V Ostravě má premiéru Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
S dalším titulem v dramaturgické řadě „Operní hity 20. století“ přichází dnes večer ostravská opera. V nastudování svého hudebního ředitele Jakuba Kleckera a v režii ředitele Národního divadla moravskoslezského Jiřího Nekvasila uvede premiéru Šostakovičova strhujícího dramatu v původní verzi „Lady Macbeth Mcenského újezdu“ podle stejnojmenné novely Nikolaje Leskova. Na ostravská prkna se dílo vrací po bezmála půlstoletí, počátkem sedmdesátých let se tu dávalo v Šostakovičově přepracované redakci pod názvem „Kateřina Izmajlovová“.


Zařazení opery do kontextu Šostakovičova života a díla

„Skladatel se vrhá do pustiny hudebního chaosu“
Počátkem třicátých let vzniká v Sovětském svazu pod rukama pětadvacetiletého génia působivé hudební drama, jehož senzační úspěch těžko hledal obdobu doma i ve světě. Jen dva roky. Šostakovičovo silné dramatické poselství pak bylo zadupáno do země a vygumováno z myslí lidí na základě jediného kompletně vylhaného diletantského pamfletu proti opeře Lady Macbeth Mcenského újezdu na stránkách Pravdy, který rozhodujícím způsobem přesměroval veškerý další život i dílo nešťastného skladatele. Neblaze proslulým článkem Chaos místo hudby (Сумбур вместо музыки) z 28. ledna 1936 to ale celé nekončí. A ani nezačíná. Co je tak výjimečného na jedné opeře, že dokázala vládce a tyrana největší světové velmoci rozpálit vzteky doběla?

Je dobré připomenout, že skladatel Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič (1906–1975) je tvůrcem mnoha rozličných tváří, jež si kvůli dobovým reáliím často vzájemně odporují a ani se vzájemně nechápou. Talentovaný mladík z Petrohradu záhy propadá západní moderně, ale i leckdy výstředním tvůrcům okolo rodícího se sovětského divadla a filmu. Stává se z něj hledač neobvyklého dramatického tvaru, jehož silnými stránkami jsou efekt a vtip.

Dmitrij Šostakovič (zdroj commons.wikimedia.org/ Roger & Renate Rössing, credit Deutsche Fotothek)

Po zmíněné katarzi v roce 1936 ještě dokončuje gigantickou Čtvrtou symfonii a neúspěšně usiluje o její provedení, aby pak v souladu se stranickými požadavky znatelně zmírnil svůj celkový projev, rezignoval na divadlo a upřednostnil orchestrální hudbu: Takto jej široké publikum zná nejlépe, sem totiž spadají nejpopulárnější Symfonie č. 5, 7 (Leningradská) a 10. Po dalších krizích pak okolo roku 1960 opět mění svůj přístup, útočiště nachází v celkové radikální oproštěnosti hraničící s postmodernou, v hudbě především vokální a komorní. Zjednodušeně řečeno žije Šostakovič postupně trojí život: jako výstřední mladík, jako zralý konformista a nakonec jako stárnoucí mystik. V obou zlomech mezi popsanými etapami se nachází vážná krize: v letech 1936–1937 vnější krize mocensko-politická, zatímco v letech 1955–1961 vnitřní: osobní i tvůrčí. Výsledkem té druhé je i rozporuplná snaha upravit Lady Macbeth tak, aby se z drásavého skandálního dramatu stalo standardní repertoárové číslo.

S výjimkou filmů, fragmentů a jedné operety spadá veškeré Šostakovičovo hudebně-dramatické dílo do výstředního období před rokem 1936. Přestože můžeme sledovat vliv vypjaté cirkusové teatrálnosti v podání takzvané Továrny výstředního herce, Šostakovič hledá krajnosti i jinde: v humoru a satiře, absurditě, ideologii a agitaci, zábavě, kontrapunktu, realismu a nakonec i v tragédii. Jeho dramatické výtvory se sobě nepodobají koncepcí ani pojetím hudební stránky, dokázal hned několikrát najít komplexní dramatický rukopis. Před prací na Lady Macbeth Mcenského újezdu (1930–1932) či během ní vzniká kupříkladu nesmírně originální komorně laděná absurdní operní fraška Nos podle Gogola, dvojice rozjuchaných celovečerních baletů na aktuální téma (Zlatý věk, 1929–1930, o kontaktech sovětských sportovců se zkaženým Západem, a Šroub, 1930–1931, o sabotáži ve výrobě) a vůbec první původní sovětská filmová hudba, a to k němému filmu Nový Babylon (1928–1929), doprovázená tvůrčím manifestem žánru.

Za zmínku stojí i řada drobnějších útvarů, třeba těkavá scénická hudba k Mejercholdově inscenaci Majakovského Štěnice (1929) a především pak satirická kinematografická varietní show Domněle mrtvý (Условно убитый, 1931) o branném cvičení, napsaná pro tehdy nově otevřený leningradský Music Hall (Мюзик-холл) s tančícím vlčákem Alfou. Kromě svůdné rozjívenosti je posledně jmenovaný kus důležitý i tím, že jedna z jeho částí (blasfemické Bakchanálie svatých Jana Kronštadtského a Paraskevy Pjatnice, odehrávající se v domnělém nebi) se celá objevuje v pobuřujícím úvodu druhého obrazu opery Lady Macbeth, vrcholí jím zneužití příručí Axiňji. Šostakovič po celý život pravidelně recykloval drobné i obsáhlé části svých dřívějších děl a zjevně si tuto tajemnou hru užíval. Pohnutky k tomuto jednání nejsou zřejmé a podle všeho se různí od ryze zištných (například ve filmech) přes kódovaná sdělení (osmý kvartet) až po snahu zachovat a co nejvíce využít své nejlepší hudební nápady, což je i tento případ. Skladatel neodolal ani v momentě groteskně pompézní reakce Katěriny na tchánovu smrt, kdy jsou slova „Ach, Borisi…, proč nás opouštíš…“ podložena melodií vstupního sboru z Musorgského Borise Godunova, kde jsou slova takřka totožná. Nemuselo ale jít jen o poťouchlost: V GodunovoviLady Macbeth svůj stylově nejbližší předobraz, tak proč na to neupozornit.

O mnoho let později v autobiografickém osmém Smyčcovém kvartetu c moll, op. 110, začíná čtvrtá věta naturalistickým vylíčením bomb shazovaných za války na Drážďany, následuje zadumaný žalozpěv, který se po ztišení v beznaději náhle rozjasní, a sólové violoncello v krajní poloze přednese melodii Katěrinina posledního láskyplného oslovení milovaného Sergeje, který již chystá zradu, ze závěrečného jednání opery. Nedlouho poté hrdinka při přechodu řeky zvolí dobrovolnou smrt ve vlnách, a i sám Šostakovič podle svědectví koncipoval svůj osmý kvartet jako mozaiku na rozloučenou se životem, který si sice nakonec nevzal, chybělo ale málo. V kódovaných jinotajích komunikoval s posluchači, s budoucností a s „domnělou“ věčností.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


4
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
4 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
JP

Dodnes vzpomínám na úžasnou Radokovu inscenaci v Národním divadle ještě za éry Jiřího Srstky, Klaudia Dernerová i Jevhen Šokalo byli naprosto špičkoví! Kdeže loňské sněhy jsou…

Milan V.

Také rád vzpomínám na Radokovu inscenaci v ND, jednu z nejlepších, co jsem kdy viděl. Lady Macbeth jsem pak viděl ještě ve skvělé inscenaci v Mnichově v prosinci 2016. Jsem zvědav, jak Lady Macbeth dopadne v Ostravě.

Johanka

Je to dílo, které vás vtáhne do děje hned od první minuty. Vynikající orchestr, sbor a sólisté paní Derilová,Holbová, pp.Bárta Zaplechny, Moravec,Gurbaĺ, Kurowski. Hudba vás zcela pohltí, je v ní obsažena krutost, něha,zoufalství. Velmi vydařené představení.

burdal1

“…je ovšem natolik náročná na detailní rytmickou souhru, že se efekt při živém provedení často ztratí…”

Důkaz toho, že tato opera je přímo ze života :-)