Karel Křemenák, nepřehlédnutelná ikona plzeňské opery

  1. 1
  2. 2

Křemenákův muzikální rytmický náboj se smyslem pro neobyčejnou plynulost kantilény a plastiku frází se projevil neobyčejně silně ve Wagnerově titulní roli Bludného Holanďana, zejména však Wolframa, s jeho dlouhodechou Písní o Večernici v opeře Tannhäuser. V roce 1969 měla pro titulní roli Plzeň v ansámblu sólistů (dvacet dva), dva, podtrhuji, dva velmi dobré představitele Tannhäusera – dramatického tenoristu Jaroslava Hlubka a Zdeňka Jankovského. Neuvěřitelné, že? Však také Karel Křemenák v knize Divadelní návraty Jiřího Šantory vzpomíná v roce 2000: „Oproti dnešnímu tak úzkému repertoáru opery jsme tehdy hrávali osmadvacet, i třicet titulů za rok! Byla to ale doba, kdy ještě po představení nenaskákali všichni rychle do aut, ale byli jsme naopak i po představení moc rádi spolu…“ Pro vysvětlení mladším. Oněch třicet titulů je myšleno mimo tituly pro abonomá, tedy spousta kmenového repertoáru, který se dokázal udržovat. A vždy rychle obnovovat pro volná sobotní představení, velmi často s atraktivními předními hosty z Národního divadla a ze zahraničí.Nemohu nevzpomenout role, v nichž jsem se s Karlem Křemenákem potkával přímo na jevišti. Ať to byl jeho Mícha ve Smetanově Prodané nevěstě, robustní a zemitý Verdiho Falstaff, Bohuš a poté i Filip Dvořákova Jakobína, Vladislav v Chaloupkově nastudování Smetanova Dalibora. Nemohu ale nevzpomenout na skvělou Maryšu Emila Františka Buriana (inscenace Josefa Chaloupky a Oldřicha Kříže roku 1975), kde byl herecky přesvědčivým Vávrou. Imponoval jako Janáčkův Revírník Příhod lišky Bystroušky i rozšafný Stárek Její pastorkyně, ale také Šiškov Mrtvého domu, jehož replika: „Počkej, nepředbíhej“ – se mi až sugestivně vybavuje, jako by to bylo hráno včera…

Soudobá operní tvorba byla v Plzni silně zastoupena, zdaleka nelze jmenovat přepestrou škálu oper dvacátého století, kde Karel Křemenák účinkoval. Pravda, Liškovi i Vašatovi se dobře experimentovalo, když měli tehdy dotace jisté a jako šéfově o ně nemuseli ani nikterak usilovat. To se to pak dávaly novinky i za cenu dosti poloprázdného hlediště. Nicméně jednu novinku nemohu nejmenovat, byla totiž nadmíru úspěšná: premiéra Zuzany Vojířové Jiřího Pauera (1966), ideální kompromis moderní harmonie spolu s invencí melodickou. Petr Vok a jeho barytonová Óda na jižní Čechy, byla znamenitá, vzdor vysokému posazení árie – Má jihočeská země, denně děkuji Bohu, že mně přisouzeno žít v tomto kraji, mé jižní Čechy, jsem tu vrostlý všemi kořeny až po pás… To bylo krásné Křemenákovo číslo, byť vrostlý všemi kořeny až po pás byl a zůstal ve své západočeské metropoli Plzni…

Přes dvě stě rolí a tři tisíce dvě stě představení… Titul zasloužilý umělec v roce 1983 a roku 2004 cena Senior Prix. Patří a bude patřit k oněm slavným pěvcům plzeňské opery dlouhých čtyř dekád velké poválečné éry. Karel Křemenák vystoupil naposledy, již v hlubokém penzijním věku čtyřiasedmdesáti let, v operetní roli Čanga v Lehárově Zemi úsměvů. Jeho hlas byl stále sonorní a znělý. Kdyby byl ještě mezi námi, oslavil by dnes reálných pětaosmdesát let.
Foto archiv DJKT Plzeň, Vlasta Mikolášová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat