Operní panorama Heleny Havlíkové (5)

Týden od 25. do 31. října 2010

° Sexuální turista Pinkerton ze San Franciska
° Za Smetanovou Hubičkou jedině do Wexfordu
° Gastronomický Gesamtkunstwerk Opery Diversa

***

Sexuální turista Pinkerton ze San Franciska

Třebaže se projekt Opera in Cinema, který u nás přebírá síť kin Palace Cinemas, soustřeďuje na operní přenosy z evropských operních domů, tentokrát měli diváci mimořádnou příležitost nahlédnout – alespoň ze záznamu – do jiné americké opery než Metropolitní, která s přenosy do kin začala. Opera v San Francisku byla založena v roce 1923 a má být po newyorské Metropolitní opeře druhou největší americkou operní scénou; prošla jí dlouhá řada operních hvězd – připomeňme, že byla také po řadu sezón domovskou scénou české mezzosopranistky Soni Červené, zpívala tu například i Gabriela Beňačková.

Dva roky starý záznam Madame Butterfly pod taktovkou dirigenta Donalda Runniclese, který v San Francisku působil sedmnáct sezón v letech 1992 – 2009 jako šéfdirigent a nadále se zdejším operním souborem spolupracuje, zněl velmi svižně s velkou energií a nábojem, orchestr hrál výborně s plnou pucciniovskou výrazovou hutností. Ve vysokých profesionálních standardech bylo San Francisko s Metropolitní srovnatelné.

Inscenační pojetí Rona Danielse bylo z roku 1997; natolik se tu osvědčilo, že se vracelo do repertoáru znovu a znovu až do předloňského roku, ze kterého byl záznam (od letošního října mají v San Francisku novou inscenaci, z dílny dalšího osvědčeného režiséra tohoto operní domu Joe Marii Condemiho). Danielsova inscenace je tradiční a důsledná: na jednoduché scéně s pojízdnými stěnami a barevně proměnlivým zadním horizontem se soustřeďovala na odlišnosti životního stylu Západu a Východu, fatální pro japonskou dívku. Výmluvné bylo použití mosazné postele, kterou Pinkerton spolu se svými věcmi ze své kajuty nadporučíka válečné lodi Abraham Lincoln nechá na své pouti po námořních přístavech nastěhovat do japonského příbytku, kde si hodlá užít další z pro své nové exotické sexuální dobrodružství. Kovová postel v japonském interiéru působí křiklavě nepatřičně – agresivně ho ovládla a kolonizovala stejně jako u nás prakticky neznámý Brandon Jovanovich, který v pěvecky suverénním výkonu přesně odpovídal typu sebejistého Američana, sobce, jehož závěrečná lítost – opět u oné mosazné postele tentokrát pokrytou záplavou růžových lístků – zůstává jen sebelítostí. Pociťujeme souvislost s dnešními zájezdy/nájezdy západních „sexuálních turistů“ za zaplacenou exotikou Východu „bez závazků“.

Patricia Racette, další z umělců, kteří s operou v San Francisku pravidelně spolupracují (od 1989), byla coby Čo-čo-san v době záznamu věkově už daleko za hranicí patnáctileté dívky a na její vibrato bylo zpočátku obtížné si zvyknout. Také japonská ostýchavost Čo-čo-san v jejím podání působila při závěrech kamer, které obnažovaly i nepříjemné detaily, na hranici směšnosti, ale s postupujícím dramatem přesvědčila, že Pucciniho Butterfly plně rozumí – ostatně bude ji zpívat v této sezóně i v londýnské Královské opeře. Pro nás připomeňme, že tato americká sopranistka byla i oceňovanou Jenůfou a Káťou.

Za Smetanovou Hubičkou jedině do Wexfordu

Operní festival ve Wexfordu zařadil do programu své předjubilejní – už 59. sezóny –Smetanovu Hubičku a Český rozhlas 3 – Vltava, podobně jako 15 dalších rozhlasových stanic – ji v sobotu přenášel (a překonal problémy, když předehra náhle ustala, irský moderátor ohlásil blíže nespecifikované technické problémy v divadle a po 10 minutách se začalo znovu, už bez závad). Wexfordský festival je ojedinělý svou dramaturgií – nepachtí se za dalším obehráváním světového operního repertoáru a prvotřídními hvězdami (i když ve Wexfordu zpíval například i Juan Diego Flórez nebo Joseph Calleja a opakovaně režíroval třebas David Pountney), ale především velice vynalézavě vyhledává v mezinárodním kontextu málo známá či zcela neznámá díla. A česká opera tu zazněla jedenáctkrát – internetový archiv je velice přehledný. Hrály se tu nejen Smetanovy Dvě vdovy, Hubička v anglickém překladu už dříve v roce 1984, Dvořákova Rusalka také dvakrát, jeho Jakobín, Janáčkova Káťa, ale i Fibichova Šárka, Weinbergerův Švanda dudák, Foersterova Eva či Haasův Šarlatán. Obávám se, že takovým zájmem o českou operu v posledních letech vzdálený irský Wexford předčí nejeden náš tuzemský operní soubor. A jak zdůraznil kolega Ivan Ruml při sobotním přenosu – chcete-li dnes vidět na scéně Smetanovu Hubičku, musíte do Wexfordu – žádný soubor u nás ji totiž na repertoáru nemá. Trestuhodný nezájem našich divadel o Smetanovy opery – s pražským Národním divadle v čele tohoto nechvalného pelotonu – se ovšem netýká jen Hubičky – v letošní sezóně si u nás na Smetanu vzpomněly jen nadšené znovuobnovitelky přírodního divadla v Šárce s Libuší a olomoucká opera s Prodanou nevěsto0u.

Pokud jde o vlastní provedení Hubičky ve Wexfordu podle rozhlasového přenosu, dirigent Jaroslav Kyzlink, který se Wexfordu uvedl už v roce 2004 při Foersterově Evě, pojal Hubičku s mladistvou svěžestí, v rychlých tempech možná až příliš – což vedlo například v ansámblech k nesouhře. Výborně vyzněl Lukáš slovenského tenoristy Petera Bergera, který ho vyjádřil spíše dramatičtěji, velice se mi líbil mladý basista Jiří Přibyl, který nyní působí v Olomouci, jako otec Paloucký. O svých kvalitách velkého barevného znělého mezzosopránu znovu přesvědčila Eliška Weissová jako teta Martinka. Jihoafrická sopranistka Pumeza Matshikiza ukázala, jak silnou mezinárodní konkurenci mají české sopranistky pro roli Vendulky a rozjásaným sopránem zazářila i ruská sopranistka Jekatěrina Baranova. Jaký byl skutečný zvuk orchestru se z přenosu dalo usuzovat jen velmi obtížně, protože zněl kupodivu nepříliš plasticky, ploše, utlumeně.

Gastronomický Gesamtkunstwerk Opery Diversa

V Praze se od 28. října do 5. listopadu koná Přehlídka soudobé komorní opery – ECHO – European Chamber Opera 2010. Právě posledního října, kdy se po Spojených státech slaví Halloween s dekorací vydlabaných dyňových strašidelných lampionů, uvedla Opera Diversa v pražském Disku novou operu Ondřeje Kyase na libreto Pavla Drábka Dýňový démon ve vegetariánské restauraci. Opera Diversa je sympatické brněnské sdružení profesionálních, ale i neprofesionálních umělců, kteří svými minioperami (multimediální operní morytát Mluvící dobytek) nebo rozsáhlejšími díly (kratochvílně satirický Pickelhering) už několikrát dokázali sympaticky rozčeřit český operní rybník.

V případě Dýňového démona ale soubor uspěl spíše s originálním nápadem vytvořit gastronomický gesamtkunstwerk, když začlenil do operního díla s otevíráním pokličky nad hrncem i libé vůně, které se linuly z dýňového nákypu – ten účinkující během produkce uvařili. Touto krmí bylo publikum ve finále syceno výrazně chutněji než vlastní operou, která byla poněkud nastavovanou kaší či sekanou různých stylů a žánrů s ingrediencemi sentimentu, patosu, nostalgie, špetkou ironie a umírněně satirického vymezování vůči „velké“ opeře a pohříchu s hodně vzácným kořením humoru. A to se Jan Šťáva coby Majitel restaurace, Lucie Kašpárková v roli Dýně a Hana Škarková jako Majitelka hodně snažili. S trochou nadsázky řečeno, kdyby Dýňový démon byla jen „minutka“, třebas vegetariánská, bylo by lépe.

Právě svou stručností a přímočařejší pointou vyzněla lépe další opera nedělního večera v Disku s názvem Ela, Hela a stop Lukáše Sommera podle prvotiny Václava Havla – o nepraktičnosti etických zásad dvou neúspěšně stopujících puberťaček ve výstižném podání Hany Škarkové a Jany Krajčovičové.

Nedělní operní večer uvedl názorově spřízněný britský soubor Second Movement, který přivezl operku Bohuslava Martinů z roku 1928 Slzy nože s jazzovými hudebními inspiracemi. Dadaistická opera s erotickými vrstvami o Eleanoře, která se zamiluje do oběšence, spáchá sebevraždu, obživne a zůstává nakonec opuštěná působila v realistickém pojetí souboru Second Movement spíše jako moralita o prvním milostném zklamání dívenky, která se chová nadrzle ke své matce, lačné užívat si sexu s každým, kdo se namane – nebo se aspoň dívat. Po pěvecké stránce byly výkony britských hostů výborné.

Přes zmíněné výhrady, míněné jako přátelské poňouknutí – dobrá zpráva je, že zde máme generaci tvůrců a interpretů (kteří o sobě naštěstí vědí a mluví spolu), pro které není opera mrtvý žánr, ale prostor pro zkoumání.

Struny podzimu v Kostele Matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí v Praze ve středu 3. října od 20 hodin uvedou program Romaria. Uskupení Dowland Project kolem tenoristy Johna Pottera přináší inovativní přístup k tzv. staré hudbě. Hudebníci se nenechávají svazovat teoretickými principy tzv. dobově poučené interpretace, ale improvizují a dávají volný průchod hudebním asociacím. V projektu Romaria zní písně truvérů a minessängrů z 12. století a experimenty s duchovními skladbami 15. století

Ze záznamu představení Vlámské opery zazní na stanici Český rozhlas 3 – Vltava při tradičním sobotním operním večeru Jáson (Giasone) Francesca Cavalliho, nejvýznamnějšího nástupce Claudia Monteverdiho v době počátků opery v Benátkách poloviny 17. století. Jáson, vůdce slavné výpravy Argonautů za Zlatým rounem, tu však není právě vzorovým hrdinou: spíše než statečné skutky ho zajímají ženy. V jejich náručí zapomíná, proč se vlastně na nebezpečnou výpravu vydal. Operu o prologu a třech dějstvích nastudoval vyhlášený specialista na barokní operu Federico Maria Sardelli. Titulní roli zpívá kontratenorista Christophe Dumaux.

Ve čtvrtek 4. listopadu začíná v maďarském Segedínu festival Armel, kterým vrcholí operní soutěž na role ve vybraných inscenacích. Zazní zde světová premiéra opery norského soudobého skladatele Knuta Vaageho Veslefrikk podle norské lidové pohádky v provedení operního souboru z Bergenu a opera Marca Tutina Sluha v provedení Divadla Josefa Kajetána Tyla z Plzně, Verdiho Traviata v nastudování domácího souboru, evropská premiéra opery Racek Thomase Pasatieriho v inscenaci americké Dicapo opery a Prokofjevův Ohnivý anděl z divadla v Debrecénu.

Giacomo Puccini:
Madama Butterfly
Dirigent: Donald Runnicles
Režijní koncepce: Ron Daniels
Režie: Kathleen Belcher
Scéna a kostýmy: Michael Yeargan
Sbormistr: Ian Robertson
Premiéra 1.12.2007 War Memorial Opera House San Francisco
Projekt Opera in Cinema – 26.10.2010

Cio-Cio-San – Patricia Racette
Suzuki – Zheng Cao
Pinkerton – Brandon Jovanovich
Sharpless – Stephen Powell
Goro – Matthew O’Neill
Prince Yamadori – Eugene Chan
Kate Pinkerton – Katharine Tier
The Official Registrar – William Pickersgill
The Imperial Commissioner – Jere Torkelsen

***

Bedřich Smetana:
Hubička
Dirigent: Jaroslav Kyzlink.
Přímý přenos z irského Operního festivalu ve Wexfordu na stanici Český rozhlas 3 – Vltava 30. října 2010

Paloucký – Jiří Přibyl
Vendulka, jeho dcera – Pumeza Matshikiza
Lukáš, mladý vdovec – Peter Berger
Tomeš, jeho švagr – Pavel Baransky
Martinka, Vendulčina stará teta – Eliška Weissová
Matouš, starý pašíř – Bradley Smoak
Barče, služka u Palouckých – Jekatěrina Bakanova
Strážník – Robert Anthony Gardiner
Wexfordský operní orchestr, Pražský komorní sbor, sbormistr Lubomír Mátl

www.rozhlas.cz
www.wexfordopera.com

***

Ondřej Kyas:
Dýňový démon ve vegetariánské restauraci
libreto: Pavel Drábek
recept (na kterém je scénář založen): Tomáš Studený

Režie: Tomáš Studený
Dirigent: Gabriela Tardonová
Scénografie: Sylva Marková
Účinkuje Ensemble Opera Diversa

Lucie Kašpárková – soprán (Dýně)
Hana Škarková – soprán (Majitelová)
Jan Turčínek – tenor (Pinkl)
Jan Šťáva – bas (Majitel)
malý sbor kuchyňského personálu

—

Ela, Hela a stop
hudba: Lukáš Sommer
text: Václav Havel
Režie: Tomáš Studený
Dirigent: Gabriela Tardonová
Scénografie: Sylva Marková
Účinkuje Ensemble Opera Diversa

Ela – Hana Škarková
Hela – Jana Krajčovičová

—

Bohuslav Martinů:  Knife’s Tears (anglické znění)
Režie: Oliver Mears
Dirigent: Nicholas Chalmers
Scénografie: Simon Holdsworth
Účinkuje Second Movement
za doprovodu orchestru Ensemblu Opera Diversa

Eleanora – Yvette Bonner
Matka – Hannah Pedley
Satan – Jonathan Brown

www.operadiversa.cz
www.secondmovement.org.uk

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde