Ostravské dny 2013 naposledy

Ostravské dny vyvrcholily v Poslední výzvu a Závěrečný koncert v sobotu 31. srpna 2013. Dvojdílné finále nabídlo zbylým rezidentům Institutu prezentovat svoji práci a Janáčkově filharmonii a Ostravské bandě opět předvést své hráčské umění. Poslední výzvu konající se v sále Janáčkovy konzervatoře uposlechlo nevelké množství posluchačů, večer však byl sál Domu kultury zaplněn.

První část denního programu, jak již bylo zmíněno, byla věnována účastníkům skladatelského worskshopu. Během půldruhé hodiny zaznělo devět děl. Byla tak různorodá a pestrá nápady i jejich provedením, že každá následující skladba dávala vzniknout pocitu kroku do neznáma, do neočekávatelného. Paleta forem (od sólových skladeb přes smyčcový kvartet k ansámblovému obsazení) a rozmanitých obsahů děl či podnětů k jejich vytvoření napomohla k příjemně utíkajícímu posluchačskému času. Aby lépe utíkal i čtenářský čas, vybrali jsme některé kompozice, které byly určitým způsobem nejzajímavější. První půli otevřela skladba The Parable of the Pearl autorky Renāte Stivriņa. Kvartet uvedený sólovými vstupy jednotlivých nástrojů byl příjemnou kompozicí využívající zvukové možnosti nástrojů, Krulik Quartet hrál výborně (ani noty spadlé z pultu hráče nijak nevyvedly z míry, violistka se pouze lehce usmála a bez mrknutí oka hrála dál). Nejvýraznější skladbou do přestávky byla Standing Wave Michala Indráka. Efekt stojatého vlnění a složeného interferenčního vlnění byl téměř zhmotněn do cítitelného pohybu vln. Postupné rozpadání a odlučování dvou ansámblů v důsledku polytempové techniky zvládli hráči Ostravské bandy i oba dirigenti, Petr Kotík a Carl Bettendorf, zcela přesvědčivě. Jediná škoda byla, že nebylo dodrženo původní prostorové „stereo“ rozmístění ansámblů, hmatatelný hudební pohyb by byl o to silnější.
V druhej polovici zaujali najviac dve ansámblové kompozície. Ír Conal Ryan a jeho Bounding, predstavuje nepretržitý prirodzený prúd. Prirodzený preto, že sa jedná o skladbu využívajúcu tzv. prirodzené ladenie. To európskemu uchu neznie práve najprirodzenejšie, avšak skúsenému poslucháčovi príde neotrepané, pútavé. Predovšetkým rezonancie, ktoré vytvára vďaka malým odchylkám vznikajúcim celočíselným delením. Hráči v tejto skladbe na seba musia reagovať, pretože jednotlivé dĺžky tónov nie su dané, ale nesmie nastať žiadna pauza, teda vzniká medzi nimi isté puto a ansámbel musí byť zomknutý. Pekná myšlienka. Ticho, ktoré sme už v minulých článkoch rozoberali, bolo značne využité aj v poslednej skladbe poobedia, 18,8. Mladý Lörinc Muntag na ňom postavil celú skladbu. Značne redukcionalistická skladba využívajúca iba jeden tón v rôznych oktávach na ploche 18 minút dokázala udržať pozornosť a rozhodne, nenudila. Zvolená inštrumentácia klavíru, violoncella a drevenej a kovovej perkusie bol vynikajúca ako aj dramaturgická práca s ňou. Človek uz rozmýšľal či príde niečo nové a razom sa ozvali drevené paličky s úplne iným zvukom, krása. Do toho ešte vibrovanie mobilu, škvŕkanie v bruchu, hlasy, dvere, kašeľ, buch a chôdza, ktoré tejto skladbe neuškodili, práve naopak. Niekedy proste stačí málo, niečo málo sa do toho pridá a skvelá kompozícia je na svete.
Po dlhšej pauze sme sa opäť dostali do starej známej “telocvične”, kde sa odohrával druhý diel programu. Jeho prvú časť tvorili kompozície troch ostávajúcich rezidentov. Všetky skladby si značne zakladali na držaných tónoch a zvukovom spektre orchestru. Celkovo sa to postihnúť a efektne využíť tento prístup podarilo najviac Benjaminovi Richter, poslednému z trojice, ktorý využil mimo iné aj zaujímavú techniku hry na bubon s gumenou loptičkou. Jeho skladba Farther Reaches v svetovej premiére Ostravskou bandou ponúkla ako celok najintenzívnejší a najpútavejší zážitok, hlavne vďaka širokej škále zvukov veľmi šikovne dramaturgicky rozvrhnutých. Transcendento som, ale nezažil, asi nie som vhodný poslucháč. If you Cannot Ignore the Response – Delay it od mladého šiltovkára Jacka Callahana bola postavená viac na klastroch z držaných tónov. Výnimočný bol moment pianissima na veľký bubon, ktorý sa objavil najprv ako samostatný kontrast a od vtedy dopĺňal zvuk. Nádherné decentné hrmenie. Jediné negatívum boli trochu nepresné nástupy hráčov Janáčkovej filharmónie Ostrava, pritom Petr Kotík diriguje stroho a precízne. Do tretice Lucie Vítkova a jej MAsterpiece, teda absolvenstká skladba magisterského stupňa. Páčil sa mi prvok práce s dynamikou, kde autorka pracovala s decrescendom až do fade out-u na celej ploche skladby s celým uskupením, skôr ako s jednotlivcami. Záhadou pre mňa ostáva počítač – elektronika, ktorý obsluhovala samotná autorka po geste od dirigenta, Johannes Kalitzke. Rád by som vyzdvihol, že filharmónia konečne pochopila, že úškľaby nie sú vhodné pri prevedení a tento večer sa ich vystríhali.
Přestávka v očekávání dvou posledních skladeb celého festivalu. První z nich, Die vier Jahreszeiten (Čtyři roční doby) Helmuta Oehringa, je určená smyčcům a sólovému partu houslí, který však není nadřazený a individuální, ale dotváří celkový kompaktní zvuk. Virtuozita a náročnost je vlastní všem partům, členové Ostravské bandy hráli s obrovským nasazením a přesností. Pauline Kim Harris jako sólistka (se zřetelem na výše popsané) už byla pouhou ozdobou celého výkonu. Kompozice navíc pracuje s roztomilými různými zvuky, např. trhání papíru (zda partitury či programu nebylo podstatné), šustění, zapískání úryvku melodie předehrané houslemi, foukací harmonika v rukou basisty a v neposlední řadě krátký citát z Vivaldiho stejnojmenné skladby. Čtyřicet minut Jara, Léta, Podzimu a Zimy se mihlo jak mávnutí proutkem a pro mne osobně bylo pravým finálem. To však v programu představovala ještě jedna skladba, a to známé Offrandes Edgara Varèse. Trubka v úvodu i další dechové pasáže byly napsané i zahrané výborně, pěvecký part v podání Sadie Dawkins Rosales tak vyrovnaný nebyl. Ve spodních polohách ji přehlušoval orchestr, vysoké polohy a tóny měly příliš romantický ráz. Výsledně však skladba nedopadla špatně a uzavřela festival zcela důstojně.
Ostravské dny sú za nami. Ponúkli široké spektrum skladieb a prístupov a hlavne pohodovú atmosféru. Mali sme možnosť počuť svetovú interpretačnú špičku v naších končinách s obrovským nasadením a entuziazmom, mnoho vynikajúcich premiér. Niektoré skladby sa už asi u nás ani opakovať nebudú a teda ten kto premeškal môže rozhodne ľutovať. Opakovať sa o plusoch a mínusech, by bolo zbytočné. Všetkým, ktorí sa zúčastnili aj tým, ktorí to tento rok premeškali z rôznych dôvodov treba pripomenúť, že o rok sa koná New Opera Days Ostrava 2014 (Dny nové opery Ostrava) a ob rok znova festival Ostravské dny, ktoré určite budú stáť zato, tak isto ako aj tento ročník. Zážitok, na ktorý sa nezabúda a tešíme sa na ďalšie ročníky!

Hodnocení autorů recenze: Last Call 75 %

Hodnocení autorů recenze: Závěrečný koncert 85 %

Ostravské dny 2013
Last Call
Členové Ostravské bandy
31. srpna 2013 15 hod. Janáčkova konzervatoř v Ostravě 

program:
James Ilgenfritz: Burnham’s Folly (2013)
Tiange Zhou: My Solitude was a Garden (2011)
Sam Perkin: Sonata for Flute and Piano (2012)
Anton Jaro: Cadenza (2011)
Lorinc Muntág: 18,8 (2009)
Renate Stivrina: The Parable of the Pearl (2010)
Michal Indrák: Standing Wave (2013)
Nissim Schaul: Hell Study (2013)
Conal Ryan: Bounding (2012)

***

Závěrečný koncert
Janáčkova filharmonie Ostrava
Ostravská banda
Pauline Kim Harris, housle (New York)
Sadie Dawkins Rosales, soprán (New York)
Johannes Kalitzke, dirigent (Vídeň)
Petr Kotík, dirigent (Ostrava/New York)
Ondřej Vrabec, dirigent (Praha)
31. srpna 2013 19:30 Dům kultury města Ostravy

program:
Lucie Vítková: MAsterpiece (2012-13)
Helmut Oehring: Die Vier Jahreszeiten (2011)
Benjamin Richter: Farther Reaches (2013)
Edgar Varese: Offrandes (1921)
Jack Callahan: If you Cannot Ignore the Response – Delay It (2013)

www.newmusicostrava.cz

Foto Ostravské dny 2013 – Martin Popelář