Orbita. Nová planeta na taneční scéně v Brně

Tanec je menšinový umělecký žánr vedle opery a divadla. A nezávislý tanec je menší drzý „nevlastní“ sourozenec baletu v kamenných divadlech. Nezávislý tanec se u nás pěstuje převážně v Praze – proto se často říká pražskému nezávislému tanci český nezávislý tanec. Ale bylo by dobré zmínit, že nezávislý současný tanec se produkuje třeba i v Ostravě a Brně – a chraň mě ruka páně, zda jsem nějakou destinaci zapomněl. Komu by se ale chtělo do Brna z Prahy, že? A tak na sebe musíme upozornit jinak. Jak to však udělat, když těch tanečních recenzentů v Brně moc nenajdeme, a když jsou, tak často zadarmo přijdou a nic nenapíšou. Proto mi odpusťte tento malinko osobní úvod. Prostě budu psát o představení svých kolegů, což je poněkud nezvyklé, ale nedá se nic dělat. O tanci se psát musí, jinak pojde.
Tereza Lepold Vejsadová, Lukáš Lepold: Orbita – Orbita – Hvězdárna a planetárium Brno 2017 (zdroj Orbita / foto Mila Vasickova)

Brněnskou nezávislou taneční scénu reprezentují především ProART (soubor, festival) a Natřikrát (soubor, festival). Nyní se ale zrodilo nové seskupení – Orbita – se stejnojmenným představením, sdružené okolo tanečních nezmarů a vytrvalců – manželů Lepoldových-Vejsadových.

Tereza se na jevišti skoro narodila – matka tanečnice, otec slavný tanečník, Lukáš se tam narodil taky – matka tanečnice, otec slavný tanečník. Co jiného tedy z této rovnice vyčteme než to, že jsou oba předurčeni takto i pokračovat. Oba začínali v Ostravě, Lukáš u divadla, Tereza mimo. Pak odešli do Polska a s přibývajícími dětmi (tři) se pomalu vrátili zpět – do Brna. Lukáš občas vyjíždí do Německa či do Prahy, aby rodinný rozpočet nestrádal, oba jsou činní i pro ProART. Nicméně jejich touha tvořit je nezměrná. Mají své vlastní vize, myšlenky i přesvědčení, jen jim nejde moc psát granty. Proto ve štěstí narazili na produkční duo Petr Novák a Kateřina Lukáčová a vymysleli projekt Orbita zaštítěný produkční jednotkou Industra Stage. Snad je to potud nějak srozumitelné.

Orbita je současné tanečně-pohybové těleso. Je nové a inovativní, hledající, stále nezralé, ale živé. Patří na brněnské taneční nebe a pozorovat je můžete z brněnského planetária, kde představili svůj první site specific projekt. Večer je to o hvězdách a vesmíru kolem nás i v nás. Kdo přijde na představení, musí hledat odpovědi hlavně v sobě. Prostor planetária je krásný, ale nesnadný utančit. Divák se musí neustále přesouvat, aby mu něco neuniklo, což ale stejně unikne. Ve čtvercové hale narušené dvěma „stěnami“ tak vzniká nakonec pětičlenný prostor, který je nutno obehrát. Tanečníci jsou intenzivně napojeni na sebe, reagují často i hlasem na digitální hodiny určující reálný čas v místnosti. Jejich akce je na pomezí tance a pohybu, jak už to tak dnes bývá. Materiál je postavený na improvizaci a vzájemné interakci. Opravdové partneřiny není příliš, protože hvězdy přece spolu netančí, ale jinak je to jako ve vesmíru. Světla industriální, emoce uzavřené do sebe. Jde o těla, o objekty kolem nich, o hmotu, o pohyb v čase a prostoru, který se mění, který měníme my. Otázky po smyslu narůstají a zase odplouvají. Není snadné usledovat vše, ale kdo má fantazii a dokáže projektovat sebe a své myšlenky či naopak prázdno v hlavě do jevištní akce, přijde si na své.

Představení není příliš komunikativní, i když se o to snaží – ano, opravdu skončím s polystyrénovým kloboučkem na hlavě, jakožto momentální invencí jednoho z aktérů. Ale to je výjimka, jinak si drží vesmírný řád odstup od nás přihlížejících. Lepoldovi vsadili na neotřele nové obsazení – Emese Kovács, Marta Sobotková, Roberta Štěpánková, Michal Nagy plus choreografující duo osobně. Tanečníci – performeři jsou to mladí, ambiciózní, osobití, malinko neotesaní v technických věcech, ale autentičtí. Je radost vidět novou energii. Hvězdné dráhy se propojují a rozcházejí. Světelný design se občas pokládá do příliš velké temnoty, detaily oku unikají. Obličeje se ztrácí. Stáváme se součástí nového vesmíru, přestáváme mnohé chápat, a to je ten zázračný moment – copak musíme pořád vše chápat a uchopovat racionálně? I abstraktní a „bezemoční“ svět vesmíru nakonec dokážeme nejlépe uchopit bez rozumu, intuicí, tichem v nás, které toto univerzum může vyvolat. Každá iritace je cesta k nám dovnitř.

Podtrženo sečteno. Orbita je nový taneční svět. S vlastní poetikou, estetikou, svěžestí a autenticitou. Je stále neotesaný, choreografická struktura nezralá, dynamika občas haprující, ale to je součást cesty, jejich hvězdné taneční dráhy. Věřme, že nezůstane u jednoho večera.

Brněnský magistrát vymezil na tanec v roce 2018 883 tisíc, z toho 268 tisíc je již předurčeno čtyřletým projektům. Není to mnoho peněz oproti Praze, ale je to pořád částka, se kterou by zapálení Lepoldovi dokázali tu svou Orbitu zase posunout dál. Věřím, že jim jejich rodné město kohoutek neutáhne a podpoří je. A tanečním publicistům vzkazuji, že i v Brně se tančí nezávisle, i když o tom pořád tak zarytě mlčí a dělají, že nic nevidí.

 

Orbita
Koncept a režie: Tereza Lepold Vejsadová, Lukáš Lepold
Hudba: Lucie Vítková
Světla: Jakub Kubíček
Video: Jana Tkáčová
Produkce: Kateřina Lukáčová, Petr Novák
(koprodukce brněnské divadelní a produkční platformy INDUSTRA STAGE kreativního centra INDUSTRA)
Premiéra 3. a 4. září 2017 Hvězdárna a planetárium Brno

Účinkují – Emese Kovács, Tereza Lepold Vejsadová, Marta Sobotková, Roberta Štěpánková, Michal Nagy, Lukáš Lepold

Související články


Napsat komentář