Osmnácté varhany, první neviditelné

Hudba Plus Petra Vebera (29) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech. Tentokrát především o nových varhanách pro Filharmonii Hradec Králové.

Šest tisíc nástrojů. Tolikery jsou v českých zemích přibližně varhany. Samozřejmě ty opravdové, ne digitální. Těmi nejnovějšími jsou varhany v sále Filharmonie v Hradci Králové. Mají čtyřiapadesát rejstříků, téměř 3.500 píšťal a přišly na 14,5 milionu korun.

Varhanní skříně jsou zavěšeny v portále po obou stranách pódia a píšťaly lze přes lamely spíše tušit než vidět. Proto, aby při jiných produkcích než při koncertech vážné hudby vizuálně nerušily. Je to ale vymyšleno tak, že se při hře vnitřek rozsvítí – pak jsou náhle viditelnější.

„Varhany nemají tvořit dominantu sálu, který je multifunkční. Pořádají se tu i jiné hudebně-scénické produkce a divadelní představení,“ vysvětluje ředitel Filharmonie Hradec Králové Václav Derner, proč vznikla koncepce zaskříňovaného nástroje, a pokračuje: „V roce 2004 prošel sál bývalého kina Oko, které bylo součástí areálu Sokola, zásadní rekonstrukcí. Zároveň s rekonstrukcí vznikla idea, že by v novém koncertním sále měly být nové varhany. A architektonický návrh Alexandra Wagnera už tehdy počítal s tím, že budou umístěny po stranách.“

Cesta k jejich pořízení byla však podle Václava Uhlíře, varhaníka a organologa, autora dispozice nástroje, trnitá. Potvrzuje to i Václav Derner: „Po první varhanářské firmě, která svůj záměr nedotáhla do konce, se musela hledat další, potom to bylo složité, protože Evropa zažívala hospodářskou krizi a peníze se dařilo dávat dohromady jen pomalu. Až když do věci vstoupilo ministerstvo kultury, tak se podařilo přesvědčit město, že varhany povýší sál na významné středisko hudby a že rozšíří repertoárové možnosti.“

Součástí úsilí pořídit do koncertního sálu královský nástroj bylo založení Nadačního fondu Varhany pro Filharmonii Hradec Králové. Mezi jeho „tváře“ patřil houslista Václav Snítil, rodák z Hradce Králové. Další byla pěvkyně Soňa Červená, která se pak stala i největší soukromou donátorkou; její předkové měli ve městě firmu vyrábějící dodnes žesťové nástroje. „Když přebírala čestnou Cenu Hradce Králové, paní Červená prohlásila: Kdyby žil můj pradědeček, tak by vám ty varhany zašpendýroval,“ vzpomíná Václav Derner.

Shánění peněz postoupilo intenzivně až v posledních dvou letech. K ministerstvu se přidalo město a kraj. Hledaly se rovněž nejrůznější způsoby, jak motivovat posluchače a další potenciální dárce, aby nástroj podpořili. Pořádaly se například benefiční koncerty. „Výtěžek z jednoho býval kolem třiceti tisíc, což v takovém rozpočtu mnoho neznamená, ale bylo to důležité. Nadačnímu fondu se nakonec podařilo dát dohromady kolem pěti milionů korun, tedy zhruba třetinu,“ říká Václav Derner.

„Sokol postavil na nábřeží mezi válkami areál s dvěma sály – jeden byl pro tělesné zušlechťování, druhý byl určen s krásnou myšlenkou o jednotě ducha a těla pro kulturu,“ připomíná. Nicméně sál už v naší době koncertnímu pro vozu nevyhovoval, nebyl ostatně ani koncipován přímo jako koncertní síň. A jeho kubatura byla zvukově nedostatečná. Po rekonstrukci je to ovšem jiné – sál získal velmi dobrou akustiku, může se v něm i nahrávat. A mít v něm varhany je opravdu důležité.

Prosvícení skříní s píšťalami při koncertech v uplynulém týdnu, kdy se nové varhany poprvé rozezněly s orchestrem, ještě nebylo funkční. Podle ředitele to ještě čeká na „doladění“, stejně jako jemná intonace některých rejstříků a vyvažování síly zvuku…. Jde o dlouhodobý proces, který probíhá a musí probíhat až za provozu.

Část nástroje je dílem krnovské firmy Rieger-Kloss, jednoho z největších a nejstarších výrobců píšťalových varhan. Ta však skončila. Město pak pro poslední etapu získalo firmu Roberta Ponči z Krnova.

Stavba přímo v sále byla také delším procesem – loni o prázdninách se dělaly závěsné konstrukce na zdi, v září a říjnu se nástroj osazoval vzdušnicemi a postupně i píšťalami. „Dvacátého prosince jsme slavnostně přestřihli pásku a nástroj se poprvé rozezněl na zahajovacím slavnostním koncertě,“ shrnuje Václav Derner. První velký koncert, při němž varhany zněly už i s královéhradeckou filharmonií, se však konal až 15. března.

„Samostatné varhanní koncerty chceme pořádat také, bude z toho asi taková ‘řada mimořádných koncertů’, ne úplně pravidelná řada,“ připouští ředitel. Ale dramaturg Marek Hrubecký dostal s novými varhanami řadu podnětů především pro orchestrální abonentní koncerty. Hned letos v květnu budou konečně moci uvést Janáčkovu Glagolskou mši, která se bez varhan dávat nedá. A varhany budou hrát i ve dvou ze čtyř koncertů Hudebního fóra Hradec Králové, podzimního festivalu současné symfonické hudby.

Když se zeptáte pana ředitele, co teď, když už jsou varhany konečně skutečností, řekne vám: „Vystaráno nemáme, protože potřebujeme obnovovat fundus hudebních nástrojů. Převážně ty dechové je třeba v nějakých intervalech pořizovat nové. K dispozici je asi milion korun na rok, což není málo, ale pro představu – například kontrafagot stojí osm set tisíc korun… A potřebujeme také koncertní křídlo… a to je investice v řádu několika milionů korun.“

Přinejmenším pro ředitele Václava Dernera byly varhany po určitou dobu důvodem bezesných nocí, ale pro řadu lidí, i pro něj, byly zároveň snem, který se nakonec splnil. Mimochodem, jde o osmnácté varhany v Hradci Králové.

V českých zemích jsou tisíce nástrojů různého stáří a v různém stavu. Podle Václava Uhlíře jich v Královéhradeckém kraji je na čtyři sta.

Pro srovnání – největší varhany na světě jsou v koncertní síni v Atlantic City ve Spojených státech – mají přes 33.000 píšťal, 336 rejstříků, sedm manuálů. Druhé s téměř 29.000 píšťalami jsou ve Philadelphii. Třetí největší na světě jsou v dómu sv. Štěpána v Passau – mají 233 rejstříků a skoro 18.000 píšťal. Jako o nejstarších dochovaných varhanách – jsou zřejmě ze čtrnáctého století – se hovoří o nástroji v bazilice v Sionu ve Švýcarsku.

A jak je to u nás? Nejstarší funkční varhany jsou zřejmě v kostele Nejsvětější Trojice ve Smečně z konce šestnáctého století. V Praze se za nejstarší pokládá nástroj varhanáře Hanse Heinricha Mundta v Týnském chrámu z roku 1673. Největší jsou v Praze varhany u sv. Jakuba, postavené roku 1705. Mají přes osm tisíc píšťal. V republice jsou ale největší varhany v olomouckém chrámu sv. Mořice. Jejich jádrem je barokní nástroj vratislavského varhanáře Michaela Englera z roku 1745. V polovině dvacátého století prošly rekonstrukcí. Mají pět manuálů a 96 rejstříků a počet píšťal se rozrostl na více než deset tisíc.

Všechny nejsou samozřejmě vidět nikdy, většina píšťal je v každém nástroji skryta za těmi největšími a nejkrásnějšími kovovými, které tvoří varhanní prospekt. Ale varhany v Hradci Králové jsou asi první, které jsou téměř neviditelné.