Operní studio v Linci: Haydnův Svět na Měsíci

Přiznám se, že Operní studio samo o sobě bylo tím hlavním motivem, který mne lákal, abych si inscenaci nenechal ujít. Bylo to tak již v případě multimediální moderny Solaris v září 2016, kdy se poprvé Operní studio mladých talentů představilo (recenze zde). Zaujala mne realizace projektu, zejména když se na vyhlášený konkurz překvapivě přihlásilo pět set zájemců z celého světa. Šest přijatých “vyvolených” je z Rakouska, Německa, Slovenska, Číny a Maďarska. Mají se zdokonalovat na privátní Brucknerově univerzitě v Linci a zároveň se začít postupně podílet na provozu divadla v přiměřených úkolech. Je to nový projekt s cílem za dva roky mladé pěvecké talenty angažovat buď přímo v Zemském divadle v Linci, anebo v jiném hudebním divadle Rakouska. Tato péče o talenty je chvályhodná, ani silný talent není obvykle po absolutoriu školy plně připraven pro zatížení v polohově vypjatých prvních operních oborech. Cesta postupnosti je správná, byť nutno vzít do úvahy, že šanci dostalo pouhých šest talentů z pěti set… Tedy jen zlomek zájemců. Až mne trochu mrazí, kolik neuspokojených talentů hledá uplatnění jinými cestami. Linec je jistě významné centrum Rakouska s kulturní tradicí, s velkou Brucknerovou univerzitou. Když jsem hovořil o konkurzu se zainteresovanými lidmi v Linci, neskrývali rovněž své překvapení nad velkým počtem zájemců.

Operní tvorba Josefa Haydna je oživována až od padesátých let minulého století. Za života skladatele jen zřídka vykročila z prostor esterházyovského zámeckého divadla. Vedle operního odkazu Mozarta to jistě nemá jednoduché. Titul Il mondo della luna byl uveden v autentické podobě na Holland – Festivalu, v Salcburku a Aix-en-Provence roku 1959, čímž byl Haydn pozdně objeven jako operní autor. Haydn je obrovský mistr smyčcových kvartet, která učinil útvarem komorní hudby, je vysoce uznávaný symfonik a tvůrce oratorií. Co však platno, ve své operní tvorbě v útvaru italské buffy (u nás nejznámější dílo Lékárník) nezastře mistr první vídeňské školy trochu menší divadelní smysl v převládajícím singspielovém typu melodiky. To mi ostatně tato linecká premiéra jen opětovně potvrdila. Ale sama koncepce pěveckých partů stylu klasicismu je pro pěvecké hlasy neobyčejně zdravá, žádá tónovou lehkost, pohyblivost, kultivaci, instrumentální dokonalost vedení frází, precizní intonaci.

Z talentů Operního studia jsem viděl některé sympatické tváře, které mne zaujaly již při provedení moderny Solaris. U Haydnova díla stojí mladí pěvci v jiné stylové poloze, zajisté pro rozvoj pěveckého kumštu příznivější. Haydnova opera trochu dějově souzní s mnohem slavnějším dílem Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta. Ecclitico má podobnou úlohu jako Mozartův Alfonso, Lisetta a Cecco zase plní funkci Despiny, při respektu rozdílnosti Mozartova operního světa. Mezi talentovanými mladými sólisty Operního studia mne zaujaly technicky vyspělé protagonistky premiérového večera. Sopranistka znělého, velmi příjemného hlasu ve všech polohách – Julia Grüter – zapůsobila pěveckou suverenitou svého projevu, lehkostí, ale také jevištním šarmem, přirozeným vtipem a mimikou s přesnou situační anticipací. Ilia Vierlinger v roli Flaminie zaujala nosností sice subtilního, leč výtečně “vpředu” důsledně posazeného koloraturního typu sopránu. Upoutávala pozornost pěvecky suverénními běhy, frázováním, s příjemným pocitem nadstavby v pěkně tvořených, shora nasazovaných vyšších polohách role.

Bonafede Justuse Seegera imponoval voluminózností nosného barytonu, kultivací vokálů, promyšleným frázováním a dobrou dikcí. Jen nejvyšší body rozsahu ještě potřebují získat jistější “hmat” v přesné míře pěvecké krytosti. Jeho jevištní pohyb byl přirozený, snad jen místy trochu na hraně přehrávání. Příjemně kultivovaným tenorem lehkého charakteru, kulatého tónu, ale i uměřeným herectvím zaujal tenorista Rastislav Lalinsky v roli Ernesta. Jen několik hloubek v Haydnově partu se ozvalo trochu matně, což ale u typicky lyrického tenorového hlasu není tak podstatné. Postupně jsem byl stále pozitivněji překvapován Číňanem Xiaoke Hu v roli Cecca, Ernestova sluhy. Sice jsem si po prvních, buffózně až příliš karikaturně vedených recitativech pomyslel, že se asi dostal do studia na základě jakési dohody o rakousko-čínském přátelství, leč jakmile jeho lehký, znělý tenor mohl předvést v partu několik polohově výše posazených běhů, ihned jsem pochybnosti zavrhl. Tento tenorista ukázal bezvadně fungující funkci voix mixte, ale i schopnost mezza voce; patrně o něm ještě hodně uslyšíme. Navíc vnášel do inscenace až nespoutaný smysl pro situační komiku, možná, že by ale méně bylo občas více. V roli Ecclitica se představil kultivovaným, polohově vyrovnaným pěveckým projevem a vkusným, uměřeným herectvím Johannes Bamberger. Lisettu představovala na velmi dobré pěvecké úrovni sopranistka Isabell Czarnecki.

Orchestrální doprovod tentokrát nezajišťoval renomovaný Brucknerorchester Linz, nýbrž studentský orchestr privátní Brucknerovy univerzity, pracující pod názvem Orchester der Anton Bruckner Privatuniversität. Sdružuje studenty mnoha zemí, mimo jiné i z Japonska, Koreje, Číny, kteří mají zájem během svých studií v Linci pracovat ve fázích intenzivních zkoušek s renomovanými dirigenty. Pod vedením německého dirigenta Martina Brauna dosahoval obdivuhodného výsledku, měřeno pohledem na de facto amatérský typ orchestru. Režií byl umístěn v zadní části jeviště, tedy velmi podobně jako v Průdkově inscenaci Figarovy svatby v Českých Budějovicích před třemi roky. Jen to v Linci mají akusticky lépe vyřešeno jemnou amplifikací, v těchto prostorách nejsou těžké divadelní závěsy, které pohlcují zvuk. Orchestr zněl v globálu kompaktně, intonačně velmi solidně, kultivovaně vyznívala hra dřevěných dechových nástrojů. Dirigent Martin Braun řídil dílo s přehledem, s dirigentsky jistým gestem v avízech. Jeho gesto je funkční i líbivé zároveň, nepohrdne efektem, s kudrlinkami umně prováděných uzávěrů s precizním avizováním (sledoval jsem ho na obrazovkách se zaujetím, až mi tím občas unikala situace na jevišti – jistý druh mé profesní “deformace”).

Mladý režisér Gregor Horres představil své pojetí na jednoduché, minimalistické scéně Jana Bammese, v líbivých, barevných, dobře padnoucích kostýmech Alexandry Pitz. Tragikomicky laděný příběh o nabubřelém boháči Bonafedovi, jehož jeho nejbližší oklamou, je chápán nadčasově, jak sám námět přímo vybízí. Boháčovi blízcí mu vytvoří klamnou iluzi, že se ocitl na Měsíci… Život na onom Měsíci vytváří prostor pro komickou nadsázku, nabídne i reflexi dnešní doby, zamyšlení nad manipulací jedince jeho okolím. Režie vytvořila zábavné divadlo, plné živelné situační komiky v kombinaci s pantomimou. Jak jsem již naznačil, dělat legraci je obtížné. Někdy situační komika vychází pro svoji bezprostřednost, nenucenost (třeba u jevištně přirozené Julie Grüter), jindy ne tak zcela. Premiérové publikum se nebavilo až tak dalece, jak bych očekával dle velké snahy jeviště o komiku. Patrně právě pro onu “snahu”, která přece jen občas ztrácela míru přirozenosti jistou překombinovaností.

Celkově shrnuto – Haydnovu tvorbu je dobré připomínat, má svá nesporná pozitiva jak pro pěvecký ansámbl, tak pro orchestr. Oproti Mozartovu opernímu dílu má však jisté zřetelné limity. Osobně velmi fandím projektu Operního studia, je smysluplný, mladým talentům je dána šance, kterou jim stovky jiných mohou závidět. Mladí pěvci se dostali v menších rolích i do velkého titulu Straussovy Salome. Sopranistka Julia Grütter by již mohla zaklepat na dveře obsazení ve vhodné roli na velké scéně divadla, Justus Seeger imponoval v obou velkých rolích Operního studia – takže obsadit ho třeba do role Masetta v Donu Giovannim, kterou má Linz jedinou ponechánu bez alternace, by bylo přiměřeným pedagogickým krokem.

Večer strávený na produkci mladé generace v Linci, se studentským orchestrem, který hraje s patrným zaujetím a prokazuje velmi dobré kvality v souhře i intonaci, byl velice příjemný. Jen by mělo být podobných studií více, měla by se stát součástí většiny středních typů divadel, aby po absolutoriu pěveckých škol nemizelo až příliš mnoho talentovaných jedinců neznámo kde… Toto je jeden z receptů pro moderní dobu, v níž se již nenosí vynucená univerzálnost pěvců, ale naopak citlivá oborovost. Nevylučuje to vůbec situace pro ty nejtalentovanější a šťastně pedagogicky vedené jedince (což je v oboru zpěvu darem z nebes), kteří mohou po škole zastat u středního typu divadla náročné role, nicméně zdaleka to nebývá pravidlem.

Premiérový večer nalezl u lineckého publika sympatie, vřelý potlesk v závěru. Potlesk vestoje nebývá v Linci častý (navazuji tím na kratší článek na Opeře Plus zde). Za dobu pravidelného sledování operních premiér v Linci jsem ho zažil v roce 2015 na premiéře mimořádné Wilsonovy režie Traviaty, se skvělým obsazením hlavní trojice rolí (recenze zde). Od té doby nikoliv, podobně tomu bylo i po tomto velmi příjemném večeru.

Upozorňuji ryze preventivně, že procenta za výkony v celkovém souhrnu hodnocení inscenace logicky berou v úvahu jiné složení interpretů (včetně studentského orchestru), než je obvyklé na operních večerech ve velkém sálu Musiktheateru.

Hodnocení autora recenze: 85%

Joseph Haydn:
Die Welt auf dem Monde
(Il mondo della luna)
Dirigent: Martin Braun
Režie: Gregor Horres
Scéna: Jan Bammes
Kostýmy: Alexandra Pitz
Dramaturgie: Magdalena Hoisbauer
Orchester der Anton Bruckner Privatuniversität
Premiéra 4. března 2017 BlackBox Musiktheater Linec

Ecclitico – Johannes Bamberger
Ernesto – Rastislav Lalinsky
Bonafede – Justus Seeger
Clarice – Julia Grüter
Flaminia – Ilia Vierlinger
Lisetta – Isabell Czarnecki
Cecco – Xiaoke Hu

www.landestheater-linz.at