Operní panorama Heleny Havlíkové (84)

Týden od 30. července do 5. srpna 2012 

 – Netrebko s kérkou v Salcburku
 – Rigoletto na Otáčivém hledišti
 – Inspirace na dny příští 
***

Netrebko s kérkou v Salcburku

Fenomén operních přenosů do kin – ať už přímých nebo záznamů – zažívá v posledních letech obrovský boom. Připojuje se k němu stále více žánrů, stále více divadel a festivalů, stále více kin. A samozřejmě diváků, kteří nemusejí čekat, až záznam vyjde na DVD, ale mohou být přímým svědky často přímo premiéry, která „hýbe“ kulturním světem. Mohou se nejen těšit z jinak jen velmi obtížně dostupných kulturních zážitků, ale možná ještě cennější je možnost porovnávat výkony zpravidla těch dnes nejžádanějších sólistů světové operní špičky – a sledovat soudobé trendy operní inscenační praxe. Podobně jako sportovní fanoušci nezůstávají doma u televize, ale vyrážejí do hospod sdílet nadšení i zklamání ze sportovních klání, i operní nadšenec se vydává do kin za sdíleným zážitkem. Jakkoli prostřednictví digitálních technologií nikdy nenahradí bezprostřední divadelní atmosféru, kdo nezkusil a nezažil operu v kině, má co dohánět.

V přímých operních přenosech je u nás už zavedená Metropolitní opera. A je skvělé, že se u nás znovu objevila její konkurence. Příležitosti se chopilo pražské Bio Oko a přišlo s projektem s příznačným názvem Živě. Kromě operních představení nabízí i balety, činohru, koncerty – a v řadě nazvané Extra dokonce prohlídky výstav! Z operních představení se můžeme těšit do konce tohoto roku na Hoffmannovy povídky nebo Carmen z Pařížské opery, Aidu ze Scaly a odtud pak také na ostře sledované zahajovací představení příští sezóny – Wagnerova Lohengrina. A v roce 2013 to bude doslova hostina, kdy se k těmto operním domům přidá ještě londýnská Královská opera. A v hvězdných obsazeních uvidíme nejen osvědčené „trháky“ typu Traviaty, Nabucca, ale i Verdiho Falstaffa, Rossiniho Jezerní paní, Ponchielliho Giocondu, Čajkovského Oněgina nebo dokonce Brittenovu Glorianu s příležitostí porovnat nastudování Královské opery s inscenace pražského Národního divadla.

Bio Oko aktuálně nabízí i návštěvu věhlasného salcburského festivalu a zařadilo přímé přenosy dvou z celkem deseti operních inscenací letošního ročníku. (Carmen s Magdalenou Koženou v titulní roli v nich bohužel není; Český rozhlas v rámci svých tradičních sobotních operních večerů ovšem zprostředkoval alespoň zvukový záznam z jarní premiéry tohoto nastudování Carmen v rámci velikonočního salcburského festivalu.) Diváci zcela zaplněného kina ovšem měli příležitost být přímo při premiéře Pucciniho Bohémy v beznadějně vyprodaném a rakouskými celebritami zaplněném Festspielhausu – s hvězdným týmem sólistů v čele s Annou Netrebko v roli Mimi; zkušený italský dirigent Daniele Gatti navíc vedl Vídeňské filharmoniky.

Pucciniho Bohéma patří mezi divácky neoblíbenější a kasovně nejspolehlivější tituly a pochopitelně láká režiséry udělat ji „jinak“. Tomuto svodu neodolal pro salcburské nastudování ani mladý italský režisér Damiano Michieletto (debutoval jako režisér na operním festivalu ve Wexfordu pro nás jistě zajímavým Weinbergerovým Švadnou dudákem a tato inscenace se v Irsku stala inscenací roku). Přesun Bohémy z Paříže kolem roku 1830 do „Paříže“ dnešní ale nezvládl. Z party mladých bohémů udělal rovnou bezdomovce, kteří se usídlili pod mostem při úpatí vysokých betonových pilířů, obklopeni nákupními vozíky, matracemi, polámanými křesly, ale i digitální kamerou. K idylické podkrovní mansardě s výhledem na střechy Paříže měla scéna Paola Fantina vskutku daleko. Inscenátoři se tak ocitli hned v celé sérii pastí – nebylo jasné, za co vlastně chtěl bytný Benoît zaplatit nájem, proč básník Rodolfo píše své básně s pomocí digitální kamery, proč pálí svůj opus v novotou zářící plechové popelnici, když vedle stojí kamínka na propan butan a stejně se nikdo kolem ní nehřeje. Ostatně pokud bychom si odmysleli scénografické a kostýmní řešení, zůstala hodně tradiční režie, v níž vypracování vztahů nahrazovaly individuální herecké schopnosti jednotlivých představitelů. Parta bezdomovců v hvězdném obsazení (Piotr Beczala jako Rodolfo, Massimo Cavelletti v roli Marcella, Alessio Arduini coby Schaunard a Carlo Colombara – Colline) v Michielettově pojetí vypadala hodně salónně jak z nějakého pitomého sitcomu / telenovely – určitě ne ze současné Paříže. Z Mimi Anny Netrebko udělal potetovanou narkomanku s havraními ostře střiženými vlasy a v černé kožené bundě. A Musetta v podání atraktivní Nino Machaidze se blýskla coby luxusní prostitutka (která si ovšem v režijním pojetí nechávala líbit osahávání houmlesáků).

Aktualizace s přesunem děje do současnosti není nic nového – jednu takovou, vtipnější, domyšlenější (a určitě výrazně levnější), plnou studentského pošťuchování a „veselé bídy“ při vybavení notebooky a mobiliářem z Ikey, nabízí inscenace v Ostravě v režii Tomáše Studeného, který přesně odkoukal gesta a způsob chování dnešní bohémské mládeže (o ostravské Bohémě jsme psali loni v říjnu v Operním panoramatu zde).

Nabízí se srovnání s „tradiční“ Bohémou, třeba tou poslanou do kin z Covent Garden v roce 2010 v obnovené režii Johna Copleye. Ten sám sebe označuje mezi soudobými operními režiséry za „dinosaura“, ale jeho po desítky let uváděné inscenace svědčí o tom, že jeho instinkt, napovídající mu, že většina lidí chce vidět operu tak, jak byla napsána, je stále přesný – jak říká, „V dnešní postmoderní době by se nám v Německu asi vysmáli, protože na scéně nejsou plastové sáčky a popelnice s odpadky. Ale pořád je spousta lidí, kteří raději chtějí vidět krásnou dekoraci. Inscenuji opery podle toho, co cítím v hudbě. Možná to zní banálně, ale tohle je něco, co dnešní režiséři až příliš často ignorují.“ A publikum si Copleyovy inscenace zamilovalo – Figarova svatba se hrála 21 let, Cosi fan tutte 24 let a Bohéma dokonce 34 let!

Těžko říci, jaký osud čeká Michielettovu. Rozhodne čínské publikum, protože jeho Bohéma v rámci koprodukce poputuje do dvaceti milionové Šanghaje. Salcburské festivalové publikum bouřilo nadšením. Je nepříjemné zjistit, že i tak výlučná kulturní akce se může zvrhnout v naprostou hloupost. Inscenace připomínala akce na slevy v obchodních řetězcích – když se žlutý „slevový“ chlapík jako z Alberta snesl z výše a rozdal dětem krabice s play stations. Nekupte to, když je to „v akci“. Lístky za pověstně vysoké ceny však jsou bez slevy a na všechna další představení Bohémy je beznadějně vyprodáno.

Těžko se vyjadřovat k hudebnímu nastudování a pěveckým výkonům. Věřme, že si technici v Biu Oko vezmou ponaučení z přání diváků nastavit hlasitost přiměřeně žánru hned od začátku. To poznáme při dalších přenosech, počínaje pondělní Mozartovou Kouzelnou flétnou také ze salcburského festivalu.
***

Rigoletto na Otáčivém hledišti

Na koni procválá jezdec v masce s vlající černou pelerínou a hodí peníze společnici Gildy. Od brány za rakví na bryčce tažené koněm přichází smuteční průvod. Ve chvíli, kdy má být rakev spuštěna do země, víko se ke zděšení všech otevře a z rakve vyskočí chechtající se šašek. Takto efektně začíná letošní operní premiéra Verdiho Rigoletta na Otáčivém hledišti v režii Jany Kališové. Po deseti letech se tak vrátila jedna z divácky nejúspěšnějších oper – už ve čtvrtém nastudování – do tohoto unikátního divadelního prostoru, který Jihočeské divadlo z Českých zatím stále ještě provozuje v zámeckém parku v Českém Krumlově – k potěše nadšených diváků a navzdory úředníkům UNESCO.
Bylo zřejmé, že Jana Kališová má velké zkušenosti se specifickým prostorem zámeckého parku a rokokového letohrádku Belárie coby jevištěm, které obkružuje točící se hlediště. A mohla zde skvěle rozvinout pro její režie příznačné domýšlení situací a charakteristik postav. Příběh šaška mocných, kterého dostihnou boží mlýny osudu, přesunula z renesanční Mantovy (kam ho z Hugovy předlohy s francouzským králem Františkem I. kvůli cenzuře umístil Verdi se svým libretistou Piavem) do doby vzniku opery – biedermeieru druhé poloviny 19. století. Mechanismus, kdy lidé zaprodají svou čest, když přisluhují nejrůznějším vládcům a vůdcům a zároveň doufají, že si uchovají pod touto maskou čisté svědomí, zdaleka neplatí jen pro nějakou úzce vymezenou dobu. „Ďábel nekupuje půlku duše“ a nejen šaška Rigoletta dostihne kletba. Tento muž dvojí tváře se převléká ze svého „pracovního“ šaškovského ustrojení a krutě posměvačného chování do „civilu“ milujícího otce, který má občanský plášť ukrytý v kufru vedle svého příbytku. Tato druhá rovina byla Alexandru Beňovi s měkkým lyrickým barytonem zjevně bližší, než drzá povýšenost. Kališová ovšem s mrazivou přesností postihla podstatu mentality nejrůznějších „převlékačů kabátů“ (kostýmy Jana Zbořilová), kteří, napříč staletími se bláhově domnívají, že božím mlýnům uniknou a Monteroneho prokletí někam jen tak vyšumí.

Kališové se podařilo režijní koncept výborně zapracovat do zámeckého parku, do jehož zákoutí záletný Vévoda odvádí své další a další milenky. Tenorista Kisun Kim sice oslňoval nejen je, ale především zcela zaplněné hlediště suverénními výškami, střední polohy mu však v přírodním prostoru zanikaly (zpívá se bez amplifikace!) a nevyvaroval se ani intonačních nepřesností. Belarii vyhradila Kališová pro Gildin bělostný dívčí pokojíček. V něm tato půvabná slečna v bílých šatech a růžové mašli s naivní upřímností prožívá své první milostné vzplanutí a zároveň dokáže vzdorovitě trucovat, když musí poslouchat otcovské „kázání“. Velice silně pak působila následující scéna, kdy Gilda přiznává Rigolettovi, co předcházelo jejímu zneuctění. Zatímco se ve většině inscenací tato zpověď odehrává v otcovském náručí, zde otec a dcera, zády k sobě, každý na opačné straně dlouhého mola, pohrouženi do svých vlastních vnitřních bouří emocí, hledají po prudkém zvratu situace k sobě cestu velmi obtížně, než se Gilda odváží na kolenou prosit u Rigolettových nohou o odpuštění. Nejen pěvecky, ale i herecky Jana Šrejma Kačírková po sérii úspěchů (mimo jiné loni právě v Komediantech na Otáčivém hledišti po boku Josého Cury v roli Neddy) opět ukázala, že dnes u nás patří ke špičkovým představitelkám sopránového koloraturního oboru.

Nájemný vrah Sparafucile, který je vybaven (navzdory známým divadelním poučkám, že psi na jeviště nepatří) ne právě dokonale vycvičeným vlčákem. Jeho štěkot však Jevhena Šokala z míry nevyvedl – jakkoli tento basista disponuje znělými hloubkami, je možné si představit pro tuto roli drsnějšího chlapíka. Ale možná, že Kališová chtěla dodat Sparafucilovi něco z intelektuála – co si četl v krčmě před vraždou, nevíme. Nakonec to je totiž jeho kumpánka Maddalena, která přestrojenou Gildu prudce strčí na Sparafucilův napřažený stilet. Michaela Kapustová dodala Maddaleně temnou mezzosopránovou svůdnost.

Kališová se soustředila na vztahy protagonistů a vyšlo jí skoro všechno včetně věrohodného únosu Gildy partou rozdováděných opilců za účasti Rigoletta, který s lahví v ruce usne u žebříku. Domyslela také příběh Gildiny společnice Giovanny – saturována opakovanými vévodovými úplatky s kufry kvapně opouští prokletou Rigolettovu domácnost, k jejímuž zmaru sama tak vydatně napomohla. Režisérka vygradovala také závěr – triumfující Rigoletto sám vráží spilet do zabaleného těla v domnění, že jde o vévodu. Příliš pozdě pochopí, že to byl on, kdo dal poslední smrtelnou ránu vlastní dceři. Gildina duše v pozadí parku zazpívá své loučení.

Třebaže orchestru Jihočeského divadla pod vedením generálního hudebního ředitele opery Maria De Rose občas vázla souhra (zejména ve smyčcové sekci) a je otázka, zda Otáčivé hlediště je optimální scénou pro uvádění kompletní partitury včetně otevření obvyklých škrtů, má Jihočeské divadlo v Rigolettovi inscenaci, která nabízí jiné pohledy na tolikrát obehrané dílo.

***

Inspirace na dny příští

Sobotní operní večer na ČRo 3 Vltava 11. srpna: 20:00 hodin – Gioacchino Rossini: Matilde di Shabran Komická opera o dvou dějstvích na libreto Jacopa Ferrettiho. Přímý přenos představení z Adriatic Areny v rámci Rossiniho operního festivalu v Pesaru. Osoby a obsazení: Corradino (Juan Diego Flórez), Matilde di Shabran (Olga Peretyatko), Hraběnka d’Arco (Chiara Chialli), Edoardo (Anna Goryachova), Raimondo Lopez, Edoradův otec (Marco Filippo Romano), Ginardo (Simon Orfila), Aliprando (Nicola Alaimo), Isidoro, básník (Paolo Bordogna), Egoldo, vůdce sedláků (Giorgio Misseri). Sbor se sbormistrem Lorenzem Frantinim a orchestr Teatro Comunale v Bologni řídí Michele Mariotti.

***

Salzburger Festspiele 2012
Giacomo Puccini:
La bohème
Dirigent: Daniele Gatti
Režie: Damiano Michieletto
Scéna: Paolo Fantin
Kostýmy: Carla Teti
Světla: Martin Gebhardt
Dramaturg: Kathrin Brunner
Asistent choreografie:  Nikolaos Lagousakos
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Sbormistr dětského sboru: Wolfgang Götz
Wiener Philharmoniker
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Salzburger Festspiele und Theater Kinderchor
(Koprodukce s Shanghai Grand Theatre)
Premiéra 1. srpna 2012 Grosses Festspielhaus Salcburk
(přímý přenos do kin – Bio Oko Praha)

Rodolfo – Piotr Beczala
Mimi – Anna Netrebko
Marcello – Massimo Cavalletti
Musetta – Nino Machaidze
Schaunard – Alessio Arduini
Colline – Carlo Colombara
Benoît  – Davide Fersini
Alcindoro – Peter Kálmán
Parpignol – Paul Schweinester (artista Steven Forster)

www.salzburgerfestspiele.com
www.izive.net

***

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Hudební nastudování: Mario  De Rose
Dirigent: Mario  De Rose (alt. Martin Peschík)
Režie: Jana Kališová
Scéna a kostýmy:Jana Zbořilová
Sbormistr: Josef Sychra
Pohybová spolupráce:Jaroslava Leufenová
Orchestr opery Jihočeského divadla
Sbor opery Jihočeského divadla
Premiéra 3. srpna 2012 Otáčivé hlediště Český Krumlov

Vévoda mantovský – Kisun Kim (alt. Martin Šrejma)
Rigoletto – Alexandr Beň (alt. Pavel Klečka)
Gilda – Jana Šrejma Kačírková (alt. Petra Perla Notová, Yukiko Kinjo Šrejmová)
Sparafucile – Jevhen Šokalo (alt. Josef Škarka)
Maddalena – Michaela Kapustová (alt. Šárka Hrbáčková)
Giovanna – Dagmar Volfová (alt. Romana Strnadová)
Hrabě Monterone – Miloš Horák (alt. Josef Škarka)
Marullo – Jiří Brückler (alt. František Brantalík)
Borsa – Josef Moravec (alt. Aleš Voráček)
Hrabě Ceprano – Pavel Švingr (alt. Miloš Horák)
Hraběnka Ceprano – Romana Strnadová (alt. Miroslava Veselá)
Dvorní dáma – Iva Hošpesová (alt. Zuzana Peschíková)
Stráž – Josef Falta, Jan Mrkvička

www.jihoceskedivadlo.cz

Foto Rigoletto – Deník/Václav Pancer, Petr Neubert