Osudy Beno Blachuta (3)

Sezona 1940-1941 
Opery, do nichž byl Beno Blachut obsazen na začátku své druhé sezony, se na repertoár dostaly ve velmi rychlém sledu: Car a tesař Alberta Lortzinga měl premiéru 21. září 1940 (Markýz de Chateauneuf, francouzský vyslanec), Lásky hra osudná (Gilles) Zdeňka Folprechta 12. října a Verdiho Traviata (Alfréd Germont) už za dva týdny, 26. října!

Blachutův Markýz de Chateauneuf v Caru a tesaři je menší rolí, proto se pozornost kritiky pochopitelně zaměřila hlavně „na Hakenova purkmistra Van Betta, jehož pečlivou hereckou figuru doplňuje neobyčejně krásný výkon pěvecký (…)“
(Moravský večerník 24. 9. 1940)

Beno Blachut v Caru a tesařovi v Národním divadle nezpíval. V rozhlase je uchována nahrávka celé opery z roku 1950. Pražský rozhlasový orchestr dirigoval František Dyk; společně s B. Blachutem v „jeho“ úloze Markýze byli do hlavních rolí obsazeni Václav Bednář (Petr I.), Karel Kalaš (Van Bett), Maria Tauberová (Marie). Na pěvcově Operním recitálu vydaném v roce 1999 Supraphonem (SU 3423-2-201) je z této opery zařazena píseň Mám já jedno děvče z Flander.

Dílo Zdeňka Folprechta (1900–1961) Lásky hra osudná mělo premiéru v Bratislavě v roce 1926, kdy tam její tvůrce působil jako operní dirigent. Uvedeno bylo také v Praze a ve Vídni; pro olomouckou scénu bylo rozhodnutí pro její nastudování velmi odvážné, vždyť byla válka a Karel a Josef Čapkové, autoři literární předlohy, byli u nových vládců země nenáviděni. V Olomouci Folprechtovu aktovku doplnili Blodkovým titulem V studni. „Původní premiéra v Olomouci / Lásky hra osudná a V studni
Spojením dvou různorodých jednoaktových oper připravila olomoucká zpěvohra 12. října velmi barvitý a poutavý večer. Folprechtova (*1900) opera Lásky hra osudná, v níž vytříbenou technikou jest spojena vysoká dramatičnost a veristická vášnivost s místy kouzelného, expresionisticky podbarveného lyrismu, má ve stejnojmenné hře bratří Čapků silný a neobvyklý slovní podklad. Opera je provedena na olomoucké scéně po prvé. Byla výborně obsazena, hudebně i pěvecky bez vady. Režie dr. Kolátora zůstávala svědomitě v intencích autorů libreta. Obsazení (O. Kubín – Prolog, B. Blachut – Gilles, E. Haken – Brighella, A. Frank – Trivalin, M. Marková – Isabella, B. Jevtušenko – Balloardo a J. Sobota – Scaramouche) nezůstalo postavám ničeho dlužno. Výprava J. Gabriela moderně jednoduchá a skvělá. Operu nastudoval a všechno hudební bohatství z ní vytěžil Karel Nedbal. Autor, dirigent i zpěváci byli obecenstvem vřele pochváleni. (…)“
(České slovo 15. 10. 1940)

„Zd. Folprecht: Lásky hra osudná – V. Blodek: V studni.
(…) Prolog přednesl s elegancí a vtipem O. Kubín. B. Blachut zazpíval Gillese, toho bílého pierota, smutného, blouznivého milence, romanticky horujícího a obětavého, a přece jen lpícího na životě s vroucností, jíž je jeho sympatický hlas schopen. Je mnoho smutku a trpkosti pod úsměvem této veselohry a Blachutův Gilles je jeho výrazným nositelem. (…)“
(Našinec 15. 10. 1940)

Opera byla v roce 1959 nahrána Československým rozhlasem s Pražským rozhlasovým orchestrem a Františkem Dykem. Beno Blachutovi zůstala role Gillese, part Prologu náležel Václavu Bednářovi, Trivalin byl rolí Ladislava Mráze, další úlohy byly svěřeny Karlu Kalašovi (Dottore Balloardo), Oldřichu Kovářovi (Scaramouche), Eduardu Hakenovi (Brighella), Jarmile Pechové (Isabella).

Příprava opery Traviata byla publiku prostřednictvím divadelního časopisu oznámena už před koncem sezony 1939–1940. Režisérem měl být Oldřich Stibor. Po letních prázdninách bylo znovu otištěno obsazení hlavních úloh, leč režisérem představení nebyl Oldřich Stibor, ale Vladimír Nechyba. Oldřich Stibor se v Olomouci pro své ultralevé politické smýšlení cítil v ohrožení, dohodl se tedy s ředitele ostravského divadla Jiřím Myronem, že tam od sezóny 1940-1941 se svou manželkou Ludmilou Červinkovou přestoupí. Leč už koncem dubna 1940 byl zatčen gestapem.

Divácky vděčnému titulu odpovídaly i recenze:

„G. Verdi – Traviata
(…) Provedení mělo krásnou úroveň. Violettu Valéry zazpívala A. Richtrová s velkým úspěchem i po stránce pěvecké i herecké. Její krásný hlas a zdravá hudebnost vyhověly dokonale velkým požadavkům partu (…). Našla v Alfredu Germontovi B. Blachuta dobrého partnera. Úloze odpovídala dobře krása a barva jeho hlasu, árie jeho, jakož i árie A. Richtrové a O. Kubína, pohnuly obecenstvo k potlesku na otevřené scéně; jeho hra byla přiléhavá a promyšlená. (…) Operu řídil J. Žid s velkou péčí pro dynamické bohatství skladby a jemným smyslem pro citový základ opery, melancholii a resignaci, jehož stíny tlumí i veselí společnosti. (…)“
(Našinec 29. 10. 1940)

Kritik Českého slova názor svého kolegy nesdílel:
„(…) Sobotní představení, třebaže bylo režijně dobře připraveno (V. Nechyba) a podepřeno přiléhavou výpravou (J. Gabriel), postrádalo náležitého vybroušení v podání hlavních sólistů. Tak slavná arie Violetty na konci 1. jednání postrádala – kromě bezvadných výšek – bravuru. Herecky nebyla mondénnost Violettina s počátku jednání náležitě podtržena, takže ani pozdější citový přelom – poznání pravé lásky – nemohl patřičně vyniknout. V posledním jednání byla tato úloha na výši. Lepší po stránce pěvecké byl Alfréd Germont, herecky byl bezvýrazný. Nejpřijatelnějším byl Jiří Germont zazpívaný s velkou vřelostí. (…)“
(České slovo 30. 10. 1940)Kritik Hlasu lidu zaznamenal 21. března 1942 reprízu Traviaty slovy: „Ve Verdiho Traviatě zpíval pohostinsky Alfreda p. Blachut, nyní člen Národního divadla v Praze. Jeho hlas jakoby nabyl na jistotě, jeho herecký výkon byl produševnělý a opravdový, zvláště ve IV. jednání. Jasně znějící výšky a ovládaná piana jsou hlavní předností jeho projevu.“

Pouhý měsíc po premiéře Traviaty byla Beno Blachutovi svěřena další významná role: Laca Klemeň v Její pastorkyni Leoše Janáčka. Bylo to první setkání s dílem skladatele, jehož oddaně interpretoval rovněž po celý čas svého působení v Národním divadle.

V Olomouci se tato opera poprvé hrála 4. října 1924 za osobní účasti skladatele. Jenůfu zpívala Lída Kublová–Mašková, Kostelničku Karla Micková, Števu Otakar Masák a Lacu Josef Bartoš, Stárek byl rolí pro Josefa Celerina. Představení režíroval Bohuš Vilím, orchestr řídil Karel Nedbal. Poté byla Její pastorkyňa nastudována v sezóne 1935–36 s Jenůfou Ludmily Červinkové. Do Blachutova příchodu se v Olomouci z Janáčkových oper uváděly ještě: Káťa Kabanová (premiéra 21. 11. 1931), Příhody lišky Bystroušky (12. 1. 1935) a Šárka (26. 2. 1937).

O inscenaci Její pastorkyni, jejíž premiéra byla 30. listopadu 1940, citujeme ze dvou recenzí, z nichž ta druhá je ze zájezdového představení.

„Slavnostní představení k 20. výročí Českého divadla v Olomouci
L. Janáček: Její pastorkyňa
(…) Sobotní představení mělo velmi krásnou úroveň. Jenůfu zpívala E. Zachardová. Partie, která klade po stránce pěvecké i herecké neobyčejně velké požadavky, byla zvládnuta velmi dobře, její hlas byl lahodný i v nejprudším vypětí, byl tvárný a výrazný a její hra byla promyšlena a procítěna v prudkých přechodech mezi pokornou oddaností a výbuchy zoufalství. Těžký úkol, partii Kostelničky, zvládla dobře M. Marková; přechod z tvrdosti přímo chlapské přes zoufalé pokoření, duševní otřesy z výčitek svědomí po pokorné podrobení se zákonu měl místa úchvatné přesvědčivosti. Vyrovnaná v tiché dobrotě stáří byla stařenka Buryjovka B. Stoegrové. Velmi šťastné obsazení se dostalo úlohám obou nevlastních bratří: Laca B. Blachuta, drsný, nechápaný ve své přímosti a dobrotě, prudký v hněvu a oddaný a věrný v lásce, hlasově skvěle disponovaný, právě tak, jako J. Kysela, jenž přesvědčivě představil Števu jako furianta ze slabošství, zhýčkaného a zbabělého. (…) I v ostatních úlohách se dostalo oddaného provedení: umíněnou rychtářku zazpívala A. Sehnalová, sebevědomé bohaté vesnické děvče Barenu V. Severinová, pasáka Jana A. Lébrová, pastuchyňu K. Dubinová, tetku M. Hönigová, dobráckého rychtáře E. Haken, rozvážného stárka A. Frank.

Hudební provedení vedl bezpečně, pečlivě, energicky a vzletně K. Nedbal j.h.; bylo bohatě odstíněno od dravého veselí a drásavých duševních bouří po vroucí zpěvnost závěru, vždy pevně zvládnuté, vedené a vystupňované v nejprudší vír rozpoutaného mládí a duševní rozvrat. Orchestr měl jasnou výslednou linku a plastičnost. (…)

Průběh večera byl vskutku slavnostní. Všichni se dali unést silným proudem nadšení a lásky vyvěrajícím z díla Janáčkova a z úsilí účinkujících. Za dlouho trvající potlesk se poděkovali mimo interprety hlavních úloh i dirigent, režisér a koncertní mistr.“
(Našinec 3. 12. 1940)

Krátce po premiéře byli olomoučtí na zájezdovém představení v Přerově, k jehož provedení recenzent napsal (mimo seznámení čtenářů s Janáčkovým dílem) ještě další podrobnosti.

„Její pastorkyňa
(…) olomoucká opera proplula veškerými úskalími partitury vítězně, vzbudila nadšený obdiv a docílila čtyř opon po každém jednání. Pod taktovkou šéfa opery K. Nedbala získalo provedení vnitřním propracováním na dramatickém prohloubení. Všecka struktura dravé Janáčkovy hudby byla detailně vystavěna, pietní vztah dirigentův k moravskému mistru byl všude viděti. J. Gabriel dal na scénu pěknou slováckou jizbu, mlýnice před tím byla chudší. (…) Kostelnička M. Markové byl mistrovský výkon, při němž mráz běžel po zádech. Kdo ví, jak těžké jsou nástupy u Janáčka, jak pěvkyně musí při veškeré vzrušenosti zpěvu a hry, dané dějovou situaci, uchovávati intonaci a tempo s orchestrem a přitom dbáti, aby vše bylo nenucené, samozřejmé a pravdivé bez kosých pohledů na taktovku dirigentovu, ten teprve dovede ocenit výkon M. Markové, jemuž podobného jsme u nás ještě neviděli. (…) Dobře také byly opatřeny role Števy a Láci, v nichž vystoupili chvalně osvědčený tenor se zřetelnou výslovností B. Blachut a dále novic velmi slibného, zdravého, dobře posazeného tenoru J. Kysela. V rolích Karolky a pasáka Jana se uplatnily J. Pechová a A. Lébrová s dávkou lehkonohé koketerie, takové zaskakování z lehkého genru do tragického typu má své stíny. A. Frank v roli Stárka byl dobrý, jen jeho starostlivost o taktovku byla nápadná (…).“ 
(Haná 8. 12. 1940)

Před vánocemi 1940, v sobotu 14. prosince, zařadilo České divadlo v Olomouci na repertoár oblíbený titul Giacoma Pucciniho Bohéma. Od premiéry Její pastorkyně (30. listopadu) uplynulo pouhých 16 dnů (!!!) a na prvního tenoristu se soustředila oprávněná pozornost. „V úloze Rudolfa uplatnil B. Blachut krásu, lesk a vřelost kultivovaného hlasu a vyrovnanou hru.“ Nejen recenzent olomouckého Našince obdivoval Blachutův jevištní projev, spolu s tímto kritikem i další posudky na Bohému rekapitulovaly dosavadní pěvcův vývoj.

„Bohéma na jevišti olomouckého divadla
Pucciniho Bohémě vyhovělo olomoucké divadlo předně svým sólistickým souborem. Mohlo v kvartetu Blachut – Frank – Kubín – Jevtušenko postavit na jeviště čtveřici představitelů, kteří nejen pěvecky, nýbrž i hereckým ztvárněním úloh a maskou sjednotili výsledný dojem provedení na úroveň značné výše, které odpovídala tentokráte snad způsobem zvláště šťastným též A. Richtrová svým podáním úlohy Mimininy. Byl to úspěch, který byl o to radostnější, že v něm také doložili svůj růst jaksi na svou pěst tři mladí pěvci; hlavně B. Blachut, jehož hudebnost a pěvecké schopnosti se rozvíjejí vůčihledě od představení k představení spolu s jeho zdravými hlasovými prostředky, vedle něho A. Richtrová, která ucelila svůj výkon přesvědčivou produševnělostí a vybavila Mimi i šťastnou charakteristickou pěveckou způsobenou snad poněkud i hlasovou únavou, a konečně jako operní subreta J. Pechová v úloze Mussetině, která zdárně zvládá úkoly čím dále tím závažnější. (…)“
(Moravský večerník 17. 12. 1940)

„G. Puccini: Bohéma
Po prvé v Českém divadle v Olomouci 14. prosince“
S větou citovanou v úvodu k Bohémě recenzent dále napsal:
„Oslnivé kouzlo jeho (Blachutovy) partie v 1. jednání bylo jeho přednesem podáno v plné své strhující působivosti. Mimi představila A. Richtrová s veškerým kouzlem svého jasného, lahodného hlasu a půvabem jevištního zjevu. Tichá oddanost, vděčnost za skromné štěstí, jež jí krutý osud před skončením jejího utrpení ještě přeje, prozařuje její pečlivě propracovaný pěvecký výkon a její promyšlenou hru. (…)“
(Našinec 17. 12. 1940)Na 23. února roku 1941 byl Beno Blachut pozván, aby pohostinsky vystoupil jako Jeník na jevišti pražského Národního divadla. Je známo, že mu trojí hostování „vyneslo“ členství na první české operní scéně. Avšak stále zůstává členem olomouckého divadla, které na 15. února nastudovalo nový titul, jímž je komická opera Wolfganga Amadea Mozarta Cosi fan tutte.

„Z Českého divadla v Olomouci. Premiéra Mozartovy komické opery ‚Cosi fan tutte‘.
(…) Celé provedení bylo vysoké úrovně. Orchestr se vyznamenal již předehrou, potom se připojily hlasy zpěváků v sólech i důmyslně kombinované, a celek vyzněl v prvotřídní umělecký požitek. Sl. Richtrová a Zachardová vytvořily dvě něžné rokokové panenky Fiordiligi a Doraballu, podstupující tvrdou zkoušku odolnosti, v níž nakonec podléhají. (…) Pan Frank se svým příjemným zvučným barytonem byl ve svém živlu jako Ferrando a p. Blachut, výborný tenorista, který splňuje zcela naděje, které jsme do něho kladli při jeho příchodu, vynikl v roli jeho druha Guglielma. (…) K. Nedbal řídil premiéru a dal do celého provedení sám sebe. Bylo to patrno z jeho vzezření, když se objevil před oponou spolu s účinkujícími. Snad bouřlivý potlesk obecenstva mu byl jakousi náhradou za nadlidskou práci, kterou koná ve službách českého umění v Praze, v Olomouci, na zájezdech a bůhvíkde ještě. (…)“
(Moravský deník 19. 2. 1941)

Z jiné recenze si neodpustíme citovat její závěrečný odstavec; výkonů na scéně se sice netýká, ale patřil a bohužel stále patří do našich divadel:

„Zvláštní pochvaly zasluhuje naše samorostlé publikum. Není právě nejpříjemnější vidět různé celebrity, jak se courají pozdě, jen aby na svou maličkost upozornily. A je mi osobně líto těch lidí, kteří se dovedou při nejněžnějších pasážích nahlas bavit. Postrádají totiž dvou vlastností: slušnosti a citové kultury.“
(Pozor 22. 2. 1941)

Pět týdnů po premiéře Mozartovy opery se opona olomouckého divadla otevírá před novým titulem, kterým jsou Komedianti Ruggiera Leoncavalla. Beno Blachutovi je svěřena úloha Cania. Toto dílo je uvedeno společně s jednoaktovým Sedlákem kavalírem Pietra Mascagniho, který večer uvozuje.

Libreto k Leoncavallově opeře do češtiny přeložil J. Novotný a v režii hostujícího Jiřího Fiedlera na scéně Josefa Gabriela dílo nastudoval dirigent Karel Nedbal. Do dalších rolí byli obsazeni Anna Richtrová jako Caniova choť Nedda, Otto Kubín – Tonio, Jaroslav Sobota – Beppe a mladý sedlák Silvio Adolfa Franka.

„P. Mascagni: Cavalleria rusticana – R. Leoncavallo: Komedianti
Po páté se vrací České divadlo v Olomouci k této dvojici oper, representující nejvýrazněji opery veristického směru, každá jediné úspěšné dílo svého autora.
Operám se dostalo velmi dobrého obsazení. (…)
I v Komediantech byly vynikající výkony; O. Kubín vytvořil svým Toniem skvělou postavu, výbornou zpěvem, hrou i maskou; od bolestně filosofujícího herce v prologu, tuto drásavou předehru dramatu, po toho primitiva Tonia, zvířecky tupého, ženoucího se slepě za svou vášní, neznající míru ve své nesmyslné lásce, krutě vydražďované koketní ženou, a v pomstychtivosti, která dovede oznámiti konec krvavého dramatu stejnými slovy jako komedii sehranou každý den pro pobavení obecenstva, přímo děsně výrazný svou maskou a vleklými pohyby; Canio B. Blachuta, k jehož vytříbenému hlasovému výkonu se družila pečlivě vyrovnaná hra; prudká mysl, ale dobrý člověk, jehož žárlivost vybičovalo blížící se stáří, nalomený ve své duši rozporem mezi svou ubohou úlohou na jevišti, paňáca pro zábavu obecenstva, a lidskou důstojností takto pokořenou. Nedda (Colombina) A. Richtrové, hlasově jako vždy výborná, koketa, vědomá své krásy a moci nad ubožákem, který žebrá o trochu přízně, konvenčně laskavá k svému muži a křehce půvabná Colombina, výborně ztělesňující Leoncavallovu hudbu k této postavě. Pečlivě provedeni byli Beppo J. Soboty a Silvio A. Franka. (…)“
(Našinec 25. 3. 1941)

Recenzenti obou oper nešetřili chválou při hodnocení výkonu Beno Blachuta:
„Vyrovnaný výkon pojící žárlivost stárnoucího, dobrotou a oddaností srdce, jež mimoto trpí rozporem mezi směšností svého povolání a pocitem vlastní lidské důstojnosti, byl Canio, hlasově výborně disponovaného B. Blachuta…“ 
(Lidové noviny 25. 3. 1941)

„Zářící v každém ohledu paňáca Blachutův byl výkonem, jaký jsme již dlouho neslyšeli. Přáli bychom si, aby k této výjimečnosti nevedla pouze sama povaha role.“
(České slovo 26. 3. 1941)

„Komedianti přinesli výborný výkon zpěvní v Blachutově Caniovi. Paňáca s měkkou duší, ale vášnivě milující, elegik a žárlivec, člověk s rozbodanou duší – tomu dal Blachut opodstatněný výkon a razil svou roli čistě, jemně, bez násilností.“
(Pozor 28. 3. 1941)

Musíme zde upozornit na dnes v našich končinách neviděný a ještě po létech naprosto úctyhodný „jev“; 26. dubna 1941 byl v olomouckém Našinci oznámen plán zájezdů do východočeských měst, z něhož se dozvídáme, že:

„Výpravy se zúčastní 32 členný orchestr s kapelníky Nedbalem, Budíkem a Židem, dále 24 členný sbor a 12 členný balet. Výprava, která pobude v Čechách 2 měsíce (…) sehraje celkem 75 představení převážně operního repertoáru.“

Byl 30. duben roku 1941. Za několik týdnů skončí divadelní rok, budou prázdniny a v září se před diváky znovu zvedne opona. Tenorista Beno Blachut však v nové sezoně členem souboru již nebude. Náleží pražskému Národnímu divadlu.

Poslední rolí, kterou s olomouckým souborem nastudoval, byl Princ v Rusalce Antonína Dvořáka, úloha milovaná pěvci i posluchači, vpravdě krásné rozloučení s jevištěm, na kterém vystoupil ještě jako student, aby se mu po absolutoriu pražské konservatoře na dva roky stalo školou nezbytnou pro další pěvecký a herecký vývoj.

České divadlo v Olomouci Rusalku nastudovalo v režii Jiří Fiedlera s dirigentem Jaroslavem Budíkem, choreografie se ujal Jaroslav Häusler.

„A. Dvořák: Rusalka
V rámci oslav A. Dvořáka provedlo České divadlo v Olomouci Rusalku jako čtvrté jubilejní představení, které je zároveň stopadesátým představením tohoto díla na olomoucké scéně. Prince zazpíval B. Blachut (…), vybavil tuto postavu kouzlem svého hlasu a prostým a účinným hereckým výkonem. S B. Jevtušenkem se střídá v úloze Vodníka Eduard Haken, který vytvořil pozoruhodnou postavu řadící se důstojně k oněm, jež na olomoucké scéně s velkým úspěchem představil. Krásný vyrovnaný hlas, lehce tvořící výšky, výraznost přednesu a přirozená hra se pojí v harmonický celek. (…) 1. května zazpívala úlohu Rusalky E. Zachardová. Mimořádný její výkon, který byl obecenstvem plnou měrou uznán, dokázal její jedinečnou hlasovou kulturu, vzácně vytříbenou hudebnost, jíž je zpívané slovo součástí hudebního proudu, jenž stejně intensivně ovládá a prožívá jako zpívanou linii. Pečlivě vypěstovaný a vyrovnaný hlas, schopný nejjemnějších výrazových odstínů, lahodný v celém rozsahu dynamických nuancí, a promyšlená a přirozená hra jsou velké klady, jež vložila do své úlohy. (…)“
(České slovo 3. 5. 1941)„Rusalka v Českém divadle v Olomouci
(…) Provedení přineslo leccos nového, nemyslím-li jen na neobvyklé střídání hned ve třech hlavních úlohách. B. Blachut uplatnil v úloze Prince svůj jadrný hlas, vyrovnaný a propracovaný přednes, klidnou, přirozenou hru. Velmi sympaticky byl přijat E. Haken v úloze Vodníka; krásný jeho hlas, vyjadřující stejně přirozeně a účinně bodrý humor i hluboký žal, vypínající se stejně působivě k dramatickým vrcholům partie i nesoucí se hřejivým citem lyrickými partiemi úlohy a pečlivá hra si získaly všeobecné uznání. (…)“
(Našinec 3. 5. 1941)

Doplňme kapitolu o Rusalce informací, že po Blachutově odchodu do Národního divadla převzal roli Prince Otakar Pavlis. 

Dirigent Karel Nedbal (1888–1964) působil v olomouckém divadle v létech 1920–1928 a opět v sezonách 1940–1945. O prožitém Půl století s českou operou vydal v roce 1959 knihu, ve které se několika zápisy zmiňuje o Beno Blachutovi. Nejsou to jen ryze osobní vzpomínky, seznamují nás též s atmosférou divadla i s tenoristovými pokroky a jsou tak cenným dokumentem o pěvcově místě na olomouckém jevišti.

Olomouc podruhé, 1940–45 (str. 310–323):
Uprostřed úvah a plánů, jak zařídit budoucnost, nikdy tak nejistou, jako v oné době neustálých překvapení, dostal jsem dopis od ředitele Stanislava Langera z Olomouce. (…) Zval mě na představení Růžového kavalíra, v jehož velkém obsazení jsem mohl zhlédnout téměř celý operní ansámbl, než bych se definitivně rozhodl. (…) Mladý, ještě ani ne třicetiletý Eduard Haken jako Ochs von Lerchenau vynikal hlasem, který již tehdy, aspoň v malém divadle olomouckém, překvapoval svou mohutností. Nepatrnou roli italského zpěváka zpíval začínající Beno Blachut a kněžnu Lída Červinková, odcházející po prázdninách do Ostravy. Avšak i jinak některé výkony, zejména koloraturky Anny Richterové, barytonisty Ady Franka a basisty Borise Jevtušenka, měly pozoruhodnou úroveň. (…)

Jako první studovanou věc jsem si zvolil Jají pastorkyni, pro niž byly nejlepší předpoklady v představitelích hlavních rolí. Emilie Zachardová (…) slibovala být Jenůfou naprosto nekonvenční. Na Podkarpatské Rusi pravděpodobně hodně hrála ochotnicky divadlo, protože je nemyslitelné, že by jinak byla Jenůfě mohla dát tak přesvědčivě zemitý a přirozený výraz, nehledě k absolutní hudebnosti, s jakou jsem se později u žádné jiné zpěvačky nesetkal. Beno Blachut, o jehož začátcích před mým příchodem do Olomouce nezněly všechny úsudky jednoznačně příznivě, byl v Lacovi hlasově a technicky již zcela konsolidován a herecky tak znamenitě připraven režisérem Oskarem Linhartem, že tato role byla všemi, kteří sledovali jeho rychlý růst, pokládána za mezník v jeho uměleckém vývoji. Ideálním Števou byl tenorista Jan Kysela, jemuž se krátkou dobu, kdy oba současně v Olomouci začínali, předpovídala dokonce větší budoucnost než Blachutovi. Měl bytostní předpoklady pro tuto figuru, která s herecky přesvědčivou Kostelničkou Milady Markové doplňovala kvartet, budící spontánní nadšení všude, kde jsme Janáčkovo dílo hráli. Kysela bohužel za dva roky úplně ztroskotal, zatímco houževnatý a cílevědomý Blachut krok za krokem stoupal. (…) Pozdější tenorový duel mezi Blachutem a Kyselou v Komediantech a Sedláku kavalírovi vyhrál už na celé čáře Blachut (…).

Zvláště rád jsem odjížděl do Prahy, když dr. Neumann se mnou na představení Dvou vdov pozval Blachuta a Hakena, chtěje snad jim i mně zpříjemnit a usnadnit práci a zároveň podat ukázku zajímavé pohostinské hry, provedené současně několika členy téhož divadla. Rovněž Zachardovou jsem doprovodil do Prahy ke společnému vystoupení v Rusalce, a myslím, že její angažování by bylo bývalo k oboustrannému prospěchu. Představení Dvou vdov rozhodlo o budoucnosti obou nadaných pěvců. Bylo jim to všeobecně přáno, ač jejich současný odchod otřásl operním provozem. Oba byli u širokého obecenstva oblíbeni nejen jako zpěváci, ale pro svou přímo nedivadelní povahovou přímost i jako lidé. (…)“

Beno Blachut se loučil s Olomoucí. Divadlo mu za jeho působení poděkovalo dopisem, na který odpověděl:

„Za Váš krásný a milý dopis z dne 19/VIII. 1941 Vám vzdávám co nejsrdečnější díky.
Ujišťuji Vás, že na olomoucké divadlo nezapomenu a že práce na olomouckém jevišti mne opravdu těšila. Děkuji Vám ještě jednou za tu milou pozornost a přeji olomouckému divadlu, u kterého jsem začínal, aby nadále vzkvétalo a umělecky rostlo.
S projevem upřímné úcty oddaný
Beno Blachut
člen Národního divadla v Praze“

Zakončeme druhou olomouckou sezonu s angažmá Beno Blachuta rekapitulací zpracovanou dr. Jaroslavem Čičatkou. Odehrálo se v ní celkem 233 operních představení, z toho 81 na hlavním jevišti a na zájezdech 152! Pohostinských činoher bylo „jenom“ 112 a operet 59. Na Moravě hostila operu především větší města: Prostějov 26x, Přerov 16x, Zlín 13x a Kroměříž 7x. V Čechách hrála opera v Mladé Boleslavi 22x, v Kolíně 17x, následovala města Jičín 14x, Hradec Králové 11x, Pardubice 10x, Vysoké Mýto a Litomyšl 6x, Chrudim 5 představení. Turné po Čechách trvalo dva měsíce.

Soupis rolí Beno Blachuta v Oloumouci 1938–1941:
Smetana Bedřich – Prodaná nevěsta – Jeník
Smetana Bedřich – Tajemství – Vít
Strauss Johann – Cigánský baron – Šandor Barinkay
Smetana Bedřich – Libuše – Žnec
Smetana Bedřich – Dvě vdovy – Ladislav
Thomass Ambroise – Mignon – Vilém Meister
Gounod Charles – Faus – Faust
Musorgskij Modest Petrovič – Boris Godunov – Jurodivý
Donizetti Gaetano – Don Pasquale – Ernesto
Strauss Richard – Růžový kavalír – Zpěvák
Lortzing Gustav Albert – Car a tesař – Markýz de Chateauneuf
Folprecht Zdeněk – Lásky hra osudná – Gilles
Verdi Giuseppe – Traviata – Alfred Germont
Janáček Leoš – Její pastorkyňa – Laca Klemeň
Puccini Giacomo – Bohéma – Rudolf
Mozart Wolfgang Amadeus – Cosi fan tutte – Ferrando
Leoncavallo Ruggiero – Komedianti – Canio
Dvořák Antonín – Rusalka – Princ
Prameny a fotografie:
Archiv Moravského divadla Olomouc
Archiv rodiny Blachutovy (fotografie, korespondence, deníky)
Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta č. 1–13

(Pokračování)