Operní panorama Heleny Havlíkové (73)

Helena Havlíková, 15.05.2012 0:00

Týden od 7. do 13. května 2012

– Vítězné „osvobození“ Dvořákovy Armidy v Ostravě
– Nelítostné ostravské zrcadlo nastavené pražské ministerské operní umanutosti
– Inspirace na dny příští
***

Vítězné „osvobození“ Dvořákovy Armidy v Ostravě

Ačkoli je Antonín Dvořák autorem deseti dokončených oper, z nichž některé existují ve více odlišných verzích, světově se prosadil „pouze“ Rusalkou. Ovšem tak suverénně, že v posledním pětiletí patří k nejčastěji uváděným českým operám a je dokonce v první šedesátce světově nejfrekventovanějších operních titulů. Po ostravském uvedení opery o kouzelnici Armidě se nabízí otázka, jaké „zlé kouzlo“ očarovalo tuto poslední Dvořákovu operu, že bývá uváděna tak sporadicky. Kdyby se ještě podařilo dotáhnout výkon orchestru, má ostravská inscenace evropské parametry a prezentuje Armidu jako mistrovské dílo struhující síly v nových aktuálních kontextech.

Šedesátník Dvořák byl světově uznávanou osobností, když v roce 1902 po dlouhém váhání zvolil námět, který se osvědčil v mnoha uměleckých žánrech i operních verzích včetně Lullyho, Händela, Vivaldiho, Glucka, Haydna nebo Rossiniho. Libreto Jaroslava Vrchlického vychází z jeho kompletního překladu pozdně renesančního rytířského eposu Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém (1580), který z evropského pohledu oslavuje vítězné tažení křesťanských vojsk nad pohany ve jménu osvobození Kristova hrobu na konci 11. století. Skutečné historické kontexty první křižácké výpravy jsou v Tassově eposu, tím spíše ve Vrchlického romantizující operní adaptaci, podány s volnou stylizací. Dějinné reálie tak tvoří základní cizokrajný rámec pro vášnivý příběh střetu lásky rytíře křižácké výpravy Rinalda a damašské princezny Armidy s povinnostmi křesťanského válečníka, vázaného rytířským kodexem. Vrchlický ve svém zpracování tento příběh završuje adaptací jiné epizody z Osvobozeného Jeruzaléma: soubojem jiného rytíře – Tancreda, který smrtelně zraní pohanskou Clorindu, ta přijímá z jeho rukou křest. A dramatickou stavbu ještě posílil tím, že obdařil vládce Sýrie a kouzelníka Ismena jako protihráče Rinalda ještě prudkým milostným citem k Armidě, která ho však sveřepě odmítá.Armida bývá kritizována pro archaický Vrchlického text. Tato „slabá stránka“ se z dnešního pohledu může naopak proměnit v přednost: čeština lumírovského básníka 19. století s intonační plasticitou jazyka, důrazem na zvukomalebnost a se zálibou v novotvarech a vršení synonym má zvláštní kouzlo, nabité významy a asociacemi, kterému stojí za to v dnešním hektickém „ňúspíku“ oddat.

Dvořákova Armida zapadá do umělecké atmosféry přelomu století s doznívajícím pozdním romantismem, symbolismem a dekadencí vedle nástupu impresionismu. Obklopena Schönbergovou Zjasněnou nocí (1899), Pucciniho Toskou (1900) nebo Butterfly (1904), Debussyho Pelléem a Mélisandou (1902), d’Albertovou Nížinou, Janáčkovou Její pastorkyní (1904) nebo Straussovou Salome (1905) rozvíjí wagnerovský princip příznačných motivů a inspirací (především Tannhäusera a Parsifala) v základním kontrastu vznešeného křesťanského světa s chorálními modlitbami i vojenskými žesťovými fanfárami a světa muslimského v orientálně exotickém, kouzelně pohádkovém opojení s barvitou instrumentací. Třebaže se ostravskému orchestru dařilo postihnout toto bohatství Dvořákovy symfonicky plné partitury jen v základním nástinu a bohužel i s intonačními kazy (reprízu 12. května dirigoval Jan Šrubař), byly to pěvecké výkony a inscenační pojetí, které dodaly Armidě přesvědčivost.

Režisér Jiří Nekvasil na jednoduché scéně Davida Bazika tvarované především světlem rozehrál drama střetu dvou kultur a smíření, které dnes, kdy západní svět prožívá novou vlnu islamizace, dostává novou naléhavost a aktuálnost. Dominantou scény byla mohutná „mříž“, oddělující „pohany od věřících“, zároveň dostatečně prostupný, aby k sobě obě strany mohly nacházet cestu. Spuštěna naplocho na ramena rytířů symbolizuje břímě i omezení křesťanského světa, ve finále je vyzdvižena nad umírající Armidu, která přijímá od Rinalda křest: i tato bariéra tak padá a opera vyústí do katarze smíření a vykoupení. Dalším důležitým výtvarným prvkem byla mírně naklopená deska zrcadla s cínovou mísou naplněnou vodou, která vrhala působivé mihotavé světlo na všechny, kteří se nad ni naklonili. Jiří Nekvasil se pak soustředil na čitelnou stylizaci charakterů jednotlivých postav a výstižné vyjádření vztahů včetně pohybové „řeči těla“, v čemž mu napomohly i kostýmy Simony Rybákové, která respektovala historické zasazení děje do 11. století.Eva Dřízgová-Jirušová byla skutečně „luznou“ ženou, jejíž kráse a kouzlu plnému něžné melancholie, prudké vášně a erotické smyslnosti podléhá nejen Rinald. Ten byl v podání Tomáše Černého s hutným dramatickým tenorem „rytířstva perlou skvělou“, odhodlaný bránit Armidu i poslání ve jménu Božím, zároveň mužem zmámeným ženskou vábivostí, fantasticky tajuplnými kouzly a rozkošemi v milostném opojení za svůdného zpěvu sirén. Jejich rovnocenným protihráčem byl Richard Haan, který svým sytým barytonem se zlověstně temnou barvou plasticky vyjádřil magičnost kouzelníka Ismena, která vybuchuje do pomstychtivých gejzírů žárlivosti, když pochopí, že v čarovných zahradách, které vykouzlil, se Armida oddává milostným slastem s Rinaldem nikoli pro záchranu křižáky ohroženého města, ale skutečně z lásky ke křesťanskému rytíři. Souboj kouzel Armidy a Ismena se stal jedním z vrcholů inscenace a gradoval ve chvíli, kdy Ismen triumfuje, rozmetá čarovný hrad a Armida zůstává zoufalá v jeho troskách. Ondrej Mráz postihl velebnost poustevníka Petra, ale i jeho tvrdost, s níž varuje před Armidinými svody. A Josef Moravec i Roman Vlkovič zvládli další klíčovou scénu opery s vyzvednutím diamantového štítu svatého Michala, jehož magická síla jim pomůže Rinalda vyvést z poblouznění Armidou a navrátit ho na cestu povinností rytíře. Z této premiéry by asi Dvořák na rozdíl od prvního uvedení v roce 1904 v Národním divadle, kdy byl velice roztrpčen kvalitou provedení, neodešel – přes uvedené výhrady je to inscenace v českých podmínkách mimořádná. O úrovni ostravské opery se ovšem může přesvědčit pražské publikum vzápětí, protože ostravská opera hostuje na letošním Pražském jaru – v úterý 22. května uvede v Národním divadle v Praze Stravinského Život prostopášníka, operu, kterou přes její význam v kontextu světové opery, uvedlo pražské Národní divadlo dosud pouze v jediné inscenaci v letech 1972-73.
***

Nelítostné ostravské zrcadlo nastavené pražské ministerské operní umanutosti

Do Ostravy se ovšem vyplatí zajet i na reprízy. Pokud si prosincová premiéra Gounodovy opery Romeo a Julie s titulní dvojicí Kateřina Kněžíková (Julie) a Luciano Mastro (Romeo) (recenze viz Operní panorama 20.12.2011 zde) zasloužila vysoké ocenění, představení 9. května díky výkonům protagonistů dostalo ještě vyšší kvalitu. Jana Šrejma Kačírková se setkává s koloraturní rolí Julie v tu správnou chvíli, kdy má pro ni pěvecké i představitelské předpoklady. Také pro Aleše Brisceina je – především pěveckým oborem – Romeo rolí, která přesně odpovídá jeho světlejšímu lyrickému tenoru ideálnímu pro francouzskou hudbu.Z ostatních rolí na sebe i v Gounodově opeře strhl pozornost Josef Moravec jako Tybalt. Jeho pevný dramatičtější hutný tenor vytvořil vedle Aleše Brisceina skvělý kontrast. Bohužel i při této repríze zůstal orchestr nejslabším článkem inscenace a režie Petera Gabora od premiéry neudržela propracovanost detailů.

Úroveň reprízy Romea a Julie i nejnovější inscenace Armidy ovšem v ostravských souvislostech nejsou „náhodou“. Po takových, v našich souvislostech špičkových inscenacích, jakými byl Massenetův Werther, Giordanova Fedora, Hindemithův Cardillac, Stravinského Život prostopášníka nebo i alespoň koncertně uvedená Janáčkova Věc Makropulos, jsou pokračováním promyšlené koncepce vedení ostravského divadla v čele s ředitelem Jiřím Nekvasilem a hudebním ředitelem Robertem Jindrou. Další výhled slibuje, že jejich umělecký program bude mít neméně zajímavé pokračování. Ostravská opera ve spolupráci s Ostravským centrem nové hudby se chce stát také neotřelou laboratoří současné opery. Na prvním ročníku bienále Dnů nové opery Ostrava NODO (New Opera Days Ostrava) zazní 24. až 26. června opery Johna Cage (Europera 5), Salvatore Sciarrina (Infinito Nero a La Porta Della Legge) a českého skladatele Františka Chaloupky (Eva a Lilith). Také dramaturgický plán následující sezóny naznačuje, že nastoupený trend, který propojuje dramaturgickou neotřelost a v našich podmínkách špičkové obsazení bude pokračovat. V novodobé české premiéře zazní vzácně uváděná veristická opera La Wally Alfreda Catalaniho s titulní rolí pro Evu Urbanovou. Ostravská opera dá příležitost také další sólistce, kvůli které stojí za to nasadit titul – Jana Šrejma Kačírková bude Donizettiho Annou Bolenou. Wagnerovo dvousté výročí v Ostravě připomenou Lohengrinem. Ostravská opera také pokračuje v uvádění českých oper a čtveřici premiér sezóny 2012/13 dotvoří ještě Janáčkova Káťa Kabanová.

Národní divadlo moravskoslezské znovu jasně přesvědčilo, že svou dramaturgií i uměleckými výsledky patří u nás v opeře k nejlepším. A lze si jen přát, aby si této úrovně byl ostravský zřizovatel vědom a vytvořil podmínky pro její další rozvíjení.Ministerskému, ničím nepodloženému hazardu se slučováním oper do molochu Národního divadla se zcela neujasněnou koncepcí a slabým vedením, které dodnes nepřesvědčilo o efektivitě vynakládaných prostředků, tak opera ostravského divadla nelítostně nastavuje zrcadlo. Dokonce za nesrovnatelně horších finančních podmínek. Ministerstvo přitom názory všech, kteří zbrklou, nepřipravenou a neodůvodněnou transformaci pražské opery (a baletu) na základě zkušeností s úspěšným vedením vícesouborých divadel i operních scén ve světě kritizují, zatvrzele odmítá. Zužuje pražský operní prostor, když naslouchá malým a slabým, kteří vidí východiska ze své neschopnosti pečovat o českou operní tradici a rozvíjet ji v evropském kontextu redukují pouze na další rozšiřování své působnosti a domáhají se pro to dalších peněz. Jsou to zkušenostmi, talentem a odvahou nadané umělecké a manažerské osobnosti, které vytvářejí profily divadel – a musí za ně samozřejmě nést i odpovědnost.
***

Inspirace na dny příští

Pražské jaro: Magdalena Kožená – mezzosoprán, Mitsuko Uchida – klavír. Recitál s písněmi Gustava Mahlera, Clauda Debussyho a Oliviera Messiaena. Rudolfinum, středa 16. května 20:00 hod.

Richard Strauss. Elektra. Dirigent Caspar Richter, režie, scéna a kostýmy Rocc, sbormistr Pavel Koňárek. Klytaimnestra – Helena Zubanovich, Jitka Zerhauová, Elektra Janice Baird, Chrysothemis Adriana Kohútková, Aigisthos Ivan Choupenitch, Orestes Jakub Kettner. Premiéra v Janáčkově divadle v pátek 18. května 2012 19:00 hod.

Giuseppe Verdi: La traviata. Dirigent Martin Doubravský, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Dana Svobodová, sbormistr Martin Veselý. V hlavních rolích: Jana Kačírková, Lívia Obručník Vénosová, Róbert Remeselník, Richard Samek, Gabriela Kopperová, Jiří Kubík, Anatolij Orel, Blanka Černá. Divadlo F.X.Šaldy v Liberci, premiéra v pátek 18. května 2012 19:00 hod.

Pocta Richardu Wagnerovi. Slavnostní koncert s oper Mistři pěvci norimberští, Rienzi, Tannhäuser, Valkýra, Lohengrin, Bludný Holanďan, Tristan a Isolda. Dirigent Jan Latham-Koenig, zpívají Dana Burešová, Jitka Svobodová, Anda-Louise Bogza, Richard Haan, Eduardo Villa, Oleg Korotkov. Státní opera Praha v pátek 18. května 2012 19:00 h.

Pražské jaro: Jan Dismas Zelenka: Il serpente di bronzo. Ensemble Inégal, dirigent Adam Viktora. Emauzské opatství v sobotu 19. května 18:00 hod.

Pražské jaro: Edita Gruberová – soprán, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Andrej Jurkevič. Árie, výstupy a orchestrální části z oper Ambroise Thomase (Hamlet), Camilla Saint-Saënse (Le Rossignol et la Rose), Charlese Gounoda (Mireille), Gaetana Donizettiho (Dcera pluku), Gioacchina Rossiniho (Vilém Tell), Amilcare Ponchielliho (La Gioconda) a Vincenza Belliniho (Náměsíčná). Rudolfinum v sobotu 19. května 20:00 hod.

Antonín Dvořák:
Armida
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Jan Šrubař
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Simona Rybáková
Pohybová spolupráce: Števo Capko
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Daniel Jäger
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě
Premiéra 3. května 2012 Divadlo A.Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 12.5.2012)

Hydraot – Jan Šťáva
Armida – Eva Dřízgová-Jirušová
Ismen – Richard Haan
Rinald – Tomáš Černý
Bohumír – Michal Křístek
Petr – Ondrej Mráz
Sven – Josef Moravec
Gernand – Matěj Chadima
Dudo – Peter Svetlík
Ubald – Roman Vlkovič
Roger – Ondřej Koplík
Muezin / Hlasatel – Jaroslav Kosec
Siréna – Marianna Pillárová

www.ndm.cz

***

Charles Gounod:
Roméo et Juliette
Hudební nastudování: Tomáš Brauner
Dirigent: Jakub Žídek
Režie: Peter Gábor
Scéna: Jozef Ciller
Kostýmy: Katarína Holková
Dramaturgie: Daniel Jäger
Sbormistr: Jurij Galatenko
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského Ostrava
Premiéra 15.prosince 2011 Divadlo A.Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 9.5.2012)

Juliette – Jana Šrejma Kačírková
Roméo – Aleš Briscein
Bratr Laurent – Martin Gurbaľ
Mercutio – Aleš Jenis
Stéphano – Marianna Pillárová
Capulet – Bogdan Stanislaw Kurowski
Tybalt – Josef Moravec
Gertrude – Erika Šporerová
Paris – Martin Štolba
Vévoda – Waldemar Wieczorek
Grégorio – Jaroslav Kosec
Benvolio – Rudolf Medňanský