Operní panorama Heleny Havlíkové (98)

Týden od 19. do 25. listopadu 2012
 – Festival Janáček Brno 2012:
      Nesmrtelná EM, tentokrát z Norimberku při hostování v Brně
      Temná Káťa z nizozemského Maastrichtu
 – Inspirace na dny příští
***

Nesmrtelná EM, tentokrát z Norimberku při brněnském hostování

Jedinečné kulturní události se u nás zahušťují natolik, až je třeba se rozhodovat mezi dvěma „taháky“ a neprohloupit jako Buridanův osel. V pátek 23. listopadu u nás poprvé koncertně vystoupila sopranistka Anna Netrebko a současně na festivalu Janáček Brno hostovala Norimberská opera s Janáčkovou Věcí Makropulos v režii Roberta Carsena, který patří v tomto oboru světově k nejprestižnějším. (A ještě liberecká opera představila v premiéře své nové nastudování Massenetova Dona Quichotta.) Jakkoliv bylo zřejmé, že koncertní provedení Čajkovského Jolanty v provedení operní superstar Netrebko bude lahůdkou, hostování zahraničního divadla s kompletní operní produkcí (včetně orchestru) je událost, která je v našich podmínkách zcela mimořádná; a patří dík zakladateli festivalu Janáček Brno Danielu Dvořákovi, že se mu takovou myšlenku podařilo prosadit. Pádným důvodem pro výběr Věci Makropulos je i chronický rozpor mezi zaujatým uváděním a nadšeným přijímáním oper Leoše Janáčka ve světě, a zdrženlivým, rozpačitým až chladným, ba odmítavým vztahem doma. Jsou opravdu zahraniční janáčkovské inscenace tak kvalitativně „jiné“ ve srovnání s těmi našimi?

Není obvyklé, aby operní podoba konverzační komedie o „posledních věcech člověka“ získala takovou diváckou oblibu. Janáčkovi se podařilo z dramatické předlohy Karla Čapka toto téma srozumitelné napříč kulturami povýšit hlubokou lidskostí, s jakou geniálně vyjádřil opuštěnost třístaleté heroiny.

Makropulos patří v posledních letech po Jenůfě, Bystroušce a Kátě ke čtvrté nejčastěji uváděné Janáčkově opeře. K nejžádanějším sólistkám titulní role po údobí Anji Silji patří takové sopranistky jakou je Angela Denoke, Cheryl Barker, na repertoáru ji má také Karita Mattila, jejíž skvělý výkon v Metropolitní opeře, kde mají tuto Janáčkovu operu na repertoáru, jsme díky přímým audiopřenosům mohli slyšet letos v květnu díky stanici Český rozhlas – 3 Vltava. U nás je role Emilie Marty spojena s osobnostmi Marie Podvalové, Milady Šubrtové, Naděždy Kniplové, v roce 2001 ji v Brně vytvořila také Gabriela Beňačková a na začátku letošního roku v ostravském koncertním provedení Eva Urbanová, která tak doplnila svou skvostnou galerii janáčkovských postav.Norimberská inscenace byla dokonale profesionálně připravena a provedena i po hudební stránce dirigentem Marcusem Boschem, který precizně odstínil jednotlivé vrstvy partitury. Bohužel se mu v akustice Janáčkova divadla ne vždy dařilo vyvážit zvuk orchestru vůči sólistům tak, aby je nepřekrýval. Obsazení bylo mezinárodní: Emilli Marty pěvecky přesvědčivě ztvárnila ruská sopranistka Zhanna Afanasieva, která má roli zažitou už z Mariinského divadla v Petrohradě. Americký tenorista Michael Putsch jako nepříliš výrazný Albert Gregor měl zpočátku problémy s výškami. Ustaraného Vítka zpíval švédský tenorista Martin Nyvall, energickou Kristu slovenská mezzosopranistka Judita Nagyová, uhlazeného barona Pruse německý barytonista Kurt Schober, ušlápnutého submisivního Janka německý tenorista Martin Platz a pragmatického advokáta Kolenatého slovenský basbatyronista Gustáv Beláček (domovsky v SND Bratislava), který se v této roli výrazně prosadil.

Pro Roberta Carsena není inscenace Věci Makropulos v koprodukci s Národní rýnskou operou a benátským La Fenice zdaleka prvním setkáním s Janáčkem a jeho četné úspěšné inscenace přebírají další a další operní scény. V případě Věci Makropulos nijak neexperimentoval a pokorně posloužil moravskému Mistrovi s jasným přesvědčením, že téma je (a bude) aktuální i bez násilných aktualizací. Kostýmy korespondují s dvacátými lety minulého století, scénu pro první dějství charakterizují registratury advokátní kanceláře, druhé se odehrává během bourání kulis paláce princezny Turandot po představení, v němž diva Emilia Marty ten večer zpívala.(Takto zdánlivě nenápadně Carsen přidal do děje i její hádanky). A pro třetí dějství jeviště zaplňují štendry s garderóbou a kufry, které EM za svůj třistaletý život nashromáždila a vláčí s sebou.

Už při předehře Carsen v přesné zkratce vystihuje třistaletý životní koloběh Eliny Makropulos od momentu, kdy musí jako pokusná osoba vypít elixír nesmrtelnosti, který její otec alchymista připravil pro císaře Rudolfa II. Pak nahlížíme do zákulisí, kde se operní diva EM v hektickém sledu převléká do divadelních kostýmů od renesance po současnost a odchází se znovu a znovu klanět do prudké záře protisvětel. V tuto chvíli se zatím vždy s obrovskou kyticí vrací do „zákulisí“… Je zřejmé, že to, co je pro jiné jedinečným zážitkem, se stalo pro EM únavnou rutinou. Carsen pak dále rozvíjí její váhání mezi strachem ze smrti a únavou z nekončící existence. Stejně, jako kulisáci postupně odklízejí pompézní dekoraci Turandot, i Marty se „odstrojuje“ ze svých převleků a paruk, kterými je přeplněný její šatník, aby nakonec přijala lidský smrtelný osud, holohlavá, osamělá, ale smířená. A stejně jako na začátku, na konci opery ji opět vidíme v zákulisí, kde opuštěná všemi recepis na elixír roztrhá a jeho útržky trousí po zemi na své poslední cestě do záře reflektorů.

Porovnáme-li norimberské nastudování s jinými inscenacemi poslední doby, není vnějškově efektní: V moskevském provedení Helinkon-opery na předchozím ročníku festival Janáček Brno EM hodí obálku s tajnou formulí z ochozu jakési „babylonské věže“ v plen plamenům, které zachvátí celou scénu; v pojetí amerického režiséra Christophera Aldena v pražském Národním divadle se EM v extatickém dance macabre snaží zbavit listu, který se jí stále lepí na ruce; polský režisér Krzysztof Warlikowski nechal v Pařížské národní opeře EM v podobě Marilyn Monroe po řadě sexuálně explicitních scén cvičit v plavkách v bazénu, Kristýna se nastrojí do šatiček umírající Marilyn a namísto aby nabízený recepis na nesmrtelnost odmítla a spálila, dychtivě se ho snaží vyškubnout z ruky „topící se“ Emily v touze převzít štafetu jako další monstrum. Robert Carsen zdánlivě „banálnímu“ závěru svým režijním obloukem, kterým propojil scénické řešení během předehry se závěrem, dodal své koncepci Věci Makropulos logiku a hloubku.Kanaďan Robert Carsen má dnes renomé jednoho z nejlepších světových operních režisérů a každá jeho nová inscenace je napjatě očekávána od New Yorku po Londýn, Paříž a Miláno (nezůstává ale jen u opery, režíroval i muzikály a činohry). „Opera je směs rozumu a srdce,“ říká Carsen. „Máte k dispozici slova, která vycházejí spíše z rozumu – a vedle toho pracujete s hudbou, která je zase emocionální. Propojení mezi těmito dvěma polohami tvoří napětí – které, když se práce podaří – vám současně přinese uspokojení jak intelektuální, tak emocionální.“ Takového synergického účinku propojení „rozumu a citu“ se sice Carsenovi v norimberské inscenaci bezezbytku dosáhnout nepodařilo, ale i tak stálo za to se do Brna vypravit. Carsen dokáže zaujmout vždy.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Temná Káťa z nizozemského Maastrichtu

Třetí ročník festivalu Janáček Brno skončil v neděli 25. listopadu představením Káti Kabanové v nastudování maastrichtské Opery jih. Na festivalu se jejím prostřednictvím prezentoval další věhlasný režisér, dnes už téměř 80ti letý  – Harry Kupfer (1935). Kupfer, legendární představitel Felsensteinovy režijní školy, dlouhodobě působil v berlínské Komické opeře – ale má na kontě i realizaci Ringu v Bayreuthu nebo světovou premiéru Pendereckého Černé masky v Salcburku. Kupferovo pojetí Janáčkovy Káti – podobně jako Carsenovo zpracování Věci Makropulos, je zcela podřízeno Janáčkovi; jeho hlavní ambicí je tlumočit tuto operu sice dnešní výtvarnou řečí, ale co nejvíce autenticky a vlastně „historicky poučeně“ v intencích Felsensteinovy poetiky důsledného scénického vyjádření a vybalancování textu a hudby.

Základním prvkem minimalistické scény Hanse Schavernocha, Kupferova mnohaletého spolupracovníka a další legendy německých a rakouských operních divadel, jsou bahnem potřísněné ulice povolžského „ruského městečka“. Dominantou je sloup elektrického vedení (zde scénograf poněkud „ujel“, neboť elektrifikaci prosadil až poněkud později Lenin), o který je opřený žebřík, hojně využívaný těmi, kteří chtějí ze sevření maloměsta uniknout – Kudrjášem, Káťou, ale i Varvarou. Základním znakem inscenace je deprese a bezvýchodnost, zvýrazněná omezením barev na černou a odstíny šedé a chladným bílým svícením. I světlý horizont, který se tu a tam objeví, je našedlý, posmutnělý. Jen poničený a také zablácený fialový samet na pohovce připomínal, že možná kdysi se žilo lépe.  Mobiliář (stůl, židle, komoda) je pokřivený a také špinavý od všudypřítomného bahna. Káťu, která se dostává v Kupferově pojetí až do hysterických extází s pohledem upřeným toužebně vzhůru, výborně ztvárnila sopranistka Johanni van Oostrum, se zřetelně pregnantnějším vyjádřením smyslu textu a hudby než některé naše sopranistky, a totéž platí pro všechny další protagonisty, jejichž jména u nás nejsou známá. Jejich ponor do Janáčkovy hudby i češtiny byl ovšem obdivuhodný od úsečných „výkřiků“ po nádherně klenuté měkké linie. Všichni nejen výtečně zpívali, ale rozehráli temnými pudy řízené drama, neodvratně ústící k dramatickému finále, kdy v Kupferově pojetí ani útěk Varvary a Kudrjáše do „Moskvy“ nevnese zákmit naděje. Postavy se dále budou brodit blátivými ulicemi Kalinova, znečistěné až po kolena – a věčně opilý oplzlý Dikoj se dále bude chodit „zpovídat“ ze svých „hříchů“ explicitně mezi nohy Kabanichy.

Tato „temná“ nizozemská verze Káti Kabanové měla silnou působivost a naléhavost. A to i díky orchestru Janáčkovy opery, který se při tomto brněnském hostování stal Maastrichtským partnerem. Pod taktovkou v Norsku narozeného dirigenta s českými hudebními kořeny Stefana Veselky orchestr pozoruhodně ožil a Káťu provedl na domácí poměry nebývale skvěle.

Maastricht má asi 120 000 obyvatel – je tedy srovnatelný třeba s Olomoucí a Opera Jih s – z našeho pohledu pouhou – 21ti letou tradicí, je spíše „kulturní dům“ než tradiční kamenné divadlo. Pracovní úvazky má pouze vedení a několik zaměstnanců, pro každou produkci najímá sólisty i orchestr. Uvádí tři premiéry ročně  – mezi nimi se ovšem už objevily i české tituly – z Janáčkových Káťa Kabanová, Věc Makropulos, Jenůfa, Martinů Julietta, Dvořákova Rusalka. Z našeho pohledu úctyhodná bilance (nevím o tom, že bychom u nás hrála jakoukoli nizozemskou/holandskou operu). Uměleckou ředitelkou je od roku 2004 mezzosopranistka Miranda van Kralingen, představitelka Kabanichy.Norimberská Věc Makropulos stejně jako maastrichtská Káťa jsou srovnatelné s dobře zvládnutými inscenacemi posledních let u nás, z těch posledních jmenujme Káťu v Praze i v Ostravě, pražskou Věc Makropulos i brněnský Osud. Doufejme, že publikum zcela zaplněného Janáčkova divadla (Makropulos) i Mahenova divadla (Káťa) netleskalo nadšeně hostujícím souborům jen proto, že jsou ze zemí na západ od našich hranic. Ale že i u nás se po letech odmítání stane Janáček svými hudebními dramaty autorem, který osloví se stejnou intenzitou i české diváky.

Hodnocení autorky: 85 %
***

Inspirace na dny příští

Wolfgang Amadeus Mozart: La clemenza di Tito. Dirigent Harry Bicket, režie Jean-Pierre Ponnelle. Účinkují Lucy Crowe, Barbara Frittoli, Elīna Garanča, Kate Lindsey, Giuseppe Filianoti. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin, sobota 1. prosince 2013 18:45 hod.

Carl Maria von Weber: Oberon. Nahrávka z roku 1970. Osoby a obsazení: Oberon, král víl (Donald Grobe/mluví Martin Benrath), Puk, Oberonův služebný skřítek (Marga Schiml/mluví Doris Masjos), Mořská panna (Arleen Augér), Rezia, dcera kalifa bagdádského (Birgit Nilsson/mluví Katharina Matz), Fatima, její otrokyně a družka (Julia Hamari/mluví Ingrid Andree), Hüon z Bordeaux, vévoda Guienneský (Plácido Domingo/mluví Gerhard Friedrich), Šerasmin, jeho panoš (Hermann Prey/mluví Hans Putz). V mluvených rolích účinkují: Droll, Oberonův služebný skřítek (Uwe Friedrichsen), Harun al Rašid, bagdádský kalif (Hans Paetsch), Babekan, perský princ (Rolf Nagel), Almansor, tuniský emír (Heinz Ehrenfreund), Abdalla pirát (Hubert Suschka). Sbor Bavorského rozhlasu se sbormistrem Franzem Gerstackerem a Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu řídí Rafael Kubelík. Český rozhlas 3 – Vltava, sobota 1. prosince 2013 20:00 hod.

***

Festival Janáček Brno 2012
Leoš Janáček:
Věc Makropulos
Dirigent: Marcus Bosch
Režie: Robert Carsen
Scéna: Radu Boruzescu
Kostýmy: Miruna Boruzescu
Světla: Robert Carsen, Peter van Praet
Sbormistr: Tarmo Vaask
Staatstheater Nürnberg
(koprodukce Staatstheater Nürnberg / Opéra National du Rhin Strasbourg / Gran Teatro La Fenice di Venezia)
Premiéra 26. května 2012 Staatstheater Norimberk
(psáno z reprízy 23.11.2012 Janáčkovo divadlo Brno)

Emilia Marty – Zhanna Afanasieva
Albert Gregor – Michael Putsch
Vítek – Martin Nyvall
Krista – Judita Nagyová
Jaroslav Prus – Kurt Schober
Janek – Martin Platz
Dr. Kolenatý – Gustáv Beláček
Strojník – Taehyun Jun
Poklízečka / Komorná – Joanna Limanska-Pajak
Hauk-Šendorf – Richard Kindley

www.janacek-brno.cz
www.staatstheater-nuernberg.de

***

Festival Janáček Brno 2012
Leoš Janáček:
Káťa Kabanová
Dirigent: Stefan Veselka
Režie: Harry Kupfer
Scéna: Hans Schavernoch
Kostýmy: Yan Tax
Opera Zuid Maastricht
Spoluúčinkuje orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno
Premiéra 18. listopadu 2011 Opera Zuid Maastricht
(psáno z reprízy 25.11.2012 Mahenovo divadlo Brno)

Savjol Prokofjevič Dikoj – Henk van Heijsbergen
Boris Grigorjevič – Bernhard Berchtold
Marfa Ignatěvna Kabanová – Miranda van Kralingen
Káťa – Johanni van Oostrum
Tichon – Michael Baba
Kudrjáš – Elmar Gilbertsson
Varvara – Stefanie Schaefer
Kuligin – Jacques de Faber
Glaša – Marjolein Bonnema
Fekluša – Saskia Voorbach
Žena – Florine Vogel
Muž – Glenn Desmedt

www.janacek-brno.cz
www.operazuid.nl

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Jutta Missbach (Věc Makropulos), Morten de Boer (Káťa Kabanová)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Věc Makropulos (Staatstheater Nürnberg)

[yasr_visitor_votes postid="33976" size="small"]

Vaše hodnocení - Janáček: Káťa Kabanová (Opera Zuid Maastricht)

[yasr_visitor_votes postid="34019" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments