Opery Antonína Dvořáka XI.: Rusalka

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Vysoká u Příbrami je místem, které je neodmyslitelně spjato s Dvořákovým životem i uměleckou tvorbou. Více než dvacet let zde skladatel trávil letní měsíce a při procházkách okolní přírodou sbíral inspiraci pro svá díla. Nejvýrazněji je vysocké prostředí spojeno právě s kompozicí opery Rusalka, a to především díky skutečnosti, že v lese nedaleko zámečku Kounicových (hrabě Václav Kounic ho věnoval jako svatební dar své ženě Josefině, sestře Dvořákovy manželky Anny) se nachází jezírko, u kterého Dvořák podle tradovaného podání pracoval na své opeře (v roce 1954 byl z iniciativy místních obyvatel na břehu jezírka instalován balvan s nápisem ‚Rusalčino jezírko‘). Díky Dvořákovu zvyku zaznamenávat do partitury právě vznikajícího díla časové údaje nebo události (obvykle rodinné), lze s poměrně velkou přesností zrekonstruovat průběh práce na Rusalce a stanovit tak, které části skutečně mohly vzniknout u Rusalčina jezírka. Utřídíme-li údaje získané z poznámek v partituře a z Dvořákovy tehdejší korespondence, zjišťujeme, že ve skutečnosti podstatná část opery – přibližně dvě třetiny – vznikla v Praze, ve Dvořákově bytě v Žitné ulici. Poněkud paradoxní je navíc zjištění, které části opery vznikly v Praze a které na Vysoké. Zjednodušeně řečeno, v Praze skladatel vytvořil podstatnou část prvního dějství a celé dějství třetí, tzn. ty části, které se odehrávají u jezera v lese, zatímco v prostředí vysocké přírody vzniklo dějství druhé, které se v lese neodehrává. Tato suchá fakta samozřejmě nic nemění na skutečnosti, že Dvořák přírodu na Vysoké důvěrně znal a i v okamžicích, kdy v ní nebyl fyzicky přítomen, z ní mohl čerpat inspiraci. A kromě toho – představa skladatele, který sedí na břehu jezírka a komponuje árii o měsíčku je přece tak lákavá…


Ze vzpomínek Jaroslava Kvapila:

Dvořák přijal můj text tak, jak byl napsán, a jen do prvního dějství musil jsem mu něco nového vložit: zpěv Rusalčin ‚Staletá moudrost tvá všechno ví‘ u nohou Ježibaby. Tuze rád si vzpomínám na tehdejší styky s Dvořákem a mám od něho z té doby dva zajímavé dopisy. Myslím, že mě s Dvořákem sblížila naše láska k Erbenovi, a tón balad Erbenových, jimž jsem se hleděl ‚Rusalkou‘ přiblížit, že pověděl Dvořákovi víc, než mohlo libreto samo. Dvořák mě tou dobou často navštěvoval; přišel kolikrát už po sedmé ráno, ba, musil mě někdy dát teprve vzbudit. A to už se vracíval ze své ranní obchůzky po pražských nádražích, kamž se chodil dívat na lokomotivy. Obyčejně pak začal o něčem jiném, než o své opeře: buď o těch lokomotivách, jež právě prohlížel, buď o holubech, buď o činži, o tom, zač by byl bezmála koupil dům od nebožtíka Bendla – zkrátka o všem možném, co se libreta vůbec netýkalo. Pak zapomněl, proč přišel, ještě si u mne zapálil oharek svého doutníku – a z čista jasna šel, zas nic nevyřídiv. Někdy přišel s hroznou starostí, a svými dotazy uvedl mě občas dosti do rozpaků. Vzpomínám si na jeden takový rozhovor. Ve třetím aktě ‚Rusalky‘ jsou verše šíleného prince: ,– nebe i zemi zaklínám, zaklínám boha i běsy: ozvi se, ozvi se, kde jsi!‘ To se Dvořákovi naprosto nelíbilo. Povídal mi: ‚Poslechněte, já jsem člověk věřící, já nemohu ve své hudbě pánaboha proklínat!‘ Dlouho jsem mu musil vykládat, že ho k tomu libreto nikterak nenutí, a že ‚zaklínat boha‘ – není pánaboha proklínat. Uznal to, odešel – a komponoval na slova, jak jsem je napsal. … Hned v pondělí ráno [po premiéře] přišel k nám Dvořák do divadelní kanceláře tuze dobře naladěn. A jak mě viděl, hned na mě: ‚Kvapílku, Kvapílku, honem nové libreto a velkou roli pro Maturovou!‘ Povídám: ‚Nemám, mistře!‘ A on: ‚Tedy zčerstva něco, dokud mám chuť!‘ Slíbil jsem. Slíbil – a slovu nedostál! Ještě po letech mne bolí srdce, že jsem tenkrát po Rusalce nedovedl napsati přeskvělému skladateli text nový, snad i texty dva; po desetiletích žehnám jeho památce, že aspoň jedenkrát mne vzal na svých sférických křídlech do výšin, kam by verš můj sám nikdy nedoletěl.“

ukázka z filmového zpracování Rusalky (ČST, 1975)

Světová premiéra v ohrožení

Premiéra Dvořákova nového operního díla byla očekávána s velkým napětím. V Národním divadle byla nastudování věnována mimořádná pozornost a již dopředu bylo jasné, že půjde o skutečnou událost. Chybělo však málo a premiéra mohla být v den konání zrušena. O infarktovou situaci, která 31. března 1901 v divadle nastala, se „zasloužil“ přední český tenorista své doby, Karel Burian. Tento umělec „zapomněl se ve chvíli dobré nálady ve veselé společnosti udržet svěžím pro večerní důležitý a náročný úkol v úloze princově,“ jak později popsal jeho indispozici Otakar Šourek. Zřejmě se nejednalo o první takový případ, neboť ve vzpomínkách Jaroslava Kvapila se můžeme dočíst, že „Burian obvyklým svým způsobem půldruhé hodiny před začátkem premiéry odřekl a nebýti obsazení náhradního, byla by bývala na hromadě slavná premiéra, k níž se sjeli kritikové i z ciziny.“ Oním náhradním obsazením byl tenorista Bohumil Pták, který roli studoval také, ale bylo s ním počítáno až pro reprízy a v den premiéry navíc od rána pořizoval nahrávky na fonografické válečky. K Ptákovi do bytu vyrazila z divadla delegace v čele se samotným Dvořákem s prosbou o záchranu premiéry. Ačkoli se umělec posledních zkoušek nezúčastnil a o režisérových záměrech měl jen mlhavou představu, part prince ovládal a k tomuto nelehkému úkolu se propůjčil. Podle článku, který Pták uveřejnil v roce 1929, psal Dvořák roli prince přímo pro něj, a tak se ho nemile dotklo, když byla premiéra svěřena vedením divadla Burianovi. O to větší zadostiučinění pak cítil, když to byl právě on, kdo první provedení svým záskokem zachránil. Sice se obával, že „celý den zpíval a hlasová únava se může dostavit večer, a taková slavná premiéra, divadlo vyprodáno, kritikové z ciziny, to vše dělalo mně velkou starost“, nicméně „šel do boje.“ Své role se nejen zhostil se ctí, ale dokonce svým výkonem nemálo přispěl k úspěchu premiéry. Sám Dvořák to prý komentoval slovy: „Je to safraportská odvaha beze zkoušek pustit se do takové partie – a jak krásně zpíval!

Růžena Maturová (Rusalka) a Bohumil Pták (princ), ND 1901

princova árie, závěr I. dějství (Tomáš Černý v inscenaci SOP)

Ohlasy na premiéru (úryvky z dobových kritik):

Národní listy:
Že Dvořák má v moci strunu lyrickou, že má na své paletě romantický kolorit, že zná praeludovati reje skřítků, laškování víl a malovati všechny ty tajemné hlasy podvědomé přírody i nadpozemských sfér, znáte z jeho písní, z adagií a scherz jeho komorní hudby, ale především z jeho posledních symfonických básní, z těch skvělých illustrací ballad Erbenových. Že by však skladatel vyvrcholil všechny tyto přece dosud jen rozptýleně se objevující vlastnosti v celek tak jednotný, svérázný, ve svém úhrnu věru nový a přece nepochybnou pečeť svého původce a jeho češství nesoucí, ten problém rozřešila teprve nová zpěvohra mistrova. Je to Dvořák na novém poli, v novém ovzduší, v nových odstínech, ale přece od kosti celý Dvořák.

Národní politika:
Slavný vůdce soudobého hudebního hnutí českého napsal nám národní operu pohádkovou, jejíž zář zajisté pronikne do budoucnosti. V této opeře splňuje skladatel všecky hlavní podmínky trvalé působivosti díla uměleckého, zhudebňuje případně slovo básnické, kreslí rázovitě postavy a zjevy hry, těží vydatně z daru pronikavého, nestárnoucího a neochabujícího hudebního ducha svého a zůstává v příčině nazírání na potřeby a cíle hudby dramatické věren snaze pokrokové, již nepokrytě vyznává novější jeho tvorba operní.

Právo lidu:
Hudba ,Rusalky‘ imponuje svým velikým melodickým bohatstvím, okouzluje svou vlahou, snivou poesií pohádky, oslňuje svým duhobarevným leskem a nádherou instrumentace, duchaplnými a originálními nápady v harmonii a rytmice.“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments