Operní panorama Heleny Havlíkové (67)

Týden od 19. do 25. března 2012

– Ceny Thálie 2011 s pohledem do zákulisí
 – Čtyři profilová CD – každé jiné
 – Inspirace na dny příští
***

Operní ceny Thálie 2011

V sobotu byly uděleny ceny Thálie za rok 2011, které už po devatenácté vyhlásila Herecká asociace.V opeře je získali Anna Klamo za Delibesovu Lakmé v inscenaci ústeckého divadla a Jacek Strauch za titulní roli Cardillaca v ostravském nastudování této Hindemithovy opery.Jakkoli je samo hlasování tajné, jako členka operní poroty (o složení rozhoduje Prezidium Herecké asociace), která vybírá nominované, tak Kolegia, které rozhoduje o laureátech, mohu potvrdit, že činnost obou porot je transparentní a systematická. Práce osmičlenné operní poroty (do níž se letos k naší velké radosti zapojí i respektovaná sólistka a pedagožka Magdaléna Hájossyová) je rozložena do celého roku, a to včetně prázdnin, kdy sice naše tzv. kamenná divadla nehrají, ale sympaticky houstnou operní produkce na letních festivalech. Jezdíme na premiéry i reprízy všech inscenací uvedených v daném roce, sledujeme také výkony sólistů, kteří nově do starších inscenací vstoupili. Národnost přitom není rozhodující, protože ocenění mohou získat i zahraniční pěvci, pokud u nás inscenaci nastudovali („pouhé“ hostování sem nespadá). Za loňský rok jsme hodnotili v 35 produkcích na 500 výkonů. A průběžně diskutujeme. Na závěrečném prosincovém zasedání po důkladné rekapitulaci všech výkonů i vyhodnocení návrhů, které mohou Herecké asociaci posílat jednotlivci i divadla, každý člen poroty napíše své kandidáty – tedy dva do tzv. hlavní nominace a pět do širší. Nad výsledným prostým matematickým součtem hlasů vedeme ještě další diskusi, při rovnosti hlasů volba pokračuje dalším kolem. Náš výsledek je pak podkladem pro práci Kolegia.

Patnáctičlenné Kolegium (o jehož složení opět rozhoduje Prezidium) , v němž je kromě nezávislých osobností zastoupena každá odborná porota dvěma svými členy, pak zhlédne v divadlech (pokud inscenace už není na repertoáru tak alespoň na DVD) nominované výkony ve všech čtyřech oborech cen Thálie – po třech ženských a třech mužských v činohře a baletu,  po dvou a dvou v opeře a operetě – muzikálu. A podpisy na nominačních lístcích pak těsně před vyhlašováním každý odevzdá pod notářským dohledem svůj hlas pro jím vybrané laureáty.

Nyní po vyhlášení snad mohu prozradit, že Anna Klamo i Jacek Strauch byli v opeře i mojí volbou. Na výkonu Anny Klamo jako Lakmé v  jsem ocenila nejen zvládnutí všech skutečně nároků této mimořádně obtížné role, ale i to, jak vystihla půvab a jímavost této tragické hrdinky v orientálním romantickém příběhu nepovolené lásky bráhmanské kněžky a britského důstojníka z doby anglické koloniální nadvlády v Indii. Uzpívat takový part, navíc v odvážně odhaleném kostýmu, chce kuráž – Anna Klamo ji měla. Její Lakmé je skutečně vábivě exotickou půvabnou kněžkou i dojemně oddanou milující dívkou, ale také zoufalou ženou, která pro zakázanou lásku obětuje svůj život, když opakovaně zachrání život svého milovaného. Klamo si rozvrhla pěvecké síly tak, že jí vystačily nejen na ona dvě nejslavnější hudební čísla, ale svým zvonivým pohyblivýmsopránem  zvládla celou rozsáhlou roli. Pro Annu Klamo prý byla role orientální krasavice po zhlédnutí pohádky Labakan v dětství, její sen. Podle ní se jen těžko hledá v koloraturním oboru rozsáhlejší a technicky složitější role. Jak řekla, Lakmé zahrnuje několik poloh – od lyrického sopránu, přes vrcholové koloraturní plochy až po mladodramatické pasáže a pianissimové výšky. A Klamo si také pochvalovala, jak si zase na jevišti krásně „zaumírala“.

U barytonista Jacka Straucha mě zaujala pěvecká suverenita jeho hudebního uchopení role robustního, vůči okolí nerudného zlatníka, soustředěného na svoji práci, ale i psychologické vyjádření člověka, schopného kvůli závislosti na svých výtvorech vraždit. Pro Jacka Straucha, původní profesí lékaře, byl Cardillac zajímavý z mnoha důvodů. I když se na první pohled může tato barytonová role zdát harmonicky složitá, je to podle Straucha z vokálního hlediska velice pěkně napsaný part. A v opeře výjimečná role pařížského zlatníka, chorobně posedlého perfekcionisty se právě díky těmto charakterovým extrémům se Strauchovi také dobře hrála.

Třebaže se ceny Thálie udělují za výkony sólistů, oba letošní laureáti jsou součástí týmu, jemuž se synergicky podařilo vytvořit inscenace, které u nás v loňském roce patřily k mimořádným událostem. A reprezentují operní soubory v Ostravě v Ústí nad labem, které se v poslední době i dalšími premiérami vypracovaly do čela našeho operního dění.

Oborové poroty ovšem navrhují i ceny za celoživotní mistrovství, které pak uděluje prezídium Herecké asociace. Jejím letošním nositelem v opeře se stal  René Tuček. Cesta k opeře tohoto dlouholetého sólisty Národního divadla začala v hornickém učilišti v Sokolově ochotnickými hereckými rolemi. Po působení ve sboru plzeňské operety se díky záskoku v roli Kaliny ve Smetanově Tajemství v budějovickém divadle dostal mezi sólisty a na rolích Figara, Giovanniho, hraběte Luny nebo Jaga ve Verdiho operách či Gershwinova Porgyho umělecky vyzrával od roku 1960 v Brně. O deset let později přešel do pražského Národního divadla a uvedl se zde Andrejem Bolkonským v Prokofjevově Vojně a míru po boku tehdy začínající Gabriely Beňačkové. Právě na tuto roli vzpomíná především; a z dnešní perspektivy si cení i Figara v Lazebníku sevillském. René Tuček uplatňoval své pěvecké mistrovství i herecký talent a působivý jevištní zjev nejen v českém repertoáru jako Vladislav v Daliboru, Tausendmark v Braniborech v Čechách, Radovan i Přemysl v Libuši, Bohuš v Dvořákově Jakobínovi nebo Šiškov v Janáčkově opeře Z mrtvého domu, ale i ve světovém jako Oněgin, Rigoletto, Scarpia v Tosce nebo charismatický Escamillo v Carmen.

S operou je spjato i působení dalšího letošního laureáta – výtvarníka Josefa Jelínka, který se (po dirigentovi Jiřím Koutovi takto oceněném loni) stal nositelem Zvláštní ceny Kolegia za přínos českému divadlu. Především jako výtvarník kostýmů a příležitostně i scénograf působí už bezmála čtyřicet let nejen v Národním divadle, ale i ve Státní opeře Praha a dalších našich i zahraničních divadlech, podílel se také. na hudebních filmech Petra Weigla. Mimo jiné je nositelem zlaté medaile Pražského quadrienale. Podle Jelínka je divadlo týmová práce založená na vzájemném respektu a důvěře a je si vědom, že jeho úctyhodných 850 inscenací by nevzniklo bez pomoci realizačních týmů. Divadlo se podle Jelínka dá dělat dobře, když jsou nápady, drahé materiály nejsou nezbytné: „Potřebujete ovládat řemeslo a mít fantazii.“ Svůj přístup k vytváření kostýmů popsal takto: „Návrhy vznikají před začátkem zkoušek, takže se stává, že je původní představu třeba pozměnit či dotvořit. Když herec, tanečník, sólista v krejčovně poprvé vstoupí do rozešitého kostýmu, vidíte na něm, jestli se díl povedl, anebo na něm ještě bude nutné popracovat. Nejde na něčem dogmaticky trvat. Nejhorší je samoúčelný kostým.“ Jelínkovy kostýmy mohou diváci obdivovat například ve Státní opeře v inscenacích Rusalky a Carmen v režii  Zdeňka Trošky nebo ve slavné inscenaci Tosky s replikou legendární výpravy Josefa Svobody z období Velké opery 5. května.
***

Čtyři profilová CD – každé jiné

V poslední době se objevila hned čtveřice profilových nahrávek pěvců několika generací – Václava Bednáře, Ivana Kusnjera, Evy Urbanové a Andrey Kalivodové. Operní recitál z nahrávek legendárního barytonisty Václava Bednáře tzv. zlaté éry Národního divadla z archivu Českého rozhlasu z let 1947 až 1963 digitalizoval Radioservis ve spolupráci se Společnosti Beno Blachuta. Velkou emotivností, zřetelnou dikcí a zpěvností jsou prodchnuty především árie českého repertoáru se Bednářovými smetanovskými rolemi v čele – Vok v Čertově stěně, Přemysl z Libuše, Vladislav v Daliboru, z nichž vyzařuje královský majestát a zároveň je v nich obsažen hluboký lidský rozměr těchto postav. Do této linie se řadí i nejznámější árie ze Zuzany Vojířové Jiřího Pauera s vřelým vyznáním Petra Voka jihočeské zemi. Také jako Kalina v Tajemství nebo Tomeš v Hubičce zůstává Bednářovo provedení stále inspirativním vzorem smetanovské interpretace.

Svědectvím doby, kdy nebylo zvykem zachovávat originální jazyk libreta jsou záznamy Bednářových výkonů jako Tonia v Leoncavallových Komediantech, Valentina v Gounodově Faustovi, Ifora v Borodinově Knížeti Igorovi nebo Písni o Večernici ve Wagnerově Tannhäuserovi, v nichž se Bednář prezentuje jako barytonista měkce sametového hlasu v širokou škálou výrazových odstínů a oduševnělostí.

Tato nahrávka navazuje na dlouhou sérii kompaktních disků, ve kterých už více než deset let Radioservis a Společnost Beno Blachuta záslužně zpřístupňují na citlivě remasterovaných archivních snímcích pro další generace naše pěvecké legendy počínaje Martu Krásovou přes Marii Podvalovou po Miladu Šubrtovou a Libuši Domanínskou nebo Eduarda Hakena, Beno Blachuta,, Karla Bermana, Ivo Žídka, Jindřicha Jindráka a Jaroslava Součka,  ze současné generace pak Romana Janála.Jubilejní CD o téměř padesát let mladšího barytonisty Ivana Kusnjera s příznačným názvem Rarity českých oper je dramaturgicky zajímavé a přínosné. Základ, který tvoří Kusnjerova nahrávka barytonových árií se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu s dirigentem Liborem Peškem pro Panton, která v roce 1984 vyvolala značnou pozornost, redaktor Jan Králík doplnil dalšími nahrávkami z let 1981 až 1991 pořízenými v Českém rozhlasu v Plzni, ale i ve Smetanově divadle nebo Českou televizí. Kompaktní disk Rarity českých oper přitom zdaleka nevyčerpává aktivity Ivana Kusnjera při objevování neznámých nebo málo známých oper českých skladatelů (připomeňme Kusnjerův podíl na nahrávce Dvořákovy Vandy a Janáčkova Osudu pro Orfeo, Janáčkovy Šárky pro Supraphon v roce 2001 nebo Škroupova Mořského geuse, kterého v rámci českého triptychu předsmetanovských oper uvedlo v roce 2003 Národní divadlo).

Poprvé na kompaktním disku jsou tak k dispozici árie z oper, které dnes známe už jen z hodně podrobných pojednání o dějinách české opery – ze Záboje Josefa Leopolda Zvonaře, Lory Františka Zdeňka Skuherkého, z Templářů na Moravě Karla Šebora, Svatojánských proudů Josefa Richarda Rozkošného nebo Lejly Karla Bendla. Třebaže Ivan Kusnjer propůjčuje těmto áriím plně své interpretační mistrovství sytého barevného barytonu, kultivovaného projevu a velkého citu pro zpívané slovo, je z těchto ukázek smetanovské a bezprostředně posmetanovské generace skladatelů zřejmé, že geniality zakladatele naší národní opery nedosahují. Na generaci zakladatelů české národní opery pak na Kusnjerově kompaktním disku navazují árie z Nápravníkova Dubrovského, Dvořákovy Vandy, Fibichovy Hedy, Foerstersterovy Jessiky, Ostrčilovy opery Vlasty skon, až po Zuzanu Vojířovou Jiřího Pauera.

Přes dramaturgickou neotřelost nového kompilátu Supraphonu je zřejmé, že Ivan Kusnjer dozajista patří k umělcům, které by si naše hudební vydavatelství měla hýčkat a pokračovat v zaznamenávání jeho stále vyrovnaných a vynikajících výkonů.Totéž platí i pro profilové CD další loňské jubilantky – Evy Urbanové, v němž Supraphon kompilát z již dříve vydaných nahrávek z desetiletí 1993 – 2003 ozvláštňuje druhým CD. To představuje druhou pěveckou tvář Evy Urbanové a  je záznamem koncertů s Karlem Gottem na jejich společném turné v roce 2010. Odtud i název alba – Dvě tváře Evy Urbanové. Ke svému zpívání popu, rocku a muzikálu Eva Urbanová poznamenává, že tím vychází vstříc fanouškům, které v tomto repertoáru zaujala. Ostatně není jediná operní sólistka, která si z opery „odskakuje“ do žánru populární hudby.

Jubilejní CD s „vážnou tváří“ tak sice obsahuje výběr z operních nahrávek rolí, které má ráda a se kterými měla nejen doma, ale i v zahraničí úspěch a které jsou jejímu srdci nejbližší. Jenže opakuje se tak situace z roku  2007, kdy Supraphon k dvacetiletému jubileu její pěvecké kariéry vydal kompilát starších nahrávek s názvem Best of Eva Urbanová: i tentokrát je komplet pouze výběrem z nahrávek většinou pořízených živě jako záznamy z koncertů ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, které pak vyšly pod názvy Celeste Aida, Slavné české opery duety nebo Italské operní árie. Výjimkou na operní části kompletu jsou dvě árie Milady, které jsou převzaty z kompletní studiové nahrávky Smetanova Dalibora pod taktovkou Zdeňka Košlera v roce 1995.

Sedm tracků obsahuje árie z italských, především veristických oper, ve kterých může Eva Urbanová uplatnit svůj velký, znělý hlas a smysl pro dramatický výraz. Vedle Santuzzy Macagniho Sedláka kavalíra a Wally Alfreda Catalaniho je to raná Pucciniho opera Edgar a jeho poslední – Turandot. Na blok italských oper, který doplňuje ještě Verdiho Alžběta z Dona Carlose, navazuje – také v sedmi stopách – repertoár český, který kromě Milady a ze Smetanových oper ještě duetu Věrné milování z Prodané nevěsty zahrnuje dvě árie Dvořákovy Rusalky – kromě árie Měsíčku na nebi hlubokém zde Urbanová zpívá ještě árii Necitelná vodní moci. Když porovnáme pojetí této druhé, dramatičtější, ze začátku 3. dějství,  s civilnější Miladou Šubrtovou, lyričtější Gabrielou Beňačkovou nebo „globalizovanou“ Renée Fleming, oceníme právě v této árii, jak Eva Urbanová umí propojit a zároveň vykontrastovat něžnost vodní víly a upřímnou lásku k princi, její bolestné zklamání nad zrazenou láskou a dramaticky vyjádřenou touhu zemřít.

Stejně jako v případě Ivana Kusnjera – je škoda, že se jubileum Evy Urbanové nestalo impulsem k nahrávce, která by zachytila její výkony z posledních let, z nichž především Kundry, ale i Salome a především Kabanicha a Kostelnička patří nejen v kontextu české interpretační tradice ke špičkovým. Jediným CD, které nabízí zcela původní nahrávku, je písňové album mezzosopranistky Andrey Kalivodové Cestami lásky, které vydala producentská společnost ArcoDiva.  Zachycuje záznam z červnového koncertu na 10. jubilejním ročníku festivalu Hudba tisíců Mahler Jihlava 2011. Andrea Kalivodová se na své debutové nahrávce s klavíristkou Ladislavou Vondráčkovou neprezentuje jako okázalá operní diva, nespoutaná Carmen, životem zkušená Ježibaba Dvořákovy Rusalky nebo koketní Dulcinea z Massenetova Dona Quichotta, které patří k jejím profilovým rolím. Dává vhlédnout do komornější, intimnější vrstvy své osobnosti a pěveckého talentu. Svou typickou energii a temperament dokázala zkoncentrovat do písňových miniatur a zároveň rozvinout v rozsáhlejších baladických příbězích. Jak napsala na úvod bookletu, nerada chodí po snadných cestách, které bývají ušlapané, ale lákají ji cestičky svěží, opravdové, voňavé. Tak vyznívá její interpretace všech sedmi Písniček na jednu stránku, jimiž Bohuslav Martinů v roce 1943 ve vzdáleném New Yorku vzpomínal na domov a které pak v Americe často zpívala Jarmila Novotná.

Andrea Kalivodová si při svém naturelu i typu hlasu našla také klíč k interpretaci lidových písní moravských, jak je pouze s jednoduchým klavírním doprovodem v roce 1901 zpracoval Leoš Janáček se svým pokorným zájmem o sběratele folklóru.  Z celého rozsáhlého Janáčkova cyklu Moravská lidová poesie v písních si jich Kalivodová vybrala pro svůj kompaktní disk Cestami lásky sedm – částečně se překrývají s těmi, které si pro svoje album Milostné písně u Deutsche Grammophon zvolila v roce 2000 Magdalena Kožená. Nabízí se srovnání těchto dvou českých mezzosopranistek: interpretace Kožené s útlejším, světlejším hlasem je jemnější, tesknější, melancholičtější. Andrea Kalivodová s plnějším, temnějším témbrem vkládá do svého pojetí více energie a naléhavé neodbytnosti.

Lidové kořeny má i balada Jana Kunce, žáka a prvního životopisce Leoše Janáčka Stála Kačenka u Dunaja z roku 1918. Andrea Kalivodová na rozsáhlejší ploše rozvinula tragický příběh o nenaplněné lásce dívky, která v zoufalství hodí své čerstvě narozené nemluvně do Dunaje a věrná milému, který ji opustil, se odmítne stát katovou ženou a přijme trest smrti. Dramaturgii zaznamenaného festivalového koncertu Andrea Kalivodová obohatila i další baladou na slova lidové poezie Osiřelo dítě, která se stala Otakaru Ostrčilovi východiskem pro svébytnou kompozici.

Andrea Kalivodová zařadila na svůj kompaktní disk Cestami lásky také Cigánské melodie Antonína Dvořáka, známé samozřejmě v mnoha jiných interpretacích. Intimní, křehké pojetí Bernardy Fink s její báječnou češtinou je zachyceno na albu Dvořákových písní, které vydala Harmonia mundi v roce 2004. Jiný přístup nabízí Anne Sophie von Otter, která na nahrávce Deutsche Grammophon z roku 2000 vyšla z původního vydání v němčině, a ve zřetelně pomalejším tempu zvolila romanticky expresivní výraz. A mužské, více strohé, méně emotivní pojetí přináší Ivan Kusnjer při jeho vynikající deklamaci a pevném barytonu na nahrávce Supraphonu z roku 1998. Andrea Kalivodová – v souladu s celkovým pojetím cyklu jako alegorie svobody dodává písních velkou dynamickou gradací, která podtrhuje jejich vřelost, ovšem bez exaltovaných vzlyků.

Název debutovému albu Andrey Kalivodové Cestami lásky dala první část z cyklu Petra Ebena Písně nejtajnější. Andrea Kalivodová, mezzosopranistka temného hutného hlasu, a klavíristka Ladislava Vondráčková, se v ní osvědčují i jako povolané interpretky hudby tohoto skladatele 20. století, který se dokázal s takovou niterností vyjadřovat právě prostřednictvím písní.

ArcoDiva zaslouží ocenění, že se ve své vydavatelské činnosti věnuje alespoň výběrově našim operním sólistům, když Suprahon na tyto své aktivity prakticky rezignoval a zaměřuje se na reedice nebo digitalizace starších záznamů z éry své slávy. Pohříchu skromný počet nahrávek českých sólistů současnosti vydavatelství ArcoDiva rozšířilo o Slzy a úsměvy Štefana Margity a Gabriely Beňačkové, Zádumčivé písně Marie Fajtové, Moje písně Evy Garajové nebo dokonce dva kompakty s mezzosopranistkou Barborou Poláškovou jednak se slavnými áriemi, ale i písněmi Almy Mahlerové. Kompaktní disk Andrey Kalivodové je tak záslužným pokračováním těchto vydavatelských aktivit. Pochvalu zaslouží i booklet, který v češtině a angličtině obsahuje nejen profily Andrey Kalivodové a klavíristky Ladislavy Vondráčkové, výstižné informace o uváděných dílech, ale i kompletní  texty písní s anglickými překlady.
***

Inspirace na dny příští

Jiří Antonín Benda: Romeo a Julie. Dirigent Petr Louženský, režie Dominik Beneš, scéna a kostýmy Josef Čačko. Komorní orchestr Quattro. Hudební a taneční fakulta AMU, absolventské představení režiséra Dominika Beneše. Capellet (tenor) – Tomáš Bijok, Tomáš Sup, Julie (soprán) –  Lenka Kotrbová, Barbora Perná, Romeo Montecchi (tenor) – Václav Cikánek j.h., Michal Bragagnolo, Laura (soprán) –  Eliška Gattringerová, Michaela Růžičková, Pater Lorenzo (bas) – David Vonšík, Jiří Procházka. Sbor posluchači 1.-3. ročníku oboru operní zpěv HAMU. Divadlo DISK, úterý 27.3.2012, 1. premiéra 17:00 hod., 2. premiéra 20:00 hod.

Co je české to hezké 1. Fórum o české identitě v umění. I: Kapitáni vlajkových lodí naší kultury. II. Staročeši a mladočeši. Pořádá  Institut umění – Divadelní ústav. Národní divadlo: Nová scéna, pátek 30.3.2012 10:00 – 16 hod.

Ruggero Leoncavallo: Komedianti. Dirigent: Norbert Baxa, režie: Zbyněk Brabec, scéna Pavel Krejčí, kostýmy Tomáš Kypta, choreografie Vladimír Gončarov, sbormistr Milan Kaňák. NEDDA: Jarmila Baxová   CANIO: Giancarlo Ruggieri / WeiLong Tao   TONIO: Nikolaj Někrasov   SILVIO: Martin Matoušek   PEPPE: Jaroslav Kovacs. Severočeské divadlo opery a baletu Ústí n. L., premiéra 30.3. 2012 19:00 hod

Zuzana Michlerová: Pramen. Dirigent Tomáš Hála, režie Gustav Skála, scéna a kostýmy Josef Jelínek. Účinkují studenti pěveckého oddělení Pražské konzervatoře. Talichův komorní orchestr. Koncertní sál Pražské konzervatoře, světová premiéra pátek 30.3.2012 19:30 h., další představení neděle 31.3.2012 10:30 hod.

Ambroise Thomas: Mignon. Koncertní uvedení opery. Dirigent: T. Brauner, sbormistr: T. Karlovič, A. Melichar. Obsazení: Mignon: V. Hajnová, J. Sýkorová, Philine: J. Sibera, Wilhelm Meister: O. Arévalo, Lothario: J. Sulženko, Frédéric: G. Ibragimova, Laërte: M. Šrejma, Jarno / Antonio: M. Horák. Státní opera Praha, neděle 1. dubna 2012 19:00 hod., další představení středa 4. dubna 2012.

***

Václav Bednář – Operní recitál (CD – Radioservis)

Ivan Kusnjer – Rarity českých oper (CD – Supraphon)

Dvě tváře Evy Urbanové (CD – Supraphon)

Andrea Kalivodová – Cestami lásky (CD – Arco Diva)

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde