Osmdesátiny Karajanovy Brünnhildy: Jak to všechno můj hlas vydržel? Vysvětlit to nedokážu… (1)

  1. 1
  2. 2

Od Berlína, Mnichova a Hamburku přes Vídeň, Salcburk, Curych, Barcelonu, Řím či Stockholm až po New York, Los Angeles nebo San Francisko. Od Lovro von Matačiče, Karla Böhma, Oskara Danona, Horsta Steina až po Wolfganga Sawallische. Od Milady, Libuše, Šárky, Kostelničky, Emilie Marty nebo Kabanichy přes Leonoru ve Fideliovi, Tosku, Turandot a Lady Macbeth až k Sentě, Ortrudě a Isoldě.Takové jsou jen některé milníky její kariéry. Tím zásadním byl ale Herbert von Karajan, který si ji pro svoje první salcburské Velikonoční hry v roce 1967 vybral jako Brünnhildu. Kdyby ovšem onen úvodní výčet své kariéry sestavovala Naděžda Kniplová sama, pak by zcela jistě bylo na prvním místě pražské Národní divadlo. A to i přesto, že zdaleka ne na vše ze svého působení na naší první scéně vzpomíná v dobrém. A to včetně Ceny Thálie, kterou před pár lety odmítla.

Právě dnes je této wagnerovské heroině rovných osmdesát. Cokoli, co by její oslnivou zahraniční kariéru připomínalo, byste ovšem v jejím pražském bytě hledali marně.

Nevidím tady u vás žádné fotografie, nikde ani stopa po divadle, po opeře, po vašich rolích… Proč?

Vlastně ani nevím… Třeba mistr Otava měl v pokoji, kde mě učil, všechny možné ceny, které dostal, také fotografie, busty… Já si říkám: bylo to všechno takové, jaké bylo, v cizině lepší, doma horší… Já to ale prostě k životu nepotřebuju. Já vám o tom všem něco ráda povím, pokud budete chtít. Ale abych tím žila, to ne…

Čili jsou dny, kdy si na divadlo, na operu vůbec nevzpomenete?

Určitě. Ano!

Žijete tedy přítomností, neotáčíte se?

Já jsem se to naučila už dávno: oddělovat od sebe jeviště či koncertní pódium – a soukromí. Já jsem se opravdu snažila o to, abych – když jsem stála na jevišti – žila život té role, kterou jsem právě zpívala. Ale když spadla poslední opona, tak už jsem to zase byla „jen“ já…

… promiňte mně moji upřímnost, ale to bych tedy zrovna do vás neřekl. Vím, že třeba nemáte děti, že pro vás divadlo vždy znamenalo strašně moc. Myslel jsem, že jste svojí kariérou žila od rána až do večera…

Ne, já jsem tou kariérou opravdu nežila… Stejně tak nemám třeba taky ráda, když se z toho povolání dělá něco tak neskutečně výjimečného, když umělci dokazují, jak jsou báječní, výjimeční – to mně bylo vždycky cizí… Možná je to také tím, že jsem od narození v hudbě vyrůstala. Můj otec byl ředitelem hudební školy…

Pak ale tak trochu nerozumím tomu, proč jste se hudbě původně věnovat nechtěla, proč jste toužila být lékařkou? Aspoň jsem to kdysi o vás někde četl…

Ano, o medicínu jsem vždy měla velký zájem… Kdyby mě býval otec býval nechal dodělat gymnázium, možná bych se i po skončení pěvecké kariéry ještě snažila o to jít studovat medicínu. Ale můj otec, který byl naprosto úžasný a vlastně za všechno jsem vděčná jemu, mě vedl k umění. Už od čtyř let jsem třeba začala dělat balet, pak hned hrát na klavír, od pěti let jsem začala veřejně zpívat… Takže když otec řekl, že budu dělat zkoušky na konzervatoř do Prahy, tak už v ten moment jsem věděla, že se proti tomu nebudu vzpouzet…Co vůbec všechno tatínek z vaší kariéry zažil?

Prakticky všechno, pochopitelně kromě ciziny a také kromě jmenování národní umělkyní…

…To bylo ve kterém roce?

Tuším 1983… Tatínek ovšem docela brzy začal mít potíže se sluchem. On měl absolutní sluch, hrál na housle a právě tak na ty potíže přišel… S tím se nedalo nic dělat… Já si dodnes pamatuju, jak jsem mu ze svého prvního honoráře v Hamburku kupovala brýle, které byly vybaveny naslouchátkem…Čili pro něj byly problémy se sluchem to nejhorší… Vzpomínám si, když se přijeli s maminkou podívat na moji premiéru Libuše v Brně a já se ho potom ptala, jak se mu to líbilo, tak mně odpověděl, že mně může říct jen jak jsem vypadala, pohybovala se, ale ke zpěvu že už bohužel vůbec nic…
Hned na začátku našeho setkání jste zmínila pana profesora Zdeňka Otavu, vašeho učitele. Prý byl skvělý… Myslíte, že dnes ještě takoví pedagogové jsou? Ptám se vás i vzhledem k tomu, že jste sama také učila…

On mě opravdu dal technické hlasové vybavení na celý život… Ještě před příchodem k němu jsem absolvovala konzervatoř. Třeba dirigent Zdeněk Chalabala mně v té době řekl, že sice výjimečný materiál v krku mám, ale technicky že to prostě není ono. Pamatuju se, že mně říkal, že vzhledem k velikosti hlasu budu muset hned zpívat role dramatického sopránu, jako je například Milada. Ale že prý vzhledem k technice, kterou používám, pak po představení týden nepromluvím… A to že si prý žádné divadlo nemůže dovolit… Tak takhle jsem nejdřív dopadla na konzervatoři…

Není ani tajemstvím, že když jsem pak přišla jako studentka na AMU, nastoupila jsem ke slavné sólistce Národního divadla paní Ungrové. Jenže její pěvecká metoda mně opravdu nevyhovovala… Já jsem jí jako zpěvačku neskutečně uctívala, ale na škole to u ní nešlo. Když jsem pak hned v prvním ročníku měla na hlasivkách uzlík, tak jsem jí to ani neřekla. Pak se to ještě jednou opakovalo. Profesor Holeček, se kterým jsem odjakživa korepetovala, ten se mě údajně na katedře zastal, když si paní Ungrová stěžovala, že nejsem disciplinovaná a že nechodím na hodiny. Teprve on jí řekl, že mám uzlík a že s tím zpívat opravdu nejde….

Tehdy jsem šla za věhlasným foniatrem doktorem Sedláčkem, který mě znal od mých patnácti let. Ten mně řekl, že moje hlasivky a svaly okolo jsou už velmi poškozené, a že zpívat už nikdy asi nebudu… A v této situaci jsem se obrátila na mistra Zdeňka Otavu, předního sólistu Národního divadla. Po pouhých třech dalších měsících, co jsem k němu chodila na hodiny, mně doktor Sedláček řekl, že se mu to ani nechce věřit, jak můj krk najednou vypadá. Prý jako kdyby byl po transplantaci, kdyby to bylo možné… To všechno dokáže pedagog.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama