Osmičky

  1. 1
  2. 2

Bernstein byl skladatelsky hodně „svůj“. To, jakým způsobem propojil symfonickou moderní vážnou hudbu s hudbou jazzovou a rockovou nebo populární, bylo jedinečné – a je to jedinečné i s více než půlstoletým odstupem. West Side Story, to je sice sofistikovaná moderní hudba – zejména rytmicky, ale také instrumentačně komplikovaná – ovšem hudba současně velmi komunikativní, chytlavá; strhující v dynamičnosti, v hluboké lyrice i ve své energii. Hudba v konfliktních situacích vrcholně dramatická, zároveň pregnantní, jednoznačná, že nemůže nechat posluchače chladným. Přítomno je ovlivnění hudebními idiomy hudby imigrantů. Jsou tu bitky s drásavými disharmoniemi. A pak tu jsou nádherné melodie, jak u muzikálu očekáváme. Ale není to dílo jen autora „muzikálového“, ale autora s mnohem větším uměleckým přesahem. Bernstein je široce rozkročen. Písně Maria, Somewhere, Tonight či America a další, to jsou hity, a zároveň jsou to melodie, které obstojí i jako nádherné skladby, ne jen jako písničky. Celá hudba West Side Story zůstává i na koncertech bez zpěvu a bez jevištní akce famózní.

Avšak stejně mnohostranný byl Bernstein v roli dirigenta a pianisty. Dirigoval vlastní skladby. A mnoho učinil pro poznání a uznání skladatelského odkazu Gustava Mahlera. Víc než kterýkoli z interpretů předtím se vcítil do jeho složitých životních pocitů, do jeho vizionářství i kulturních kořenů… Bernstein pomohl v polovině dvacátého století prosadit Mahlera do běžného koncertního dění, postavil se za něj jako interpret v jednoznačných kreacích plnou vahou svého intelektu, svého zázemí i svého umění. Nezapomeňme, že Mahlerův odkaz v té době ještě nebyl plně a běžně sdílenou stálicí… Mahlerův čas přišel, reagoval v roce 1967 ve svém proslulém novinovém článku na skladatelovu známou vizionářskou větu, že jeho čas teprve přijde.

Že se Mahlerovou hudbou intenzivně a hluboce po léta zabýval skutečně zasvěceně, dokázal Bernstein v televizním eseji natočeném roku 1985. Brilantně v něm postupně odpovídá na kardinální otázku, kterou nastolil, totiž zda a jak se v Mahlerově hudbě odráží jeho židovství. O židovské identitě věděl sám víc než dost a jaksi mimoděk zde proto vystupuje jako svědek. A když zmiňuje skutečnost, že Mahler byl vynikající operní dirigent, nesmírně přesně cítící dramatismus hudebního divadla, poznamenává: Nikdo z nás ho nezažil, ale mám známé, jejichž známí ho dirigovat ještě viděli… Málokterý umělec naší doby může mít takový vhled, vpravdě existenciální, a takovou detailní a prožitou znalost Mahlerovy hudby, jako měl on. Film vznikl pět let před jeho smrtí. Je myšlenkově přesvědčivý a přehledný, dobře sestříhaný a velice důležitý svou filozofickou výpovědí i dokumentární hodnotou. Dirigent a skladatel, to jsou dvě roviny, dvě stránky jedné osobnosti, které jsou rovnocenné. Obě jsou nadprůměrné. Ostatně, jako u Mahlera…

České koncertní publikum Leonarda Bernsteina zažilo jako mladou americkou hvězdu festivalu Pražské jaro v roce 1946, rok po konci války. Na prvním ročníku nové hudební přehlídky měl svůj zahraniční dirigentský debut. Upozornil na sebe už při generálce – zaskočil za sólistu a zahrál zpaměti sólový part Gershwinovy Rhapsody in Blue. Na druhém z večerů se představil také jako skladatel – svou První symfonií Jeremiáš, za kterou v roce 1944 obdržel výroční cenu newyorských kritiků za nejlepší americké dílo. Z Prahy si automaticky odvezl pozvání také na příští ročník 1947, kdy zde mimo jiné řídil evropskou premiéru Třetí symfonie Aarona Coplanda.

Letošní Pražské jaro se nechalo inspirovat programem z května 1946. K Bernsteinově poctě zazní vedle hudby z jeho West Side Story stejná symfonická díla od Aarona Coplanda a Samuela Barbera jako tehdy.

Bernstein podobně jako někteří další – například jako Rafael Kubelík – zásadově odmítal sloužit socialistické propagandě, která by ráda využila přítomnosti významných osobností a budila zdání svobodné výměny mezi Východem a Západem. Rozhodl se tedy, že v totalitou ovládaném Československu vystupovat nebude. Praha ho proto zažila až zase v roce 1990. Přijel na první svobodné Pražské jaro a dirigoval Beethovenovu Devátou symfonii. Bylo mu dvaasedmdesát. Projevoval se jako živelná temperamentní osobnost, velmi nekonformní ve vystupování i v dirigentské technice. Řídil jinak, než je obvyklé, klidně například jen rameny… Na pódiu byl ten večer „svůj“.

Antonín Matzner vzpomínal, že se Bernsteinovi velmi líbil Pražský filharmonický sbor; měl s ním hned na podzim spoluúčinkovat při jeho provedeních Deváté v několika evropských velkoměstech. Jen pár týdnů před chystaným pařížským koncertem přišla však z New Yorku smutná zpráva: Leonard Bernstein zemřel. Stalo se tak 14. října 1990.

Leonard Bernstein (zdroj commons.wikimedia.org)

První i poslední evropské koncertní zastávky na bezmála půlstoleté umělecké dráze amerického dirigenta, pianisty a skladatele nesou řízením osudu logo festivalu Pražské jaro.

Leonard Bernstein se narodil 25. srpna 1918 v Lawrence ve státě Massachusetts židovským přistěhovalcům z Ukrajiny. Studoval na Harvardské univerzitě a na Curtisově institutu ve Filadelfii. Na letní hudební akademii v Tanglewoodu se jeho pedagogem stal šéf Bostonských symfoniků Sergej Kusevickij, který ho tam pak hned o dva roky později jmenoval svým asistentem. Když „Lenny“ nastoupil jako asistent šéfa Newyorských filharmoniků Artura Rodzińského, pomohla mu náhoda k raketovému startu – namísto onemocnělého Bruna Waltera musel v listopadu 1943 orchestr dirigovat bez jediné předchozí zkoušky, a to v přímém rozhlasovém přenosu. Měl skvělý ohlas… Etabloval se jako operní i symfonický dirigent. V létě 1946 řídil v Tanglewoodu americkou premiéru Brittenovy opery Peter Grimes. V Bostonu uvedl v roce 1949 světovou premiéru Messiaenovy symfonie Turangalîla. V roce 1958 stanul na šéfovském postu u Newyorských filharmoniků. Dirigoval je v této pozici jedenáct sezon.

Herberta von Karajana lze občas „nařknout“ z falešného patosu a jisté okázalosti. Naproti tomu Bernstein sice bývá značně excentrický, ale pokaždé stoprocentně věrohodný, lze se dočíst v jedné starší recenzi. Platí to nejen o jeho dirigování, o kterém zmíněný text je, ale koneckonců zcela zřetelně i o jeho kompozičním odkazu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat