Opery Antonína Dvořáka XI.: Rusalka

&bdquo;Po hudební stránce nemá toto dílo ani nejmen&scaron;í chybičku. Je hluboce cítěné a působí silou pravdivosti. Na nic si nehraje, nijak se nestylizuje, je to hudba srdce. Dotkne se v&scaron;ech aspektů lidské přirozenosti - lásky, touhy, vá&scaron;ně, zrady, pomsty, smrti, odpu&scaron;tění i oběti v tak úchvatném a samozřejmém oblouku, že se až tají dech...“Jiří Bělohlávek divadelní cedule k premiéře 31. 3. 1901 V dne&scaron;ním pokračování seriálu o Dvořákově operní tvorbě se dostáváme k dílu, které v kontextu celého skladatelova uměleckého odkazu zaujímá zcela mimořádné postavení, v dějinách české opery se pak jedná o jediný titul, který může svoji oblibou konkurovat bezprecedentnímu postavení Smetanovy Prodané nevěsty. Rusalka je nejenom v&scaron;eobecně uznávána jako Dvořákovo nejlep&scaron;í jevi&scaron;tní dílo, ale podle mnohých názorů se jedná dokonce o skladatelovo vrcholné dílo vůbec. Podobná absolutní hodnocení jsou v oblasti umění vždy o&scaron;emetná a stejný výrok bychom mohli stejně dobře vztáhnout na celou řadu dal&scaron;ích Dvořákových skladeb. Je nicméně nepochybné, že jde o výtvor vrcholného mistrovství, který v sobě v ideální harmonii spojuje svrchovanou kompoziční techniku, i na Dvořákovy poměry zcela mimořádnou invenci a také určité fluidum, které se vzpírá slovnímu popisu. Zcela v souladu se zvlá&scaron;tním postavením, které Rusalka zaujímá v řadě skladatelových oper, vybočme pro tentokrát i v na&scaron;em seriálu ze zavedených zvyklostí, a to hned ze dvou důvodů: Dvořákův rukopis árie o měsíčku 1. Rusalkovská literatura, prameny, ale i proměny provozovací praxe představují natolik bohatý materiál, že podat vyčerpávající přehled faktů od prvotních záměrů libretisty až po úvahy nad podobou současných inscenací by vydalo spí&scaron;e na objemnou knihu, než na článek. 2. V případě tak proslulého a v&scaron;eobecně oblíbeného díla je zřejmě zbytečné popisovat obsah příběhu a dal&scaron;í základní faktografické údaje, které je ostatně možno snadno nalézt v běžně dostupné literatuře či na internetu.Rezignujme tedy na popis chronologické posloupnosti událostí a pokusme se z několika krátkých kapitol, věnovaných méně známým - snad i kuriózním - aspektům rusalkovské tematiky, sestavit jakousi mozaiku, která zřejmě nepřinese ucelený obraz Dvořákova operního Opus Magnum, ale bude snad o to zajímavěj&scaron;í. Pro koho vlastně psal Jaroslav Kvapil libreto?Téměř po celé 20. století se mělo za to, že dramatik a básník Jaroslav Kvapil nepsal libreto Rusalky pro žádného konkrétního autora. Sám ve svém článku, publikovaném v Hudební revue roku 1911, uvádí: &bdquo;Když jsem na podzim r. 1899 psal libreto &sbquo;Rusalky‘, nenadál jsem se, že je pí&scaron;i pro Antonína Dvořáka. Napsal jsem je, nevěda, pro koho (zde i dále zdůraznil O&Scaron;). … Oskar Nedbal chtěl kdysi, abych mu dal nějaký text k opeře. Ale když jsem mu do Tábora přivezl první akt &bdquo;Rusalky“, byl právě příli&scaron; zaujat svou &bdquo;Pohádkou o Honzovi“ a neměl do jiné práce tolik chuti, kolik mi jí bylo třeba, abych toto libreto dokončil pro něho. Dopsal jsem tedy &bdquo;Rusalku“ pro sebe, a teprve když jsem ji dopsal, dal jsem ji čísti několika přátelům skladatelům, aniž bych jim ji nabízel. Jos. B. Foerster, Karel Kovařovic a Josef Suk ji četli: v&scaron;ichni byli tou dobou zabráni jinými pracemi, o nichž jsem věděl, i nebylo mi divno, že měli pro moje libreto jen přátelský zájem – a nic víc. Arci, potichu jsem si přál, aby si ho nějak v&scaron;iml Dvořák. Znal jsem se s Dvořákem už léta, ale netroufal jsem si u něho zaklepat.“ V roce 1932 vy&scaron;la kniha Kvapilových vzpomínek, ve které k otázce vzniku libreta shodně uvádí: &bdquo;Napsal jsem text Rusalky na podzim roku 1899 nepomý&scaron;leje na skladatele. ... Tři če&scaron;tí skladatelé, vesměs dobří přátelé, četli toto libreto, ale každý z nich byl v tu dobu jinak zaměstnán a já se nenabízel. O vánocích se v&scaron;ak proslechlo, že Antonín Dvořák hledá text pro novou operu, a ředitel &Scaron;ubert nabídl se za prostředníka.“ Zdálo by se, že o původním určení libreta není pochyb: nebylo určeno nikomu konkrétnímu a teprve koncem roku 1899 se dostalo do ruky Dvořákovi. Počátkem 90. let 20. století v&scaron;ak muzikoložka Markéta Hallová objevila několik dosud neznámých dopisů, ze kterých vyplývá něco zcela jiného. V září 1899 pí&scaron;e Kvapil Josefu Bohuslavu Foersterovi: &bdquo;Drahý příteli, dnes přicházím s malou proposicí. V létě mne vyhledal profesor Jiránek z Charkova chtěje libreto. … Inu, příli&scaron; chuti jsem neměl – ale protože mi právě něco v hlavě bzučelo, dal jsem se do toho. Ale věc počala se tak dařit, že mi jí záhy bylo líto. Několik přátel, jimž jsem to dal čísti, mi domlouvá, abych to Jiránkovi nedával... On už sice z Ruska zase psal a naléhal – ale já mu neodpověděl, ač jsem zúplna hotov. Jsem příli&scaron; s tou prací spokojen, abych ji dal pro pár zlatých na nejistou adresu. A teď ti oznamuji: mám libreto, o němž myslím, že je básnicky i divadelně cenné. Nenabízím ti ho zpříma, abys nemyslil, že tě chci upíchnout na něco, co bylo zprvu určeno pro jiného... Má 3 akty, je to naprostá pohádka, docela měsíčná, ale myslím – odpusť – že půvabná a divadelně účinná.“ Skladatel Josef Jiránek, na základě jehož žádosti začal Kvapil pracoval na libretu Rusalky, je již dnes zcela zapomenutým autorem. Dlouhodobě působil v ruském Charkově a u nás byl známý spí&scaron;e jeho bratr, klavírista Josef Jiránek. Foersterova odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: &bdquo;Drahý Jaroslave, ... Mohu Ti dnes jen říci, že jsem tak hudebního libreta dosud nečetl. Je to vzácné dílo, cos napsal, a chytilo mne hned první scénou. A tolik poesie. Tvoje ver&scaron;e samy zpívají, jako nejslad&scaron;í melodie zvučí to v nich.“ S Foersterovým hodnocením nelze než souhlasit a jen můžeme dodat, že lze hovořit o velkém &scaron;těstí, že se krásné Kvapilovo libreto nakonec dostalo právě do Dvořákových rukou. Proč se Kvapil ve svých vzpomínkách nezmiňoval o skladateli Jiránkovi, který inicioval vznik libreta, zůstává záhadou. Jaroslav Kvapil Otakar Dvořák jako spoluautor RusalkyAntonín Dvořák byl známý tím, že nerad hovořil o své skladatelské práci, a to dokonce i s hudebníky – profesionály. O to překvapivěj&scaron;í bylo, když se během práce na třetím dějství Rusalky jednoho dne u oběda svěřil své rodině, že si neví rady se zhudebněním scény lesních žínek &sbquo;Mám zlaté vlásky, mám‘. Řekl prý tehdy: &bdquo;Pořád nevím, jestli mají ty žínky zpívat každá sólově, nebo dohromady. Muziku k tomu mám pěknou a bylo by skoro &scaron;koda udělat z toho jen trio, ale sólově se mi to zase zdá moc dlouhé.“ V&scaron;em, včetně paní Dvořákové, se nechtělo radit skladateli, jak má psát operu, jen syn Otakar se osmělil navrhnout, aby nejprve dvě žínky zpívaly sólově a teprve ve třetí sloce aby zpívaly v&scaron;echny společně. Více už se o věci nemluvilo, ale u večeře najednou Dvořák řekl: &bdquo;Nechtělo mi to pořád z fleku, ale nakonec jsem to udělal tak, jak mi poradil Ota, a jsem spokojen.“ Scéna byla skutečně zhudebněna tímto způsobem a lze jen konstatovat, že &bdquo;muzika“ je to opravdu krásná: Dvořákův dopis Jaroslavu Kvapilovi (31. 7. 1900, Vysoká):&bdquo;Velectěný pane a příteli! Prosím o malou otázku. V druhém jednání, když Rusalka odchází, zazní slavnostní taneční hudba. Má to být obyčejný balet, aneb jen sbor markýruje? Nerad bych, aby baletní sbor přitom tančil. Udělám bezpochyby polonézu a tu může sbor, pak hosté na hradě naznačit a to snad postačí. Pak bych prosil, nemohl by vodník, než začne zpívat &sbquo;Ubohá Rusalko bledá‘, říci několik slov, třebas z prvního jednání větu častěji se opakující (&sbquo;ó běda, běda, běda‘)? Pak, když přezpívá první sloku, rád bych, kdyby opět několik taktů polonézy hudby slavnostní zaznělo a on by pak zpíval II. sloku dále a potřetí by teprv byla hudba se zpěvem - sbor &sbquo;Květiny bílé po cestě‘. &Scaron;koda, &scaron;koda, že nejsem v Praze, jak by to bylo dobré, kdybych mohl ihned se s Vámi poradit a o tom neb onom pohovořit! Prosím Vás tedy snažně, odpovězte mi ihned obratem po&scaron;ty na mé otázky, zdali s tím souhlasíte. Pracuji s velkou chutí a s radostí a mám již celé II. jednání, co se týče koncepce, v hlavě. Už také mám až k této scéně v II. aktu v&scaron;e instrumentováno. Srdečným pozdravem Vá&scaron; upřímný ctitel a přítel Antonín Dvořák.“ (faksimile dopisu viz obr. níže) Příznačné motivyRusalka vyvrací v&scaron;echny náhledy na Dvořáka jako na &bdquo;nereflexivního“" skladatele, tvořícího &bdquo;z vnuknutí“: struktura této opery je mimořádně promy&scaron;lená a přes rozmanitost nálad, kterými děj postupně prochází, ji charakterizuje neobyčejná konzistence. Lze říci, že Rusalka je přímo učebnicovým příkladem jednoty v rozmanitosti. Této sevřenosti dosahuje Dvořák mj. mistrovským využitím principu příznačných motivů. Přestože byl velkým obdivovatelem Wagnerova díla, Dvořákovi se podařilo vyhnout negativnímu jevu, který je typický pro některá díla bayreuthského Mistra, totiž příli&scaron;nému zahlcení opery příznačnými motivy. Zatímco Wagner v tematickém předivu partitury jedné opery použije i několik desítek příznačných motivů s řadou variant, jejichž byť jen pouhé zapamatování přesahuje možnosti běžného diváka, Dvořák si vystačí s nepoměrně men&scaron;ím počtem motivů, s nimiž pracuje s udivující invencí. Obecně roz&scaron;ířené mínění, že příznačný motiv spojený s hlavní postavou by měl být logicky i hlavním motivem opery, v případě Rusalky neobstojí. Za &bdquo;hlavní“ je v tomto případě nutno považovat čtyřtónový motiv (viz notový příklad níže), který podle Dvořákova životopisce Otakara &Scaron;ourka bývá tradičně nazýván motivem &bdquo;vodního kouzla“, zatímco současný přední Dvořákovský badatel David Beveridge navrhuje označení &bdquo;motiv neukojené touhy“. (Tento posun v chápání jednoho a téhož prvku je pěkným dokladem, jak se za více než století od premiéry proměnil náhled na Dvořákovo a Kvapilovo dílo: star&scaron;í označení je &bdquo;pohádkové“, zatímco to nové je spí&scaron;e &bdquo;psychologizující“. Taková tendence se pochopitelně neprojevuje jen proměnami slovníku úzkého okruhu odborníků, ale mnohem viditelněji také ve způsobu režijního ztvárnění jednotlivých inscenací.) Hlavní motiv Rusalky se v průběhu opery objevuje v nesčetných variantách, jichž skladatel dosahuje pomocí rytmických, melodických, harmonických či instrumentačních proměn. Vět&scaron;inou se objevuje v místech obzvlá&scaron;tní závažnosti či...

Mohlo by vás zajímat