Opery Antonína Dvořáka XI.: Rusalka

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Dalibor:
Nebylo pochyby, že Dvořák, který vládne tolikerým kouzlem půvabného orkestrálního koloritu a hlubokou invencí melodickou jako velmi málo druhých, nalezne ve své bohaté paletě světlé, průzračné barvy k náladové lícni pohádkového sujetu. Již v předehře hlásí se pohádka nevystižným způsobem, jakým dovede Dvořák zachytiti její půvab. Nejen, že v ní motivické seskupení povahových charakteristik je semknuto v krásný celek mistrovské hudby téměř programní, ale v ní také stlumený, šerý kolorit, maluje jímavě ticho a klid měsíčné noci. V celém svém díle zanechal Dvořák stopy svého tvůrčího ducha, na každé stránce partitury najdete něco, co vás upoutá a co je ryze jeho, ať již nějaký harmonický detail nebo melodický obrat nebo konečně instrumentační osobitý kolorit.

Rozhledy (Zdeněk Nejedlý):
Rusalka jest v celkové intenci dílo chybné, špatné. Smutná to bilance pro Dvořáka…“

Růžena Maturová jako první Rusalka (ND 1901)

Nahrávky

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že Rusalka je Dvořákovou nejen nejhranější, ale také nejnahrávanější operou. Místo vyčerpávajícího seznamu nahrávek bude snad přínosnější hrst informací o těch, které si zaslouží zvýšenou pozornost, a na závěr se zmíníme se také o dvou málo známých kuriozitách. Dosud vzniklo přinejmenším třináct kompletních nahrávek, pokud ovšem termín „kompletní“ nebudeme brát úplně doslova. Většina zvukových snímků totiž obsahuje větší či menší množství škrtů, z nichž některé autorizoval svými „vi-de“ sám Dvořák, jiné vznikly z rozhodnutí příslušného dirigenta či producenta. Drastické škrty – i když logicky zdůvodnitelné – najdeme např. na nahrávce vydavatelství Orfeo, která přináší záznam dnes už legendárního nastudování Václava Neumanna ve Vídeňské státní opeře z roku 1987. Režisér Otto Schenk tehdy z inscenace úplně odstranil postavy hajného a kuchtíka, které mu zřejmě nezapadaly do koncepce tragického milostného příběhu. Škrtům – i když v nesrovnatelně menším rozsahu – se nevyhnula ani možná vůbec nejlepší nahrávka Rusalky z roku 1961 s Miladou Šubrtovou, Ivo Žídkem, Eduardem Hakenem a dirigentem Zdeňkem Chalabalou. V množství rusalkovských nahrávek najdeme zatím pouze dvě, které lze označit za skutečně kompletní: první z nich natočil dirigent Václav Neumann v letech 1982-3 pro Supraphon (Beňačková, Ochman, Novák), druhá vznikla v roce 1998 v produkci vydavatelství Decca ve hvězdném světovém obsazení: Renée Fleming, Ben Heppner, Franz Hawlata a za dirigentským pultem Sir Charles Mackerras. Posledně jmenovaný snímek je bohužel negativně poznamenaný ne úplně ideálním zvukovým obrazem a pro někoho možná rušivou „nečeskou“ dikcí některých sólistů. Švýcarské vydavatelství Relief před časem vydalo unikátní snímek z roku 1948, který představuje první nahrávku Rusalky vůbec. Kupodivu nevznikla u nás, ale v Drážďanech s dirigentem Josephem Keilberthem (sólisté Elfride Trötschel, Helmut Schindler, Gottlob Frick ad.). První česká nahrávka byla pořízena až v roce 1952 v nastudování Jaroslava Krombholce (Červinková, Blachut, Haken). Na CD Supraphonu je dostupná od roku 2005. V současné době máme k dispozici také dvě DVD se záznamy dvou přelomových inscenací Rusalky na zahraničních scénách. První je legendární anglická inscenace Davida Pountneyho (The English National Opera, 1983), kterou bychom možná mohli označit za první postmoderní Rusalku (vodník jako stařec-invalida na kolečkovém křesle atd.), novější je „skandální“ inscenace Roberta Carsena v pařížské opeře z roku 2003, která podtrhuje psychologicko-erotickou rovinu příběhu. A slíbené kuriozity? V roce 1953 pořídil dirigent František Dyk v tehdejším Československém rozhlase výrazně zkrácenou nahrávku Rusalky (délka trvání 120 min.) nazpívanou v esperantu. S nezvyklou podobou textu se museli poprat Maria Tauberová, Beno Blachut, Karel Kalaš a další. Nahrávka je prozatím nedostupná. Pro zajímavost – Rusalka se v esperantu jmenuje Najado. A druhá zvláštnost: v pražském Muzeu Antonína Dvořáka se ukrývá klasický filmový kotouč se záznamem (zřejmě ne úplným) provedení Rusalky v padesátých letech v Tokiu. Jeho převedení do digitální podoby je však kvůli vysokým finančním nákladům prozatím v nedohlednu.

z pařížské inscenace režiséra Roberta Carsena (R. Fleming, E. Urbanová, S. Larin)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments