Operní panorama Heleny Havlíkové (94)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Moshinského koncepci pak v roce 1994 převzala Met a opakovaně se k ní vracela s různým obsazením, v němž exceloval především Plácido Domingo a Renée Fleming. Příznivci tradičního realistického přístupu a velkolepé podívané si v ní skutečně přijdou na své: s efektním vstupním obrazem mořské bouře se objeví monumentální sloupoví guvernérova paláce, cimbuří s děly a pobřeží přístavu na Kypru časově ukotvené do 15. století, následuje velkolepá Otellova pracovna se vzorně vyvedeným parčíkem a souměrnými cestičkami na terase v pozadí, pro závěrečné dějství ložnice s rozměrným obrazem v pozadí. Kostýmy vycházely hlavně z islámských, maurských a kyperských/tureckých tradic – pochopitelně s výjimkou šlechtických kostýmů Benátčanů. Velkolepost ještě podtrhl sbor čítající přes sto členů, včetně dětského (v Met neškrtají oslavnou scénu ve 2. dějství před Desdemoninou přímluvou za Cassia). Nasnímání jeho zpěvu však tentokrát nepůsobilo tak jednotlivě – třebaže k nějakým pohybově náročnějším akcím režisér sbor neměl.

Ovšem velký prostor – i doslova svou tělesnou rozložitostí – zabral jihoafrický tenorista Johan Botha, jehož Otello byl impozantní i pěveckým výkonem s burácivými dramatickými gradacemi vítězného „lva“, jehož neporazitelnost a milostné štěstí se na začátku zdají tak neotřesitelné. Botha zároveň dokázal obsáhnout i lyričtější kantilénu v milostných scénách s Desdemonou a vyjádřit pak postupný rozklad Otellovy osobnosti po štvance mučeného žárlivostí. Scéna, kdy zcela zdecimovaný Otello padne na záda a Jago se svými ďábelskými intrikami triumfuje tak, že se mu postaví nohou na vskutku nebývale objemné břicho, působila v detailu kamer v nejméně příhodnou chvíli až směšně. To byla ale záležitost režie, stejně jako hypernaturalistické záškuby nohou škrcené Desdemony. Stejně jako Botha, který od Cania v roce 1997 prošel v Met postavami Lohengrina, Stolzinga, Fidelia, Califa, Radama či Carlose, především sopranistka Renée Fleming, ale i barytonista Falk Struckmann patří už více než deset let k osvědčeným oporám Met (Struckmann jako Vojcek, Telramund nebo Scarpia, Jaga ale v předchozích obnoveních nezpíval). Ta obrovská zkušenost je z jejich výkonů znát. Vyhraněné charaktery Desdemony, která exceluje v písni o jívě a modlitbě v závěrečném dějství, i Jaga, jehož závistivá zloba graduje ve velké árii Creda, jsou v jejich podání vyjádřené do posledního detailu se zcela mimořádnou amplitudu výrazu. A nezdálo se, že jsou to jen „kejkle“ zvukařů, protože intenzity nedosahovali dynamikou, ale komplexně, propojením pěveckých i hereckých prostředků.  A protože podobně širokou škálou dynamiky s jemnými nuancemi přechodů, tvarování frází nebo „počkátek“ pro vyjádření emocí disponoval i tradičně zcela spolehlivě hrající orchestr pod taktovkou Semyona Bychkova (v Met se uvedl v roce 2004 Borisem Godunovem). Jediným „nováčkem“ tak byl v roli mladicky roztouženého Cassia tenorista Michael Fabiano, který ovšem od svého vítězství v národní soutěži Metropolitní opery v roce 2007 stihl díky svému světlému ohebnému hlasu objet nejen americké, ale i evropské scény s velkými rolemi včetně Vévody z Rigoletta, Alfréda z Traviaty nebo Pinkertona v Madamě Butterfly.

Met má v (obnoveném) Otellovi inscenaci, která jistě přesně uspokojí ty diváky, kteří od Metropolitní opery očekávají spíše dokonalé hudební a pěvecké výkony v tradičně pojaté scéně a režii než divadelní experimenty. A podle potlesku se zdá, že právě tito diváci v publiku převažují. U nás ve Státní opeře inscenátoři (režisér Dominik Neuner, scénograf Vladimír Nývlt a výtvarník kostýmů Josef Jelínek) vystačili s prázdnou šikmou, na níž jsou umístěny pouze různé sestavy balvanů, kamenů, oblázků i písku. V kombinaci s jednoduchou projekcí barev na zadní horizont a hlavně promyšleným svícením nabídli pojetí s prostorem pro představivost diváků.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Libuše jako starodávné tabló

Na říjnový státní svátek vzniku samostatného československého státu (stejně jako 8. května na Svátek práce) Národní divadlo tradičně uvádí Smetanovu Libuši. Tentokrát to bylo už 54. představení této letité inscenace s premiérou v roce 1995 v režii Petra Novotného, který toto Smetanovo slavné tabló nechal tonout v šeru dávnověku. Scénu tvoří posuvné stěny, jejichž rýhovaný dřevěný povrch evokuje mytologickou minulost. Jakkoli scénické řešení slavnostních pochodů a nástupů postrádalo očekávanou okázalost, jsou Novotného statické obrazy jedním z možných přístupů k Libuši, byť ne právě vynalézavým. Je jasné, že v Národním divadle nelze dosáhnout takové specifické atmosféry, kterou mělo loňské uvedení Libuše v bývalém přírodním amfiteátru v Šárce, kde ji mezi stromy a pařezy sledovalo na deset tisíc diváků s takovým nadšením, že si přes značnou délku opery dokonce vynutili opakování závěrečného proroctví.

Při uvedení v „regulérních“ podmínkách Národního divadla je ovšem klíčové hudební provedení. Po nejistě nasazených fanfárách se orchestr pod taktovkou Jana Chalupeckého rozehrál do výkonu, který postrádal onu preciznost a výrazovou hutnost, jak jsme ji mohli slyšet v sobotu z Metropolitní. Když si ale uvědomíme, že Libuše je nasazována v posledních letech pouze dvakrát do roka, tak bylo zřejmé (a nutné) velké soustředění, z 2. balkónu už méně vyvážení nástrojů s naddimenzovaným zvukem tuby. A všem sólistům by pomohlo, kdyby dirigent lépe korigoval zvukovou hladinu orchestru, který sólisty často zbytečně překrýval. To byl i důvod, kromě zastaralosti češtiny libreta, proč by i čeští diváci uvítali promítání titulků i v češtině. Právě v souvislosti s tak zřídkavým uváděním Libuše až překvapilo, že pro většinu sólistů patřily výkony v této Smetanově opeře v kontextu jejich rolí z posledního období k nejlepším. Rozhodně to platí pro Evu Urbanovou v titulní roli – jako plzeňská Gioconda nebo ostravská Wally narážela na své pěvecké limity ve výškách až příliš často. I v Libuši jí zněly výšky ve forte nepříjemně ostře, ale tam, kde se mohla projevit více jako žena, zneklidněná o osud své země, než jako heroická kněžna, měl její výkon lidskou hloubku, méně už majestátní vznešenost. Také Martin Bárta jako Přemysl, Helena Kaupová v roli Krasavy, Roman Janál jako Radovan nebo Kateřina Jalovcová v roli Radmily vyjádřili „wagnerovský“ charakter svých rolí. V roli Chrudoše se zaskvěl Luděk Vele výbornou dikcí a odstíněním obou poloh tohoto strůjce sporu jako prchlivého ješity a muže, který dokáže pod touto slupkou poodhalit svůj milostný cit.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Inspirace na dny přístí

Hlas duše. První koncert cyklu Hvězdy barokní opery. Sara Mingardo  – alt, Raffaella Milanesi – soprán, Xenia Löffler – hoboj. Antonio Vivaldi: Cessate, omai cessate RV 684, Koncert pro hoboj C dur RV 450, Giovanni Battista Pergolesi: Stabat Mater. Rudolfinum, Dvořákova síň, úterý 30. října 2012 19:30 hod.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Otello (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="31317" size="small"]

Vaše hodnocení - Smetana: Libuše (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="16825" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments