Operní panorama Heleny Havlíkové (80)

Helena Havlíková, 03.07.2012 0:00

Týden od 25. června do 1. července 2012

– Soňa Červená – mistryně melodramu
– Kafkovské transvesty safari v Plzni
– Pootevření dveří na New Opera Days Ostrava
– Sokolská Prodanka zahájila 15. slet
– Inspirace na dny příští
***

Soňa Červená – mistryně melodramu

Bohatý a různorodý program 54. ročníku mezinárodního festivalu Smetanova Litomyšl nabídl i melodram a monooperu s interprety navýsost povolanými. V podání Soni Červené zazněla premiéra orchestrální verze melodramu Otomara Kvěcha Bouře a klid na verše Emy Destinnové (verze pro klavír a housle vznikla v roce 2009) a na texty Franze Kafky pak Kafkovy sny Sylvie Bodorové. A Ivan Kusnjer v poloscénické podobě uvedl Labutí píseň Jiřího Pauera.Melodram – v podobě koncertní nebo divadelní – je unikátní symbióza básnického nebo dramatického slova a hudby. Jeho první rozkvět spadá do druhé poloviny 18. století a o popularitu melodramu se Ariadnou na Naxu nebo Medeou zasloužil člen slavné hudební rodiny Bendů Jiří Antonín. A připomeňme další jedinečný český vklad Zdeňka Fibicha scénickou trilogií Hippodamie na texty Jaroslava Vrchlického.

Nejen kompozice melodramů, ale i jejich přednášení je mistrovská disciplína – ne každý, ať už činoherec nebo zpěvák, ji ovládne. Zvláště u prokomponovaných melodramů s přesným načasováním slov na hudbu se umělci, kteří nemají takovou zkušenost, potýkají s koordinací slova a hudby, ale i se znělostí hlasu tak, aby vedle hudby nezanikal.

K mistryním tohoto žánru stále patří Soňa Červená. Melodramy se systematicky zabývá. Propojuje obrovskou zkušenost operní i činoherní, muzikálnost, má vhled do širších kontextů námětu a nuancí jeho zpracování, úctu ke slovu a jeho mimořádně kultivovanou dikci. Je pro ni samozřejmostí, že i rozsáhlé melodramy přednáší zásadně zpaměti. Její hutný, temný alt má i při recitaci pevnou dechovou oporu, jako při zpěvu. To dovoluje Soně Červené klenout dlouhé fráze, střídat hutná fortissima se znělým a srozumitelným šepotem, pracovat s rytmem řeči v symbióze s hudbou. A díky své životní zkušenosti, energii, která z ní vyzařuje, i jejímu umění využívat zvukomalebnost češtiny odkrývá v soustředěném dialogu s orchestrem i sólově traktovanými nástroji hloubku významů přednášených textů. Pro charakteristiku jejího podání je možné si vypomoci citacemi z veršů Emy Destinnové z melodramu Bouře a klid: Její hlas v samotě zvolna plyne, dotýká se zlehka starých kláves a hraje píseň o láskách, chvěje se bolem a strastmi všech mrtvých lásek, roztouženě chce věřit ve štěstí, se žhnoucí touhou dychtí po prudkých polibcích, planoucí žár prudce chladne, bouřlivá krev a vroucnost políbení se ztrácí v mrazu posledních dnů. Není divu, že Soňa Červená svými výkony inspiruje skladatele, že píší dnes melodramy přímo pro ni. Otomar Kvěch se nehoní za výstřelky experimentů a setrvává u „tradičního“ skladatelského řemesla při práci s motivy a jejich rozvíjením, při jasně vystavěné formální struktuře a srozumitelnosti hudebního jazyka. V orchestrální verzi melodramatu Bouře a klid se mu ještě dále podařilo rozvinout plastičnost a hloubku zpovědi stárnoucí osamělé dříve tolik vášnivé ženy s citacemi z Carmen, stěžejní role nejen Destinnové, ale i Soni Červené.

Sylvie Bodorová v ponurých Kafkových snech s kombinací textů v češtině i němčině využila nejen recitační umění Červené a její dokonalou znalost obou zvolených jazyků, ale i zpěv. Nechává ji „rozmlouvat“, ale i „přít se“ s typicky židovským klezmerským akordeonem jako sólovým nástrojem vedle komorněji obsazeného orchestru. Ústředním motivem jejího melodramatu Kafkovy sny je strach /die Angst – úzkostně potlačovaný i zděšeně vykřikovaný, unaveně se plížící i zběsile pádící.

Oba dvacetiminutové melodramy vhodně doplnila Pauerova Labutí píseň, opera pro baryton a orchestr na slova Antona Pavloviče Čechova. I tomuto opernímu monodramatu dominují témata osamělosti, strachu, vyrovnávání se s blížící se smrtí – v kontrastu se vzpomínkami na zašlou slávu stárnoucího herce: v předtuše smrti se loučí s jevištěm, které bylo jeho celým životem. Labutí píseň z roku 1973 je dílem skladatele, který měl ve svých 64 letech s operou, v níž programově navazoval na české klasiky, velké zkušenosti jako autor vtipné dětské opery Žvanivý slimejš, tradicionalistické Zuzany Vojířové, hudební pohádky Červená Karkulka, nápaditých stručných operních grotesek Manželské kontrapunkty i Zdravého nemocného podle Molièra. Bylo zřejmé, že Ivan Kusnjer, který má Labutí píseň ve svém repertoáru už řadu let, má toto dílo zažité. Ve vytahaném županu s lahví vodky v kapse a trepkách a hlavně díky svému měkkému barytonu je kongeniálním interpretem takové role.Pražská komorní filharmonie pod taktovkou Marka Štilce na závěr doplnila koncert z dramaturgického hlediska nepříliš organicky Haffnerovou symfonií Wolfganga Amadea Mozarta.

Program – nazvaný výstižně Hudba a slovo – byl velice vhodně umístěný do Smetanova domu, „nehynoucího památníku vyspělosti našeho občanstva“ (dr. František Lašek), kdy si občané Litomyšle pro své kulturní vyžití na počátku 19. století postavili skvostný novorenesanční sál se secesními prvky, do kterého se vchází po impozantním schodišti s bohatou balustrádou. Dnes zní téměř neuvěřitelně, že by v roce 1905 otevřen Smetanovým Daliborem, kterého (s výjimkou titulní role) byli schopní zahrát a zazpívat místní ochotníci!
***

Kafkovské transvesty safari v Plzni

Jako poslední operní inscenaci sezóny 2011/12 uvedlo divadlo J. K. Tyla v Plzni operu amerického skladatele Philipa Glasse (1937) na libreto Rudolpha Wurlitzera podle povídky Franze Kafky V kárném táboře (In der Strafkolonie) o „důmyslném“ mučícím aparátu a krutém posunu hranic viny, trestu a spravedlnosti. Poprvé byla uvedena v americkém Seattlu v roce 2000. Česká premiéra se konala 14. prosince 2005 v Arše, v prostoru, který sám Glass během svých památných návštěv Prahy v roce 1996, kdy měl operu již rozepsanou, považoval právě pro ni za ideální.

Hudebního nastudování se ujal do Plzně se navrátivší dirigent Petr Kofroň, který tuto operu nastudoval již v roce 2005, tehdy v režii Miroslava Bambuška.

Dílo Philipa Glasse je u nás známé: Státní opera uvedla jeho Pád domu Usherů, Národní divadlo Krásku a zvíře a Příšerné děti (obě inscenace v hudebním nastudování Petra Kofroně) a skladatel se svým orchestrem dokonce Prahu navštívil osobně. V rozhovoru pro Lidové noviny přiznal, že Kafka ho přitahoval již od mládí a na základě Wurlitzerova libreta (v angličtině), vytvořil operu, v podstatě komorní, jen pro smyčcový kvintet, dva mužské hlasy a dva nemluvící herce.

Kafka bezesporu svým dílem prolomil průhledy do dalšího vývoje literatury 20. století. Marketingově se Glassovi docela daří, a zda se mu jeho „repetivními strukturami“ podaří v hudbě totéž co Kafkovi v literatuře, musí vyčkat na nelítostný soud potenciálních „konzumentů“ jeho hudby – a historie.

O vyložení smyslu Kafkova literárního odkazu se přou stovky jeho vykladačů a je zbytečné hledat ten jediný pravý. Kafkův pohled na svět je zneklidňující – to je na jeho literárním díle podstatné. Výklad Viktorie Čermákové, která režírovala plzeňskou verzi Kárného tábora, patří bohužel mezi ty méně zdařilé. Zcela opomněla, že „kárný tábor“ neexistuje v realitě, ale jen v mysli geniálního literáta – záměnou představy za realitu se chytila do pasti, z níž nebylo úniku. Počet účinkujících rozšířila o několik dalších nezpívajících postav – jakousi Společnost s mentálně retardovaným senilním mužem v čele, která do Kárného tábora přijede podobně, jako dnešní cestovní kanceláře nabízejí účastníkům zájezdu „zážitkové/adrenalinové pobyty“ třeba na safari.Podle článku v programu k inscenaci režisérka Čermáková (pro kterou je to první setkání s operou) chápe Kafkovu povídku následovně:

„Libreto opery vzniklo podle Kafkovy povídky o muži, který miluje stroj a ideje víc, než cokoli živého.
O síle tradic, zmrtvělých myšlenkových pochodů a o hrůze z novot.
O starém kontinentu – Evropě – kolébce kultury.
O bílém dobyvateli, kterému docházejí argumenty, lidé, ideje i čas.
O vyžití se z podstaty.
O zániku starého a rození nového světa.
A hlavně o síle slova. O tom, že nikdo z nás není tak malý a bezvýznamný, aby na
sebe neměl vzít zodpovědnost za své rozhodnutí nepřitakat zlu.“

Je to možná upřímné vyznání režisérky, ale způsob, který pro doložení těchto svých představ o Kafkovi (na scéně a v kostýmech Jany Prekové) zvolila, Glassově opeře ani Kafkovi příliš neposloužil. Proč je Důstojník (Jiří Hájek) nalíčen jako žena a proč má Odsouzenec (David Steigerwald, který je umístěn v železné kleci s postelí, na krku se psím obojkem) přidáno jakési podivné těhotenské břicho a hlavně co mají symbolizovat tři přidané ženy Společnosti, kostýmované nejdříve jako unifikované eurobarbíny a posléze jako roztleskávačky/mažoretky na safari, ví asi jen režisérka. Divákům svůj pohled objasnit nedokázala.

Vlastní mučící stroj je zde mj. zobrazen na flipchartu, na televizní obrazovce i jako zmenšený model způsobem, připomínajícím „prezentačky“ dnešních reaklamních agentur, ucházejících o vítězství v „tendru“. A za co/koho se převleče Důstojník, když se chce převzít roli soudce a následně roli Odsouzence, je hádanka podobná těm, které klade princezna Turandot. To podstatné v Kafkově povídce se odehrává mezi Důstojníkem a Návštěvníkem/Cestovatelem (Miroslav Kopp). Hlavním problémem nové plzeňské inscenace je zvnějšnění konfliktů, které jsou zakódovány v lidském nitru – nevadí, že protagonisté jsou „převlékáni“ jako na travesty show – ale podstatné je, že se nezdařilo srozumitelně vyjádřit, že takto matoucí převleky používá naše vlastní duše.

Režisérka Čermáková takto ilustrovala jen svou kafkovskou tezi „O vyžití se z podstaty“ – a ani hudební nastudování dirigenta Kofroně a výkony protagonistů nebyly natolik kvalitní, aby umělecky zdůvodnilo a posvětilo závěr plzeňské operní sezóny. Plzeňská opera se chce touto inscenací zůčastnit mezinárodní operní soutěže Armel. Uvidíme, s čím se budou prezentovat Národní divadlo v Szegedu, Centrum pro soudobou operu v New Yorku, Srbské národní divadlo z Nového Sadu nebo Slovenské národní divadlo z Bratislavy, které se sjedou do maďarského Segedínu, kde tato soutěž na podzim vyvrcholí.***

Pootevření dveří na New Opera Days Ostrava

V odtrženosti našeho českého operního rybníčku od mnohotvárnosti současného operního kompozičního dění se sice někteří vrhli na minimalisty, ovšem způsobem tak sveřepým, že ten maličkatý prostor, který u nás zůstává pro soudobou operu tímto stylem až přeplnili.

Otevřít dvířka, když už ne dveře, natož bránu mnohotvárnosti dnešních přístupů k žánru tak adorovanému a zároveň odmítanému se pokusili v Ostravě. Ostravské centrum nové hudby, které si už vydobylo díky Ostravským dnům nové hudby pod vedením Petra Kotíka s Renátou Spisarovou v oblasti současné tzv. vážné hudby značné renomé, a Národní divadlo moravskoslezské pod vedením Jiřího Nekvasila, který během svého pražského působení systematicky inicioval vznik nových českých oper v projektu Bušení do železné opony, se spojily do bienále NODO = New Opera Days Ostrava, jehož první ročník se uskutečnil 24. – 26. června v divadlech Antonína Dvořáka a Jiřího Myrona. Zazněla na nich Cageova Europeana 5, na festivalovou objednávku opera Františka Chaloupky Eva a Lilith a dále skladby Infinito nero a La porta della legge (Dveře zákona) Salvatore Sciarrina. Dveře zákona v přímém video přenosu iniciativně odvysílal i Český rozhlas 3 – Vltava a záznam je zatím stále k dispozici zde..

Ke zhodnocení tohoto „kruhového monologu“, jak zní podtitul díla, shodou okolností také podle Franze Kafky (povídka Před Zákonem, která je součástí Procesu), se vrátíme v příštím vydání Operního panoramatu 10. července.
***

Sokolská Prodanka zahájila 15. slet

Doby, kdy všesokolské slety zahajovala Prodaná nevěsta v Národním divadle, jsou dávno pryč. Letošní otevření kulturního programu v rámci výročního 15. sletu vlastní, sokolskou Prodanou nevěstou v divadle ABC sice nemělo profesionální dokonalost ani zlatý portál, ale o to zřetelněji ukázalo životadárnost hnutí, které v současné době nesnadno pokračuje ve svých ideálech. A do jisté míry vyvrátilo i výše zmíněné nevěřícné zjištění, jak na přelomu 19. a 20. století ochotníci i na českých maloměstech „vystřihli“ Smetanovy opery – a to nejen v Litomyšli.I v Praze, podobně jako na Národní přehlídce sokolských ochotnických divadel v Lázních Toušeni (viz Operní panorama ze dne 19.4.2011, najdete zde) adaptace Bohumila Gondíka zajiskřila jako diamant, v níž se Smetanova hudba i Sabinovo libreto zaskvěly v nových souvislostech a významech, které operu dalece překračují. A ve spřízněnosti napříč generacemi dokládá význam spolkového života, zpřetrhaného protektorátem a komunistickou totalitou, ale i dnes devastovaného prvoplánovou honbou za úspěchem, kariérou a penězi. Propojení dovedností dědečků, babiček, tatínků, maminek s profesemi opeře vzdálenými, jejich synů, dcer i vnoučat na jevišti se souzněním a podporou zcela zaplněného hlediště bylo až dojemným svědectvím o podstatě české národní identity, která může zakládat naši hrdost v mezinárodních kontextech.
***

Inspirace na dny příští

Sylvie Bodorová: Lingua angelorum. Světová premiéra písňového cyklu pro sólový hlas a velký symfonický orchestr k 400. výročí úmrtí Rudolfa II. na italské, latinské, osmanské, španělské, anglické, jidiš, hebrejské, české a německé verše a texty. Thomas Hampson – baryton. Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, dirigent Christopher Zimmerman. Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl 2012, II. zámecké nádvoří, středa 4. července 2012 20:00 hod.

Henry Purcell: Královna víl. Česká premiéra scénického provedení opery. Dirigent David Švec, režie Magdalena Švecová, scéna a kostýmy Radka Mizerová, choreografie Tereza Indráková. Titanie – Lenka Máčiková, Oberon – Jiří Sulženko, Víla – Anna Hlavenková, Elf/Foibos/Mopsa – Jaroslav Březina, Klubko – Jan Šťáva. Taneční role: Puk – Jonáš Janků, Hermie – Lenka Bartůňková, Helena – Helena Šťávová, Lysandr – Radim Klásek, Demetrius – Zdeněk Stěhule. Chlapecký sbor Boni Pueri, sbormistři Pavel Horák a Marek Štryncl. Soubor historických nástrojů Le Chamarré Château Ensemble. Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl 2012, zahrady, barokní přírodní divadlo a špýchar zámku Nové Hrady u Litomyšle, 4., 5., 6. a 7. července 2012 21:00 hod.

***

Smetanova Litomyšl 2012
Hudba a slovo
Otomar Kvěch: Bouře a klid
(melodram na verše Emy Destinnové – premiéra orchestrální verze)
Jiří Pauer: Labutí píseň
(pro baryton a komorní orchestr na slova A. P. Čechova)
Sylvie Bodorová: Kafkovy sny
(melodram na české a německé texty Franze Kafky)
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 35 D dur, KV 385 „Haffnerova”

Soňa Červená – umělecký přednes
Ivan Kusnjer baryton
Ladislav Horák akordeon
Pražská komorní filharmonie
Dirigent: Marek Štilec

28. června 2012 Smetanův dům Litomyšl

www.smetanovalitomysl.cz

***

Philip Glass:
V kárném táboře
(In the Penal Colony)
Hudební nastudování a dirigent: Petr Kofroň
Režie Viktorie Čermáková
Scéna a kostýmy Jana Preková
Animace, video František Pecháček
Dramatugie: Zbyněk Brabec
Smyčcové kvinteto DJKT Plzeň
Premiéra 30. června 2012 Velké divadlo Plzeň

Officer – Jiří Hájek
Visitor – Miroslav Kopp
Voják – Dominik Peřina,
Odsouzenec – David Steigerwald
Společnost – Nikola Pažoutová, Eva Rovenská, Andrea Svobodová, Antonín Kaška
Pečovatel – Petr Brettschneider

www.djkt-plzen.cz

***

Bedřich Smetana:
Prodaná nevěsta
Hudební a textová úprava a režie Bohumil Gondík
Scéna a kostýmy Bohumil Gondík, Klára Novotná, Luděk Pařízek, Romana Hlinková
Choreografie: Dušan Müller, Stanislava Sejkorová, Aleš Kohoutek
Členové sokolského divadla z Lázní Toušeň
Členové ochotnického spolku Sokola Pyšely
Členové národopisného souboru Formani ze Sokola Slatiňany
Členové smíšeného pěveckého souboru Gaudium Praha ze Sokola Královské Vinohrady a I. LF University Karlovy Praha
Představení na počest XV. všesokolského sletu v Praze
1. července 2012 Divadlo ABC Praha