Opět opera na brněnském výstavišti – a opět mimořádně působivá

  1. 1
  2. 2
Věrohodné reálné drama, zasazené do mysteriózního prostředí – taková je Pucciniho Tosca v režii Jiřího Heřmana na výstavišti. Národní divadlo Brno přesadilo do obrovského prostoru další inscenaci – a opět hala dílu sluší.
G. Puccini: Tosca – ND Brno 2015-2018 (zdroj ND Brno / foto Marek Olbrzymek)

Heřmanův charakteristický rukopis, jak obecně, tak i s konkrétní nedávnou diváckou zkušeností z Gounodova Fausta ze stejné haly, se v Tosce nezapře. Vyhrocený veristický krvák – strhující příběh o všemocném policistovi, o malíři, který stojí v cestě jeho vášni a musí být odstraněn, a o milující, ale žárlivě zpěvačce – má osobní i politické rozměry. A má je zachyceny a znázorněny jistými tahy velmi přesvědčivě, bez excesů, bez násilné aktualizace. Jsou zde však ještě němé postavy, zásadním a určujícím způsobem přidané, které třeba něco symbolizují, ale ne nutně a ne vždy – současně také jen dotvářejí atmosféru příběhu, dodávají mu mysterióznost, nadčasovost, působivost. Nijak lacině, ani zbytečně. Vnášejí do reálného děje tajemné a duchovní náznaky, ukazují k možným asociacím a výkladům, rozšiřují dramatičnost vzrušujícího příběhu o hlubší přesahy a myšlenky. Nejsou nadužívány, nejsou samoúčelné.

Inscenace je zarámována vzpomínkou na pěvkyni Marii Callas, mimo jiné slavnou Tosku; její postava je na scéně přítomna, v divadelní nadsázce viditelná samozřejmě jen divákům. V příběhu nehraje. Příběh opery se naopak jakoby odvíjí v jejích vzpomínkách, i když zrovna tento režijní koncepční moment není úplně zřetelný.

Stejně tak se v tomto jiném, jakoby dalším rozměru po scéně pomalu pohybuje černý anděl s velikými křídly, jasná předzvěst tragického konce. A je tu i bíle oděná jeptiška, která patří k orchestru – obsluhuje trubicové zvony a malý bubínek – ale slouží i dalším symbolickým významům. Netřeba je popisovat slovy.

Vášně Jiří Heřman znázorňuje uměřeně – a odpovídá to celkové atmosféře inscenace. Možná i odtud pramení pojetí policisty Scarpii, většinou ďábelsky krutého, zde však spíše jen lhostejně tvrdého. Něco z toho však zároveň asi padá na vrub i jeho představiteli – Jiří Sulženko, působící zdrženlivě a neosobně, v sobotu neoslnil ani pěvecky, ani herecky. Jako by v sobě neměl pořádné charisma. A hlasově se v porovnání s ostatními ztrácel ve výrazu i v dynamice. Divadlo zvalo na dvě mimořádná víkendová představení Tosky na výstaviště prostřednictvím poukázání na vynikající pěvecké obsazení. Sopranistka Maida Hundeling takovým parametrům v titulní roli vyhověla suverénně, dánský tenorista Magnus Vigilius jako malíř Cavaradossi dal roli na setrvalé úrovni vyššího standardu spíše lyričtější charakter, ale vyhověl také. Jako Scarpia by s nimi do trojice hlavních představitelů zapadl některý charakterističtěji hrající a zpívající zahraniční sólista určitě případněji – ale obsazení vycházelo z alternací, daných už při premiéře Tosky na jaře 2015, takže jsou podobné úvahy zbytečné.

Brněnské divadlo pro svá představení na výstavišti v době rekonstrukce Janáčkova divadla umí do haly postavit auditorium s pěknou elevací a scénu dokáže rozprostřít do úctyhodné šíře a hloubky. Alternativní prostředí umožňuje využít zásadnějším způsobem světla a dovoluje nevídaná scénografická řešení – rozšíření hrací plochy, v tomto případě na půdorysu obrovského kříže; k tomu dostatečný akustický odstup zpěvů „za scénou“, velkou projekční plochu, četné svíce a přiměřené množství kouře… a také impozantní příchody a odchody sboru i působivý pohyb přidaných postav. Posluchač sice není vtažen do hry takovým způsobem, jakým pocitově funguje ohraničené hlediště a jeviště kamenného divadla, zato je vtahován jinými vjemy – a vlastně naopak mnohem intenzivněji.

Orchestr, podobně jako tomu bylo loni v prosinci u Gounodova Fausta, sedí z pohledu publika vpravo, vedle spodního okraje auditoria. Nijak sofistikovaná, ale zcela funkční zástěna, před kterou hraje, upravuje akustické poměry tak, že je těleso dobře slyšet. Není amplifikováno, zesilováni nejsou ani zpěváci. Přesto je prostor haly z posluchačského hlediska dostatečně ovládnut.

Tosku před třemi roky k premiéře hudebně připravil Jakub Klecker, toto představení řídil však Ondrej Olos. Bezpečně, bez kolizí v souhře, které by hala přece jen mohla přinést, v nepřeháněných tempech. Obrovský prostor přece jen nereflektuje zdrcující nárazy emocí, ale o to víc vynikly detaily a barva zvuku, včetně hlubokých harfových tónů na zásadních těžkých dobách a včetně hlasu hlubokého žesťového nástroje cimbassa, nepřeslechnutelného a v orchestru také nepřehlédnutelného.

Maida Hundeling podala v roli po všech stránkách úctyhodný výkon mezinárodních parametrů. Zpívala nosným zdravým hlasem s přesnou dávkou temnějšího dramatismu a s velkými dynamickými rezervami, hrála Floriu Tosku věcněji a chladněji, nikoli jako exaltovanou umělkyni, ale bylo to plně legitimní ztvárnění postavy výrazné, silné ženy.

Silným okamžikem je duet Tosky a Cavaradossiho před popravou, která měla být fingovaná, ale nebyla. Krátce, ale hudebně o to působivěji vyjadřují vizi šťastné budoucnosti. V té chvíli se však za ně mlčky postaví černý anděl…

Jiří Heřman uvedl celou operu rozsáhlejší přidanou scénou bez hudby, turistickou prohlídkou kostela, příležitostí pro letmé setkání skupiny návštěvníků s Marií Callas – a pro režii příležitostí, jak figuru pěvkyně dostat do následného operního děje. Možnost zaokrouhlit inscenaci po tragickém závěru nějak podobně, tichou reminiscencí na úvod, nevyužil. Poté, co Tosca skočí z Andělského hradu, však anděl smrti přináší tělo Marie Callasové. Koncepce se přece jen stylově uzavírá.

Giacomo Puccini: Tosca – závěrečná děkovačka – ND Brno / Výstaviště 2018 (zdroj FB)

Hodnocení autora recenze: 90 %

 

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Tosca (ND Brno)

[Celkem: 21    Průměr: 4.1/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář