Osudy Beno Blachuta (1)

14. června uplyne sto let od narození předního tenoristy Národního divadla v Praze Beno Blachuta (14. června 1913 – 10. ledna 1985). K tomuto výročí jsme připravili několik textů, přibližujících jeho životní a umělecký osud.
Místo úvodu
Dne 30. ledna 1932 bylo v listu Čs. strany lidové Ostravský kraj vydávaném v Moravské Ostravě otištěno toto sdělení:

Z Vítkovic.
Čajový večírek pořádaný 24. ledna na “Kaplánce” spolkem “Ludmila” vydařil se nad očekávání. Již o 4. hodině odpoledne byl sál přeplněn účastníky a mnozí odcházeli nemajíce již místa. O ušlechtilou zábavu a veselou náladu starali se hudebníci a pěvecký sbor vybranými, dobře nacvičenými a procítěně přednesenými čísly. P. Karel Havel dal si mnoho práce se cvičením hudebních a zpěvných výkonů, které byly odměňovány hlučným potleskem. Sólové zpěvy P. Jaroslava Šumšala, sl. Marie Bědajankové a p. Blachuta byly vyslechnuty s takovým zájmem, že sólisté byli neutuchajícím potleskem donuceni ku opakování svých čísel.

Tato krátká zpráva je zřejmě nejstarší “recenzí” pěvecké dovednosti mladého dělníka vítkovické kotlárny, člena sboru kostela sv. Pavla, Bena Blachuta. Drobná pochvala svědčí o obdivu, jehož se mladý zpěvák dočkal u svých přátel a sousedů. Jistě nemohl tušit, že za pouhé tři roky se jeho život zcela promění ve jménu hudby.

Rodiče
Předkové českého pěvce pocházejí z Haliče, z kraje kolem Wadowic. Intenzivně se vzmáhající průmysl ve střední a západní Evropě i v Americe potřeboval mnoho pracovních sil, což se stalo podnětem pro odchod obyvatelstva z ekonomicky zaostalých oblastí, k nimž v 19. století náležela také převážně agrární rakousko-uherská Halič. V období před osmdesátými léty 19. století odtamtud směřovalo vystěhovalectví hlavně do Německa a do USA. Haličané však využívali možnosti výdělku také přesídlením na blízké Ostravsko. Jan Blachut znal prostředí průmyslového kraje už od svých dvaceti let. O práci v železárnách se mohli hlásit jen ti nejschopnější a nejzdatnější, neboť zde byly nejpřísnější lékařské prohlídky, ale zároveň možnost velkého výdělku. Jan Blachut (narozen v obci Barwald Średni) byl synem Jakuba Blachuta, zahradníka v obci Wieprz, která je asi deset kilometrů západně od Wadowic. Z této vsi pocházela Marie Pytelová, s níž se na podzim 1905 oženil. Ve vítkovických železárnách pracoval v různých provozech: nejdříve nastoupil do šamotky, později přijal práci u vysokých pecí, ve strojírně, odkud přešel do rourovny a rok před Benovým narozením začíná pro rodinu vydělávat v mědírně (ve Vítkovicích se říkalo “v kuprovně”). Jan a Marie Blachutovi po příchodu na Ostravsko žili v předměstských čtvrtích, které měly spíše venkovský charakter, roku 1911 se přistěhovali do Vítkovic.

28. července 1914 vypukla válka; už 1. srpna byl Jan Blachut povolán na vojnu a pravděpodobně brzy poté na frontu. Od července 1916 byl pohřešován. Rokem 1930 je datována Pamětní kniha, která je kaligraficky psaným seznamem 746 jmen příslušníků obce Vítkovice padlých ve válce či zemřelých na následky zranění a nemocí. V tomto vzácném dokumentu je uveden také Jan Blachut.

Benova maminka Marie Blachutová nebyla téměř až do konce války zaměstnána. Až v červnu 1918 přijala práci v mědírně, aby mohla živit své čtyři děti poté, co se její manžel nevrátil z válečné fronty. V továrně zůstala až do konce roku 1929.

Beno
Jan a Marie Blachutovi měli čtyři děti: prvorozenou dceru Andělu (1904 – 1990), jež se po provdání přestěhovala ke Vsetínu, bratry Jana (1907 – 1943) a Leopolda (1910–1982), ti pracovali ve vítkovických železárnách. Jan zahynul v dubnu 1943 v koncentračním táboře Rawycz.

Čtvrtým dítětem Jana a Marie Blachutových byl Beno. Beno se narodil ve Vítkovicích 14. června roku 1913 v domě č.p. 452 na dnešní Zengrově ulici (tenkrát to byla Idova ulice; Idastrasse). Jeho rodný dům je prosté jednopatrové stavení ničím nevynikající v řadě podobných, které po obou stranách lemují kdysi významnou a rušnou ulici. Po chlapcově narození rodina na této adrese dlouho nezůstala. Benovi bylo půl roku, když se přestěhovali do nového domova vzdáleného jen pár set metrů od Zengrovy ulice, do novostavby v Sirotčí  ulici č. 29. Blachutovi na této adrese zůstali až do listopadu 1938. Tento dům dnes už bohužel nestojí.

Školní léta
V letech 1919 až 1924 Beno Blachut navštěvoval polskou obecnou školu ve Vítkovicích, která byla zřízena roku 1909 ředitelstvím Vítkovického horního a hutního těžířstva; poté od roku 1924 až do roku 1927 pokračoval na polské měšťance v Moravské Ostravě. Ve školním roce 1919/20 byl jeho třídním učitelem Eugeniusz Źyla, jenž o svém působení na vítkovické škole napsal vzpomínku datovanou rokem 1971. V ní vypisuje všechna jména svých žáků, “… z nichž operní pěvec Beno Blachut je všeobecně znám a uznáván…”. Polská měšťanská škola byla zřízena v Polském domě v Moravské Ostravě a byla v něm kromě knihovny, sálu, kde se hrálo také divadlo, zprostředkovatelny práce, záložny také pokračovací, tedy měšťanská škola. Mezi písemnostmi uloženými v umělcově rodině je zachováno jen jedno školní vysvědčení, a sice propouštěcí z měšťanky. Beno dostal dvakrát výbornou: z ručních prací a – ze zpěvu.

Vítkovické železárny
Beno dokončil studia na měšťance a začal se učit kotlářem v železárnách. Jako každý zaměstnanec ve Vítkovicích, i on měl svoji zaměstnaneckou kartu, a z té se dozvídáme, že do učení byl zapsán 4. srpna roku 1927. Odborná škola pokračovací pro učně živností obrábějících kovy ve Vítkovicích na Moravě sídlila v budově České obecné a měšťanské školy chlapecké ve Vítkovicích. Od 5. října 1927 byl jejím žákem. Vyučování bylo ve všech třech ročnících vždy ve středu a v pátek odpoledne; dopoledne byla budova vyhrazena pro žáky obecné školy.

Učňovská léta pro něj skončila 30. dubna 1930; podle zachovaných třídních výkazů mu byly přiznány tyto známky:

Beno po vyučení nastoupil jako stálý dělník do kotlárny, která vyráběla a do blízkého i dalekého světa vyvážela parní kotle, topeniště do kotlů, ohřívače vzduchu, nádrže na vodu, líh i dehet, plynojemy (včetně kulatého, který stojí v Praze-Libni), plechové komíny, přístroje pro cementárny, rozličná potrubí, důlní vozíky. Zaznamenal-li pěvec po létech vzpomínky na své černé řemeslo, jsme jimi strháváni na stranu jeho příštího osudu, do světa hudby.

“Tři roky jako učeň a tři roky jako tovaryš. Kotlářské řemeslo, to byl jenom východ z nouze. Původně jsem se chtěl učit automechanikem, ale jelikož tento obor byl již obsazen, zbyla mi jen kotlárna. Byla to dřina a zkusil jsem všechny profese. Od zametání dílny až po tu nejnáročnější práci, jako je například nýtování revolverem, štemování, práce u svařování i u rýsovací desky. Největší dřinou pro mne bylo ruční nýtování. U toho si člověk zacvičil. Osm hodin denně držet v ruce kladivo, které nějaké to kilo vážilo, to nebyla legrace. Byla to holt práce pro chlapy. Já jsem sice ještě žádný chlap nebyl, bylo mi tenkrát sedmnáct let, ale sílu jsem měl a tak to šlo. Nejraději jsem štemoval. Šlo sice přitom o sluch, ale tehdy se člověk čerta staral o takové věci. Nacpal jsem si do uší vatu a bylo to. Já si při té práci zpíval, až se hory zelenaly. To bylo vlastně mé první cvičení. (…)”V brožurce vydané ke stému výročí založení vítkovické kotlárny je otištěna podobná vzpomínka:

“Začal jsem s uklízením dílny, posluhou a dalšími pomocnými učňovskými pracemi. Po čase si mě mistr povšiml, že ten pořízek si poradí i s dvoukilovým kladivem a vzal mě do party nýtařů. V sedmnácti letech jsem byl vyučen a zařazen na úkolové práce při nýtování vysokotlakých kotlových bubnů. Hluk dílny byl úmorný, vata v uších nepomáhala. Zběsilý orchestr vzduchových kladiv a revolverů vyzýval, abych s ním soupeřil svým hlasem. Ze všech sil jsem hulákal – co mi na mysl přišlo. Písničky, šlágry, operetní melodie. Vedoucímu kotlárny, Bělohlávkovi, to nedalo a jednou mi povídá, že mám hezký hlas, proč si tedy nevydělávám zpěvem. (…)”

Tím, který zřejmě významným dílem rozhodl o Benově příštím osudu, byl ing. Bruno Bělohlávek. V kotlárně pracoval od roku 1923 a dotáhl to až na funkci inspektora, ale to až dlouho po Benově odchodu, v roce 1938.

Nedostatek zakázek a s tím spojený propad výroby v létech hospodářské krize ve vítkovických železárnách znamenal propouštění. 8. května 1933 byl propuštěn pro “nedostatek práce” i Beno Blachut.

Pro zajímavost můžeme uvést, že datum 8. května se v jeho životě objeví ještě jednou, tentokrát ve šťastnější konstalaci: toho dne roku 1939 uzavřel smlouvu, v níž se uvádí, že: “Pan Beno Blachut jest angažován jako člen zpěvohry u Družstva českého divadla v Olomouci.”

Láska ke zpívání
Zpěv byl každodenní radostí celé rodiny Blachutů. “Já jsem si vždycky hrozně ráda zpívala. A ten můj chlapec měl už ve škole šikovný hlas,“ vzpomínala Benova maminka.

“Každý týden jsem musel vydrhnout podlahu v jizbě, kuchyni, špajzu, předsíni, na chodbě a k tomu ještě část schodiště, do zlata vycídit kliky a kohoutek u vodovodu na chodbě. Maminka si všechno důkladně zkontrolovala. Nikdy ji nenapadlo, že pro malého kluka je to pořádná dřina. Nenapadlo to ani mne, tu zdlouhavou robotu jsem si aspoň zpříjemňoval, zpíval jsem si. Byli jsme taková rozezpívaná rodina. A když jsem uklízel, všechno, co jsem znal, jsem uplatnil. Nejlépe se mi zpívalo při mytí oken, to jsem do hlasu vkládal všechnu sílu, řval jsem z plna hrdla. Bydleli jsme v druhém poschodí, měl jsem před sebou prostor – a dokonce posluchače. Jednou jsem místo do oken kouknul do ulice a zjistil jsem, že se lidé zastavují, dívají a poslouchají, pochvalovali si, jak hezky zpívám. Tak jsem pokračoval a dával si jaksepatří záležet, aby mne bylo slyšet.”

Zpívání doma nebo v kotlárně, to nestačilo; Benův hezký hlas musel najít ještě jiné uplatnění, takové, kde by se, byť dosud neškolený, vyjímal v celé své kráse a bohatosti. Božena Konečná, děvče jeho bratra Jana, jej přivedla ke zpívání v chrámovém sboru kostela sv. Pavla ve Vítkovicích. Upozornila na něj regenschoriho Antonína Hradila (1874-1937); jeho zástupce, varhaník Ferdinand Gadowský (1905-1984), se chlapce ujal a stal se tak Blachutovým prvním učitelem zpěvu.

V letech, která zde sledujeme, byl významnou osobností vítkovické farnosti katecheta P. Alois Olšovský, jehož Beno znal už z obecné školy, kde vyučoval náboženství. Na jaře v roce 1932 se konala ve Vítkovicích církevní slavnost, jíž byl P. Olšovskému svěřena vítkovická farnost.

Ostravský kraj ze dne 25. května 1932:
“Vítkovice. (Instalace nového vdp. faráře P. Aloise Olšovského.)
… V úterý večer o 8. hodině uspořádal vítkovický Orel svému členu a příznivci p. faráři slavnostní akademii, která svou uměleckou výší a svou srdečností zanechala ve všech, zvláště v srdci nového p. faráře, ty nejkrásnější dojmy. (…) Mezi vybranými čísly pěveckými, ať již bych jmenoval Smetanovo “Věno” nebo mohutnou píseň smíšeného sboru “K národu”, a mezi všemi čísly hudebními s nevšedním uměleckým smyslem připravenými a bez kazu provedenými, sluší vzpomenouti sólového výstupu br. Záluského, který svým přednesem Fibichova “Poem” na cello vynutil si skutečný obdiv. Stejnou pozornost vzbudil svým tenorovým sólem br. Blachut. Oba doprovázel na klavír br. Gadovský. Jim všem, zvláště ovšem dirigentu naší orelské hudby i pěveckých sborů br. Karlu Havlovi patří největší díky všech účastníků, kteří byli utvrzeni ve svém přesvědčení, že svorná práce zvláště v naší mládeži dokáže hotové divy.”

Už podruhé si Blachutova zpěvu všiml dopisovatel lidoveckých novin. Později, a to zejména v létech 1933 – 34, kdy byl bez práce, zpíval nejen ve Vítkovicích, ale i v kostelích v okolí. “O vánocích Beno zpíval na půlnoční mši ve Vítkovicích a ráno v pět hodin na jitřní v zábřežském kostele,” vzpomínala po létech bývalá sboristka vítkovického chrámu Matylda Šplouchalová.

Regenschorim v zábřežském kostele byla paní Marie Černocká, vdova po varhaníku Josefu Černockém. Tato dáma měla pro začátek umělecké dráhy Beno Blachuta zcela zásadní význam. “Byla dobrá hudebnice a (…) k Benkovi pociťovala náklonnost, jako muzikantka oceňovala jeho nadání (…).”

Josef Černocký st., žák Leoše Janáčka, byl ředitelem zábřežského kůru od roku 1911, ale už předtím byl v obci ředitelem hudební školy. Marie Černocká po manželově smrti požádala zábřežský farní úřad, aby jí byl ponechán “úřad ředitele kůru”, v čemž jí bylo vyhověno. Syn manželů Černockých Josef (1913-1970), Benův přítel, studoval v Praze varhanní hru u prof. Wiedermanna.

Byl to on, kdo domluvil, aby Beno Blachut, jehož pěvecké dovednosti kostelního sboristy i sólisty znali zatím pouze věřící na mších, návštěvníci různých vítkovických hudebních vystoupení a přátelé, předzpíval profesoru zpěvu na pražské konzervatoři Louisi Kadeřábkovi. Úspěšná audice předeslala možnost ucházet se o studium zpěvu na hudebním ústavu. Dne 28. ledna 1935 odjížděl do Prahy podruhé. Jeho zkouška před komisí vedenou ředitelem konzervatoře Josefem Sukem dopadla výborně. Od 1. února 1935 se Beno  Blachut stává řádným studentem zpěvu na pražské konservatoři u profesora Louise Kadeřábka. Doma ve Vítkovicích, jež Beno tak důvěrně znal, zůstala rodina, přátelé a on sám vstupuje na zcela novou, dosud nepoznanou, životní cestu. Byl to začátek budoucí bohaté umělecké práce, do níž vyučený kotlář z prosté rodiny dal celé své srdce.

Připravujeme ve spolupráci se Společností Beno Blachuta
Foto archiv Společnosti B.Blachuta, Archiv města Ostravy
(Pokračování)
***
Letošnímu jubileu Beno Blachuta budou věnovány dva koncerty:
* 24. dubna 2013 v zámečku v Ostravě-Vítkovicích vystoupí s písňovým recitálem Kateřina Kněžíková (A. Dvořák, R. Strauss) za klavírního doprovodu Davida Švece
www.janackuvmaj.cz
* 23. května 2013 se bude v pražském Rudolfinu jako součást Pražského jara konat koncert Pocta Beno Blachutovi. Árie a dueta z oper, ve kterých Beno Blachut zpíval, přednesou Aleš Briscein a Lenka Máčiková, doprovázeni Pražskou komorní filharmonií dirigovanou Davidem Švecem.
www.festival.cz