Opery Antonína Dvořáka XI.: Rusalka

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Kolikpak máte viol, mladíku?

Zvláštním rysem dvořákovské literatury je neobyčejně bohatý výskyt různých historek, většinou humorně zabarvených, v nichž hraje skladatel hlavní roli. Některé jsou vtipné, některé méně, někdy se jedna a tatáž vyskytuje ve více různých verzích, některé zaznamenali přímo Dvořákovi současníci, jiné jsou „z druhé ruky“. Z těchto důvodů je nutno k nim přistupovat s obezřetností. Bylo by však chybou nechávat je zcela bez povšimnutí, neboť mnohdy obsahují cenné postřehy. K takovým patří také vzpomínka někdejšího dirigenta Národního divadla Josefa Charváta, která je – odmyslíme-li si humorný a jistě nadsazený charakter vyprávění – jedním z dokladů Dvořákovy péče o adekvátní interpretaci svých děl. Dostatečné obsazení jednotlivých nástrojových skupin (které tehdy nebylo samozřejmostí) Dvořák vždy nekompromisně vyžadoval. Stejně jako v historce Josefa Charváta, vztahující se k prvnímu uvedení Rusalky v Brně. V roce 1901, kdy měla Rusalka v Praze světovou premiéru, působil Charvát v brněnské opeře. Její ředitel František Lacina se po velkém úspěchu pražské premiéry rozhodl uvést Rusalku co nejdříve také v Brně. Bylo ale třeba získat souhlas skladatele, a tak se Lacina s Charvátem vydali do Prahy navštívit Dvořáka osobně. Lacina zapůsobil na Dvořáka vlastenecky laděným proslovem a skladatel mu do rukou ochotně předal partituru. Zdálo se, že jednání je úspěšně ukončeno, ale: „Tu udeří mi ve sluch ošemetná otázka: ‚Kolikpak máte viol, mladíku?‘ Viola byl nejmilejší nástroj Dvořákův. A my měli jen jednu! Hrd na svou duchapřítomnost odpovím sebevědomě: ‚Dvě!‘ Tu se stalo něco, co nás doslova přimrazilo. Dvořák, jakoby ho někdo bodl, vyskočil, vykřikl: ‚Cože? Dvě?‘ Bleskurychle vyrval řediteli noty z rukou a honem s nimi do zásuvky. A pak hřměl, na nejvyšší míru rozčilen a rozezlen: ‚Víte, kolik má mít pořádný orchestr viol? Šestnáct! Š e s t – n á c t!‘ … Vtom vyšla z kuchyně paní Dvořáková, vylákána hlukem. Jedním pohledem odhadla, kdo jsme a pak se mírně zeptala: ‚Co se to tu děje, tatínku?‘ Dříve, než mohl uražený autor odpovědět, chopil se slova ředitel Lacina. Stručně zopakoval obsah své vlastenecké řeči, vylíčil situaci, jak se právě zběhla a zakončil: ‚Je pravda, že máme jen dvě violy. Ale pouze pro obyčejná představení! Pro takový svátek, jakým se stane večer s Rusalkou, si hudebníky vypůjčíme. Z německého divadla i odjinud.‘… Paní Dvořáková zakročila: ‚Tatínku – já myslím, když ti pan ředitel slibuje, že ti to zahrají, jak si přeješ, že bys jim ty noty mohl půjčit.‘ … Mistr se zasmušile odebral do kouta pokoje, kde měl zřízeno klekátko s vyřezávaným Kristem v životní velikosti: ‚Pane Bože, děkuji Ti za nesmírný dar umění, který jsi mi propůjčil. Odpusť, že jej teď znesvěcuji tím, že svěřuji své dílo do rukou t a k o v ý ch lidí! Amen.‘“

závěrečná scéna z filmu Petra Weigla (1977)

Rusalka jako „globální“ mytologická bytost

Obecně převládá názor, podle kterého je Dvořákova a Kvapilova opera bytostně česká svojí pohádkovou atmosférou, pojetím postav a také příbuzností s Erbenovými baladami. Na malé ploše nelze detailně rozebírat všechny „české“ či „nečeské“ aspekty této opery, ale zaměřme se alespoň na klíčovou postavu Rusalky. Postava vodní víly není specificky česká, naopak se vyskytuje v celé řadě evropských i mimoevropských kultur po celá staletí. Existuje pro ni celá řada jmen: kromě rusalky je to např. undina, meluzína, lorelaj, siréna, vodní nymfa aj. Jejich příběhy, ať již pocházejí z kterékoli doby a oblasti, se sice v detailech liší, ale v hlavních rysech mají mnoho společného. Klíčovým motivem těchto legend je vztah – obvykle milostný – vodní víly k člověku a je příznačné, že se téměř bez výjimek jedná o vztah nenaplněný, tragický. Na počátku je většinou touha vodní bytosti po člověku (nebo opačně), což není nic jiného než alegorie archetypální touhy po nepoznaném – či nepoznatelném! – a tato snaha vždy zákonitě ztroskotává na „nekompatibilitě dvou zcela odlišných světů, z nichž každý funguje na základě vlastních zákonitostí. Touha po nepoznaném, možná zakázaném, ale o to lákavějším, je prvek hluboce zakořeněný v psychice lidského rodu a není divu, že tato tematika vždy lákala k uměleckému zpracování. První dochované zmínky o této látce pocházejí od Keltů a také jedna z variant jména rusalek, „loreley“ (psáno i Lorelei, Lore-Ley, Lurley, ad.), má stejný původ: podle jedné z teorií se jedná o složeninu staroněmeckého výrazu pro šumění („lureln“) a keltského označení skály („ley“). První literární zpracování pochází zřejmě z roku 1390 a je napsáno v latině. Námětu se však dařilo především v době romantismu, a to jak v oblasti literární, tak výtvarné a hudební. Pro nás je zajímavá zejména povídka Undine Friedricha de la Motte Foqué z roku 1811 a pohádka Malá mořská víla Hanse Christiana Andersena, což jsou dva zdroje, které uvádí jako svůj inspirační zdroj sám Kvapil. Foquého zpracování, které přináší řadu prvků později přebraných a přetvořených Kvapilem, zaujalo řadu hudebních skladatelů, kteří na jeho základě vytvořili opery: Ernst Theodor A. Hoffman (1816), Karl Friedrich Girschner (1837), Gustav Albert Lortzing (1845). Také v oblasti Ruska byla rusalkovská tematika oblíbená, hudebně ji zpracoval např. Alexander Lvov, Petr Iljič Čajkovskij (ten svoji operu s názvem Undina ovšem zničil) nebo Alexander Dargomyžskij (jeho opera Rusalka má s Dvořákovou ale společný vlastně jen název, dějový rámec je zcela odlišný – hlavní hrdinka je žena, která se utopí z nešťastné lásky). Také v české operní literatuře se ještě před Dvořákem objevuje vodní víla, a sice v dnes už zapomenuté opeře Josefa Richarda Rozkošného Svatojánské proudy, v níž shodně s Kvapilovým příběhem víla Vltávka v závěru usmrcuje hlavního hrdinu polibkem. Závěrem jen telegraficky uveďme výčet jmen některých dalších autorů, kteří se námětem zabývali: Jacques Offebach, Heinrich Heine, Ignaz Seyfried, Robert Schumann, Felix Mendelsson-Bartholdy, Richard Wagner, Théodore Semet. Jako zajímavost lze dodat, že také Ludwig van Beethoven měl v plánu vytvořit operu s názvem Meluzína, ale ze záměru nakonec sešlo.

z inscenace MET (2004)
Zahraniční inscenace
K prvnímu provedení Rusalky v zahraničí mělo původně dojít už za Dvořákova života, a to ve Vídeňské dvorní opeře, v jejímž vedení tehdy stál Gustav Mahler. Plánovaná inscenace se ale nakonec neuskutečnila a Dvořák zanedlouho zemřel. První uvedení Rusalky mimo území českých zemí je tak spojeno až s rokem 1908, tedy čtyři roky po skladatelově smrti. Rusalka byla tehdy inscenována v Národním divadle v Lublani ve slovinském překladu. Ve stejném divadle byla opera nastudována znovu o čtyři roky později jeho tehdejším šéfdirigentem, kterým nebyl nikdo menší než Václav Talich. Na rozdíl od první inscenace, která byla přijata poměrně rozpačitě, tentokrát již slavila Rusalka úspěch. Ve stejném roce byla opera uvedena také v Záhřebu. V roce 1924 hostovala opera Slovenského národního divadla s Rusalkou ve Španělsku, čtyřikrát v Barceloně a čtyřikrát v Madridu, v červnu téhož roku provedla Rusalku opera olomouckého divadla při svém zájezdu do Vídně. Brzy následovaly regulérní zahraniční inscenace: Katowice, Lvov a Bělehrad (vše 1928), Stuttgart (1929), Cicero-Berwyn (USA, 1935), 1945 (Detroit), 1955 (New York), 1959 (Japonsko). V Anglii zazněla Rusalka poprvé v roce 1950 v produkci John Lewis Musical Society, další inscenace následovala o osmnáct let později v londýnském Sadler’s Wells Theatre, v Holandsku se první inscenace uskutečnily v letech 1963 a 1976, ve slavném benátském divadle La Fenice dokonce již v roce 1958 (nejednalo se ovšem o italskou produkci, ale o zájezd pražského Národního divadla), v 70. letech 20. století se doslova roztrhl pytel s Rusalkami na scénách v německy mluvících zemích: Freiburg im Breisgau (1972), Hagen (1972), Bonn (1975), Düsseldorf (1975), Mannheim (1977), Karlsruhe (1978) ad. Skutečný boom však zažívá Rusalka přibližně od počátku 80. let (namátkou The English National Opera – 1983, Sydney Opera House – 1994, MET – 2008, Kapské město – 2005 – poprvé v Africe!). O nepolevujícím – možná dokonce stále rostoucím – zájmu o Dvořákovu operu nejlépe vypovídá skutečnost, že jen v sezóně 2010/2011 se na zahraničních scénách chystá hned neuvěřitelných osm nových inscenací. Jejich výčet budiž zároveň pozvánkou k jejich návštěvě: Opéra national de Lorraine, Nancy – 30. 10. 2010, Bavorská státní opera Mnichov – 23. 10. 2010, Opernhaus Kiel – 12. 3. 2011, Semperova opera v Drážďanech – 11. 12. 2010, Dortmund – 4. 12. 2010, Detmold – 10. 12. 2010, Volksoper Wien – 23. 10. 2010, Ljubljana – leden 2011.

 

titulní strana Dvořákovy rukopisné partitury
Ze vzpomínek Josefa Suka (převyprávěl J. M. Květ):

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments