Oslava Mozartových narozenin v Národním divadle zaujala dramaturgií

Koncerty ke dni Mozartova narození (27. ledna 1756) pořádá Opera Národního divadla každoročně od roku 2009, ten letošní připomněl 265. výročí. Dramaturgicky jej připravil umělecký ředitel opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen, a to ze dvou nejvýznamnějších Mozartových oper seria – La clemenza di Tito (Dobrotivost Titova) a Idomeneo. V pouhé jedné hodině, kterou mělo Národní divadlo na České televizi k dispozici, přinesl zdařile sestavené výňatky z těchto dvou vynikajících děl, které je možné vidět jen zřídkakdy. Večer tedy sliboval zajímavý a podnětný hudební zážitek.

Titus je s českými zeměmi a se Stavovským divadlem více než úzce spjat. Dílo objednali u Mozarta čeští stavové u příležitosti korunovace Leopolda II. na českého krále a poprvé bylo uvedeno právě ve Stavovském (tehdejším Nosticově) divadle v Praze 6. září 1791. Od světové premiéry v Praze tedy letos uplyne 230 let. Dramatický příběh z římské říše čerpá z doby císaře Tita, jenž je obklopen intrikány s touhou po moci, ale je natolik šlechetný, že ustoupí od potrestání spiklenců, když jsou jejich činy odhaleny. Ne náhodou zvolili čeští stavové ke zhudebnění právě tuto látku o velkodušnosti vladařově. Idomenea pojednávajícího o návratu hrdinů Trójské války a peripetiích, jež jej provázejí, vytvořil Mozart na přelomu let 1780-1781 na objednávku bavorského kurfiřta v Mnichově. Televizní divák se však o těchto operách nedozvěděl zhola nic. Je pochopitelné, že v omezeném čase daném ČT nebylo možné koncert moderovat, ale v tom případě měly být na stránkách Národního divadla zveřejněny kompletní informace, které jsou vždy součástí tištěného programu. To se však nestalo a jednotlivá čísla byla pouze na obrazovce uvedena titulkem s názvem, účinkujícími a velmi stručným popisem obsahu výstupu.

Částečně osvětlené hlediště Stavovského divadla působilo bez publika opuštěně, přítomnost orchestru a pěvců dojem prázdnoty příliš nenarušila. Vzhledem k ostře nasvícenému orchestru nemohla vzniknout žádoucí divadelní iluze a zdání intimity. Scéna a její uspořádání, jakkoliv vycházelo z legendárního Kašlíkova režijního konceptu pro Dona Giovanniho s lóžemi protaženými na jeviště a uzavírajícími je, nemohla mnoho zachránit. Výtvarný celek čas od času narušovaly do lóží na pozadí jeviště promítané obrazce, které s interiérem Stavovského divadla ani s Mozartovými operami nikterak nekorespondovaly. Orchestr byl umístěn v místě orchestřiště, avšak v úrovni s hledištěm, zcela prázdné jeviště bylo určeno pro pěvce a sbor. Sbor byl rovněž umístěn v lóžích na jevišti. Celek působil neživotně.

Pro každého umělce zvyklého vystupovat v živých inscenacích v interakci s publikem a s aplausy na otevřené scéně je nesmírně náročné účinkovat náhle bez této odezvy, jen před televizní neživou kamerou. Ani mladí umělci, protagonisté koncertu, to neměli snadné.

Německý dirigent s mezinárodními zkušenostmi Karsten Januschke zaujal přesným vedením orchestru Národního divadla, také jeho kontakt s pěvci byl zdařilý. Mozart však zněl pod jeho rukama stroze, málo zpěvně, s minimální agogikou. V často příliš rychlých tempech ukázali hráči orchestru přesvědčivě svou vynikající techniku, lyriky se však nedostávalo. Patrné to bylo jak v úvodní předehře k Titovi a ve zřídka hrané baletní hudbě z Idomenea, tak i v doprovodech. 

V áriích a ansámblech účinkovalo šest pěvců – sopranistky Kateřina Kněžíková (Servilia, Ilia) a Alžběta Poláčková (Vitellia, Elektra), mezzosopranistky Michaela Zajmi (Annio) a Arnheiður Eiríksdóttir (Sesto, Idamante),  tenorista Benjamin Bruns (Idomeneo, Velekněz) a basbarytonista Miloš Horák (Publio), s výjimkou tenoristy všichni členové Opery Národního divadla v Praze. Ačkoliv se jednalo o koncert, pěvci zpívali zpaměti a akce byly lehce narežírovány (Beno Blachut ml.). O to více je s podivem, že představitelky Sesta a Ania nebyly oděny přiměřeně svým kalhotkovým rolím. Výkony sólistů charakterizovala přílišná snaha o výraz, který však nevycházel z hudebních frází a jejich textu, ale z vnějškového znázornění prožitků, což působilo nepřirozeně a jednotvárně. Skutečného dramatického napětí bylo poskrovnu.

U dam navíc překvapila i nízká srozumitelnost slov, k opeře přece text patří!

Zaujala především Islanďanka Arnheiður Eiríksdóttir v árii Sesta Parto, ma tu, ben mio svým nosným, znělým hlasem a zřetelně provedenými koloraturami. Ocenění zaslouží i výkon klarinetisty Davida Šimečka, který svůj sólový part provedl spolu s pěvkyní přímo na jevišti, ovšem ne na basetový klarinet, jak by bylo potřeba. Německý tenorista Benjamin Bruns přednesl árii Idomenea Fuor del mar v Mozartem přepracované verzi bez koloratur, textově srozumitelně, avšak místy se zbytečnými intonačními nepřesnostmi v legatech.

Výkony ostatních sólistů byly spolehlivé, pozornost zasluhují vkusné variace Kateřiny Kněžíkové v repríze árie Ilie. Sbor (sbormistr Jan Bubák) podal kultivovaný výkon.

Z Tita byl proveden ještě duet Servilie a Annia Ah perdona al primo affetto   kvintet Vitellie, Servilie, Sesta, Annia a Publia se sborem Deh, conservate, oh Dei, z Idomenea pak árie Ilie Se il padre perdei, kvartet Ilie, Elektry, Idamanteho a Idomenea Andrò ramingo e solo a sbor s výstupem Velekněze O voto tremendo! uzavírající celou produkci.

Středeční večer byl dramaturgicky chvályhodným počinem připomínajícím vynikající díla stojící v Mozartově hudebním odkazu nezaslouženě poněkud stranou. Vlastní koncert však přece jen postrádal dramatickou pravdivost Mozartova díla.

Záznam celého koncertu naleznete ZDE.

Účinkovali:
Kateřina Kněžíková (soprán)
Alžběta Poláčková (soprán)
Michaela Zajmi (mezzosoprán)
Arnheiður Eiríksdóttir (mezzosoprán)
Benjamin Bruns (tenor)
Miloš Horák (basbaryton)

Sbor Národního divadla
Sbormistr: Jan Bubák
Orchestr Národního divadla

Dirigent: Karsten Januschke

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]