Operní režisér William Kentridge a jeho výtvarné divadlo

William Kentridge (narozen 1955 v Johannesburgu) je osobností, která se věnuje řadě oborů. Vedle klasických výtvarných oborů (kresba a zejména grafika) je to operní režie, loutkářství, videoinstalace a nejrůznější formy filmových projektů, v poslední době se zabývá i návrhy tapisérií a sochařskou tvorbou. Salcburská výstava v historické budově Rupertina mapuje v několika okruzích jeho zásadní divadelní počiny. Prvá místnost expozice dokumentuje jeho počáteční divadelní činnost v jihoafrické tvorbě (v jeho rozsáhlém vzdělání najdeme také studium herectví a pantomimy) a soustřeďuje plakáty a kresby k převážně činoherním inscenacím.

Na operní scénu vstoupil William Kentridge v roce 1998 inscenací Monteverdiho opery Návrat Odyssea do vlasti. V redukované (cca devadesátiminutové) verzi využil principu divadla na divadle a na scéně půlkruhového středověkého divadla se poprvé spojil s loutkářským souborem Handspring Puppet Company, aby pomocí vysokých loutek (velikosti tři čtvrtě lidské postavy) přiblížil antický příběh modernímu divákovi. Přelomová inscenace je doložena videozáznamem, velkoformátovými kresbami a projekcí animovaných kreseb, které byly součástí představení. Zájem návštěvníků ale na sebe upoutává do nejmenších podrobností vypracovaná maketa scény, jejíž detailnost (stejně jako u dalších scénografických maket v expozici) bere dech. Výrazně se zde objevují oblíbené postupy Kentridgeových inscenací, ať je to spojení činoherce s loutkovými charaktery nebo projekce animovaných kreseb (v tomto případě vycházející z počátečního nápadu obrazu z ultrazvukového snímku dítěte prenatálního věku, který se pak rozvíjí tvůrčí asociativní metodou). Zájem o divadelní námět a zároveň absurditu všednosti je patrný i v promítaném filmu T + I z roku 1990, který je inspirován Wagnerovou operou Tristan a Isolda. Patnáctiminutový snímek beze slov je ale doplněn nejen Wagnerovým Liebestodem, ale také hudbou Glucka a Berlioze.

Specifické okruhy imaginace, použití méně obvyklých materiálů i ojedinělá výtvarnost projektů, silně vzdálené expresivitě většiny operně-režijních projektů ostatních tvůrců v devadesátých letech dvacátého století, jsou příznačné pro projekt Learning the Flute z roku 2003, který pak vyústil v inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny v bruselském Théâtre de la Monnaie (2004/2005). Tento veleúspěšný Kentridgeův nástup na světová jeviště v roli operního režiséra (a již široce uznávaného výtvarníka) odstartoval jeho jedinečnou kariéru. Ta se ale odvíjí spíše zvolna, s velkým důrazem na kvalitní a naprosto detailní přípravu všech projektů. Není divu, že na jednotlivých režijních zakázkách Kentridge pracuje několik let. Jednotlivé projekty pak většinou vyústí v různé další umělecké artefakty (grafická alba, bibliofilské knihy, umělecké publikace dokumentující inscenaci a projekt) a přípravné kresby i výtvarné objekty použité v inscenacích pak mohou samostatně sloužit jako výstavní objekty. Projekt Kouzelné flétny zastupuje album deseti velmi ceněných leptů lyrického charakteru s motivy ptáků (2006), kresby a filmová dokumentace inscenace.

Kentridgeův dlouhodobý zájem o estetiku surrealismu a absurdní náměty dostal plný prostor v inscenaci Šostakovičova Nosu z Metropolitní opery v New Yorku v roce 2010. Inscenace byla přenášena i do sítě českých kin, ale bohužel domácí sály nijak zvláště nenaplnila. To byla velká škoda, protože tato naprosto originální výtvarná férie byla dokonalou výjimkou v jinak dosti konzervativním přístupu k režii na této velké scéně, ale především nabídla divákům celého světa neuvěřitelně dynamický vizuální svět operní imaginace. William Kentridge na základě této režijní objednávky odcestoval do Ruska, aby v rámci přípravy shromáždil množství ruských tiskovin z dvacátých let dvacátého století (tedy z doby vzniku Šostakovičovy operní adaptace Gogolovy stejnojmenné fantaskní povídky), a také se věnoval důsledně studiu dobové ruské kinematografie a postupů ruského avantgardního umění této epochy. Nashromážděný materiál byl pak plně využit ve vlastní inscenaci, a to zcela svébytným způsobem. William Kentridge použil další svoji oblíbenou výtvarnou techniku a ve vizuální inscenaci masivně zapojil postupy papírové koláže (jak v prospektech scény, tak při tvorbě kostýmů), samozřejmě nechyběly ani projekce animovaných kreseb. Poprvé zde na velké scéně spolupracoval s výtvarnicí kostýmů Gretou Goiris, která skvěle převedla jeho nápady do návrhů kostýmů (s častým využitím potisků s motivy dobové typografie). Z této celosvětově obdivované inscenace najdeme v expozici nejen model proslulého ztraceného nosu, ale i soubor fotogravur, kresby a koláže k inscenaci. Zastoupen je i kostým s efektním střihovým nápadem.

I další světově očekávaná inscenace z roku 2015 v Metropolitní opeře v New Yorku nadchla operní publikum. Poslední vystoupení Marlis Petersen v titulní roli Bergovy Lulu – recenzi jsme přinesli zde (což byla mimochodem již její desátá inscenace tohoto operního titulu) přineslo temné představení s důrazem na existenciální rozměr předlohy. William Kentridge se tentokráte nechal inspirovat dvěma rozdílnými výtvarnými světy z období Výmarské republiky. Na jedné straně to byly koláže Kurta Schwitterse směřující k abstrakci, na druhé straně pak figurální malby a kresby německých expresionistů z prostředí velkoměsta, především díla Georga Grosze a Otta Dixe. Tuto inscenaci zastupuje především jedinečná maketa a také později natočený videofilm Right Into Her Arms.

Zatím poslední inscenací a také hlavním důvodem pro organizaci Kentridgeovy výstavy v Salcburku je zcela nová podoba Bergova Vojcka, připravená pro letošní salcburský festival v koprodukci s Met. S Büchnerovým činoherním námětem se William Kentridge setkal již v roce 1992 při přípravě inscenace Woyzeck on the Highveld (s využitím vysokých loutek) Současná salcburská inscenace je opět jedinečná a představuje Kentridge ve vrcholné formě. Schopnost jeho imaginace je opět velmi přesvědčivá a představení nemá slabého místa. Tentokráte jsou iniciačními vizuálními momenty hrůzné filmové záběry a fotografie z první světové války a důležitou roli hraje v inscenaci nejen animovaná kresba (v projekci), ale zejména technika asambláže. Celá scéna je vytvořena touto technikou shromáždění a uspořádání trojrozměrných elementů (v tomto případě hlavně nábytku, jeho částí a lávek) do celku se zcela novými souvislostmi a asociacemi. Výstava obsahuje nejen důmyslnou plastiku koně ze židlí, ale opět velmi precizní model, kresby a kolážované objekty.

Po zhlédnutí inscenace Vojcka (v repríze 27. srpna) musím ale konstatovat obrovský rozdíl mezi vnímáním přenosu Kentridgeových inscenací v kině, kdy nevědomě musíme sledovat střihový rytmus přenosu, a skutečným vjemem z divadelní inscenace. Neustálé proměny scénografické stavby, projekce a pohyb na scéně poněkud odvádějí od samotné emocionality příběhu a postav. Tolik můj subjektivní dojem ze skvělého představení, ve kterém snad až příliš perfektní a propracovaná vizuálně-režijní složka přebíjela hudbu a pěvecké výkony. V souvislosti s pohybem na scéně je třeba uvést i neuvěřitelně vypracovanou choreografii této opery, vypočítanou na desetiny sekundy přesně, v přesné rytmizaci scénografických proměn a projekcí.

Kentridgeovy projekty by se nedaly realizovat bez obrovského nasazení všech představitelů. Spolupráce s tímto umělcem může být sice vysoce namáhavá, ale ve výsledku se stává nesmírně obohacující. Jako Lulu předvedla Marlis Petersen zcela výjimečný výkon a ve Vojckovi pak Asmik Grigorian v roli Marie předvádí výkon hodný totálního divadla. Dokonalé propojení zpěvu a herectví (včetně krásného vzhledu, kdy konečně dostává tato postava plné opodstatnění obdivu a tužeb všech členů posádkového města) i strhující pohybové schopnosti dávají divákům fascinující zážitek. Fascinující je i divadelní svět Williama Kentridge. Můžeme tedy jen doufat, že Vojcek bude přístupný alespoň záznamem a tento jedinečný tvůrce vytvoří ještě řadu nezapomenutelných inscenací.

William Kentridge
Thick Time: Installationen und Inszenierung
29. července – 5. listopadu 2017 Museum der Moderne Salcburk (v prostorách Mönchsberg a Rupertinum)
Otevřeno denně (mimo pondělí) 10.00 – 18.00, ve středu prodloužená otevírací doba do 20.00

www.museumdermoderne.at