Opožděná gratulace janáčkovské pěvkyni Marii Steinerové
10. ledna oslavila své devadesáté narozeniny dlouholetá sólistka brněnské Janáčkovy opery, představitelka četných stěžejních rolí dramatického sopránového oboru, ale především znamenitá interpretka vypjatých janáčkovských roli, paní Marie Steinerová.
Marie Steinerová (rozená Štrosová) se narodila 10. ledna 1923 v Mladé Boleslavi v divadelnické rodině. Její otec byl činoherec, její matka Marie Minářová-Štrosová byla operní pěvkyně, jež zažila pozoruhodnou divadelní kariéru, kterou musela bohužel předčasně ukončit.
Marie Minářová-Štrosová byla zpěvačkou mimořádného hlasového rozsahu a výraznou osobností operních souborů v Olomouci a v Bratislavě. Svou operní kariéru ukončila dvouletým působením v Brně, kde se prosadila například v rolích Brünhildy ve Wagnerově Siegfriedovi, ale také v Carmen či v roli Dalily v Saint-Saënsově opeře Samson a Dalila.
Rodinné prostředí logicky ovlivnilo talentovanou Marii. Po maturitě na vinohradském gymnáziu se stala posluchačkou pražské Konzervatoře, kterou úspěšně absolvovala pod pedagogickým vedením Běly Chalabalové-Rozumové, někdejší brněnské kolegyně její maminky (Běla Rozumová byla členkou brněnské opery v letech 1925-36).
Marie Steinerová už na Konzervatoři prokazovala kromě velkého pěveckého také výrazné herecké nadání. V sezóně 1942-43 se stala členkou Divadla Vlasty Buriana. Její působení v tomto souboru nepochybně plodně ovlivnilo její herecké schopnosti. Po boku svého principála si také zahrála hlavní ženskou roli (dceru titulního hrdiny převozníka Ryby Ančí) v dodnes populárním „filmu pro pamětníky“ Ryba na suchu.
Na profesionálním operním jevišti debutuje v roce 1943 v roli Rusalky v ostravské opeře. V roce 1945 se stává sólistkou tehdy založené Velké opery 5. května v Praze (dnešní Státní opera Praha) a po roce se vrací do Ostravy. Tam prožije dvě velmi plodná léta a poprvé se v postavě Jenůfy setkává s pro ni posléze osudovou tvorbou Leoše Janáčka.
V roce 1948 se stává šéfem brněnské opery Zdeněk Chalabala a spolu s ním přichází do Brna i Marie Steinerová. Její první rolí je Marta v opeře brněnského skladatele Osvalda Chlubny Freje pána z Heslova. V Janáčkově opeře zůstává až do odchodu do důchodu v roce 1981. Jejím vrcholným uměleckým obdobím byla padesátá a šedesátá léta. Nebylo pro ni vůbec jednoduché se prosadit, protože její názory byly v příkrém rozporu s tehdy panující ideologií, ale Marie Steinerová to díky své nezdolné vůli, elánu a energii, kteréžto vlastnosti si uchovává dodnes, dokázala beze zbytku. Prosadila se jako operní zpěvačka v tom nejmodernějším smyslu slova. Dokázala dokonale propojit své výsostné pěvecké umění, s dokonalým propracovaným postavy, se smyslem pro její přesnou charakteristiku, v níž dokázala spojit psychickou rovinu role s výtečně zvládnutým fyzickým jednáním. Tyto vlastnosti spojené s její pracovitostí a přirozeným talentem ji posléze výtečně připravily pro její excelentní janáčkovské postavy.
Rozpětí rolí, které Marie Steinerová velice úspěšně ztvárnila, bylo ovšem nesmírně široké. V tehdejší době, která na rozdíl od té dnešní ještě velice přála kultivaci české opery, ztvárnila řadu čelných postav v dílech našich klasiků i soudobých autorů. S tím, jak dozrával její talent, se od Mařenky či Rusalky přesunula k postavám Cizí kněžny, Milady v Daliboru, Šárky ve stejnojmenné opeře Zdeňka Fibicha, Anežky ve Dvou vdovách a pochopitelně k Libuši. V Dvořákově Čertu a Káče byla okouzlující Kněžnou, v opeře brněnského skladatele Jaroslava Kvapila na mrštíkovský námět Pohádka máje svůdnou Gustou a v pozdějších letech vynikající Lízalkou v Maryši Emila Františka Buriana.
Neméně bohatý je také soupis rolí Marie Steinerové ve světovém operním repertoáru. V roce 1951 byla v dodnes pamětníky vzpomínané Chalabalovy a Munclingerovy inscenace Musorgského Borise Godunova nezapomenutelnou Marinou, z dalších rolí připomeňme alespoň její Tosku, Leonoru v Beethovenově Fideliu, Maršálku v Růžovém kavalíru Richarda Strausse, již ztvárnila v průkopnické inscenaci německého režiséra Karla Rihy v roce 1957, když v titulní roli se představila Soňa Červená, dále Ortrudu ve Wagnerově Lohengrinu a samozřejmě Aidu.
Její doménou se stal janáčkovský repertoár. V premiéře Její pastorkyně, která se konala 4. července 1952, byla v roli Kostelničky součástí legendárního sólistického kvarteta Steinerová, Domanínská,. Jurečka, Ulrych. Kostelnička se poté stala konstantou jejího repertoáru, hrála ji v dalších inscenacích a vystoupila v ní v řadě dalších divadel včetně naší první operní scény. Podle tehdejší kritiky Kostelnička v její interpretaci nabyla „přímo klasického tvaru a výrazu“. Ve světové premiéře Osudu, která se konala v rámci janáčkovského festivalu dne 25. října 1958, vytvořila roli šílené Matky Miliny. Byla i její první brněnskou interpretkou při koncertním provedení této opery. Koncem šedesátých let vstoupila suverénně jako Kabanicha do Káti Kabanové, kterou rovněž zpívala a hrála v inscenaci pražského Národního divadla. Nezapomenutelným vrcholem její janáčkovské interpretace byla Emilia Marty ve Věci Makropulos, kde stoprocentně zúročila všechny finesy svého pěveckého i hereckého umění. Podle kritika Rudolfa Pečmana v roli Emilie Marty prokázala v této roli „vysokou míru svého stylizačního mistrovství“. Její hlas je v této roli uchován na nahrávce pod taktovkou Břetislava Bakaly.
V roce 1954 zvítězila na v té době velice prestižní pražské Mezinárodní pěvecké soutěži, v sezóně 1958/59 vytvořila pohostinsky velice náročnou roli Maršálky v Růžovém kavalíru v budapešťské opeře.
Od počátku šedesátých let se Marie Steinerová věnovala pedagogické činnosti. Nejprve na brněnské konzervatoři, posléze po několik desítek let intenzivně na Divadelní fakultě JAMU, kde pečovala o hlasovou výchovu činoherců a po vzniku ateliéru muzikálové tvorby herců a zpěváků tohoto, dnes tak populárního žánru. Na její výuku, kterou vykonávala se sobě vlastní energií a optimismem i mimo Brno (několik let byla hlasovou poradkyní v Krušnohorském divadle v Teplicích) vzpomínají dodnes její vděční studenti. Mnohé a mnozí z nich dnes patří do okruhu velice známých osobností.
V roce 2004 obdržela Cenu Thálie za celoživotní umělecké mistrovství v oboru opera. Poděkování, které vyslovila na galavečeru v Národním divadla se sobě vlastní grácií, zaujetím, elegancí, optimismem a vtipností značně převyšovalo obvyklou zdvořilostní úroveň těchto aktů a Marii Steinerové se právem dostalo dlouhého potlesku vestoje, ve kterém návštěvníci večera pěvkyni poděkovali nejen za toto vystoupení, ale za její celoživotní životní vklad české opeře a českému divadlu.
Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J.K.Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto Národní divadlo Brno, archiv
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
