Operní panorama Heleny Havlíkové (79)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

České skomírání
Zatímco světový trend uvádění českých oper sezónu od sezóny stoupá hlavně díky Janáčkovi, ale i Dvořákově Rusalce, péče domácích souborů o českou operu dále skomírá – počet scénických premiér se v porovnání se sezónou předchozí ještě snížil ze sedmi na šest. Z české klasiky nebyla scénicky uvedena ani jedna opera Smetanova ani jedna Janáčkova, žádná Bohuslava Martinů.  Dramaturgie se tentokrát soustředila výhradně na Antonína Dvořáka. Rusalka se objevila hned dvakrát –  v kontextu magistrátního hledání úspor za každou cenu chudobná ústecká, postižená i nesourodým hudebním nastudováním Milana Kaňáka. Temperamentní výkon Anny Klamo jako Kuchtíka to mohl sotva zachránit. V Brně podlehl vlastní samolibosti režisér Vladimír Morávek natolik, že semlel geniální dílo české romantismu do globalizovaného mixu, který ještě dorazil dirigent Jaroslav Kyzlink necitlivým hudebním nastudováním natolik, že u mě aspiruje tato Rusalka na další propadák sezóny.Na rozdíl od ostravské Armidy a Jakobín pražského Národního divadla, jejichž inscenace řadím do první desítky. Českou bilanci operní sezóny ve znamení Dvořáka ještě s olomouckým Čertem a Káčou pak doplňuje už jen novinka Marka Ivanoviče Čarokraj v pražském Národním divadle. Formanovská výprava do světa fantazie ovšem vyústí do budovatelského nadšení, kdy za veršovánek typu „Kde vládne mír / a dobrá zvěst, / zvítězí čest“ ti „správní“ polidšťují bazilišky v kvetoucí zemi míru pod praporem jediného správného přepisování knih.

Vítězné dramaturgické objevy
Jakkoli oporu operního repertoáru stálých divadel nadále divácky i ekonomicky zdůvodnitelně drží osvědčené tituly, sezóna 2011/12  – podobně jako ta předchozí  – přinesla tituly, které lze označit v našich podmínkách za dramaturgické zajímavosti, ba objevy – Stravinského Život prostopášníka (Národní divadlo moravskoslezské), Brittenova Gloriana (Národní divadlo Praha), Glassova opera V kárném táboře, Borodinův Kníže Igor a Poncchielliho La Gioconda (Divadlo J. K. Tyla v Plzni), Bizetovi Lovci perel (Slezské divadlo Opava), Offenbachova Perikola (Národní divadlo Brno). A opět to byly právě takové „lahůdky“, které vyústí v ty nejúspěšnější inscenace. Na dramaturgickou neotřelost podpořenou i skvělým nastudováním a výborným obsazením vsadila hlavně ostravská opera pod vedením Jiřího Nekvasila a Roberta Jindry. Národní divadlo moravskoslezské tak znovu úspěšně potvrzuje svou prioritní pozici u nás.
TOP 3 + 6
Operní sezóna není fotbalové mistrovství, které je měřitelné na góly (pokud se brankový rozhodčí zrovna nepřehlédne). Vyhodnocení tří a šesti inscenací, které považuji za vrcholy sezóny nebo alespoň její pozoruhodnosti, je nutně subjektivní, podložené ovšem znalostí většiny nastudování alespoň s jedním obsazením.

Mezi nejvýznamnější operní události sezóny 2011/12 řadím tři inscenace – Stravinského Život prostopášníka a Dvořákovu Armidu, obě v nastudování  Národního divadla moravskoslezského, a Brittenovu Glorianu pražského Národního divadla.

V ostravské inscenaci Život prostopášníka, teprve čtvrté u nás,  se dirigentovi Jakubovi Kleckerovi a režisérovi Jiřímu Nekvasilovi podařilo tlumočit Stravinského morální poselství o tom, jak jsou naivní lenoši snadnou hříčkou v rukou ďábla, moderním, sdělným a sugestivním hudebním i divadelním jazykem. Herecky náročné role v rafinované partituře s finesami a pointami v kombinaci starých skladebných postupů a hudby 20. století se navíc podařilo špičkově obsadit Jorgem Garzou, jehož odlehčený spieltenor přesně odpovídal titulní roli prosťáčka Toma, a Ulfem Plausenem, který svým barytonem dokázal vystihnout mefistofelskou úlisnost i drsnost „dábla“ Nicka Shadowa. Pro velice obtížný koloraturní part Anne mají v Ostravě dokonce dvě sopranistky –  rovnocenné a vynikající! Nicolu Proksch a Janu Šrejmu Kačírkovou. Ta po sérii úspěšných rolí z poslední doby potvrdila i na opeře 20. století, že v ní roste naše přední koloraturní sopranistka, s uměním dramatického výrazu, i herečka, která je obdařena nejen půvabem, ale dokáže vyjádřit nejrůznější odstíny citových strádání i radostí rolí mladých hrdinek – Aminy v Belliniho Náměsíčné v libereckém nastudování, Neddy v Leoncavallových Komediantech na Otáčivém hledišti po boku Josého Cury nebo Julie v Gounodově opeře o veronských milencích v Ostravě a nejnověji nyní Violetty v liberecké Traviatě. V roli Stravinského Anne si suverénně poradila nejen s technickými nároky partu, ale vytvořila plastický portrét dívky, která od rokokové milostné selanky vrství charakteristiku obětavé ženy, ochotné bojovat proti mefistofelským úkladům o duši svého milého. Navíc zařazení ostravské inscenace Života prostopášníka na program letošního Pražského jara byl obohacením tohoto renomovaného hudebního festivalu.Brittenovu Glorianu uvedlo pražské Národní divadlo v české premiéře. Pod hudebním vedením Zbyňka Müllera vyzněla Brittenova nápaditá a barvitě instrumentovaná partitura neobvyklých nástrojový kombinací a reminiscencí či přímo hudebních citací plasticky s výrazovými kontrasty a zřetelně formulovanými parafrázemi renesančních hudebních žánrů. Režisér Jiřího Heřman v této výlučné „korunovační“ opeře zasadil portrét britské královny Alžběty I. jako hrdé panovnice, ale i zklamané a opuštěné ženy do působivých vizuálních obrazů. Základním výtvarným prvkem scény byla obrovská replika královské koruny jako znak královského majestátu, ale i klece, která panovnici izolovala od osobního štěstí. Gun-Brit Barkmin se podařilo především herecky vyjádřit mnohovrstevnatost vznešenosti i přísnosti vládkyně, zbožnost kajícnice, mladistvou roztouženost i deziluzi stáří.

V Ostravě osvobodili Armidu ze zlého kouzla, které jakoby s touto mámivou orientální kouzelnicí poslední Dvořákovu operu očarovalo. Třebaže hudební plnost Armidy, která zrcadlí uměleckou atmosféru přelomu století s doznívajícím pozdním romantismem, symbolismem a dekadencí vedle nástupu impresionismu, zůstala zatím jen naznačena, nastudování tvarované Jiřím Nekvasilem jako drama střetu a smíření odlišných světů zazářilo díky výkonům Tomáše Černého a Evy Dřízgové-Jirušové v hlavních rolích Rinalda a Armidy.Klíčem k Dvořákovu Jakobínu v pražském Národním divadle byl laskavý humor, prosvětlený nadhled, hravost a důvěra ve Dvořákovu srdečnou hudbu. Dirigentu Tomáši Netopilovi a režisérovi Jiřímu Heřmanovi se společně podařilo vzdát bez patosu hold nejen české hudebnosti, ale i českým kantorům. Inscenace plná židlí od maličkatých dětských po čtyřmetrovou panskou nahlíží příběh otcovského odpuštění, panské nadutosti a mladé upřímné lásky z perspektivy maloměstského učitele Bendy (Jan Ježek) – vlídného, hrdého na českou hudbu, ale i trochu ješitného na své skladatelské umění, do kterého je zabrán natolik, že rozpustilé rošťárny svých svěřenců přívětivě přehlíží. A svůj jiskřivý soprán uplatnila Alžběta Poláčková v roli Terinky.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments