Operní panorama Heleny Havlíkové (9)

Helena Havlíková, 30.11.2010 1:01

Týden od 22. do 28. listopadu 2010

° Mariusz Kwiecien na vlastní uši
° Festival Janáček Brno 2010:
– Essenské/brněnské otevírání Pandořiny skříňky
– Janáčkovy slepé uličky stačí objevit jen jednou
° Inspirace pro dny příští

***

Mariusz Kwiecien na vlastní uši

Usměvavý, temperamentní, srdečný, vtipný, schopný okamžitě navázat bezprostřední kontakt – polský barytonista Mariusz Kwiecien je profesionál, který dobře ví, že úspěch není zadarmo, a že udržet se v ostré konkurenci na špici operního průmyslu vyžaduje tvrdou práci. A nestydí se otevřeně přiznat, že i opera je byznys, který se dělá nejen pro umění a pro slávu, ale i pro peníze.

Je dobře, že se Praha stala alespoň pro koncertní vystoupení zastávkou operních hvězd, které krouží na orbitě světových operních divadel a které u nás známe z operních přenosů do kin nebo DVD – připomeňme Garanču, Curu, Lomelliho, Machaidze, v lednu se můžeme těšit na Bryna Terfela, Wotana nového nastudování Wagnerova Prstenu v MET, nebo tenoristu Jonase Kaufmanna, očekávaného Siegmunda metropolitní Valkýry, ba dokonce v červnu na fenomenální Cecilii Bartoli. Je třeba si uvědomit, že dnešní audiotechnika umí se zvukem mocně kouzlit. Třebaže nedokáže /zaplaťbůh/ odstraňovat intonační chyby nebo nedostatky pěvecké techniky a modelovat výraz, může být její podíl na celkovém dojmu z přenosu operního představení značný, zejména co se týká zvukového vyvážení sólistů a orchestru, ale i barvy hlasu. Zkušenost poslechu na vlastní uši z divadla či koncertního sálu je stále nenahraditelná. Při přenosu koncertu Mariusze Kwieciena ze Smetanovy síně Obecního domu v Praze by režisér přenosu dozajista korigoval, aby v první půli večera italského belcanta Kwiecienův hlas nezanikal pod robustním zvukem těžkopádně hrajícího orchestru FOK. Ale už by svými jakkoli digitalizovanými přístroji, podobně jako mladý polský dirigent Lukasz Borowicz jasnými gesty, nezvládl popostrčit FOK k větší jiskře a brilantnosti při interpretaci předeher a meziher.

Mariusze Kwieciena u nás už známe z MET nejen jako mladistvého nadrzlého Malatestu v Donu Pasqualovi, kde vytváří s Annou Netrebko dvojici jiskřící hravostí, ale i jako Enrika z Lucie z Lammermooru, v níž dodává komplikovanému vztahu tyranského bratra k sestře (opět v podání Netrebko) nečekanou energii.

Mariusz Kwiecien při pražském koncertě potvrdil, že je světovým barytonistou lyrického oboru – sice s menším hlasem, ovšem vyrovnaným a opřeným ve všech rejstřících; navíc člověkem srdečným, který umí s publikem navázat bezprostřední kontakt. A naznačil, jak skvělý je herec. Během recitálu se proměňoval z výřečného prohnaného Figara v Lazebníku sevillském na hraběte Almavivu zraněného ve Figarově svatbě ve své ješitnosti, byl také jako Riccardo v Puritánech a kastilský král ve Favoritce mužem beznadějně milujícím nebo coby Posa z Dona Carlose oddaným přítelem ve chvíli smrti. Osobně jsem si v druhé, převážně ruské části recitálu, nejvíce vychutnala jeho Oněgina, který v árii „Vy mně pisali“ nebyl jen sebejistým povýšeným seladonem, ale dokázal ho obohatit o melancholickou polohu, která mu dodala psychologickou hloubku. Ostatně právě touto inscenací Oněgina s Kwiecienem v titulní roli moskevské Velké divadlo před dvěma lety dobylo Paříž, když režisér Dmitri Černiakov našel odvahu prolomit více než šedesátiletou (!) tradici předchozího nastudování Velkého divadla. Kdo před časem propásl záznam této inscenace v síti kin Palace Cinemas, má možnost se uchýlit k DVD. (Snad se časem objeví režisér, který by takto dokázal prolomit inscenační praxi naší Prodané nevěsty.)

***

Essenské/brněnské otevírání Pandořiny skříňky

Druhý ročník festivalu Janáček Brno měl podtitul Janáček a expresionismus. Brněnským se toto téma podařilo naplnit skvostně, když se jim do programu podařilo zařadit vrcholné dílo operního expresionismu – Lulu Albana Berga.

Lulu v provedení německých divadel jsme mohli vidět v polovině listopadu v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Činoherní divadla z Drážďan a Hannoveru přivezla Lulu viděnou dnešníma očima režiséra Davida Martona, Lulu roztrhanou do spleti útržků Wedekinda i Berga. v záškubech iluzivního i antiluzivního divadla znovu seskládanou do mnoha vrstev a spleti v hektické smršti přetržitosti.

Pokud i u nás připustíme, že po dlouhou dobu skandální Lulu Albana Berga dnes patří ke klíčovým operám první poloviny 20. století, tedy k už 75 let staré klasice, pak se dá říci, že essenští nepřivezli šokující výstřední inscenaci, ale svrchovaně profesionální „tradiční“ divadlo. V Essenu se i dnes hraje dvouaktový fragment pouze s těmi částmi třetího dějství, které Berg pro suitu z Lulu stihl dokončit. Mezihry jsou vyplněny filmem „o přestavbě“ probíhající za spuštěnou oponou. Třebaže se dnes většinou uvádí kompletní verze dokončená po nejrůznějších peripetiích Friedrichem Cerhou (1974), essenští se vrátili k k fragmentu Lulu, zřejmě proto, že ten byl právě zde uveden při vůbec prvním provedení Lulu v Německu v roce 1953.

Lulu volně vychází z Wedekindovy tragédie Duch země a druhého dílu Pandořina skříňka – variace na mýtický příběh o krásné dívce Pandoře (tj. „všemi dary obdarované“), kterou z hlíny a vody na příkaz bohů stvořil Héfaistos a vybavil ji skříňkou s dary; když ji otevřela, vypustila na lidské pokolení, kterému bohové nemohli odpustit „krádež“ ohně, všechna možná neštěstí. Pandora sice skříňku rychle zavřela, ale na dně zůstala již jen naděje.

Alban Berg (1885-1935) prožil svá zásadní tvůrčí léta ve výbušné době první třetiny 20. století, která Pandořinu skříňku otevřela doplna – ze skříňky se vyvalily smrtící/zhoubné ideologie, často přestrojené za něco jiného. Orientovat se v tomto politickém a kulturním kvasu je z dnešního pohledu jistě snazší a přehlednější, než bylo pro tehdejší umělce, ať již avantgardní, moderní nebo tradicionalisty. Narozdíl od jím obdivovaného Richarda Strausse Berg zemřel dřív, než stačil trpce dohlédnout, do jak děsivých konců doba dospěla.

Příběh Lulu, krasavice, prostitutky a kriminálnice, kolem níž se vrší mrtvoly, po níž touží muži staří i mladí, vysoce postavení i z bahna společnosti, dokonce i ženy, která vraždí, projde vězením a nakonec jí hrdlo podřízne slavný Jack Rozparovač, nevyvolává takové pozdvižení jako v době svého vzniku – ale i dnes si zachoval notnou dávku drsné společenské satiry i provokativnosti. Není ostatně náhodou, že podobně společensky satirický příběh, který do operní podoby zpracoval Kurt Weill na Brechtův text – Třígrošová opera – měl berlínskou premiéru v roce 1928.

V essenském provedení je třeba vyzvednout propracované hudební nastudování složité dodekafonické partitury maďarským dirigentem Stefanem Soltezem, který je ovšem v essenské opeře zabydlen jako její hudební ředitel a má čilé kontakty i s Vídeňskou státní operou. Zvukové vyrovnanosti velice prospělo, že podlaha orchestřiště byla spuštěna hodně nízko, takže orchestr zpěváky nepřekrýval. Jména essenských sólistů sice nenajdeme v titulcích z operních přenosů věhlasných operních domů, ale jejich umění zvládnout obtížné role bylo vysoké. Stejně profesionální jako hudební nastudování byla i režie Dietricha Hilsdorfa, který se zaměřil hlavně na objasnění motivace postav docela bláznivého děje.

Rozlehlé hale vévodí postel – jako znak cíle, k němuž se upínají všichni, kteří Lulu podlehli nebo ji využívají. Lulu v podání mladé německé sopranistky Julie Bauer není žádná rafinovaná bestie, ani výstřední femme fatale, natož okázalá diva, ale křehce dívčí blondýnka, jejíž hlavní – záludnou – zbraní je naivní nechápavost. Až s jakousi snovou nezúčastněností sleduje, jak po ní blázní muži i lesbická hraběnka a ruinují se pro ni, jak se kolem ní a kvůli ní vrší mrtvoly. Roztouženého malíře dohání k šílenství, když na jeho naléhavé otázky, zda v něco věří a bude mluvit pravdu – s nevinnou upřímností odpovídá svým lehkým vysokým sopránem – nevím. A rozběhne svůj hlas do jemných koloratur, když si pohrává s revolverem, jímž se má sama zastřelit podle příkazu postaršího ctihodného šéfredaktora dr. Schöna /v podání Heiko Trinsingera/, který se nedokázal vymanit z pavučiny jejích osidel a coby další z řady mrtvých manželů Lulu ztrácí poslední zbytky důstojnosti, jak soptí žárlivostí, když nachází ve svém bytě jednoho podivnějšího ctitele za druhým. Lulu ovšem nezastřelí sebe, ale jakoby mimochodem manžela. A nad jeho mrtvolou jí definitivně propadá manželův syn Alwa, který v podání Arnolda Bezuyena zazpívá pevným dramatickým tenorem nad Lulu oslavnou ódu na její krásu, jakoby vůbec neviděl její vězeňské zubožení. Výkon Julie Bauer povyšují všichni představitelé plejády ctěných mužů i vyžírků, kteří se stávají obětí této vražedkyně s dětskýma očima, aby se nakonec ona sama stala jejich obětí – a je vlastně jedno, kdo z nich to bude, který prořízne Lulu hrdlo. Zda na dně této expresionistické variace na mýtický příběh o Pandořině skříňce zůstala naděje, musí diváci rozhodnout sami.

Essenští přivezli inscenaci, která naší operní praxi nastavuje nelítostné zrcadlo – přitom to není inscenace, která by chtěla ohromovat miliony na její vytvoření. Essenský soubor nepatří k nejvyhlášenějším německým operním divadlům – ve městě s 600 tisíci obyvatel se podobá Brnu, které má obyvatel 400 tisíc, ovšem v německých souvislostech se nevejde do pětice největších měst. Na rozdíl od operních přenosů z MET, ale i Scaly nebo Madridu jsme tentokrát mohli srovnávat srovnatelné. Nejnápadnější rozdíl není v množství finančních prostředků, ale v přístupu k práci – od dirigenta a režiséra přes sólisty až po posledního hráče orchestru a technika. Berg a jeho Lulu nemusí být naším „šálkem kávy“, ale essenskému provedení nelze upřít profesionalitu, v našich končinách stále ještě nedosahovanou. Že to jde nám Essenští předvedli až nepříjemně jednoznačně.

Je to příznačně opět Brno, kde alespoň v jednom představení Lulu zazněla po dosud jediném nastudování zásluhou progresivní dramaturgie Václava Noska v roce 1972 jako svrchovaně profesionální nastudování klasiky 30. let 20. století (nikoli jako apoteóza kurvy, máme-li doslova citovat slovutného Václava Holzknechta, který tímto výrokem v té době odmítl uvedení Lulu v Národním divadle v Praze). I tyto souvislosti povýšily essenskou inscenaci Bergovy Lulu na mimořádnou kulturní událost.

***

Janáčkovy slepé uličky stačí objevit jen jednou

Na festivalu také poprvé zazněla původní verze Janáčkovy prvotiny Šárka. V roce 1887 třiatřicetiletý skladatel v mladistvém, ještě romantickém tvůrčím rozmachu vytvořil sice celou zhruba hodinovou operu, ale pouze v klavírním výtahu. Protože nedostal souhlas od libretisty Julia Zeyera, odložil ji. Vracel se k ní a po téměř třiceti letech, po prosazení Její pastorkyně v Národním divadle, ji dovedl (s pomocí Osvalda Chlubny) do podoby, která se dnes běžně uvádí.

Brněnské nastudování dodrželo pouhý klavírní doprovod původní verze, což je samozřejmě pro scénicky uváděnou operu handicap. Slabina provedení vyplývala i z požadavků na zpěváky velkých dramatických hlasů. Obsazení mladých a nesporně talentovaných sólistů, především Lucie Kašpárkové a Juraje Nociara do rolí Šárky a Ctirada, neodpovídalo jejich schopnostem a ve vypjatých scénách se ocitali na hranicích svých možností.

Režisérka Kristina Belcredi dění symbolicky soustředila kolem velkého dřevěného „jednacího“ stolu, od kterého se vládne. A právě o místa na židlích kolem něj vypukne spor poté, kdy muži od vládnutí odeženou ženy. Podařilo se tak jednoduchými prostředky z šera dávnověkého příběhu o zneuznaných ženských válečnicích vyhmátnout jedno z témat, které rezonuje s dneškem vedle v opeře zdůrazněného osudového konfliktu nenávisti a lásky, který nakonec v brněnském nastudování sežehne očistný plamen. Belcredi se tak podařilo zprostředkovat Janáčkovu prvotinu rozhodně výstižněji a přesněji, než Roccovi s jeho rádoby modernistickými výstřelky v ostravské inscenaci dokončené verze Šárky, která na festivalu zazněla také.

Nicméně – po vyslechnutí původní verze se vkrádá myšlenka, že je vlastně dobře, že Janáček tehdy s takovým romantizujícím stylem neuspěl a vydal se klopotně svou vlastní originální cestou. Lze rozumět touze janáčkovsky specializovaného festivalu připoutat pozornost světovou premiérou rarity. A klíčovou dírkou nahlédnout do tvůrčí dílny odložených pokusů v samých počátcích testování uměleckých sil. Nejen Cimrmanovy, ale i Janáčkovy slepé uličky mohou být objevovány, jednou ale stačí.

Na základě čtyř zhlédnutých operních představení si troufám tvrdit, že se letošnímu druhému ročníku janáčkovského bienále podařilo přitáhnout pozornost i diváky, a to i mladé. Zaslouženě. Ať už to bylo díky zajímavé dramaturgii, světovým premiérám dosud neznámých verzí Janáčkových oper, interpretům včetně hostování zahraničních operních scén, na které si kvůli finanční náročnosti dnes už nikdo netroufá či žánrové pestrosti. Nebo zabrala guerillová propagační akce Janáček je naše všechno, která notně načechrala konzervativnější obecenstvo, když ředitel festivalu a zároveň Národního divadla Brno Daniel Dvořák nasadil Janáčkovu hlavu na papírové skulptury Marilyn Monroe, Pamely Anderson, Charlieho Chaplina, Beatles, ale i Ježíše, Papeže a v Leošově testu na otázku o jeho hudbě dával na výběr mezi Peckou – Dá se vydržet – Ohrožuje mě na životě. K naplnění Dvořákových ambic, aby se z Brna a Janáčka stala analogie Salcbkurku a Mozarta či dokonce Bayreuthu a Wagnera je samozřejmě ještě daleko a cesta hodně náročně dlouhá, ale oproti prvnímu ročníku je posun k této vzdálené vidině zřejmý.

***

Inspirace pro dny příští

Ve středu 1. prosince ve Státní opeře koncertně zazní u nás poprvé poslední opera je Johanna Christiana Bacha Amadis de Gaule z roku 1779. Specialisté na starou hudbu ji tu uvedou pod taktovkou Didiera Talpaina.

A sobotní dopoledne 4. prosince už od 11. hodiny prosvětlí předvánoční čas v Divadle Hybernia Dětská opera Praha humorem a vtipem čtyř pohádkových minioper Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka – Budulínek, Karkulka, O dvanácti měsíčkách, Šípková Růženka.

***

Mariusz Kwiecien (baryton)
Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK
Dirigent Lukasz Borowicz
Smetanova síň Obecního domu, 25. listopadu 2010

***

Alban Berg:
Lulu
Dirigent: Stefan Soltesz
Režie: Dietrich Hilsdorf
Scéna: Johannes Leiacker
Kostýmy: Renate Schmitzer
Philharmonie Essen
Opernchor Essen
Premiéra 23.ledna 2010 Aalto Theater Essen
Psáno z pohostinského vystoupení 27.11.2010 v Janáčkově divadle Brno
(Festival Janáček Brno 2010)

Lulu – Julia Bauer
Gräfin Geschwitz – Bea Robein
Dr. Schöns Verlobte – Marie-Helen Joël
Ein Gymnasiast – Ieva Prudnikovaite
Maler – Andreas Hermann
Dr. Schön – Heiko Trinsinger
Alwa – Arnold Bezuyen
Athlet – Almas Svilpa
Schigolch – Günter Kiefer
Theaterdirektor – Michael Haag
Kammerdiener – Albrecht Kludszuweit
Medizinalrat – Thomas Böckstiegel

www.janacek-brno.cz

***

Leoš Janáček:
Šárka
(původní verze 1887)
Hudební nastudování: Ondrej Olos
Režie: Kristiana Belcredi
Scéna: Jan Kříž
Kostýmy: Eliška Ondráčková
Sbormistr: Jan Ocetek
Klavír: Ondrej Olos
Sbor Vox Iuvenalis
Premiéra 26.11.2010 v Divadle Reduta Brno
(Festival Janáček Brno 2010)