Operní panorama Heleny Havlíkové (50)

  1. 1
  2. 2

Týden od 14. do 20. listopadu 2011

*Příliš mnoho vznešenosti
*Skutečná Sondra Radvanovsky
*Inspirace na dny příští

***

Příliš mnoho vznešenosti

Není běžné, že o přestávce přenosu z MET může ředitel divadla pohovořit se skladatelem uváděné opery. Philip Glass se narodil v roce 1937, dnes je mu 74 let a v rozhovoru s Peterem Gelbem rozhodně nevypadal, že je na konci své umělecké kariéry. Do dramaturgicky široce založených přímých přenosů do kin, v nichž se začaly od sezony 2008/9 objevovat i americké soudobé opery prostřednictvím Doktora Atomica a Nixona v Číně Johna Adamse, zařadila newyorská MET i jeho operu Satyagraha, která měla v MET premiéru už v roce 2008. Satyagraha v sanskrtu znamená sílu pravdy a označuje taktiku nenásilného odporu v politickém boji.Glassovy opery dobře známe i u nás. Už v roce 1996 koncertní uvedení jeho Pádu domu Usherů Petrem Kofroněm a Agon Orchestra aspirovalo na událost roku. A následné scénické provedení tohoto hororu podle Poea ve Státní opeře (režie Petr Tyc) se stalo operní inscenací roku 1999. Opět Petr Kofroň, který má – oprávněně – u nás zatím na Glassovy opery prakticky „monopol“, v roce 2003 v bratry Formanovými v Národním divadle inscenoval Krásku a zvíře. Tuto operu inspirovanou filmem Jeana Cocteaua Kráska a zvíře s Jeanem Maraisem pak nepříliš přesvědčivě uvedla i brněnská opera (dirigent Jakub Klecker, režie Rocc). Petr Kofroň se pak podílel v divadle Archa na provedení opery V kárném táboře podle Franze Kafky (režie Miroslav Bambušek). A konečně na závěr loňské sezóny Národní divadlo uvedlo v prostorách bohnické psychiatrické léčebny Glassovy Příšerné děti podle Cocteaua v režii Alice Nellis. Jak je zřejmé, vždy šlo o inscenace, které rozčeřily a ve většině případů i obohatily domácí operní scénu – podobně jako nastudování oper dalších autorů tzv. minimalistického stylu, ať už Adamsovy Smrti Klinghofferovy, Nymanova Muže, který si spletl svoji ženu s kloboukem nebo jeho Man and Boy:Dada (vše v pražském Národním divadle) nebo neobyčejně sugestivní Tři příběhy video-opery skladatele Steva Reicha a výtvarnice Beryl Korotové u nás uvedené v rámci hradeckého Hudebního fóra v roce 2006 Ensemblem Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka.

Glass nemá rád, je-li zařazován mezi minimalisty a sám označuje svoji hudbu jako repetitivní. „Škatulkování“ není důležité –  podstatná je síla uměleckého výrazu a především divácká ochota opustit tradiční pojetí evropské hudby a vnořit se do jeho stylu. Pokud se to podaří, můžeme nabýt pocitu (ne nepodobného operám Wagnerovým), že čtyřhodinová délka inscenace je málo a chtěli bychom ve stavu jakéhosi transu setrvat dále. Pokud ne, pak se tento princip snadno zvrátí do nekonečné nudy. Mnoho jiných variant neexistuje.

Glass si rozhodně na nezájem publika stěžovat nemůže a jako skladatel je úspěšný komerčně. Při nouzi o operní novinky a vůbec tápání soudobých operních tvůrců při hledání témat a jejich hudebního vyjádření je Glassova tvorba rozhodně nepřehlédnutelným pokusem najít cestu. Pro mnohé je to však spíše východisko z nouze než nalezení způsobu, jak plnohodnotně navázat na odkaz operních velikánů 18.,19. aještě první půle 20. století.

 „Opakování matka moudrosti,“ říká lidové rčení a z tohoto hlediska nelze proti Glassovým repetitivním strukturám nic namítat. Inspiračním zdrojem Glassových repetic bylo hlavně setkání s indickou hudbou, když měl při pobytu v Paříži převést do not hudbu indického hráče na sitar Ravi Shankara tak, aby ji mohli hrát západní hudebníci (pro film Chappaqua). Později Glass Indii navštívil. Problém ovšem je, že taková „kulturní transkripce“ do „not“ jiné civilizace už tak jednoduchá není a ve výsledku se mohou objevit i falešné „tóny“. „Stokrát opakovaná lež“ se nakonec stane pravdou, ale spolehnout se na toto pravidlo nelze. Kolikrát je třeba opakovat hudební motivy (s minimálními obměnami), aby se staly operou? Desetkrát, padesátkrát? Stojednakrát? Stalo by se něco, kdyby Satjágraha měla poloviční délku? Asi nic. I takové otázky se vkrádají – zcela oprávněně. Nekonečně opakovaná struktura buddhistických manter má jiný smysl než pobavit publikum a získat peníze za vstupenky.

 Další otázky budí volba Glassových témat. Postupně vytvořil trilogii operních „portrétů“ osobností, které se podle jeho názoru výrazně podílely na „změně světa“ nebo jeho vnímání. Einstein (v opeře Einstein na pláži – 1975), Gándhí  (Satyagraha – 1980) a Achnaton (1983), který vychází ze života staroegyptského faraóna a manžela Nefertity, který vládl Egyptu ve 14. století před Kristem.

 Opery vázané na konkrétní jedince a jejich historické události v sobě nesou riziko, že se časem hodnocení dané osobnosti změní – když nějaký historik objeví, že bojovník za rovnoprávnost žen byl v manželství nesnesitelný despota. Nebo se ukáže, že některá neutrina se mohou pohybovat rychlostí vyšší než doposud limitní rychlost světla. Obraz Gándího, který nám Glass v epizodách z života tohoto duchovního a politického vůdce během jeho působení v Jižní Africe s libretistkou Constancí de Jong předkládá, určitě není jediný možný a jejich barvotisková idealizace má ke skutečnosti rozhodně daleko; porozumět komplikovanému kastovnímu systému indické společnosti pro Evropana (natož Američana) není snadné a hodnotit roli Gándího v boji za „nezávislost Indie“, který vedl k největší krvavé lázni při dělení Indie a Pákistánu po druhé světové válce, už vůbec ne.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (2) “Operní panorama Heleny Havlíkové (50)

  1. Nevím, proč dr. Havlíková píše o nouzi o operní novinky. Možná u nás, my se stáváme naprosto nekulturní zemí, kde se chodí na opery od Mozarta po Pucciniho, jakoby to před a po neexistovalo.
    Soudobá opera ovšem na západ od nás žije, je podporována a uváděna – a nejen úplně čerstvé novinky (Anne Nikole v Covent Garden), ale divadla se vrací i ke klasickým dílům 20. století, z nichž mnohé např. do Prahy ještě nedoputovala (asi je šéfové a dramaturgové ani neznají – např. Lulu nebo Dialogy Karmelitek, Svatý František z Assisi nebo Bassaridky – tak by se dalo pokračovat).
    A nové opery píší Adés, Boesmanns a další. Jen tady umíráme a rušíme divadla… (nebo se aspoň o to snažíme, ale při neustále snižované dotaci divadla zaniknou sama)

Napsat komentář