Operní panorama Heleny Havlíkové (94)

Týden od 22. do 28. října 2012
 – Utajené ceny Divadelních novin
 – Otello v Met – sázka na jistotu
 – Libuše jako starodávné tabló
 – Inspirace na dny příští 
***

Utajené ceny Divadelních novin

V pátek 26. října byly vyhlášeny ceny Divadelních novin za sezónu 2011/12 – v oblasti hudebního divadla ji získal Jiří Heřman za režii opery Gloriana Benjamina Brittena v Národním divadle. V bilanci stejné sezóny v jednom z červnových Operních panoramat (najdete zde) se Gloriana také objevuje mezi třemi top inscenacemi s tím, že zdůvodnění nevyčleňuje pouze režii, ale akcentuje celý tým. Zásluhu na tom, že tato česká premiéra Gloriany patří k tomu nejlepšímu, co se u nás v oblasti opery objevilo, má i dirigent Zbyněk Müller, výtvarníci Pavel Svoboda a Alexandra Grusková, choreograf Jan Kodet a většinou sólistů se Szilvií Rálik a Gun-Brit Barkmin v titulní roli v čele. Cena Divadelních novin zdaleka není jediná, která je u nás v oblasti divadla vyhlašována. Ty hlavní, celostátní, jsou dokonce tři, což vypovídá spíš o tom, že se divadelníci mezi sebou nedokážou v tomto ohledu příliš dohodnout. Nejstarší z nich je od roku 1992 Cena Alfréda Radoka. Pořádá ji časopis Svět a divadlo, který publikuje názory širokého okruhu osmdesátky kritiků pro kategorie, které nejsou dělené podle žánru, ale podle jednotlivých složek – výkony, scénografie, hudba, ale i inscenace jako celek. Ceny jsou pak dány prostým součtem hlasů a udělují se nikoli po sezónách, ale po letech. Stejnou periodicitu má o rok mladší mediálně asi nejznámější Thálie, cena Herecké asociace za interpretační výkony v  kategoriích činohra, opera, balet a opereta s muzikálem. O Thálii rozhodují ve spolupráci s tzv. Kolegiem odborné poroty, které v průběhu celého roku zcela systematicky sledují celou divadelní produkci u nás. Jejich složení je uvedeno na webových stránkách Cen Thálie.

Ceny Divadelních novin jsou udělované od roku 2001 za tvůrčí divadelní počiny v pěti kategoriích: alternativní divadlo, tanec a balet, hudební divadlo, činohra a herecký výkon bez ohledu na žánr. Největšího lesku zažily v době, kdy se na nich finanční dotací 150 tisíc, resp. 200 tisíc podílela i Sazka. Po odchodu Sazky v roce 2009 ani autorita Václava Havla, který napsal doporučující dopis Zdeňku Bakalovi, nepomohla získat nového sponzora.

Z hlediska rozhodování jsou však Ceny Divadelních novin poněkud tajemné. Mechanismus je sice popsán: každý člen poroty může přinést do prvního kola hlasování tři tipy a v druhém se pak rozhoduje ze dvou tipů, které dostaly největší počet hlas. Kdo jsou tito členové poroty, však zůstává utajeno; na internetu je povšechná informace, že o Ceně Divadelních novin rozhoduje porota složená z členů redakce, jejich blízkých spolupracovníků a divadelních kritiků. Šéfredaktor Divadelních novin Jan Kolář v  Kulturamě na ČT24 bezprostředně po vyhlašování 27. října mluvil o 15 až 20 osobnostech napříč generacemi, jmenoval Jana Císaře, Zdeňka Hořínka, Vladimír Justa a sebe. Zároveň ale připustil, že ani neví, jaké byly další operní tipy (prý asi tak 5 – 6 titulů), a dodal, že v porotním rozhodování dominuje činohra, protože většina porotců jsou činoherci. (Loni přitom byly tipy v jednotlivých kategoriích zveřejněny, letos tomu tak není.) Sám šéfredaktor tak udělování cen, které vyzdvihuje jako prestižní a zaštítěné autoritami, v oblasti hudebního divadla znevěrohodnil. O jaké autority jde, když toho o opeře podle vyjádření Koláře většina mnoho neví? A jaké divadelní počiny kdo z nich skutečně viděl?Jak je zřejmé z uplynulých dvanácti ročníků, tato utajená porota se koncentruje na divadelní stránku inscenací hudebního divadla, zatímco ta hudební zůstává opomíjena. Laureáty jsou většinou režiséři: Jiří Heřman také v sezóně 2003/4 za plzeňského Bludného Holanďana, dále Alice Nellis za Les enfants terribles Národního divadla, Stanislav Moša za muzikál Probuzení jara v Městském divadle Brno, Jan Schmid za Fausta a Markétku a za Vinobraní ve Studiu Ypsilon, Petr Novotný za muzikál Chicago v Hudebním divadle Karlín, David Radok za Vojcka v Národním divadle. V očích poroty bodoval i Jiří Suchý a Vladimír Franz za libreto a hudbu zpěvohry Pokušení sv. Antonína v Divadle Semafor, Jarek Nohavica za překlad Cosi fan tutte, uvedený v Ostravě, Miloš, Petr a Matěj Formanovi za realizaci jazzové opery Dobře placená procházka v Národním divadle v Praze a konečně Aleš Březina a Jiří Nekvasil za autorství opery Zítra se bude… také v pražském Národním divadle. To jsou na tom naši operní dirigenti a sólisté opravdu tak špatně, že za celých dvanáct let nebyli hodni žádného ocenění?
***

Otello v Met – sázka na jistotu

Pro druhý živý přenos do kin (kterých po celém světě stále přibývá, už je jich 1600) vybralo vedení Metropolitní opery v roce výročí Giuseppe Verdiho jeho vrcholnou operu – Otella (1887). Met tak znovu „oprášila“ čtvrt století starou inscenaci Elijaha Moshinského, kterou v roce 1987 uvedla nejprve londýnská Královská opera a znovu nasadila také letos. Ostatně právě Covent Garden, ale i Anglická národní opera jsou od 2. poloviny 70. let hlavním působištěm tohoto tvůrce čínského původu, který má na svém kontě desítky režií, nejen operních.

Moshinského koncepci pak v roce 1994 převzala Met a opakovaně se k ní vracela s různým obsazením, v němž exceloval především Plácido Domingo a Renée Fleming. Příznivci tradičního realistického přístupu a velkolepé podívané si v ní skutečně přijdou na své: s efektním vstupním obrazem mořské bouře se objeví monumentální sloupoví guvernérova paláce, cimbuří s děly a pobřeží přístavu na Kypru časově ukotvené do 15. století, následuje velkolepá Otellova pracovna se vzorně vyvedeným parčíkem a souměrnými cestičkami na terase v pozadí, pro závěrečné dějství ložnice s rozměrným obrazem v pozadí. Kostýmy vycházely hlavně z islámských, maurských a kyperských/tureckých tradic – pochopitelně s výjimkou šlechtických kostýmů Benátčanů. Velkolepost ještě podtrhl sbor čítající přes sto členů, včetně dětského (v Met neškrtají oslavnou scénu ve 2. dějství před Desdemoninou přímluvou za Cassia). Nasnímání jeho zpěvu však tentokrát nepůsobilo tak jednotlivě – třebaže k nějakým pohybově náročnějším akcím režisér sbor neměl.

Ovšem velký prostor – i doslova svou tělesnou rozložitostí – zabral jihoafrický tenorista Johan Botha, jehož Otello byl impozantní i pěveckým výkonem s burácivými dramatickými gradacemi vítězného „lva“, jehož neporazitelnost a milostné štěstí se na začátku zdají tak neotřesitelné. Botha zároveň dokázal obsáhnout i lyričtější kantilénu v milostných scénách s Desdemonou a vyjádřit pak postupný rozklad Otellovy osobnosti po štvance mučeného žárlivostí. Scéna, kdy zcela zdecimovaný Otello padne na záda a Jago se svými ďábelskými intrikami triumfuje tak, že se mu postaví nohou na vskutku nebývale objemné břicho, působila v detailu kamer v nejméně příhodnou chvíli až směšně. To byla ale záležitost režie, stejně jako hypernaturalistické záškuby nohou škrcené Desdemony. Stejně jako Botha, který od Cania v roce 1997 prošel v Met postavami Lohengrina, Stolzinga, Fidelia, Califa, Radama či Carlose, především sopranistka Renée Fleming, ale i barytonista Falk Struckmann patří už více než deset let k osvědčeným oporám Met (Struckmann jako Vojcek, Telramund nebo Scarpia, Jaga ale v předchozích obnoveních nezpíval). Ta obrovská zkušenost je z jejich výkonů znát. Vyhraněné charaktery Desdemony, která exceluje v písni o jívě a modlitbě v závěrečném dějství, i Jaga, jehož závistivá zloba graduje ve velké árii Creda, jsou v jejich podání vyjádřené do posledního detailu se zcela mimořádnou amplitudu výrazu. A nezdálo se, že jsou to jen „kejkle“ zvukařů, protože intenzity nedosahovali dynamikou, ale komplexně, propojením pěveckých i hereckých prostředků.  A protože podobně širokou škálou dynamiky s jemnými nuancemi přechodů, tvarování frází nebo „počkátek“ pro vyjádření emocí disponoval i tradičně zcela spolehlivě hrající orchestr pod taktovkou Semyona Bychkova (v Met se uvedl v roce 2004 Borisem Godunovem). Jediným „nováčkem“ tak byl v roli mladicky roztouženého Cassia tenorista Michael Fabiano, který ovšem od svého vítězství v národní soutěži Metropolitní opery v roce 2007 stihl díky svému světlému ohebnému hlasu objet nejen americké, ale i evropské scény s velkými rolemi včetně Vévody z Rigoletta, Alfréda z Traviaty nebo Pinkertona v Madamě Butterfly.

Met má v (obnoveném) Otellovi inscenaci, která jistě přesně uspokojí ty diváky, kteří od Metropolitní opery očekávají spíše dokonalé hudební a pěvecké výkony v tradičně pojaté scéně a režii než divadelní experimenty. A podle potlesku se zdá, že právě tito diváci v publiku převažují. U nás ve Státní opeře inscenátoři (režisér Dominik Neuner, scénograf Vladimír Nývlt a výtvarník kostýmů Josef Jelínek) vystačili s prázdnou šikmou, na níž jsou umístěny pouze různé sestavy balvanů, kamenů, oblázků i písku. V kombinaci s jednoduchou projekcí barev na zadní horizont a hlavně promyšleným svícením nabídli pojetí s prostorem pro představivost diváků.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Libuše jako starodávné tabló

Na říjnový státní svátek vzniku samostatného československého státu (stejně jako 8. května na Svátek práce) Národní divadlo tradičně uvádí Smetanovu Libuši. Tentokrát to bylo už 54. představení této letité inscenace s premiérou v roce 1995 v režii Petra Novotného, který toto Smetanovo slavné tabló nechal tonout v šeru dávnověku. Scénu tvoří posuvné stěny, jejichž rýhovaný dřevěný povrch evokuje mytologickou minulost. Jakkoli scénické řešení slavnostních pochodů a nástupů postrádalo očekávanou okázalost, jsou Novotného statické obrazy jedním z možných přístupů k Libuši, byť ne právě vynalézavým. Je jasné, že v Národním divadle nelze dosáhnout takové specifické atmosféry, kterou mělo loňské uvedení Libuše v bývalém přírodním amfiteátru v Šárce, kde ji mezi stromy a pařezy sledovalo na deset tisíc diváků s takovým nadšením, že si přes značnou délku opery dokonce vynutili opakování závěrečného proroctví.

Při uvedení v „regulérních“ podmínkách Národního divadla je ovšem klíčové hudební provedení. Po nejistě nasazených fanfárách se orchestr pod taktovkou Jana Chalupeckého rozehrál do výkonu, který postrádal onu preciznost a výrazovou hutnost, jak jsme ji mohli slyšet v sobotu z Metropolitní. Když si ale uvědomíme, že Libuše je nasazována v posledních letech pouze dvakrát do roka, tak bylo zřejmé (a nutné) velké soustředění, z 2. balkónu už méně vyvážení nástrojů s naddimenzovaným zvukem tuby. A všem sólistům by pomohlo, kdyby dirigent lépe korigoval zvukovou hladinu orchestru, který sólisty často zbytečně překrýval. To byl i důvod, kromě zastaralosti češtiny libreta, proč by i čeští diváci uvítali promítání titulků i v češtině. Právě v souvislosti s tak zřídkavým uváděním Libuše až překvapilo, že pro většinu sólistů patřily výkony v této Smetanově opeře v kontextu jejich rolí z posledního období k nejlepším. Rozhodně to platí pro Evu Urbanovou v titulní roli – jako plzeňská Gioconda nebo ostravská Wally narážela na své pěvecké limity ve výškách až příliš často. I v Libuši jí zněly výšky ve forte nepříjemně ostře, ale tam, kde se mohla projevit více jako žena, zneklidněná o osud své země, než jako heroická kněžna, měl její výkon lidskou hloubku, méně už majestátní vznešenost. Také Martin Bárta jako Přemysl, Helena Kaupová v roli Krasavy, Roman Janál jako Radovan nebo Kateřina Jalovcová v roli Radmily vyjádřili „wagnerovský“ charakter svých rolí. V roli Chrudoše se zaskvěl Luděk Vele výbornou dikcí a odstíněním obou poloh tohoto strůjce sporu jako prchlivého ješity a muže, který dokáže pod touto slupkou poodhalit svůj milostný cit.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Inspirace na dny přístí

Hlas duše. První koncert cyklu Hvězdy barokní opery. Sara Mingardo  – alt, Raffaella Milanesi – soprán, Xenia Löffler – hoboj. Antonio Vivaldi: Cessate, omai cessate RV 684, Koncert pro hoboj C dur RV 450, Giovanni Battista Pergolesi: Stabat Mater. Rudolfinum, Dvořákova síň, úterý 30. října 2012 19:30 hod.

Jaromír Weinberger: Švanda dudák. Švanda (Christoph Pohl), Dorotka, jeho manželka (Marjorie Owens), Babinský, bandita (Ladislav Elgr), Královna Ledové srdce (Tichina Vaughn), Čaroděj (Tilman Rönnebeck), Čert (Michael Eder), Soudce, kapitán ďáblovy gardy (Simeon Esper), Čertův famulus, Kat (Timothy Oliver), Zbrojnoš (Ilhun Jung). Sbor (sbormistr Christof Bauer) a orchestr Staatskapelle Dresden řídí Constantin Trinks. Záznam představení Semperovy opery v Drážďanech z 24. 3. 2012. Český rozhlas 3 – Vltava, sobota 3. listopadu 2012 19:30 hod.

Daniele de Niese – galakoncert. Árie, písně a předehry – G. F. Handel, W. A. Mozart, G. Donizetti, G. Rossini, Léo Delibes, Heitor Villa-Lobos ad. Národní divadlo, sobota 3. listopadu 20:00 hod.

Pražský divadelní festival německého jazyka: Kaminski ON AIR: Prsten Nibelungův. Režie: Stefan Kaminski, Kaminski ON AIR, Berlín. Pondělí 5. listopadu Zlato Rýna, úterý 6. listopadu Valkýra, čtvrtek 8. listopadu Siegfried, pátek 9. listopadu Soumrak bohů. Divadlo Komedie vždy 20:00 hod.

***

Giuseppe Verdi:
Otello
Dirigent: Semyon Bychkov
Režie: Elijah Moshinsky
Scéna: Michael Yeargan
Kostýmy: Peter J. Hall
Světla: Duane Schuler
 
Choreografie: Eleanor Fazan
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra  23. Ledna 1994 The Metropolitan Opera New York
Live: Met in HD 27.10.2012

Otello – Johan Botha
Desdemona – Renée Fleming
Iago – Falk Struckmann
Emilia – Renée Tatum
Cassio – Michael Fabiano
Lodovico – James Morris
Montano – Stephen Gaertner
Roderigo – Eduardo Valdes
Herald – Luthando Qave

www.metopera.org

***

Bedřich Smetana:
Libuše
Dirigent: Jan Chalupecký
Režie: Petr Novotný
Scéna: Ivo Žídek ml.
Kostýmy: Irena Greifová
Sbormistr: Pavel Vaněk
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 11. května 1995 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 28.10.2012)

Libuše – Eva Urbanová
Přemysl ze Stadic – Martin Bárta
Chrudoš od Otavy – Luděk Vele
Krasava – Helena Kaupová
Šťáhlav na Radbuze – Valentin Prolat
Lutobor z Dobroslavského Chlumce – Miloslav Podskalský
Radovan od Kamena Mosta – Roman Janál
Radmila  Kateřina Jalovcová
Žneci – Lívia Obručník Vénosová, Lucie Hájková, Stanislava Jirků, Václav Lemberk

www.narodni-divadlo.cz

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Otello (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="31317" size="small"]

Vaše hodnocení - Smetana: Libuše (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="16825" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments