Ostravské noci

Snaha o nalezení správného slova popisujícího Part I. včerejšího večera se vrací pořád k tomu též: komorní. Zde samozřejmě sekera tesá na dvě strany – pojem vyjadřující jak podvečerní náladu utvořenou nepříliš velkým publikem, což zde absolutně není na škodu. Zadruhé pak zachování rázu klasického klavírního tria představující ovšem obraz nejbližší současnosti. Nástrojové přesahy a zkoumání technických možností hry byly v podstatě hlavním společným tématem celých úterních Ostravských dnů 2013, které se nesly názvem Noční sóla či anglicky výstižněji přeloženo – Into the Night.
Hudba na tato slova nenechala dlouho čekat a hned jako úvodní skladba byla vybrána Maierhofova Exit E, u níž prvním slyšeným zvukem je rozdrnčená struna preparovaného klavíru Stefana Edera. K němu se postupně preparovanými nástroji připojují i Matthias Lorenz s Ute-Marií Lempert. Ač je zde zcela zbytečné přemýšlet o nejlepším přídavném jménu, jakými by se tato brilantní trojice dala odměnit, je naprosto třeba vyzdvihnout obrovskou soustředěnost a nejjemnější preciznost, jež celou část provázela. Ať už šlo o souboj ruchů a ticha u Maierhofovy skladby či sul ponticello par excellence u Tria no.2 Salvatore Sciarrina. Rovněž Langova Monadologie XX… für Franz opět představila skladatelův svérázný minimalistický přístup obohacený jedinečným vtipem a humorem. Nekonečné tahy smyčcem těsně nad strunou nedovolovaly z úcty ani nadechnout se. Špičkový začátek večera.

Druhú časť večera tvorili prevažne skladby pre sólový nástroj, prípadne malú skupinu nástrojov. Začalo sa tak ako sa skončilo, Salvatore Sciarrino. Opäť raz vynikajúci prednes Capriccio No.4 ako po technickej tak po výrazovej stránke od Hany Kotkové. Iný svet nám ukázal Nikolaus Schlierf. To, že mu pot stekal na violu a následne na zem dokazuje náročnosť skladby s virtuóznymi nárokmi. Zhasli svetlá, Conrad Harris stojí v strede sálu a spolu s ním aj pomyselný John Cage držiaci mu partitúru svojich Freeman Etudes No. 1-4. Tak krásne vytvorená skladba s prirodzene pôsobiacimi krajnými polohami huslí dokáže vytvoriť málo kto a keď sa k tomu pridala precíznosť interpretácie, stačilo iba počúvať. Škoda, že sme boli ihneď vrhnutý niekam inam.
Mladý Čech so zahraničnými koreňmi, Ian Mikyska, sa asi rád pohráva na pomedzí. Škoda však, že skladba Places and People pre elektrickú gitaru a dva basklarinety bola len akousi zlátaninou „zamilovaných“ akordov a voľno jazzových behov bez kreatívneho rytmu. Týmto prvoplánovým spojením pre mňa dehonestoval obidva prístupy. Basklarinet a s ním aj tri klarinety figurovali v ďalšej kompozícii od rezidentky Lenky Novosedlíkovej. 208 nesie názov po čísle trolejbusu v Bratislave, a podľa toho akoby hráči sedeli. Zo začiatku veľmi zaujímavo polyrytmický a zvukovo zachytený akoby krik jednotlivých klarinetov po tom druhom, však neskôr prešiel do lyricko impresionistických celotónových sledov a to čo na začiatku pôsobilo sviežo sa trochu vytratilo. Humorný koniec, potlesk. Potenciál elektronického cella nebol ani zďaleka využitý na konci tohto bloku kompozíciou nórky Maiji Hynninen. Borrowed Tunes: 1. Dead man Theme bola trochu zbytočným zakončením inač plného bloku.

Juho Laitinen, špička v svojom obore, sa po druhý krát za sebou postaví pred divákov. Začína zľahka, prejde sláčikom celým hmatníkom od hora dole. Ukloní sa, odchádza, ovácie. Takto konštruktívne vtipná skladba Frame od Marc Codina Contijoch ohraničila posledný veľký blok večera. Na konci zase Johnom Eckhardtom, ktorý sa pohral s očakávaním a človeku nechal dostatok času na premyslenie viacvýznamovosti miniatúry. Trefné, originálne, nesilené.
Mirage teheránského skladatele Mofakhama oproti své uvedené délce utekla jako voda, která zde byla ústředním tématem i výraznou perkusí. Plynutí času zde opravdu fungovalo orientálním způsobem. Z nevýznamně – jak – dlouhých odrazů vln se posléze vynořují táhlé tóny vrstvících se smyčců. Smyčcová glissanda jdou v hlasech proti sobě, do vody se noří gong a pak zase jasné ticho.

Myšlenkově jistě ne tolik vzdálený motiv korejského skladatele Isanga Yuna špičkově představil zvukové propojení „včerejší Asie a dnešní Evropy“, které ovšem z hudby plynulo jen velmi namátkově a Evropa zde měla vždy hudebně větší prostor. Stefanie Liedtke ovšem za skvěle zahrané fagotové sólo sklidila po právu obrovskou vlnu ovací.
Dnešní téma „hledání vhodných slov“ zasahuje i do Zornovy Passagen. Hra Pauline Kim Harris, se totiž pohybuje zcela mimo jakoukoliv stručnou popsatelnost. Předpřipravený prostor pro špičkovou exhibici (Kim Harris totiž tuto „hudební výzvu“ nahrála při příležitosti 103. narozenin Elliota Cartera u Zornovy značky Tzadik) byl tedy zcela naplněn a kromě „bravo“ jsou zde opravdu všechna slova zcela zbytečná.

„Predseda vlády zakázal tieto na prosto nevhodné výroky komentovať.“ „Blpti vlády zakázal tieto na prosto nevhodné výroky komentovať.“ „Blpti áji zakázal tieto na prosto nevhodné výroky komentovať.“ „Blpti áji uakúla tieto na prosto nevhodné výroky komentovať.“ „Blpti áji uakúla xííí na prosto nevhodné výroky komentovať.“ „Blpti áji uakúla xííí gnáála nevhodné výroky komentovať.“ „Blpti áji uakúla xííí gnáála štraué výroky komentovať.“ „Blpti áji uakúla xííí gnáála štraué évblotý komentovať.“ „Blpti áji uakúla xííí gnáála štraué évblótý fgatať.“

Xenakis, Eckhardt. Niekedy sú slová zbytočné.

Dramaturgia sa opäť raz ukázala. Po tak dokonalej kombinácii dvoch predošlých vstupov nám predhodila síce skvelo hodiaci sa sólový klavír, ale absolútne nevhodnú skladbu. Bohužiaľ, že sme si Josepha Kuberu nemohli užiť v niečom pútavejšom. Blok uzavretý rámcom.

Postavit Charlemagna Palestina „mimo rámec“ je prostě přirozeně příhodné. Samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Červení prosvícená tma a otevřené dveře sálu mi v nastalém tichu (samozřejmě v rámci možností kulturního domu) evokovaly prostory chrámu. Plyšoví medvídci jsou usazeni, koňak je nalit. „Obřad“ začíná sám Palestin obcházením sálu, kroužíc prstem po hraně sklenice. Skvěle navazující interferující kontrabasová linka jen doplňuje meditativní zvukový charakter. Připojuje se klavír a akordeon. Do jasně vytvořené barevné plochy nepatrně začínají prostupovat zvuky varhan, jež společným a nekonečným crescendo a vrstvením vytváří mohutně valící se vlnu, která postupně prostupuje celým sálem. Půlhodinová meditace nesoucí se ve znamení: kdo chce víc, nemá nic, a naopak se znatelně nakousla do nejhlubší noci. A tady už jakékoliv komentáře dostoupaly svého skutečného vrcholu.

Hodnocení autorů recenze: 90%

Ostravské dny 2013
Into the Night
27. srpna 2013 Dům kultury města Ostravy

17:30 I. Elole trio (Drážďany)
Michael Maierhof: Exit E (2011)
Bernhard Lang: Monadologie XX… für Franz (2012)
Salvatore Sciarrino: Trio No. 2 (1987)
Thuon Burtevitz: al-gabr durch Violine, Violoncello und Klavier (2009)

19:30 II. Solos
Stefanie Liedtke, fagot (Amsterdam)
Joseph Kubera, klavír (New York)
Pauline Kim Harris, housle (New York)
Conrad Harris, housle (New York)
Nikolaus Schlierf, viola (Berlín)
Juho Laitinen, violoncello (Turku)
John Eckhardt, kontrabass (Hamburg)
Charlemagne Palestine, varhany (Brusel)
Jaap Blonk, sound poet (Arnhem)

Isang Yun: Monologue for Bassoon (1983)
Maija Hynninen: Borrowed Tunes (2011)
Marc Codina: Frame (2013)
John Cage: Freeman Etudes (1977-80, 1989-90)
Julius Eastman: Piano 2 (1986)
Lenka Novosedlíková: 208 (2013)
Iannis Xenakis: Theraps (1975-76)
John Zorn: Passagen (2011)
Luciano Berio: Sequenza VI (1967)
Jaap Blonk: Nightmare (2011)
Muzikaret (2010)
Cheek-a-Synth (2004)
Hommage a A.A. (1990)
Peter Javorka: Images (2012)
Ian Mikyska: Places and People (2013)
Idin Samimi Mofakham: Mirage (2012)
Charlemagne Palestine: Schlingen Schlängen for Ostrava (2013)

www.newmusicostrava.cz

Foto Ostravské dny 2013 – Martin Popelář