Osudy Beno Blachuta (5)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

„V úterním představení debutoval v Daliboru na Národním divadle již známý představitel této úlohy v rozhlase, Beno Blachut. Podal opravdu překvapivý výkon. Již vstupní árii zazpíval s obvyklou lehkostí a velkou scénu prvního jednání technicky i dynamicky zvládl dokonale. Žalářní duet s Miladou, v němž Marie Podvalová svým hlasovým fondem partnera deklasuje k podřadné úloze, vyzněl tentokráte vyrovnaně a rovnocenně. Píseň o svobodě založil Blachut víc lyricky než dřívější představitelé, aniž by tím ovšem poškodil funkci písně. Herecky podal Dalibora střízlivě, oproštěně od pathosu a přepjatého heroismu. (…) Doufáme, že Beno Blachut nepřecení své síly, bylo by vskutku škoda hlasu a fondu, jakých máme na Národním divadle málo právě dnes, kdy vzbudil jako Dalibor oprávněné naděje.“
(Šek: Konečně Dalibor? Rudé právo, 21. září 1945)2. března 1949 se v Národním divadle konala premiéra nové inscenace Dalibora. Vedle dirigenta Jaroslava Krombholce se na ní podílel režisér Karel Palouš a výtvarník Jan Sládek. Krombholc pro titulní postavu počítal s Blachutem, který se v ní již etabloval a tehdy neměl v Národním divadle vážnějšího konkurenta. Právě on zpíval 16. ledna 1947 jubilejní pětisté představení této opery. Jeho obsazení však ohrožoval ministr a obávaný smetanovec Zdeněk Nejedlý. Ten si prý přál, aby byla titulní postava svěřena do Národního divadla nedávno angažovanému Ivo Žídkovi. Žídek zkusmo vystoupil jako Dalibor v Havlíčkově Brodě s Jaroslavem Krombholcem; toto představení ukázalo, že tehdy ani ne třiadvacetiletý Žídek tento náročný part zpívat ještě nemůže, a tak se Krombholcovi přece jen podařilo prosadit Blachuta.

8. března 1949 mu Nejedlý napsal osobní dopis:

„S netajeným obdivem vzdávám Vám vřelý dík za Váš výkon v novém ‚Daliboru‘. Řekl jsem Vám již, že jste nejlepší Dalibor, kterého jsem kdy viděl a slyšel – a je jich slušná řada a se jmény světových pěvců. Vy jste tak procítil a přímo prožil každý Smetanův tón, každé jeho slovo, prozpíval jste jeho mistrovskou deklamaci s takovou přirozeností a dokonalostí, jako dosud nikdo nedokázal. Podal jste však i více než výkon. Dal jste celému představení ráz té pravé hrdinnosti a přece zase české citovosti, jakou Dalibor má mít. Jedinečný úspěch byl Vám za to odměnou. Dovolte, abych i já se připojil, a nejen ze své resortní funkce, ale i jako dávný strážce Smetanova odkazu.
Upřímně Váš Zdeněk Nejedlý.“

Dopis následovala profesorova recenze: „Tu palmu večera sklidil Beno Blachut svým Daliborem. A palmu nejen v obvyklém operním smyslu. Blachut opravdu i vytvořil nového Dalibora. Pěvecky byl velmi vysoko, zpíval překrásně. Ale co nad to je: žije každé slovo, každou melodickou frázi, každý tón. I on dokonale realistický zpěvák. A pak ten celkový charakter Dalibora: rytíř, ale jak jsem vždy upozorňoval, český rytíř, člověk z lidu. Tak tu i stojí proti králi. On v poutech, král na trůně, a přece více než král. Viděl jsem velkou řadu Daliborů, i Karla Buriana jsem slyšel a viděl. Ale přiznám se, že lepšího Dalibora, než jak ho podal Blachut, i pěvecky, i herecky, jsem neslyšel a neviděl.“
(Z. Nejedlý: Nový Dalibor. Rudé právo, 13. března 1949)

Inscenace vyhrála Divadelní žatvu 1949 a obsazení hlavních rolí Václavem Bednářem (Vladislav),  Karlem Kalašem (Beneš) nebo Antonínem Votavou (Vítek), samozřejmě s Beno Blachutem a Marií Podvalovou, se stalo klasickým.Dalibora zpíval i na zájezdu opery Národního divadla do Moskvy v roce 1955, před nímž bylo dílo nově nastudováno (premiéra 6. května 1955). Režisérem inscenace byl Václav Kašlík, dirigentem Jaroslav Krombholc a výtvarníkem František Tröster. Inscenace byla pojata s výtvarnou pompou a snahou o realistickou drobnokresbu, která však mnohde narážela na logiku děje. O rok později hostovalo Národní divadlo v berlínské Volksoper. Obě zahraniční provedení se setkala s pozitivním ohlasem, zejména pak výkony Marie Podvalové a Beno Blachuta. V létě 1960 byl Dalibor v osvědčeném obsazení uveden na nádvoří Pražského hradu. Scéna byla vytvořena před Zlatou bránou a po jejích stranách; velkolepost podtrhovaly rudé praporce s královým „W“ držené vládcovými panoši a zavěšené na katedrále. Představení se zde opakovala ještě v červnu 1961 a 1964. V roce 1964 vystoupil Blachut jako Dalibor dvakrát na festivalu v Edinburgu. Naposledy, po dvousté třicáté prvé, jej zpíval v Národním divadle 15. března 1974.

Beno Blachut úlohu interpretoval bez vnějších efektů, bez hrdinského patosu, zato s velkým vnitřním nábojem a přesvědčivostí. Dokázal zaujmout v místech lyrických, která byla jeho hlasu bližší, ale stejně strhující byl i v pasážích dramatických, kde se nesnažil násilně dosazovat hlasové prostředky „dohánějící“ hrdinný charakter postavy. Určitý deficit pro hrdinný obor zdárně vyrovnával hluboce emotivním projevem a mužností. Dokázal tak, že postavy dosud interpretované hrdinnými tenory, mohou být za určitých předpokladů bez újmy na dramatickém účinku interpretovány i hlasy lyričtějšími.

V této Smetanově opeře se lyrické a dramatické pasáže střídají, respektive často vycházejí jedna z druhé, jako například hned ve vstupní árii v prvního jednání. Ta začíná pevným prohlášením „Zapírat nechci, nejsem zvyklý lháti“ a přechází do zasněného „Když Zdeněk můj…“, po kterém Dalibor líčí dramatický průběh bitvy, smrt přítele a vykonání pomsty. Následuje dialog s králem ve smyslu „moc proti moci“. Při poslechu Blachutova pěveckého výkonu nás ani nenapadne uvažovat o Daliborově homosexuální orientaci, kterou se mu v historii, občas i dnes, někdo snažil přiřknout, svým mužným projevem spíš ukazuje, že silné přátelské pouto může být mezi muži i bez sexuálního podtextu. Těžko určit, který moment byl v Blachutově podání vrcholem, výkon byl totiž zcela kompaktní. Herecké podání bylo bez přehnaných a zbytečných gest. Dramatická sopranistka Naděžda Kniplová, jež zpívala part Milady již ve svém brněnském angažmá, na pražskou inscenaci vzpomíná takto: „… nastudování s dirigentem Jaroslavem Krombholcem, které bylo po hudební stránce tak báječné, že už jen pro ně stálo za to zpívat Miladu, zvláště, když jsem se setkávala s Daliborem Beno Blachuta. Tenkrát jsem si poprvé uvědomovala, jak může být herectví neokázalé. Dodnes neumím říci, v čem tkvěla výjimečnost jeho Dalibora. Snad právě v tom, že nechtěl nic ztvárňovat, byl velmi jednoduchý a člověk mu věřil. Často jsem říkala, vždyť ten Beno na jevišti vůbec nic nedělá a přitom je to plné dramatičnosti, poezie a něžnosti…“
(Jiřina Jirásková: Naděžda Kniplová. Supraphon, Praha 1987, strana 31)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat