Ostravští Braniboři na Smetanově Litomyšli

Ať žije pravda! Ať žijí práva! Ať žijí vlasti ochráncové!

Není citovaný Sabinův text z první Smetanovy úspěšné opery úžasně nadčasový? Nehodí se nejen pro dávnou dobu Přemyslovců, ale i pro mnohé doby pozdější? Nehodí se slova závěrečné oslavné sborové scény vlastně pro všechny etapy českých dějin?

Soubor opery Národního divadla moravskoslezského uvedl v rámci padesátého osmého ročníku Mezinárodního operního festivalu v Litomyšli Smetanovy Branibory v Čechách. Pod taktovkou svého hudebního ředitele Jakuba Kleckera, v režii Jiřího Nekvasila, na scéně Petra Matáska, s kostýmy Zuzany Bambušek Krejzkové a v pohybové spolupráci s Janou Tomsovou. Báječný počin z ryze dramaturgického pohledu! Ostatně již nadpis, čerpající slova ze sborového hymnu závěrečného Allegra opery napovídá, v čem býval u Smetanových Braniborů vždy tak trochu problém. Ač dílo samo slavilo již v době své premiéry ohromný úspěch, Jan Neruda ho přece vítal památnými slovy, jak se z každé Smetanovy árie na nás šklebí demokracie… Získalo dobově mimořádně významnou Cenu hraběte Harracha. Je to dramaticky silné a zároveň koncízní dílo, charakterizující vysoce talentovaného a již vyzrálého autora.

Karel Sabina sáhl po historizujícím námětu z doby po smrti Přemysla Otakara II., kdy byl Čechům ustaven braniborský markrabě Ota coby jejich takzvaný ochránce. Nás vždy chodili všichni „ochraňovat“, takže i Ota přišel do země a svůj protektorát chápal jako šanci k loupení. To byl panečku pravý námět pro vrcholící národní obrození! S motivy českého odpadlictví, s nádhernou postavou Jíry, velikými sborovými scénami doslova nabitými dramatismem. Dílo bylo dvakrát zvěčněno na výborných nahrávkách doby poválečné (s Jírou Beno Blachuta, na Supraphonu Bohumíra Vícha, skvělého tenoristy italského lesku ve hlase, dnes takřka zapomenutého). „My nejsme lúza, my jsme lid!“ – sbor s Jírou je zde zase úžasně nadčasový. Že by to třeba dnes zazpívala jedna část rozeklané společnosti oné druhé? Naopak po roce 1968 vyvolal následný ostych divadelníků z uvádění díla případ dirigenta Jiřího Kouta v Plzni, vyhozeného roku 1969 v souvislosti s dirigováním Braniborů a proslovem před oponou. V Plzni groteskní vyhazov, naopak v Národním divadle v Praze přijetí ředitelem Přemyslem Kočím…

Dnes ale zase vládne jiná obava, že by se uvedení Braniborů třeba nemuselo líbit Němcům, neboť naše vztahy jsou dnes diametrálně odlišné od minulosti, nejen doby děje Smetanova díla. Pan šéf opery, Bohu chvála, tyto obavy z Němců a asociací z protektora Oty Braniborského a možných stovek dalších reminiscencí dějin nesdílel. Dílo prostě uvedl. Vřelý dík! Žádná Smetanova prvotina, leda ryze chronologicky vzato. Smetana má za sebou již dobu působení ve švédském Göteborgu, napsal tři výrazné symfonické básně, neobyčejně náročné virtuózní klavírní skladby, jedinečnou sborovou kompozici Tři jezdci. V tehdejší evropské hudební literatuře nevídanou skladbu a capella, velikého formátu. Nutno zdůraznit, že úspěch díla na premiéře ještě v Prozatímním divadle v Praze v lednu 1866, pod taktovkou samotného Bedřicha Smetany (!), byl podle historických záznamů velkolepý. Celé Smetanovo operní dílo je neobyčejně vyrovnané, nepotřebuje škrty, je dramatické, má melodický tah a doslova gejzíry nápadů. Pokud je pro dnešek text občas archaický, neb posloucháme v opeře častěji jazyky světové, kde nám toto moc nevadí, je snadný zásah dirigenta či režiséra. Jak se již dříve v době Krombholcově běžně dělo v Daliborovi, Hubičce, ale i světově uznávané Prodané nevěstě. Na dějové osnovy bych se nevymlouval ani náhodou, nechci připomínat směšné děje řady takzvaně světových děl, které by bez geniální hudby skladatelů vůbec nemohly existovat.

Provedení díla ostravskou operou v Litomyšli jsem očekával s velkým napětím. Ba co víc, doslova s touhou, až snad posedlostí spatřit po čase dílo, které bylo za mých studentských let běžnou součástí programu nejen Národního divadla v Praze. Z celého programu letošní Smetanovy Litomyšle bych byl schopen v hierarchii titulů obětovat vše, jen ne Smetanovy Branibory… To byl totiž letos můj „zlatý“ hřeb festivalu. Jak jsem však zjistil, má představa po zdařilé Čertově stěně z Ostravy před dvěma roky byla spíše z říše erotických snů. Ano, Braniboři v Čechách jsou pro mne zklamáním a je mi to jako recenzentovi líto. Což zní jistě kuriózně, nicméně jsem z rodu recenzentů toužících po kladech, nikoliv po záporech. Zejména u geniálního díla Smetanova, o něž absurdně znovu svádíme boj, ač se všech jeho osm oper stabilně a samozřejmě hrálo v Národním divadle v Praze. Ač Smetanovy cykly nebyly problémem nejen pro Ostrčila, Talicha, Krombholce, ale ani pro takového Karla Vašatu v Plzni roku 1975. Ale za předpokladu stabilního ansámblu opery, ne hostů jako za dnešní situace. Proto je dnes Smetanův cyklus „vědecký“ problém. Snad by se měl uskutečnit do roku 2024, což je dlouhá doba a ve Vltavě uplyne mezitím mnoho vody.

Nezklamal mne rozhodně ani orchestr, tím méně sbor, který byl ozdobou představení. A to i po vynikajícím výkonu Českého filharmonického sboru s Petrem Fialou, jehož perfektní zvuk mi dosud zní v podvědomí. Plně, plasticky znějící orchestr pod jistou taktovkou hudebního ředitele Jakuba Kleckera disponoval výraznou a jednotnou skupinou smyčců a dynamicky pozoruhodnou žesťovou skupinou. Zněl kompaktně, ale mohl občas dynamicky korigovat zvuk, když se hlasy z jeviště zjevně nenesou, mnohdy z dalekého mostku, kam je pan režisér Jiří Nekvasil staví v podstatných dějových posunech od počátku díla.

Slyšet a rozumět je opravdu jen málo slov. Nejen ženským hlasům, což by nebylo zase tak výjimečné, ale bohužel i hlasům mužským, což je jev méně obvyklý. Orchestr i sbor pod taktovkou Jakuba Kleckera odvedl velmi profesionální práci, dynamicky ale mohl dirigent víc respektovat hlasy na jevišti. Akustická zkouška byla ale dost diametrálně odlišná od zkoušky Petra Fialy a Radka Baboráka před koncertem, o němž jsem referoval jako vysoce úspěšném. Zkouška pana Baboráka byla neustálým dynamickým korigováním, vyvažováním zvuku orchestru vůči sboru. Výsledek večer by nebyl jinak tolik přesvědčivý! Zde to ani nebyla skutečná akustická zkouška, spíš jakási prevence v souhře vymezených obtížných míst. O reálný dozvuk v prostoru, natož o výslovnost se nikdo nezajímal, pan režisér ani nebyl na této takzvaně akustické zkoušce přítomen. Pěvci asi byli přesvědčeni, že nosnost jejich hlasů je skvělá. Ale přece musí vědět, že prostor zámku v Litomyšli je jiný než v Ostravě. Nejsou zde přece poprvé. Usuzuji dle sledovaných zkoušek, že Ostrava podcenila akustiku prostoru litomyšlského zámku. V tom tkvěla její Achillova pata představení v Litomyšli.

Explicitně a bez obcházení problému řečeno, krom Varnemana Václava Sibery a Kmeta Martina Gurbaľa, plus znělých středních a vyšších hlasových poloh Wolframa Františka Zahradníčka, se sólisté v prostoru zvukově příliš neprosazovali, rozumět jim bylo poskrovnu. Pán přede mnou sedící již po pár větách neslyšného Oldřicha Rokycanského pravil partnerce: „Proč mu nedají mikrofon?“ Po odeznění prvé poloviny večera lidé za mnou sedící se nikterak netajili: „Není jim nic rozumět, proč je neozvučí, jako to udělali včera?“ Lidé tím mínili Carminu Buranu, kde se volila dosti výrazná amplifikace, podobná Bernsteinově Mši, kdy samozřejmě zněly hlasy až nadneseně pompézně silně. A to zněla Carmina Burana jen s doprovodem klavírů, ne velkého zvuku symfonického orchestru.

Ano, pokud nemám být nosný a srozumitelný, nejsem ani v opeře proti lehké amplifikaci. Zejména musí-li pěvci kvůli režijnímu nápadu zpívat podstatné fráze pro vývoj děje z mostku, od forbíny trochu vzdáleného. Pravda, fungovalo čtecí zařízení, asi se s tím trochu počítalo, že nebude rozumět. Osobně texty znám dobře, studoval jsem si znovu klavírní výtah, ale lapal jsem často po čtecím zařízení… Co ale ten, kdo texty nijak nezná a dílo vnímal opravdu poprvé? Tohle ba i dlouho nepamatuji, že bych se na čtecí zařízení měl vůbec potřebu dívat. Marně „listuji“ v paměti. Že bychom to svedli na symfonicky hutně znějící orchestr? Ale proč se i z onoho problematického mostku nesl dobře do prostoru Varneman pana Sibery, jenž byl pěvecky a výrazově dokonce neobyčejně přesvědčivý? Kdyby takto působili všichni, mohl bych s radostí psát o báječném představení. Je mi líto.

Málo se nesl v prostoru, jak jsem výše naznačil, baryton Oldřicha Rokycanského Jiřího Miroslava Procházky. Podstatné věty se utopily za orchestrem. Tausendmark Jakuba Tolaše (původně byl ohlášen osvědčený barytonista velkého fondu Martin Bárta, leč nastala změna) byl nevýrazný, málo nosný, na tuto velmi obtížnou roli psanou Smetanou pro baryton Josefa Lva ještě zcela technicky nedozrál. Což neznamená vůbec, že v jiné, snazší roli by si nevedl lépe.

Jíra Gianluca Zampieriho je zvláštním typem Jíry, jakého mi dosud nebylo dopřáno vidět a slyšet. Holt vše je v životě jednou poprvé. Pan režisér Nekvasil naznačoval na podvečerním nokturnu, že si ho představuje coby undergroundového zpěváka typu Magora. Aha, tak tudy nám vede zvláštní cestička… Zampieri má k dispozici i z onoho mostku zcela jisté vysoké Há ve velmi obávané vysoko položené Jírově frázi: „Tak mi žezlo a korunu dejte a poslušenství přísahejte!“ Leč jinak je jeho způsob hudebního frázování podivuhodně rozháraný, s výbuchy ojedinělých skupin tónů, ale bez cítění celistvé vazby natažené fráze. Jak ji předváděli mnozí Jírové minulosti à la Zahradníček, Malík, Vích, Přibyl, Jankovský, Spisar, se samozřejmostí své muzikality, o nahrávkách ani nehovoře (Vích, Blachut), které si mohli lidé vhodně zakoupit na prodejním pultu před vstupem do litomyšlského auditoria.

Dobře se vyrovnal s vysoko posazeným partem Junoše Luciano Mastro, leč ne tak suverénně jako s postavou Jarka v Čertově stěně, kdy jsem ho velice rád vyzdvihl v recenzi z Litomyšle roku 2014 (zde).

Co se týče tria ženských rolí, režií zvláštně „okořeněných“ o kruhy, zřejmě ze spartakiády doby po bitvě na Moravském poli, nějak pro mne nefunkčními ozdobami, byť zajisté slušivými. Horší než jinak půvabné kruhy slečen však byla opět jejich malá srozumitelnost slova, krom hlubokých poloh ještě nejlepší u Děčany, nesporně pěvecky talentované mezzosopranistky s průbojným pružným hlasem – Lenky Čermákové. Její půvabná árie v Allegru animatu – „Ó jak tu krásné přírody zjevy!“ – patřila k oněm sympaticky přesvědčivě interpretovaným místům opery. Trio solidně ladilo, hlasy se barevně dobře doplňovaly. Srozumitelnost slova byla nejmenší u Ludiše Agnieszky Bochenek-Osiecké, kde ani vysoké tóny nezněly zcela volně. Vlčenka Marianny Pillárové zněla zvukově příjemně, ale její part se pohybuje víc v ansámblech. Opera je především o pěvcích, pokud zcela nevyjde inscenátorům optimální obsazení podstatných rolí, je trochu problém v hierarchii dalších složek inscenace. Ty jsou vždy až za oněmi výkony pěveckých osobností. Ať již jde o dílo Smetany, Dvořáka, Mozarta, Verdiho či Webera.

Režijní zpracování zmiňovaného Jiřího Nekvasila se opírá – dle jeho vlastního sdělení – především o poetický nástin české krajiny s mnoha typickými pahorky a výtvarně vytvořeným ženským aktem, naznačujícím plodnost a štědrou náruč české země. Dělí je zmiňovaný můstek, poněkud nešťastný v prostém faktu, že pěvci stojí v dějově podstatných větách akusticky nevýhodně. Hlas lidu, hlas boží. Opravdu by zde mikrofony neškodily. Alespoň bychom Oldřichovi Rokycanskému na počátku díla porozuměli, jak důležité věty nám chce sdělit. Krom vskutku výborného Varnemana této inscenace se ze situované pozice hlasy zvukově nenesou, není jim často rozumět. Což je ale zásadnější otázkou, než akty, pahorky české krajiny a další režijní vidění či nevidění díla. Ať již všudypřítomní černí diblíci, symbolizující zlé Branibory, či zmíněné „spartakiádní“ kruhy tria Ludiše, Vlčenky a Děčany. Válený praktikábl do stran jsem nějakou dobu poněkud nechápal, neb jeho ryze technické potíže, nějak se „napasovat“ zejména do úzkého portálu, aby nezůstal na jevišti, odváděl divákovu pozornost od hudby k maličkostem. Vedle výborného Varnemana, charakterní tenorové role, pěvecky nesnadné, zaujal krásným, voluminózním basem Kmet Martina Gurbaľa. Bravo!

Velmi dobře zněl prostorem také Biřic Petra Urbánka. Pravda, jeho působivé věty jsou více a capella, orchestr ho tak – krom tří taktů Lenta – nemůže „válcovat“. Ovšem nejpřesvědčivější a většinu pěvců jakoby suplující byl posílený sbor, jehož úderná čísla od Allegra con fuoca – „Nechtěli nám ve dne dáti, co jsme o ně žádali, přišli jsme si proto v noci, sami jsme si nabrali“ – až k efektnímu Maestosu „Udeřila naše hodina, otevřely se brány“. Dirigent Jakub Klecker nádherně vystupňoval sempre crescendo, nabité věrohodným výrazem a krásou širokého sborového fortissima v plné harmonii vnitřních hlasů. Však dlouhý potlesk publika, velmi spontánní, k němuž jsem se moc rád velmi aktivně přidal, byl odměnou za působivý moment díla (sbormistr Jurij Galatěnko).

Uvedení Braniborů je bezesporu výborný dramaturgický počin. Ovšem z vděčnosti za uvedení skvělého díla, z vděčnosti nad smutným faktem, že premiér ze Smetanova odkazu je dnes málo, nemůžeme obrazně řečeno ležet z vděčnosti na lopatkách. Obsazení českých operních děl je dnes obecně obtížnější než světových. Na Verdiho, Mozarta i Wagnera si lze najít talenty v zahraničí. Ovšem česká operní klasika, nejen Smetanova, to nemá snadné. Článek na Opeře Plus o problémech hudebního školství při spoustě konzervatoří v Česku (najdete zde), jakoby spadl z nebe. To, co pan Veverka zobecňuje ve svých tezích, se prakticky ukázalo tam, kde bych to byl vůbec nečekal. Na Smetanově operní Litomyšli, která uvádí obvykle opery v těch nejlepších myslitelných obsazeních, alespoň teoreticky vzato. Z bezbřehého naivního nadšení mi zůstala trochu nepříjemná kocovina. Z neradostné reality českých možností obsadit pěvecky reprezentativně domácí klasiku pro tak nesporně významnou platformu, jakou je Smetanova Litomyšl. Vedle Pražského jara nejkvalitnější myslitelný hudební festival, jaký v Čechách máme.

Hodnocení autora recenze: 65%

Smetanova Litomyšl 2016
Bedřich Smetana:
Braniboři v Čechách
Hudební nastudování a dirigent: Jakub Klecker
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Petr Matásek
Kostýmy: Zuzana Bambušek Krejzková
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Orchestr a sbor NDM Ostrava
Premiéra 9. června 2016 Divadlo Antonína Dvořáka
(psáno z reprízy 18. června 2016 Zámecké nádvoří Litomyšl)

Volfram Olbramovič – František Zahradníček
Oldřich Rokycanský – Jiří Miroslav Procházka
Junoš – Luciano Mastro
Jan Tausendmark – Jakub Tolaš
Varneman – Václav Sibera
Jíra – Gianluca Zampieri
Ludiše – Agnieszka Bochenek-Osiecka
Vlčenka – Marianna Pillárová
Děčana – Lenka Čermáková
Kmet – Martin Gurbal’
Biřic – Petr Urbánek
Jeden z pražské chudiny – Waldemar Wieczorek

www.smetanovalitomysl.cz