Operní panorama Heleny Havlíkové (8)

  1. 1
  2. 2
  3. 3


Zcela jinak pojali Makropulos v Paříži, kde měla před rozlehlým hledištěm Bastily bouřlivý úspěch – o který se svým hudebním nastudování zasloužil opět Tomáš Hanus. Hlavní devízou inscenace zůstalo především excelentní obsazení hlavních rolí. Německá sopranistka Angela Denoke jako Marty, americký tenorista Charles Workman jako Albert Gregor (známe ho i u nás z titulní roli Idomenea ve Stavovském divadle), ale i francouzský basbarytonista Vincent Le Texier patří k současné světové špičce. Polský režisér Krzysztof Warlikowski, který se proslavil na festivalech svým varšavským Divadlem rozmanitostí, dal třistaleté Marty podobu Marilyn Monroe, do níž ve sestřihu dobových závěrů i částí filmu Sunset Boulevard při předehře zkoncentroval „nesmrtelné“ idoly filmových div.Vstup Marty/Marilyn do „show“, kterou od mikrofonů uváděla trojice „konferenciérů“ – solicitátor Vítek, Albert Gregor a Kristýna, byl v typické vzdouvající se sukni impozantní. Jenže pak začal režisér operu zaplevelovat současnými módními divadelními postupy. Rozsáhlý emocemi nabitý dialog Marty a Alberta v perfektním smokingu se odehrával na toaletě, v němž prostor pro pisoáry a mísu oddělovala tenká přepážka. Marty/Marilyn se před pánskou společností obscénně vyvalovala po konferenčním stole a baron Prus, zde křupansky samolibý Američan, si nepokrytě natřásal moudí a zálibně očichával spodní kalhotky, které mu Marilyn předhodila. Pro ilustraci, že život má pro Emily již jen hodnotu zboží, pak nechal režisér Angelu Denoke vystavit „na trh“ svá ňadra. Bylo to polopatisticky prvoplánové, stejně jako řada dalších sexuálně explicitních scén. Zrůdnost nesmrtelnosti mělo podtrhnout monstrum obrovského pohyblivého Kinga Konga, z něhož se na rozměrné jeviště Bastily vešla jen chlupatá hlava s krhavýma očima a tlapa svírající v dlani repliku svého idolu – Anny Darrow. Kristýně příslušel i party uklízečky a v závěru služebné u Marty, která přikvačí za Marty/Marilyn po té, co si dala rozcvičku v plavkách v bazénu. Warlikowski tak zásadně, s neodůvodněnou režisérskou schválností, změnil poselství Čapka i Janáčka: Kristýna se nastrojila do šatiček umírající Marilyn a namísto aby nabízený recepis na nesmrtelnost odmítla a spálila, dychtivě se ho snažila vyškubnout z ruky „topící se“ Emílii… – aby převzala štafetu jako další monstrum?


Jedním z hlavním témat Makropulos je hledání smyslu vymezenosti lidského života. Je smrtelnost záměrem Božím? Je toužená nesmrtelnost vzdorem Bohu? Inscenátoři s režisérem Dmitrijem Bertmanem v čele dali velkorysému výtvarnému řešení Janáčkovy verze Čapkova dramatu o smyslu vymezenosti lidského života až biblický rozměr: onu touženou nesmrtelnost pojali až jako paralelu vzdoru Božímu úradku v podobě jakési třípatrové babylonské věže, poslepované z tisíců listů a cárů spisů, dokumentů. Ve stěnách zůstaly otvory černých siluet po mužích, kteří prošli třistaletým životem Emilie Marty, a kteří coby stíny v bílých průsvitných kostýmech různých epoch (k nimž se přidá po své sebevraždě i Janek) z věčného klidu záhrobí sledují třístaleté trmácení všemi adorované operní divy světem. A připomínají Emilii, že i její čas vypršel. Marty v podání Natalije Zagorinské je sice stále krásná štíhlá, vysoká, všemi obdivovaná, ovšem v zrcátku co chvíli kradmo starostlivě zkoumá počínající vrásky; určitě má strach ze stáří, které má v této inscenaci dosti drsnou konkrétní podobu její komorné – ta se zde objevuje už během předehry jako ošklivá hrbatá roztřesená stařena. Únavu, apatii a citovou vyprahlost Marty ale nemůže oživit ani vzpomínka na dětství prostřednictvím rudolfínského kostýmu, v němž se objeví před svými ctiteli v zákulisí divadla, kteří tuto „hru“ přejímají, ale ani Kristýna, která tu není za puťku, ale vehementně se snaží ze setkání s divou urvat pro sebe co nejvíce. A už vůbec s ní nehne manželská hádka Hauka, kterému režisér v inscenaci doplnil postavu manželky. Ta si pohlídá, aby Haukovo náhlé probuzení ze senility, do jejíhož kómatu upadl, když ho jeho osudová EM opustila, její pozici nezruinovalo, když se dávná sokyně nečekaně objevila Marty nakonec na další pokračování pozemské pouti rezignuje ve špalíru záhrobních stínů, kteří ji obklopí zpoza zrcadla, dospěje k rozhodnutí podřídit se boží moudrosti. Obálku s tajnou formulí hodí z prvního ochozu „babylonské věže“ v plen dychtivým smrtelníkům. Chtivě se jí zmocní Kristýna, z jejích rukou ji ale vytrhne Prus a zvedne zmuchlaný recepis nad zapálenou svíčku v ruce mrtvého Janka. A plameny nakonec zachvátí celou scénu.

Těžko posoudit, jaká byla moskevská premiéra tohoto prvního uvedení Věci Makropulos v Rusku před sedmi lety v hudebním nastudování Gennadije Rožděstvenského. Při hostování v Brně byl orchestr pod vedením Vladimíra Ponkina dosti hlučný a zpěváci s nepříliš průraznými hlasy s ním hodně bojovali. I přes snahu ruských sólistů o češtinu by pro lepší srozumitelnost díla určitě mnoha divákům napomohly české titulky (které se přitom objevily v nastudování Výletu s českými a slovenskými sólisty). Podstatné ovšem je, že organizátorům festivalu se do Brna podařilo přivézt inscenaci, která obohatila výklady Věci Makropulos o další, inspirativní pohled „odjinud“.

Jadrně veselý Broučkův výlet do Měsíce

Vůbec poprvé na festivalu zazněla v provedení opery Národního divadla Brno původní verze Janáčkova Výletu pana Broučka do Měsíce. Janáček toto dílo sice v roce 1917 dokončil jako samostatnou operu, ale protože se na konci devítiletého trápení s koncepcí díla, šesticí libretistů i těch, kteří spolupráci odmítli, rozhodl pro pokračování do podoby dvou částí s Broučkem v XV. století (premiéra v pražském Národním divadle 1920), původní Výlet do Měsíce nebyl nikdy uveden. Že si Janáček, nekonečné roky čekající na uvedení Pastorkyně v Praze, Broučka Svatopluka Čecha zamiloval, je lidsky srozumitelné – na často malicherné i hloupé výtky a nedůvěru, s nimiž se musel potýkat, byla satira na bledničkově přejemnělé krasoduchy úlevnou náplastí. Jakoby Janáček u vědomí přicházející „nové doby“ také cítil potřebu očisty českého provincialismu a malichernosti žabomyších sporů, provázejících nejen vznik nové státnosti, ale i přijetí jeho díla. Ostatně režisérka současné brněnské inscenace Pamela Howard nechá při předehře početný průvod metařů v modrých uniformách a ostře rudých rukavicích skutečně „vymést“ scénu pro Janáčka.

Ve Výletech páně Broučkových už zní typický Janáček s proměnlivým dynamismem hudební řeči, výbušný i vroucně lyrický, tentokrát ale i impresionistický, ba dokonce straussovsky valčíkový. Tyto kontrasty a vrstvy dirigent Jaroslav Kyzlink ale při festivalové předpremiéře zploštil do poněkud jednotvárného proudu, do kterého se bez větší preciznosti slila jak janáčkovská sršatost, tak barvitost lyrického zjemnění.


Výtvarnice a režisérka Pamela Howard, která si k České republice a její kultuře vytvořila dlouholetý vztah, před inscenováním Výletu obdivuhodně prostudovala českou historii, ale pronikavější vyjádření svérázu mentality a humoru v měsíčním Broučkovi je pro Brita dozajista velmi náročné. Její inscenační výklad je (podobně jako u Američana Aldena v Makropulos) vedený českou konjunkturou 20. let minulého století. Pamela Howard nechá Broučka jezdit v autě Laurin a Klement, osazenstvo Vikárky na velocipédech a Broučka s Ethereou na Měsíci na bicyklovém tandemu ozdobeném pegasovskými atributy.

Janáčkem deklarované žánrové ukotvení v burlesce Pamele Howard otevřelo cestu od měsíční přejemnělosti k jadrnějšímu a barevně pestrému modernistickému vyjádření. Režisérka především nezapřela svou původní výtvarnickou profesi při vypracování spousty kostýmů – od různorodé společnosti umělců a studentů ve Vikárce přes měsíční modré výtvarníky se štětci a tužkami trčícími z baretů, bělostné muzikanty, žluto-růžově afektované Měsíčňanky. Skupina měsíčních literátů má psací stroje coby batohy a točí se stále dokola při vyťukávání veleopusů na zádech svých „předchůdců“ a mecenáš Čaroskvoucí trůní na tenisovém empiru.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Výlet pana Broučka do Měsíce (ND Brno)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Janáček: Věc Makropulos (Helikon Opera Moskva)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
3 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Prazska Makropulos byla vyborna, ale ta z Moskvy za moc nestala. Skoda ze uz ji ND nedava. K.

Anonymous

Ano – pražská Makropulos byla výborná. Ale ta Kašlíkova s jedinečnou Libuší Prylovou. Něco tak úžasného asi už nikdy neuvidím!