Karel Křemenák, nepřehlédnutelná ikona plzeňské opery

  1. 1
  2. 2

Významný český basbarytonista Karel Křemenák (1929–2007), který byl po dobu čtyřiceti let spjat s plzeňskou operou, by se právě dnes, 24. října, dožil pětaosmdesáti let.Významný pěvec celostátní úrovně pochází z Prahy, kde studoval soukromě operní zpěv u Theodora Schütze a pilně navštěvoval pěvecký sbor Typografia (sám vyučen typografem). Zde, ve sborové praxi, ovládl až neuvěřitelně zpěv prima vista neboli z listu, bez opory o nástroj. Kdo zná trochu pěvecké prostředí, ví, že je to zde kumšt spíše vzácný než obvyklý, ač laik se zpravidla diví. Karel Křemenák zvládl čtení not z listu tak dobře, že budil doslova údiv kolegů i dirigentů! Bez metodik, bez didaktik, bez předmětu intonace, který na konzervatořích obvykle stejně moc efektivní není. Jen a pouze účelnou sborovou praxí s nutností rychle zvládat mnoho basových partů, ale jistěže i vlastním silným talentem a muzikantskou intuicí. Byl i výborný rytmik, nikdy jsem nebyl svědkem, že by se sebeméně rozešel s orchestrem.

Karel Křemenák po krátkém působení v Opavě zakotvil v Plzni od roku 1952. Znělý, sytý, sametový basbaryton dramatičtějšího charakteru, s velkým hlasovým rozsahem do hloubek i výšek, kam si našel svoji spolehlivou cestu s výpomocí určité specificky osobité nazality tónu, která poslechově nevadila. Pěvec byl neobyčejně univerzálním typem, což tehdejší ansámblové divadlo využívalo, až zneužívalo. Karel Křemenák začínal v Opavě jako typický bas Dvořákovým Vodníkem v Rusalce, ale i Filipem v Jakobínovi, Kecalem i Mumlalem světa Smetanových oper. Rovněž do Plzně byl přijat šéfdirigentem opery Františkem Belfínem na basovou roli Vodníka v Rusalce. Ale v následující velké éře Bohumíra Lišky (od roku 1955) se transformoval na popud pana šéfdirigenta na vyšší barytonové role, které po léta alternoval v Plzni s barytonistou Josefem Hořickým (o jeho letošním stoletém výročí jsem psal letos na jaře zde). Musel se tak nově pohybovat ve vysokých barytonových polohách Rossiniho Figara, Verdiho Germonta, Renata, Nabucca, Luny i Rigoletta, Pucciniho Scharplesse a Scarpii, ba i Čajkovského Eugena Oněgina, Dvořákova Bohuše i Šujského (v Dimitriji), Fibichova Prospera i Přemysla. A jistě ve všech velkých postavách tehdy hojně hraných oper Smetanových, z nichž nadmíru přesvědčivý byl zejména jeho majestátní král Vladislav v Daliborovi a Kalina v Tajemství.

Kdyby zde byl dnes mezi námi Karel Křemenák v letech své kariéry, člověk velmi inteligentní a zároveň skromný a prostý, určitě by se těšil na svého vášnivého krále Amonasra ve Verdiho Aidě, která měla v Plzni novou premiéru před pár dny. A poté by zopakoval plzeňskému publiku Alfia v Mascagniho Sedláku kavalírovi a přesvědčivého Tonia v Leoncavallových Komediantech, kterého si zahostoval i na jevišti Smetanova divadla v Praze (dnes Státní opery). Ve vzácné společnosti tehdy skvělého Bohumíra Vícha jako Cania a Teodora Šrubaře coby Silvia. Sezonu by završil Přemyslem ve Smetanově Libuši, dokonce v Novém divadle, jehož otevření se již, škoda, nedožil. Jako přechodný ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni, jmenovaný v nevděčných letech 1970–1971 (27. 6. 1970 – 15. 4. 1971), musel nahlédnout i do všech zapeklitých organizačních úkolů šéfovských. Po krátké době uprosil krajské orgány, aby se mohl vrátit od role ředitele divadla zpět ke své sólistické operní profesi. Bylo mu vyhověno.Křemenákův profil byl opravdu mimořádně oborově široký. Od Mumlala, Kecala, Vodníka až po vysoko položeného Rossiniho Figara v Lazebníku sevillském, kterého mimochodem zpíval a hrál báječně. Ona ta Theinova inscenace v šedesátých letech byla senzační! Miroslav Frydlewicz, Karel Harvánek, Jiří Berdych, Libuše Bláhová, to byl doslova pěvecko-herecký jevištní koncert, jaký se hned tak nevídá a neslýchá. V téže době se prezentoval v Liškově a Zoulově inscenaci v titulní roli Mozartova Dona Giovanniho, jehož basbarytonová poloha mu ideálně vyhovovala.

Každý pěvec, zejména tak široce oborově rozkročený, jako byl Karel Křemenák, má své jedinečné, takzvané glanzpartie, které mu nejlépe pěvecky i herecky leží. Podle mého pozorování, které bylo v oněch letech nadmíru intenzivní, vlastně každodenní, byl touto přední Křemenákovou rolí skvělý Gounodův Mefisto ve Faustu a Markétce, výrazově a jevištně skutečně velmi osobitý, a tím jedinečný.Obdobně bych označil jeho Pizzara v Beethovenově Fideliu, výborně divadelně vystavěná postava skvělého Liškova provedení. Křemenák ztvárňoval zejména záporné figury s neobyčejnou jevištní přesvědčivostí. Patřil sem Pucciniho sugestivní baron Scarpia v Pucciniho Tosce, ale také Smetanův Rarach v Čertově stěně. Byly to party pro hlasovou polohu sonorního basbarytonu Karla Křemenáka takřka ideálně polohově posazené. Dodnes se mi zřetelně vybaví jeho dramaticky sugestivní vstup barona Scarpii v prvním dějství, se slovy: „To řádění zde v chrámě, pěkná zpráva!” Byl rovněž výrazným Musorgského Borisem Godunovem v inscenaci z roku 1965 (spolu s Josefem Hořickým), Galicynem Borodinova Knížete Igora, Tomským Čajkovského Pikové dámy.Výrazně zapůsobil v roli Jaga ve Verdiho Otellovi v nádherné Liškově a Zoulově inscenaci (1966), kde našel snad životní roli nezapomenutelný Jaroslav Hlubek, který byl vskutku Otellem až mimořádně mimořádným, s Marcelou Machotkovou jako Desdemonou. Pozdější emigrant do Německa, basista Jiří Berdych přiznal, jak byl překvapen, když mu znalci opery v Norimberku říkali, že nejlepšího Otella svého života zhlédli v malém divadle v Plzni…

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na