Osudy Beno Blachuta (3)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

V Olomouci se tato opera poprvé hrála 4. října 1924 za osobní účasti skladatele. Jenůfu zpívala Lída Kublová–Mašková, Kostelničku Karla Micková, Števu Otakar Masák a Lacu Josef Bartoš, Stárek byl rolí pro Josefa Celerina. Představení režíroval Bohuš Vilím, orchestr řídil Karel Nedbal. Poté byla Její pastorkyňa nastudována v sezóne 1935–36 s Jenůfou Ludmily Červinkové. Do Blachutova příchodu se v Olomouci z Janáčkových oper uváděly ještě: Káťa Kabanová (premiéra 21. 11. 1931), Příhody lišky Bystroušky (12. 1. 1935) a Šárka (26. 2. 1937).

O inscenaci Její pastorkyni, jejíž premiéra byla 30. listopadu 1940, citujeme ze dvou recenzí, z nichž ta druhá je ze zájezdového představení.

„Slavnostní představení k 20. výročí Českého divadla v Olomouci
L. Janáček: Její pastorkyňa
(…) Sobotní představení mělo velmi krásnou úroveň. Jenůfu zpívala E. Zachardová. Partie, která klade po stránce pěvecké i herecké neobyčejně velké požadavky, byla zvládnuta velmi dobře, její hlas byl lahodný i v nejprudším vypětí, byl tvárný a výrazný a její hra byla promyšlena a procítěna v prudkých přechodech mezi pokornou oddaností a výbuchy zoufalství. Těžký úkol, partii Kostelničky, zvládla dobře M. Marková; přechod z tvrdosti přímo chlapské přes zoufalé pokoření, duševní otřesy z výčitek svědomí po pokorné podrobení se zákonu měl místa úchvatné přesvědčivosti. Vyrovnaná v tiché dobrotě stáří byla stařenka Buryjovka B. Stoegrové. Velmi šťastné obsazení se dostalo úlohám obou nevlastních bratří: Laca B. Blachuta, drsný, nechápaný ve své přímosti a dobrotě, prudký v hněvu a oddaný a věrný v lásce, hlasově skvěle disponovaný, právě tak, jako J. Kysela, jenž přesvědčivě představil Števu jako furianta ze slabošství, zhýčkaného a zbabělého. (…) I v ostatních úlohách se dostalo oddaného provedení: umíněnou rychtářku zazpívala A. Sehnalová, sebevědomé bohaté vesnické děvče Barenu V. Severinová, pasáka Jana A. Lébrová, pastuchyňu K. Dubinová, tetku M. Hönigová, dobráckého rychtáře E. Haken, rozvážného stárka A. Frank.

Hudební provedení vedl bezpečně, pečlivě, energicky a vzletně K. Nedbal j.h.; bylo bohatě odstíněno od dravého veselí a drásavých duševních bouří po vroucí zpěvnost závěru, vždy pevně zvládnuté, vedené a vystupňované v nejprudší vír rozpoutaného mládí a duševní rozvrat. Orchestr měl jasnou výslednou linku a plastičnost. (…)

Průběh večera byl vskutku slavnostní. Všichni se dali unést silným proudem nadšení a lásky vyvěrajícím z díla Janáčkova a z úsilí účinkujících. Za dlouho trvající potlesk se poděkovali mimo interprety hlavních úloh i dirigent, režisér a koncertní mistr.“
(Našinec 3. 12. 1940)

Krátce po premiéře byli olomoučtí na zájezdovém představení v Přerově, k jehož provedení recenzent napsal (mimo seznámení čtenářů s Janáčkovým dílem) ještě další podrobnosti.

„Její pastorkyňa
(…) olomoucká opera proplula veškerými úskalími partitury vítězně, vzbudila nadšený obdiv a docílila čtyř opon po každém jednání. Pod taktovkou šéfa opery K. Nedbala získalo provedení vnitřním propracováním na dramatickém prohloubení. Všecka struktura dravé Janáčkovy hudby byla detailně vystavěna, pietní vztah dirigentův k moravskému mistru byl všude viděti. J. Gabriel dal na scénu pěknou slováckou jizbu, mlýnice před tím byla chudší. (…) Kostelnička M. Markové byl mistrovský výkon, při němž mráz běžel po zádech. Kdo ví, jak těžké jsou nástupy u Janáčka, jak pěvkyně musí při veškeré vzrušenosti zpěvu a hry, dané dějovou situaci, uchovávati intonaci a tempo s orchestrem a přitom dbáti, aby vše bylo nenucené, samozřejmé a pravdivé bez kosých pohledů na taktovku dirigentovu, ten teprve dovede ocenit výkon M. Markové, jemuž podobného jsme u nás ještě neviděli. (…) Dobře také byly opatřeny role Števy a Láci, v nichž vystoupili chvalně osvědčený tenor se zřetelnou výslovností B. Blachut a dále novic velmi slibného, zdravého, dobře posazeného tenoru J. Kysela. V rolích Karolky a pasáka Jana se uplatnily J. Pechová a A. Lébrová s dávkou lehkonohé koketerie, takové zaskakování z lehkého genru do tragického typu má své stíny. A. Frank v roli Stárka byl dobrý, jen jeho starostlivost o taktovku byla nápadná (…).“ 
(Haná 8. 12. 1940)

Před vánocemi 1940, v sobotu 14. prosince, zařadilo České divadlo v Olomouci na repertoár oblíbený titul Giacoma Pucciniho Bohéma. Od premiéry Její pastorkyně (30. listopadu) uplynulo pouhých 16 dnů (!!!) a na prvního tenoristu se soustředila oprávněná pozornost. „V úloze Rudolfa uplatnil B. Blachut krásu, lesk a vřelost kultivovaného hlasu a vyrovnanou hru.“ Nejen recenzent olomouckého Našince obdivoval Blachutův jevištní projev, spolu s tímto kritikem i další posudky na Bohému rekapitulovaly dosavadní pěvcův vývoj.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat