Operní panorama Heleny Havlíkové (48)
Týden od 31. října do 6. listopadu 2011
° Orfeovy předsmrtné přeludy
° Nevěsta prodaná na pouti
° Hudební slavnost z MET
° Inspirace na dny příští
***
Orfeovy předsmrtné přeludy
Liberecké Divadlo F. X. Šaldy uvedlo Gluckovu operu Orfeus a Eurydika jako už třetí společný projekt s Hudební fakultou AMU, v němž se uplatňují i studenti. V hudebním nastudování šéf opery Martina Doubravského s komornějším obsazením orchestru zazněla první takzvaná vídeňská verze Orfea v italštině s titulní rolí tehdy ještě pro kastráta (premiéra ve Vídni 1762); pro libereckou inscenaci je rozšířena o dvě části z pozdějšího francouzského znění (premiéra v Paříži 1774) – Orfeovu ariettu „Znovuzrozená naděje“ na konci 1. dějství a o duet Orfea a Eurydiky „Ochutnal jsem kouzlo“ ve 3. dějství. Třebaže se liberecký orchestr na začátku blýskl ve svěže zahrané předehře, dle dobových konvencí jakési akustické „oponě“ kusu, v průběhu hodiny a půl, po kterou inscenace této opery o třech dějstvích v Liberci bez přestávky trvá, vyzněly některé další části nejistě.
Mytologický příběh o bájném pěvci Orfeovi, který se vypravil pro svou zemřelou manželku Eurydiku do podsvětí, má u Glucka přes jeho odhodlání reformovat kánony opery seria ještě tehdy stále povinný šťastný konec: Orfeus se proti instrukci bohů na cestě z podsvětí za Eurydikou sice ohlédne, ale bohové se ustrnou nad silou věrné lásky a nechají manžele žít, za oslavného jásotu sboru.
V Liberci ponechali partituru beze změn; Orfeova pouť do podsvětí je ovšem v pojetí režiséra i scénografa Martina Otavy předsmrtnou halucinací, přeludem, snem zoufalého mladíka současné high society. Nedokáže se vyrovnat se smrtí své milované ani s cynismem smutečních hostů, v depresi beznaděje a prázdnoty spolyká prášky, které zapíjí alkoholem rovnou z lahve. A když se mu v jeho vidinách už už zdá, že dosahuje návratu touženého štěstí, přelud manželky mizí a mladík umírá.
Talentovaná mladá mezzosopranistka Václava Krejčí Housková vystihla v gestech a mimice takto posunuté role Orfea věrohodně odpozorovanou charakteristiku chování dnešního mladého muže a také pěvecké nároky této rozsáhlé role zvládla přes občasná intonační zaváhání zdařile. A Lívia Obručník Vénosová je žensky plnokrevnou Eurydikou s jasně znějícím sopránem, dojemně milující i žárlivě pochybovačnou v situaci, kdy nechápe, proč se jí manžel na cestě z podsvětí odmítá věnovat.
Otavův výklad je pak důsledně rozveden i koncepcí scény v podobě moderního rozlehlého pokoje se schodištěm, kobercem a pohovkou, stejně jako i kostýmy – luxusními modely velkých večerních toalet. Halicunatorní fantazie Orfea multiplikuje také jeho alter ego (jako taneční postava v podání Šárky Brodaczové) i proměna smutečních hostů v Orfeově mysli v bělostné přeludy trpících i blažených postav. A ze služebné, která po smuteční párty sbírala růže i noty, jak je tam hosté poházeli, se stane cupitající Amor s křidélky jako ze stupidní reklamy na štěstí (pěvecky zatím nepříliš výrazná studentka HAMU Petra Havránková).
Otavova stylově čistá inscenace je ve své koncepci jeho dalším zdařilým moderním výkladem klasické opery, který má šanci oslovit dnešní publikum.
***
Nevěsta prodaná na pouti
Moravské divadlo Olomouc zařazuje do repertoáru českou klasiku, což je v současné době mezi našimi divadly téměř ohrožený „druh“. Smetanova Prodaná nevěsta se tu hraje už od loňského prosince a divadlo s ní vyšlo i mezi lidi na olomoucké náměstí. Dobrá zpráva je, že na nedělním odpoledním představení bylo téměř po roce stále plno a publikum širokého věkového spektra od malých dětí po dědečky a babičky vytrvale a nadšeně tleskalo.
Uznání si zaslouží režisér Michael Tarant se svým týmem, který i tentokrát s úspěchem aplikoval svůj charakteristický rukopis: rozkrývá a divadelními prostředky rozehrává (či ilustruje) další vrstvy opery v logice příběhu. Prodanou nevěstu zasadil do pouti s církevním procesím za účasti celé vesnice s farářem, ministranty, učitelem a paní učitelovou, hasičem, kominíkem, tovaryšem, ale i partou nezvedených podnapilých výrostků a samozřejmě kočovných komediantů: většina z nich má své individualizované minipříběhy. Některé jsou vtipné – například když hospodský lakomému Kecalovi, který si pokradmu ulívá panáky z jeho pálenky do tajné skrýše ve své holi, podstrčí v nestřežené chvíli pouhou vodu. Tu nabere z rybníčku na „návsi“, do kterého spadne nejen notorický opilec, ale kde se vyráchá i sám Kecal, když ho tam strčí rozlícená Mařenka. Jiné situace jsou dojemné: při věrném milování projde pár stařičkých manželů, aby dali věneček k jednomu ze zastavení. Pokus o černý humor vyzněl dost popisně: Vaškovu obavu o svůj život ilustruje čtveřice mužů, kteří na ramenou nesou rakev s nápisem Vašek Mícha. Některým scénkám chybí logika: když se ukázkové produkce komediantů účastní medvěd, ačkoli má být tou dobou jeho představitel Franta už v dolení hospodě zpitý, že se nemůže ani na nohy postaviti. Podivně působí Míchova manželka Háta, zde mladá koketní šťabajzna, která jde při tancovačce z náruče do náruče.
Petr Šumník se snažil o svěží tempa, tentokrát se ale tento dirigent, který patří u nás ke zdatným operním praktikům, dopustil příliš mnoho nepřesností, kdy se kromě rytmické nesouhry ozývaly i úplně jiné noty. Největší slabinou bylo obsazení hlavních rolí Mařenky a Jeníka menšími hlasy, které v akusticky nepříznivém olomouckém divadle zanikaly. Lea Vítková jako Mařenka měla navíc velké problémy s vyrovnaností rejstříků svého sopránu i s intonací, Petr Martínek coby Jeník se jen letmo a nejistě přibližoval k vysokým tónům a zpíval téměř bez energie. V daných podmínkách se ovšem prosadil basista Jiří Přibyl jako energický Kecal i tenorista Ondřej Koplík v roli Vaška, který si svou neodolatelnou prostoduchostí získal přízeň přítomných dam rozhodně více, než fádní Jeník.
***
Hudební slavnost z MET
Přímým přenosem třetí částí tetralogie – Siegfrieda – v sobotu pokračoval Wagnerův Prsten Nibelugův, podle generálního ředitele Petera Gelba technologicky i finančně jeden z nejnáročnějších projektů Metropolitní opery. Ze sedadla pražského kina Světozor se můžeme jen dohadovat, nakolik byla báječná plasticita proplétajících se motivů, široká škála dynamiky a bohatá zvuková barevnost dílem dirigenta Fabia Luisiho, hráčů orchestru nebo zvukařů, výsledek v kině byl strhující.
S velkou zvědavostí byl očekáván Jay Hunter Morris, který byl do titulní neobyčejně obtížné tenorové role povolán jako záskok na poslední chvíli. Tento urostlý moodrooký blonďatý Texasan pevného hrdinného tenoru se „zjevil“ jako Siegfried vskutku povolaný. Přesně vystihl naivního hromotluka, trucovitého zarputilce i udiveného prosťáčka, který nemá ani potuchy o záměrech, které s ním Wotan v době blížícího se soumraku bohů má, a o nadějích, které do něj vkládá. V týmu špičkových sólistů „uhranul“ fenomenální výkon dalšího tenoristy – Gerharda Siegla – jako chtivého a zároveň ustrašeného skřeta Mimeho, stejně jako i Erica Owense v roli Albericha, děsivého i směšného zároveň, když ostražitě číhá na odměnu, které obětoval tak vysokou cenu. A vrcholu dosáhl výkon Bryna Terfela jako Wotana se světlejším basbarytonem, tentokrát v podobě Poutníka, který oproštěný od lidských i božských malicherností už „jen“ pozoruje a komentuje děj. (Jakkoliv jeho modifikace stetsona by se lépe uplatnila v nějaké kovbojce.) Poměřováno nejpřísnějšími parametry, ve výše posazeném partu Brünnhildy Deborah Voight tak docela nezkoncentrovala svůj výkon v závěrečném obrazu Siegfrieda ve stejné míře, jako tomu bylo v předchozí Valkýře. Patricii Bardon v blyštivém temně modrém kostýmu se nepodařilo navodit tajemné charisma pramáti Země Erdy. V dalších rolích Hans-Peter König jako Fafner a Mojca Erdmann v roli Ptáčka využili i menší prostor k přesné charakteristice.
Jak obrovskou zátěží fyzickou je tato veledlouhá opera jsme se mohli přesvědčit o přestávkách, kdy Jay Hunter Morris, který na jevišti coby Siegfried působil jako hrdina bez bázně s přebytkem mladické energie, byl na šatně zbrocený potem a dýchající, jako by právě doběhl maraton. Je dobré si uvědomit, že operní zpěv je i velký fyzický sportovní výkon. Všichni protagonisté tohoto více než pět hodin trvajícího maratonu dokázali se silami hospodařit tak, že na jevišti intenzita zátěže nebyla prakticky znát a Jay Hunter Morris dokázal náznak krize ke konci prvního dějství překonat.
Už předchozí Zlato Rýna a Valkýra naznačily možnosti i limity „velkostroje“, který režisér Robert Lepage se scénografem Carlem Fillionem zkonstruovali jako určující scénický princip pro celý cyklus. Počítačem řízený systém pohyblivých výkyvných lamel, které zaplňují celou výšku i šířku jeviště MET, je přes svou veškerou variabilitu svou definitivností vlastně svazující. Barokní mašinérie sice nebyla řízena počítači, ale většina dosud předvedených efektů ve srovnání s barokními divadly zas až tolik neohromila. Gigantický mechanismus tentokrát ovšem sloužil především jako obří projekční stěna a hlavní zásluhu na tom, že se dařilo zamaskovat, jak je „stroj“ vlastně zbytečný, měl světelný design Etienna Bouchera a videoprojekce Pedra Pirese s rozpohybovanými scenériemi lesa, zurčící vody a poletujícím ptáčkem, které synchronně reagují na pohyby sólistů. Efektní byl i Siegfriedův běh ohněm. Jen nebylo zřejmé, proč projekce plamenů pokračuje, i po té, kdy se dosud božská Brünnhilda probudila ze svého spánku a vyrovnala s novým údělem pozemské ženy, než dosáhne extáze milostného opojení a padne do Siegfriedovy náruče.
Ovšem ani tentokrát se Lepage neoprostil od těžkopádné barvotiskové popisnosti, když v prvním jednání Siegfried přivedl na vodítku obřího plyšového medvěda nebo když se z jeskyně vynoří drak – Fafner v podobě, která by jistě byla ozdobou libovolného „dinoparku“; takový drak jistě neměl šanci našeho hrdinu naučit strachu. Svítící prsten, ovládající svět, který si Siegfried ze sluje odnese (a který si na chvíli s neskrývaným zájmem půjčila i průvodkyně přenosem Renée Fleming), působil podobně jako udělátka z Hvězdných válek nebo svítící tenisky z vietnamské tržnice. Vůbec bylo až s podivem, kolik humorných míst dokáží Američané ve Wagnerovi nalézt, když bylo slyšet, jak se diváci v MET upřímně baví.
Inscenační řešení, kdy Wotan vyvolá spící Erdu, odmotá ze svého kopí obří svitek světovládné smlouvy, kterou sám porušoval, a prochází se po ní jako po koberci, bylo snad ještě možné to chápat jako (nepříliš přesvědčivou) ilustraci Wotanovy rezignace na řízení věcí lidí i bohů. Jenže to, co vládci bohů Wotanovi – Poutníkovi po této akci z kopí zákonů světa zůstalo, byla žalostná tyčka jako od rolety, která by obtížně nahradila starou dobrou rákosku, natož aby vzdorovala Nothungu. Na druhé straně – že se neodvratně blíží soumrak bohů, tato scéna naznačila jednoznačně, jakkoliv to takto asi režisér nezamýšlel.
Nebyly to ale všechny ty sofistikované technologie systému obřích lamel a počítačových 3D projekcí, které tentokrát vytvořily přijatelný vizuální rámec tradičně pojaté inscenace, ale proud hudby a zpěvu, díky kterému se tato část Wagnerovy tetralogie stala v přenosu z MET závratným veletokem, z dosavadních částí nejlepším. Jakkoli je naše pozornost limitovaná, je užitečné okusit tento několikahodinový nápor hudby vlastními smysly, přímo “na vlastní kůži”. Pokud se nám podaří s tímto proudem splynout, kapacita naší pozornosti se rozšíří téměř zázračně. V tom je možná hlavní síla této opery i celé tetralogie.
***
Inspirace na dny příští
Pražský komorní sbor připomene dvacetileté jubileum slavnostním koncertem v úterý 8. listopadu v sále Martinů Hudební fakulty AMU na Malostranském náměstí v Praze. Za řízení Jaroslava Brycha zazní Verdiho pětihlasý sbor a capella Pater noster a Rossiniho Malá slavnostní mše.
Ve středu 9. listopadu se v nejnovější premiéře opery Národního divadla – Dvořákově Jakobínovi – poprvé uvedou Jakub Kettner jako Bohuš, Jan Markvart jako učitel Benda a v roli Jiřího se představí Jaroslav Březina.
Ve čtvrtek 10. listopadu se uzavře letošní 16. ročník festivalu Struny podzimu recitalem mezzosopranistky Viviky Genaux. Po Cecilii Bartoli a Magdaleně Kožené u nás v krátké době další specialistky na bel canto světového renomé. Jejím partnerem bude orchestr Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse. Stavovské divadlo od 19:30.
Připomenu další uvedení prvního dílu Lisztova oratorium Christus, které po opavské premiéře pod taktovkou Jana Snítila zazní v kostele sv. Mikuláše v Ludgeřovicích v pátek 11. listopadu od 17 hodin. V prosinci zazní toto unikátní uvedení ještě v Bruntále a v Kravařích.
Mám dobrou zprávu pro příznivce operních přenosů do kin. Po té, co síť Cinema City ukončila v Praze zapojení do přenosů z evropských operních divadel Opera in Cinema, budou mít přenosy z MET i u nás konkurenci nejen díky ostravskému kinu Luna, ale nově i pražském Biu Oko, které v neděli 13. listopadu od 15:30 uvede záznam Pucciniho Tosky z londýnské Královské opery s obsazením vskutku královským: Angela Gheorghiu, Jonas Kaufmann a Bryn Terfel. A Bio Oko má v plánu uvést i další záznamy, které Covent Garden zařadila do své letošní nabídky deseti přenosů – Rossiniho Popelku a Pucciniho Triptych – samozřejmě vše v HD rozlišení a pětikanálovém zvuku.
Bohatou nabídku tohoto týdne uzavře recital rezidenční umělkyně FOK pro sezónu 2011/12 Dagmar Peckové Pět tváří hudby. Dvořákova síň Rudolfina v neděli 13. listopadu 19:30.
Christoph Willibald Gluck:
Orfeus a Eurydika
Hudební nastudování a dirigent: Martin Doubravský
Režie, scéna a koncepce light designu: Martin Otava
Kostýmy: Aleš Valášek
Sbormistr: Martin Veselý
Pohybová spolupráce: Šárka Brodaczová
Premiéra 4.listopadu 2011 Šaldovo divadlo
Orfeus – Václava Krejčí Housková (tančí Šárka Brodaczová)
Eurydika – Lívia Obručník Vénosová
Amor – Petra Havránková
Bedřich Smetana:
Prodaná nevěsta
Dirigent: Petr Šumník
Režie: Michael Tarant
Scéna: Dana Hávová – Zábrodská
Kostýmy: Klára Vágnerová
Choreografie: Robert Balogh
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Premiéra 10.prosince 2010 Moravské divadlo Olomouc
(Psáno z reprízy 6.11.2011)
Krušina, sedlák – Vladislav Zápražný
Ludmila – Zdeňka Mollíková
Mařenka – Lea Vítková
Mícha – Peter Soós
Háta – Barbora Polášková
Vašek – Ondřej Koplík
Jeník – Petr Martínek
Kecal – Jiří Přibyl
Principál komediantů – Petr Šíma
Esmeralda – Elena Gazdíková
Indián – Jan Vaculík
***
Richard Wagner:
Siegfried
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Robert Lepage
Scéna: Carl Fillion
Kostýmy: François St-Aubin
Světla: Etienne Boucher
Video: Pedro Pires
The Metropolitan Opera Orchestra
Hornové sólo: Erik Ralske
(ve spolupráci se souborem Ex Machina)
Premiéra 27.října 2011 The Metropolitan Opera New York
Met – Live in HD 5.11.2011
Siegfried – Jay Hunter Morris
Brünnhilde – Deborah Voigt
Wanderer – Bryn Terfel
Erda – Patricia Bardon
Mime – Gerhard Siegel
Alberich – Eric Owens
Fafner – Hans-Peter König
Forest Bird – Mojca Erdmann
Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
