduardo Frank, Patrick Frank: Wie geht’s, wie steht’s – via-nova-chor München, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)

Wie geht’s, wie steht’s

Andreas Eduardo Frank (*1987), skladatel, performer a kurátor pracuje na různých estetických rozhraních mezi reálným a virtuálním, mezi hudbou, performancí, choreografií, videem a divadlem. Podobně jako skladatel a kulturní teoretik Patrick Frank (*1975), který chápe jakýkoli zdroj zvuku jako hudbu.

Oba Frankové se ve svém happeningu (sic!) Wie geht’s, wie steht’s / Jak to jde, jak se daří rozhodli vydat na „lov štěstí“ s otázkami: Jaký je vztah mezi kolektivním štěstím a neštěstím jednotlivců? Je možné sdílet cestu ke štěstí s ostatními? Nezaregistrovala jsem však, že by produkce o třech částech, každá po 80 minutách, tedy ve „wagnerovské“ délce čtyř hodin, měla ambice někam dorazit. Podle autorů zpochybňuje různé představy o štěstí při putování tělesnými centry srdce, mozku a střev. Diváci a účinkující se pod vedením představitele Červa (německá konferenciérská hvězda Malte Scholz) v masce, šaškovské čepici s dlouhou špičkou, upnutých latexových šatech a botách na vysokém podpatku, vše v tělové barvě, setkávají v kaleidoskopu minikoncertů, hudebně-divadelních akcí, diskusních kroužků, ba dojde i na společnou polévku, chléb a sýr s jeptiškou.

Andreas Eduardo Frank, Patrick Frank: Wie geht’s, wie steht’s – Angela Braun, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)
Andreas Eduardo Frank, Patrick Frank: Wie geht’s, wie steht’s – Angela Braun, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)

Jak tito „výzkumníci štěstí“ předpokládali, každý má na tuto emoci (naštěstí) jiný názor: červi, Nietzsche, Ghándí… Měla jsem ho i já. Jakkoli byla „exkurze“ po nejrůznějších patrech a zákoutích hlavního foyeru Gasteigu, z nejvyššího patra s krásným výhledem na Mnichov, zpočátku zajímavá, byla jsem ráda, že jsem nepatřila k dobrovolníkům, které Červ přiměl, aby si lehli na zem, nasadil jim masku červů, zabalil do role papíru a dával pokyny, jak se mají pohybovat. Když jim za smíchu přihlížejících dovolil se z papírových tunelů vysvobodit, odměnil je jablkem. Ač posilněna pořádně silnou kávou, kterou v průběhu večera vařil jeden z performerů, v průběhu třetí části dětské narozeninové „oslavy štěstí“, když jsme dospěli ke střevu, jsem na bean bagu usnula – utrmácená nekonečným žvaněním Červa (v němčině bez překladu), na jehož výzvu jsem se na chvíli, s notným sebezapřením, zapojila do skákání přes švihadlo, hula-hoopingu s obručí, do hraní různých deskových her a házení míčem mezi publikem během jedné z hudebních produkcí. K divákům, kteří se držením dlouhých červených sametových pruhů na chvíli stali „kulisáky“, jsem se ale už nepřidala. Energii, natož pocit štěstí mi nedodaly ani se smrtelnou vážností hrané hudební vstupy Ensemble Lemniscate a pěveckého sboru via-nova-chor Mnichov. Jakkoli jsem samozřejmě chápala, že celková roztříštěnost byl záměr, výstupů profesionálních i neprofesionálních interpretů, kteří se během večera volně mísili mezi diváky, mě nudila: performer v huňatém kostýmu medvěda s maskou jak z dětské knížky se povaloval u prosklené pokladny a tomu, kdo se s ním pomazlil, dal za odměnu sladkost, holka s horolezeckým vybavením a s ploutvemi místo bot nekonečné minuty sjížděla po zábradlí a úvahu, zda leží štěstí na vrcholech hor, rozebírala s citací Reiholda Messnera, že je dobyvatelem zbytečného, muži v kovbojském klobouku a lesklých sakách se snažili navodit atmosféru kabaretu. Nejspíš jsem měla brát víc vážně poučení Červa, že štěstí je jen biochemická náhoda.

Happyning vznikl v koprodukci s Divadlem Basilej, kde bude uveden v listopadu tohoto roku.

Andreas Eduardo Frank / Patrick Frank: Wie geht’s, wie steht’s

Happyning ve 3 částech

Hudební nastudování Daniel Moreira, režie Georg Schütky, scéna Camille Daur, kostýmy Wieland Lemke, dramaturgie Meret Kündig, Roman Reeger.

Herci: Malte Scholz, Lukas Tauber, Manfred Wildgruber.

Vokalisté: Angela Braun, Emily Dilewski, Kyu Choi.

Ensemble Lemniscate: Tatiana Timonina – flétna, Adam Starkie – klarinet, Miguel Ángel Garcia Martin – bicí, Felix Nagl – klavír a klávesy, Maria Muñoz Lopez – housle, Moritz Müllenbach – violoncello, Ailen Monti – loutna.

vio-nova-chor Mnichov, sbormistryně Kersin Behneke.

Andreas Eduardo Frank, Patrick Frank: Wie geht’s, wie steht’s – Angela Braun, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)
Andreas Eduardo Frank, Patrick Frank: Wie geht’s, wie steht’s – Angela Braun, Mnichovské bienále, 2024 (foto Judith Buss)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments