Oldřich Spisar, jeden z předních tenoristů poválečné Opery ND

Mojmír Weimann, 19.08.2014 0:01

V únoru 1958 hostoval v Národním divadle v roli Dalibora. Dirigentem představení byl Karel Nedbal, jeho partnerkou v roli Milady Ludmila Dvořáková. A od podzimu toho roku následovalo angažmá. Ve své první sezoně vstoupil do řady repertoárových představení, vedle Dalibora zpíval například Heřmana v Čajkovského Pikové dámě anebo dona José v Bizetově Carmen. Jeho první studovanou rolí byl Jirka v Pauerově Zuzaně Vojířové, po něm následoval Du Croissy v Zichově opeře na moliérovský námět Preciézky, Fernando v Mirandolině Bohuslava Martinů a v další sezoně titulní role v opeře sovětského autora Žiganova Musa Džalil. Později vstoupil v roli Erika, kterou znal už ze svého opavského působení, do další nové inscenace Wagnerova Bludného Holanďana. Dále pokračoval ve svém pěveckém školení u profesorky Růženy Židové a jako řada dalších zpěváků u italského pedagoga Apolla Granforteho.Nebylo tehdy pro tenoristu lehké prosadit se v opeře Národního divadla v mimořádně silně obsazeném tenorovém oboru. Oldřich Spisar to díky své píli a správnému využití šíře svých interpretačních možností dokázal. Záhy se výrazně uplatnil v řadě rolí kmenového repertoáru jako – vedle již výše zmíněných – Jeník v Prodané nevěstě, Princ v Rusalce, Lukáš v Hubičce. Byla mu svěřena titulní role v premiéře nové inscenace Verdiho Dona Carlose a tato role mu přinesla velký úspěch. Svá mimořádně úspěšná setkání s Verdim posléze zopakoval v Radamovi v Aidě, v roce 1965, kdy byl prvním Ismaelem v Nabuccovi na jevišti Národního divadla, a o třináct let později byl prvním Macduffem v Macbethovi v inscenaci dirigenta Jiřího Kouta a režiséra Karla Jerneka. Radama alternoval s Vilémem Přibylem také v Jílkově a Páskově inscenaci Aidy v brněnské inscenaci z roku 1978.

Výborně se prosadil Oldřich Spisar rovněž v českém repertoáru. Při premiéře Libuše v roce 1966 zpíval Šťáhlava, v Její pastorkyni o tři roky později Lacu a v Káti Kabanové vyměnil někdejšího Borise za Tichona.Z dalších postav v českých operách jmenujme například Ctirada ve Fibichově Šárce anebo Fernanda v Bouři. V pozdějších létech se setkal rovněž se Skřivánkem v Tajemství a s Michálkem v Čertově stěně.Lacu si naposledy s chutí a úspěšně zahrál a zazpíval ještě dva roky po svém odchodu do důchodu, dva dny před Vánocemi roku 1984. Z jeho rolí v českých novinkách připomeňme Haimona v Antigoně jeho někdejšího olomoucého šéfa Iši Krejičího anebo Ondřeje Zachara v novém nastudování Pauerovy Zuzany Vojířové. Ve světové premiéře Cikkerova Coriolana ztvárnil roli Cominia, v Suchoňově Svätoplukovi Predslava a zvláště je nutné zdůraznit jeho všestranně pěvecké i herecké ztvárnění role Ondreje v Krútňavě, jež mu svým typem byla velmi blízká. Z ruského repertoáru se blýskl výtečnou studií role Zinovije v Šostakovičově Katěrině Ismajlové, v koncertním provedení Pověsti o neviditelném městě Kitěži zpíval ústředí tenorovou roli Grišky Kutěrmy. Z oper francouzských připomeňme titulní roli v Berlizově Benvenutu Cellinim.Spisarovou doménou se stala opera německá. Jedním z jeho mimořádných úspěchů byla postava Heroda ve Straussově Salome stejně jako Florestan v Beethovenově Fideliovi. Z wagnerovských rolí přidal k Erikovi z Holanďana titulní roli v Lohengrinovi a Logeho ve Zlatě Rýna. V těchto postavách úspěšně uplatnil svou schopnost propojení dramatického charakteru role s procítěnou lyričností projevu.Šedesátá léta pootevřela i českým umělcům dveře do zahraničí. Prostředníky v tom byly především operní soubory v Německé demokratické republice. Podařilo se to i Oldřichu Spisarovi, který se především ve wagnerovském, ale také verdiovském repertoáru prosadil nejdříve na scénách berlínské Staatsoper a Komische Oper a posléze i v operních souborech v Hannoveru a ve Wiesbadenu a účinkoval také ve Vídni. Velký prospěch mu přinesla postava Walthera Stolzinga v inscenaci Mistrů pěvců norimberských v Drážďanech. Hostoval rovněž v irském Dublinu.

Oldřich Spisar spolupracoval na třech významných gramofonových operních nahrávkách. Na Košlerově nahrávce Smetanova Tajemství z roku 1981 ho můžeme slyšet v roli Skřivánka, na nahrávce Řeckých pašijí, která byla pořízena dirigentem Liborem Peškem ve stejné době, v roli představitele Jidáše, Panaita. Na této nahrávce byl český text poprvé interpretován v podobě souznějící s anglickým originálem bez úprav, které musely být z ideových důvodů provedeny při předchozích jevištních provedeních díla.

Mimořádně významná je nahrávka čtvrttónové opery Aloise Háby Matka z roku 1964. Na ní se za doprovodu orchestru Smetanova divadla pod taktovkou dirigenta Jiřího Jirouše představil Oldřich Spisar v hlavní roli sedláka Křena. Tato nahrávka patří k největším Spisarovým uměleckým úspěchům. Jeho výkon vysoce ocenil osobním dopisem Alois Hába.

Poslední léta svého života prožil Oldřich Spisar v klidném a spokojeném rodinném zázemí v Brně. Zde také 29. července 2001 zemřel.