Osudy Beno Blachuta (3)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Bohéma na jevišti olomouckého divadla
Pucciniho Bohémě vyhovělo olomoucké divadlo předně svým sólistickým souborem. Mohlo v kvartetu Blachut – Frank – Kubín – Jevtušenko postavit na jeviště čtveřici představitelů, kteří nejen pěvecky, nýbrž i hereckým ztvárněním úloh a maskou sjednotili výsledný dojem provedení na úroveň značné výše, které odpovídala tentokráte snad způsobem zvláště šťastným též A. Richtrová svým podáním úlohy Mimininy. Byl to úspěch, který byl o to radostnější, že v něm také doložili svůj růst jaksi na svou pěst tři mladí pěvci; hlavně B. Blachut, jehož hudebnost a pěvecké schopnosti se rozvíjejí vůčihledě od představení k představení spolu s jeho zdravými hlasovými prostředky, vedle něho A. Richtrová, která ucelila svůj výkon přesvědčivou produševnělostí a vybavila Mimi i šťastnou charakteristickou pěveckou způsobenou snad poněkud i hlasovou únavou, a konečně jako operní subreta J. Pechová v úloze Mussetině, která zdárně zvládá úkoly čím dále tím závažnější. (…)“
(Moravský večerník 17. 12. 1940)

„G. Puccini: Bohéma
Po prvé v Českém divadle v Olomouci 14. prosince“
S větou citovanou v úvodu k Bohémě recenzent dále napsal:
„Oslnivé kouzlo jeho (Blachutovy) partie v 1. jednání bylo jeho přednesem podáno v plné své strhující působivosti. Mimi představila A. Richtrová s veškerým kouzlem svého jasného, lahodného hlasu a půvabem jevištního zjevu. Tichá oddanost, vděčnost za skromné štěstí, jež jí krutý osud před skončením jejího utrpení ještě přeje, prozařuje její pečlivě propracovaný pěvecký výkon a její promyšlenou hru. (…)“
(Našinec 17. 12. 1940)
Na 23. února roku 1941 byl Beno Blachut pozván, aby pohostinsky vystoupil jako Jeník na jevišti pražského Národního divadla. Je známo, že mu trojí hostování „vyneslo“ členství na první české operní scéně. Avšak stále zůstává členem olomouckého divadla, které na 15. února nastudovalo nový titul, jímž je komická opera Wolfganga Amadea Mozarta Cosi fan tutte.

„Z Českého divadla v Olomouci. Premiéra Mozartovy komické opery ‚Cosi fan tutte‘.
(…) Celé provedení bylo vysoké úrovně. Orchestr se vyznamenal již předehrou, potom se připojily hlasy zpěváků v sólech i důmyslně kombinované, a celek vyzněl v prvotřídní umělecký požitek. Sl. Richtrová a Zachardová vytvořily dvě něžné rokokové panenky Fiordiligi a Doraballu, podstupující tvrdou zkoušku odolnosti, v níž nakonec podléhají. (…) Pan Frank se svým příjemným zvučným barytonem byl ve svém živlu jako Ferrando a p. Blachut, výborný tenorista, který splňuje zcela naděje, které jsme do něho kladli při jeho příchodu, vynikl v roli jeho druha Guglielma. (…) K. Nedbal řídil premiéru a dal do celého provedení sám sebe. Bylo to patrno z jeho vzezření, když se objevil před oponou spolu s účinkujícími. Snad bouřlivý potlesk obecenstva mu byl jakousi náhradou za nadlidskou práci, kterou koná ve službách českého umění v Praze, v Olomouci, na zájezdech a bůhvíkde ještě. (…)“
(Moravský deník 19. 2. 1941)

Z jiné recenze si neodpustíme citovat její závěrečný odstavec; výkonů na scéně se sice netýká, ale patřil a bohužel stále patří do našich divadel:

„Zvláštní pochvaly zasluhuje naše samorostlé publikum. Není právě nejpříjemnější vidět různé celebrity, jak se courají pozdě, jen aby na svou maličkost upozornily. A je mi osobně líto těch lidí, kteří se dovedou při nejněžnějších pasážích nahlas bavit. Postrádají totiž dvou vlastností: slušnosti a citové kultury.“
(Pozor 22. 2. 1941)

Pět týdnů po premiéře Mozartovy opery se opona olomouckého divadla otevírá před novým titulem, kterým jsou Komedianti Ruggiera Leoncavalla. Beno Blachutovi je svěřena úloha Cania. Toto dílo je uvedeno společně s jednoaktovým Sedlákem kavalírem Pietra Mascagniho, který večer uvozuje.

Libreto k Leoncavallově opeře do češtiny přeložil J. Novotný a v režii hostujícího Jiřího Fiedlera na scéně Josefa Gabriela dílo nastudoval dirigent Karel Nedbal. Do dalších rolí byli obsazeni Anna Richtrová jako Caniova choť Nedda, Otto Kubín – Tonio, Jaroslav Sobota – Beppe a mladý sedlák Silvio Adolfa Franka.

P. Mascagni: Cavalleria rusticana – R. Leoncavallo: Komedianti
Po páté se vrací České divadlo v Olomouci k této dvojici oper, representující nejvýrazněji opery veristického směru, každá jediné úspěšné dílo svého autora.
Operám se dostalo velmi dobrého obsazení. (…)
I v Komediantech byly vynikající výkony; O. Kubín vytvořil svým Toniem skvělou postavu, výbornou zpěvem, hrou i maskou; od bolestně filosofujícího herce v prologu, tuto drásavou předehru dramatu, po toho primitiva Tonia, zvířecky tupého, ženoucího se slepě za svou vášní, neznající míru ve své nesmyslné lásce, krutě vydražďované koketní ženou, a v pomstychtivosti, která dovede oznámiti konec krvavého dramatu stejnými slovy jako komedii sehranou každý den pro pobavení obecenstva, přímo děsně výrazný svou maskou a vleklými pohyby; Canio B. Blachuta, k jehož vytříbenému hlasovému výkonu se družila pečlivě vyrovnaná hra; prudká mysl, ale dobrý člověk, jehož žárlivost vybičovalo blížící se stáří, nalomený ve své duši rozporem mezi svou ubohou úlohou na jevišti, paňáca pro zábavu obecenstva, a lidskou důstojností takto pokořenou. Nedda (Colombina) A. Richtrové, hlasově jako vždy výborná, koketa, vědomá své krásy a moci nad ubožákem, který žebrá o trochu přízně, konvenčně laskavá k svému muži a křehce půvabná Colombina, výborně ztělesňující Leoncavallovu hudbu k této postavě. Pečlivě provedeni byli Beppo J. Soboty a Silvio A. Franka. (…)“
(Našinec 25. 3. 1941)

Recenzenti obou oper nešetřili chválou při hodnocení výkonu Beno Blachuta:
„Vyrovnaný výkon pojící žárlivost stárnoucího, dobrotou a oddaností srdce, jež mimoto trpí rozporem mezi směšností svého povolání a pocitem vlastní lidské důstojnosti, byl Canio, hlasově výborně disponovaného B. Blachuta…“ 
(Lidové noviny 25. 3. 1941)

Zářící v každém ohledu paňáca Blachutův byl výkonem, jaký jsme již dlouho neslyšeli. Přáli bychom si, aby k této výjimečnosti nevedla pouze sama povaha role.“
(České slovo 26. 3. 1941)

„Komedianti přinesli výborný výkon zpěvní v Blachutově Caniovi. Paňáca s měkkou duší, ale vášnivě milující, elegik a žárlivec, člověk s rozbodanou duší – tomu dal Blachut opodstatněný výkon a razil svou roli čistě, jemně, bez násilností.“
(Pozor 28. 3. 1941)

Musíme zde upozornit na dnes v našich končinách neviděný a ještě po létech naprosto úctyhodný „jev“; 26. dubna 1941 byl v olomouckém Našinci oznámen plán zájezdů do východočeských měst, z něhož se dozvídáme, že:

„Výpravy se zúčastní 32 členný orchestr s kapelníky Nedbalem, Budíkem a Židem, dále 24 členný sbor a 12 členný balet. Výprava, která pobude v Čechách 2 měsíce (…) sehraje celkem 75 představení převážně operního repertoáru.“

Byl 30. duben roku 1941. Za několik týdnů skončí divadelní rok, budou prázdniny a v září se před diváky znovu zvedne opona. Tenorista Beno Blachut však v nové sezoně členem souboru již nebude. Náleží pražskému Národnímu divadlu.

Poslední rolí, kterou s olomouckým souborem nastudoval, byl Princ v Rusalce Antonína Dvořáka, úloha milovaná pěvci i posluchači, vpravdě krásné rozloučení s jevištěm, na kterém vystoupil ještě jako student, aby se mu po absolutoriu pražské konservatoře na dva roky stalo školou nezbytnou pro další pěvecký a herecký vývoj.

České divadlo v Olomouci Rusalku nastudovalo v režii Jiří Fiedlera s dirigentem Jaroslavem Budíkem, choreografie se ujal Jaroslav Häusler.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat