Osterfestspiele Salzburg 2012: Nuda v Seville aneb Sasové před branami

„Se značným překvapením a zklamáním jsem se dozvěděla od vedení Berlínské filharmonie, že od roku 2013 chystá orchestr svůj vlastní velikonoční festival v Baden Badenu. Po známých událostech z loňského roku jsem byla přesvědčena, že se Salcburský Velikonoční festival s novým vedením, koncepcí a spolupracovníky stabilizuje a hledí do budoucnosti s důvěrou. Herberta von Karajana jsem při přípravách a provozování tohoto festivalu provázela celých dvacet dva let. Do budoucna chci napnout všechny síly, abych spolu s vedením Velikonočního festivalu v Salcburku pomáhala i nadále připravovat našim věrným divákům program na co nejvyšší možné úrovni.“

Eliette von Karajan, Anif, 14. 5. 2011 Téměř rok staré prohlášení paní Karajanové charakterizuje atmosféru letošního Velikonočního festivalu v Salcburku takřka dokonale…

Ale popořadě: Někdy v roce 1965 nabyl dirigent Herbert von Karajan dojmu, že jsou jeho Berlínští filharmonici až příliš schovaní za nevábnou betonovou zdí rozděleného města. Rozhodl se tedy vybudovat speciálně pro ně (a pro sebe, samozřejmě) ve svobodném kusu světa festival, který by se stal jakousi výkladní skříní orchestru. Volba padla celkem logicky na Karajanův rodný Salcburk, jehož představitelé další prestižní hudební akci, konanou v čase mimo slavný letní festival, vřele přivítali.

V březnu 1966 tedy byla zaregistrována společnost Osterfestspielges.m.b.H., která se jala připravovat hudební slavnost v parametrech, v podstatě platných dodnes: od předvečera Květné neděle do Velikonočního pondělí odehrají Berlínští filharmonici ve Velkém festivalovém domě ve dvou sériích operní představení, dva koncerty symfonické a jeden koncert tzv. sborový, tedy velké vokálně instrumentální dílo.

A 19. března 1967 to celé začalo… Ale mýlil by se ten, kdo by se domníval, že bude Maestro Karajan nějak přehnaně respektovat zákonitosti největších křesťanských svátků – tím začátkem totiž byla Wagnerova Valkýra, připravená v koprodukci s Metropolitní operou. Pokud totiž něco Karajan opravdu respektoval, tak svůj geniální obchodní instinkt. V dalších letech se stal Velikonoční festival nejen exklusivním místem pro budování kultu nejlepšího světového orchestru, řízeného nejlepším dirigentem světa, ale také místem, kde Karajan připravoval své koncertní, operní a nahrávací projekty. Mimochodem – s jídlem roste chuť, a tak v roce 1973 vybudoval Mistr v Salcburku další festival, a to červnový Svatodušní… Osterfestspiele však pokračoval dále ve svých zajetých kolejích. Zaznamenání hodným se stal 15. duben 1981, kdy Karajan spolu s prezidentem firmy Sony Akio Moritou představil světu nejnovější zázrak nahrávacího průmyslu – kompaktní disk. A v roce 1985 došlo kvůli Karajanově zdravotní indispozici k prvnímu průlomu v zavedeném festivalovém schematu: na několika koncertech nahradil Maestra Klaus Tennstedt, a tím začala tradice vždy alespoň jednoho programu, připraveného jiným dirigentem, než šéfdirigentem Berlínských filharmoniků. V dalších letech se tak v Salcburku představili Chailly, Giulini, Masur a Solti. A to už bylo v roce 1989, kdy se stal Velikonoční festival svědkem jedněch z posledních Karajanových dirigentských kreací.

Po smrti svého zakladatele převzali festival v nezměněné podobě další šéfové Berlínské filharmonie, Claudio Abbado a po něm Sir Simon Rattle. Oba se netajili touhou snobskou a sebevzhlíživou přehlídku alespoň trochu zdemokratizovat – podařilo se jim však prosadit pouze vybudování série komorních (a co do ceny vstupenek levnějších) koncertů a projektů pro děti a mládež.

V roce 2010 pak došlo ke zcela zásadnímu zlomu, neboli k oněm „známým událostem“, o nichž píše Eliette von Karajan ve svém prohlášení. Dva členové vedení Velikonočního festivalu, Michael Dewitte a Klaus Kretschmer, byli obviněni z rozsáhlé zpronevěry festivalových financí. Nemusíme být zdatnými detektivy, abychom došli k názoru, že obvinění nebyla neopodstatněná: Dewitte totiž uprchl na jeden z karibských ostrovů a Kretschmer se núspěšně pokusil o sebevraždu skokem z jednoho ze salcburských mostů… Festival se otřásl v základech, načež se Sir Simon rozhodl, že je na čase aby se Berlínští filharmonikové se Salcburkem rozloučili. Mezi oficiálním odůvodněním nechybělo ani rozčarování ze zkostnatělosti festivalu jako takového – Rattle údajně narážel u vedení na neustálé překážky, jako například nechuť rozšířit počet představení operní inscenace z dosavadních dvou alespoň na čtyři. Což nebude problémem na úplně novém Velikonočním festivalu v německém Baden Badenu, který Berlínští zahájí v roce 2013 Carsenovou inscenací Kouzelné flétny (více na webových stránkách zde).  A co se bude dít v téže době v Salcburku? Proběhne další ročník Osterfestspiele, samozřejmě. Ovšem s jiným orchestrem – a tím bude drážďanská Sächsische Staatskapelle, a to s novým uměleckým ředitelem, kterým byl jmenován Christian Thielemann. Internetová stránka salcburského Osterfestspiele (najdete zde) hrdě prezentuje snímek z roku 1981, představující Karajana s mladičkým Thielemannem, asistujícím Mistrovi při zkouškách na festivalového Parsifala. Tímto titulem se také noví rezidenční umělci v příštím roce představí – v inscenaci Michaela Schulze ztvární hlavní roli Johan Botha. V roce 2015 se má inscenace objevit na repertoáru Semperovy opery.Obšírný úvod jsem si bohužel nemohl odpustit, neboť bez něj by se mi těžko popisovaly zážitky z právě probíhajícího festivalu. Ten je právě ve své polovině – 31. března proběhla pro našince pozoruhodná premiéra Bizetovy Carmen s Magdalenou Koženou v titulní roli a v dalších dnech tři velké symfonické a jeden komorní koncert Berlínských filharmoniků. V Salcburku samotném však vládne podivná schizofrenie – nebýt poutačů na Grosses Festspielhausu, téměř byste nezaznamenali, že se ve městě právě nějaký festival koná. Kromě festivalového katalogu za 20 EUR neseženete alespoň orientační letošní program. Ovšem plakáty a brožury s nápisem Osterfestspiele Salzburg 2013 jsou na každém rohu, obrázky Christiana Thielemanna, objímajícího polichocenou paní Karajanovou nebo řečnícího na tiskové konferenci, jsou ve všech novinách a časopisech. Zkrátka – Berlínští filharmonikové zradili Mistrův odkaz, letos to s nimi ještě musíme nějak vydržet a ten pravý Rytíř grálu se objeví až napřesrok…V této náladě tedy došlo k premiéře Carmen v režii renomované britské choreografky Aletty Collins, na scéně Miriam Buether a v kostýmech Gabrielle Dalton. Sama myšlenka svěřit inscenaci čistě ženskému týmu je sympatická a angažmá paní Collins budilo představu roztančeného a dynamického pojetí. Osobně jsem očekával, že budeme svědky Carmen, ušité na míru představitelce, která obecným představám o ohnivé smyslné cikánce příliš neodpovídá, respektive jí neodpovídá vůbec.
Leč můj celkový dojem, který prosím chápejte jako subjektivní, je tento: vznikla režijně velmi průměrná inscenace, která se soustřeďuje pouze na otrocké převyprávění děje, jak ho známe z libreta. Na scéně elegantní na pohled, umísťující děj patrně kamsi do padesátých let 20. století, bez přehnané snahy o identifikaci místa děje, tak nesledujeme nic, co by bylo možné nazvat režijní koncepcí. Režisérka jakoby se za své taneční taneční zázemí styděla a nechtěla ho dávat na odiv – během předehry a meziher tak proběhne jen několik nevýrazných choreografických kreací, které mají vždy tutéž pointu – skupina tanečnic neustále zužuje kruh kolem osamělého muže – tanečníka. Omlouvám se, že nejsem schopen nějaké celkové reflexe inscenace, ale tato salcburská Carmen více než co jiného působí dojmem, že vznikla jako repertoárový kus, ve kterém se budou střídat interpreti, od nichž se neočekává žádný osobitý přínos.Titulní hrdinku v podání Magdaleny Kožené lze charakterizovat jen stěží. V prvním dějství působí Carmen dojmem, že spíše než sexuálním idolem svého okolí je trochu jurodivou potížistkou, které se ostatní straní a opovrhují jí. I k prvnímu kontaktu mezi ní a Josém dochází v okamžiku, kdy je sražena k zemi a José jako jediný se jí zastane. Proč ne. Jenže – ve druhém dějství už je Carmen jakýmsi zázrakem středobodem dění v podniku Lilas Pastii (mimochodem ženy, v podání herečky Barbary Spitz). Uznávanou vůdkyní dvojčat, připomínajících Marylin Monroe, Frasquity a Mercedes (Christina Lanshamer a Rachel Frenkel), a středem zájmu všech mužů v podniku. Nemohu se zbavit pocitu, že v této podobě působí Magdalena Kožená značně nevěrohodně – vypomáhá si tradičním arzenálem v podobě vyzývavých postojů s rukama v bok. Image drsné hrdinky se Kožená snaží budovat až do konce a soudím, že se stále menším úspěchem. A Carmen jí nesedí ani hlasově – její mezzosoprán postrádá temnější zabarvení, které role vyžaduje, a snaha Kožené dodat mu na drsnosti působí chtěně a nepřirozeně. Soudím, že Carmen patrně pěveckým osudem Magdaleny Kožené nebude, a pokud ano, snad bude mít příště více štěstí na režiséra, který přinejmenším z jejích hereckých dispozic vytěží více.Jonas Kaufman jako Don José patrně musel spoléhat jen na své předchozí zkušenosti s rolí, ani jemu se totiž režisérka nijak osobitě nevěnovala. Pěvecky byl zcela suverénní (z Květinové árie udělal parádní číslo večera i tentokrát), herecky jakoby se šetřil – při režii-nerežii Aletty Collins ostatně nebylo divu…

V rolli Micaely se blýskla Genia Kühmeier (salcburská rodačka a evidentní miláček publika), představitel Escamilla, litevec Kostas Smoriginas oproti tomu překvapil nevýrazným hlasem a minimálním charismatem – volba tohoto mladého pěvce je pro mne záhadou. Krásně barevným basbarytonem a nepřehlédnutelnou vysokou postavou ho zcela zastínil Christian Van Horn v roli Zunigy, skvělí byli oba podloudníci: Simone del Savio a milovníkům barokní hudby jistě dobře známý Jean-Paul Fouchécourt.

Samozřejmě nelze zapomenout na další a vlastně hlavní hvězdu večera – Berlínské filharmoniky pod taktovkou Sira Simona Rattlea. Slyšet tento orchestr hrát Carmen bylo opravdovou radostí – hudební švih a neslýchaná sevřenost a kompaktnost, to byly patrně jediné nezapomenutelné hodnoty této inscenace, která navíc měly tu moc jí dramaticky a dynamicky posouvat vpřed.

Carmen v této podobě zazní v Salcburku ještě 9. dubna, na letním festivalu pak v sérii srpnových (a v tuto chvil již beznadějně vyprodaných) čtyř představení nahradí Berlínské filharmoniky Vídeňská filharmonie. Později by měla inscenace zakotvit v madridském Teatro Real.

O orchestrálních koncertech Berlínských filharmoniků, které se konaly v rámci festivalu, není potřeba obšírněji referovat, protože v téže podobě už vesměs proběhly na domovské scéně a tento server už se jím dostatečně věnoval. Tedy jen telegraficky: v neděli 1. dubna si Zubin Mehta zopakoval svou mistrovskou kreaci v podobě provedení Brucknerovy monumentální 8. symfonie c moll – zpaměti dirigující Mehta působil velkolepě a neméně velkolepý byl i výkon orchestru. Následující večer – tzv. Chorkonzert – opět pod Rattleovou taktovkou začal o poznání rozpačitěji. Schumannova Nachtlied v podání berlíského Rundfunkchoru (sbormistr Simon Halsey), ani Koncert pro klavír a orchestr a-moll op.54 v provedení Murraye Perahia nedosáhly účinku předchozího večera. Že je Rattle velký kouzelník ovšem dokázal hned po přestávce – Requiem Gabriela Faureho vyznělo neobyčejně dramaticky, skvělí byli i oba sólisté: Kate Royal a Christian Gerhaher.A opravdovým vrcholem festivalu byl úterní večer se zcela fenomenálním Emanuelem Axem coby sólistou Beethovenova Koncertu pro klavír č. 2 B Dur op. 19 (obvykle rezervované festivalové publikum ho propustilo až po přídavku) a s velkolepým Rattleovým provedením Mahlerovy Písně o zemi. V úvodní Trinklied možná orchestr až příliš překrýval jinak výtečně zpívajícího Jonase Kaufmanna, postupně se ale dynamický poměr mezi orchestrem a sólisty ideálně vyrovnal a závěrečný Abschied v podání Anny Sofie von Otter už spadal do kategorie snů.

Neměl bych zapomenout na nesmírně příjemný zážitek v podobě dopoledního komorního koncertu, který se konal v úterý dopoledne ve velkém sále Mozartea. Jeho protagonisty byli Scharoun Ensemble Berlin, tvořený hráči Berlínské filharmonie, další členové orchestru a coby sólistka opět Magdalena Kožená. Ta se v písních a vokálních dílech de Fally, Faurého, Chaussona a Canteloubeho opět předvedla jako skvělá a oduševnělá pěvkyně, která umí nesmírně okouzlujícím způsobem nejen zpívat, ale především vyprávět příběhy. Pokud jsem Koženou pohaněl coby Carmen (a věřte, že jsem to udělal hodně nerad), přiznávám, že v této „podobě“ jejímu kouzlu zcela podléhám… Vokální části se střídaly s instrumenálními, a nebylo bez půvabu, že hráči, kteří se skladbách Debussyho, Ravela a Busoniho neúčinkovali, se přesouvali do sálu, aby podpořili své kolegy coby posluchači. Našince pak potěšil i přídavek v podobě Dvořákovy písně Když mě stará matka v úpravě pro hlas a komorní soubor.

Jak už jsem uvedl na začátku, festival ve své „berlínské“ podobě probíhá letos naposledy. Jak se zavede pod vedením Christiana Thielemanna, jak v Salcburku zdomácní zajisté skvělá Staatskapelle Dresden a jak se povede novému festivalu Berlínských filharmoniků v Baden Badenu, to ukáže až čas. Možná ale není důvod k přílišné nostalgii či smutku: Berlínská zeď už dávno nestojí a za špičkovými hudebními zážitky už se dá dnes bez problémů cestovat do Drážďan, Berlína, Salcburku či Baden Badenu. A přejme si, aby se kvůli nim vyplatilo co nejčastěji zůstávat třeba v Praze či Brně…
Osterfestspiele Salzburg 2012

Georges Bizet:
Carmen
Dirigent: Sir Simon Rattle
Režie a choreografie: Aletta Collins
Scéna: Miriam Buether
Kostýmy: Gabrielle Dalton
Světla: Andreas Fuchs
Dramaturg: Peter Blaha
Berliner Philharmoniker
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Koprodukce Salzburger Festspielen  – Teatro Real Madrid
31. března 2012 Grosses Festspielhaus Salzburg

Carmen – Magdalena Kožená
Don José – Jonas Kaufmann
Escamillo – Kostas Smoriginas
Micaela – Genia Kühmeier
Zuniga – Christian Van Horn
Moralès – Andrè Schuen
Frasquita – Christina Landshamer
Mercedes – Rachel Frenkel
Dancairo – Simone Del Savio
Remendado – Jean-Paul Fouchécourt

***

Berliner Philharmoniker
Dirigent: Zubin Mehta
(k 50 tiletému jubileu u pultu Berlínských filharmoniků)
1. dubna 2012 Grosses Festpielhaus Salzburg

program:
Anton Bruckner: Symphonie Nr. 8 c moll (2. znění 1890)

***

Berliner Philharmoniker
Dirigent: Sir Simon Rattle
Murray Perahia (klavír)
Kate Royal (soprán)
Christian Gerhaher (baryton)
Rundfunkchor Berlin
2. dubna 2012 Grosses Festpielhaus Salzburg

program:
Robert Schumann: Nachtlied op. 108
Robert Schumann: Konzert für Klavier und Orchester a moll op. 54
—
Luciano Berio: O King
Gabriel Fauré: Requiem op. 48

***

Magdalena Kožená (mezzosoprán)
Scharoun Ensemble Berlin
3. dubna 2012 (11:00 hod.) Stiftung Mozarteum – Grosser Saal Salzburg

program:
Claude Debussy, Manuel de Falla, Maurice Ravel, Gabriel Fauré, Ferruccio Busoni, Ernest Chausson, Joseph Canteloube

***

Berliner Philharmoniker
Dirigent: Sir Simon Rattle
Emanuel Ax (klavír)
Anne Sofie von Otter (mezzosoprán)
Jonas Kaufmann (tenor)
3. dubna 2012 Grosses Festpielhaus Salzburg

program:
Ludwig van Beethoven: Konzert für Klavier und Orchester Nr. 2 B Dur op. 19
—
Gustav Mahler: Das Lied von der Erde

www.osterfestspiele-salzburg.at