Osudy Beno Blachuta (6)

Beno Blachut v operách Leoše Janáčka

Už pouhý výčet skladeb Leoše Janáčka, které Beno Blachut interpretoval, je rozsáhlý. Zahrnuje opery, písně a vedle živých vystoupení byly z nich pořízeny rovněž gramofonové či rozhlasové nahrávky. Seřadíme-li jednotlivé opusy podle data jejich vzniku, pak jsou to tyto:
* Hospodine, pomiluj ny
* Amarus
* Ukvaldská lidová poesie v písních
* Otče náš
* Její pastorkyňa (Laca)
* Elegie na smrt dcery Olgy
* Šest národních písní, jež zpívala Gabel Eva
* Na Soláni Čarták
* Věčné evangelium
* Zápisník zmizelého
* Výlety páně Broučkovy (Matěj Brouček; Zjevení básníka Svatopluka Čecha – pouze gramofonová nahrávka)
* Slezské písně
* Káťa Kabanová (Boris)
* Příhody lišky Bystroušky (Hostinský Pásek – pouze gramofonová nahrávka)
* Glagolská mše
* Věc Makropulos (Albert Gregor; Hauk-Šendorf – pouze gramofonová nahrávka)
* Z mrtvého domu (Filka Morozov; Stařičký vězeň)

Blachutův oddaný vztah k hudbě Leoše Janáčka je patrný nejen z jeho nahrávek – a zůstává jistě zaznamenán i ve vzpomínkách pamětníků – ale dosvědčují to i recenzenti jeho vystoupení či pěvec sám ve svých vyprávěních zachycených hudebními kritiky a historiky.

„Snad to bylo již na konzervatoři, kde jsem se seznamoval s Janáčkem, především však při svém prvním angažmá u olomoucké opery v letech 1939 až 1941, kde jsem poprvé nastudoval roli Lacy. Tato role, kterou jsem tehdy zvládl za tři týdny, mne tak uchvátila, že jsem jí zůstal věren po celou dobu své pěvecké kariéry, zejména v Národním divadle. Zde k Lacovi postupně přistupovaly i další janáčkovské postavy a jejich studium, zejména v nezapomenutelné spolupráci s dirigentem Václavem Talichem, mne pak k Janáčkovi připoutalo navždy. To je ovšem jedna stránka věci. Druhou je nepochybně to, že pocházím z Ostravska, z kraje, který s Janáčkovým Lašskem sousedí, že Janáčkovo inspirační prostředí je zároveň prostředím, které znám a které je mi bytostně blízké. Janáčkova melodika, styl, výraz vyrůstá přesně z týchž kořenů, kterými jsem i já spjat se svým rodným krajem. Proto zpívat to, co Janáček napsal, bylo pro mne vždy tak samozřejmým a tak blízkým, že mi studium jeho rolí a pěveckých partií nikdy nedělalo nejmenších obtíží. Vyjadřoval se tak, jak já jsem cítil, a já pak přirozeně zpíval tak, jak si to asi Janáček představoval.“
(Beno Blachut v rozhovoru s muzikologem Oldřichem Pulkertem: Janáčkova hudba je mi bytostně blízká. Hudební rozhledy, roč. 31, č. 9, 1978, s. 402-404.)

Když Beno Blachut přišel do Národního divadla, byla na repertoáru Její pastorkyňa nastudovaná v roce 1941. Lacu zpíval až při předposlední repríze 17. června 1944 a byla mu rovněž svěřena derniéra 2. července. V ostatních představeních Lacu zpíval Josef Vojta, kterého, stejně jako Blachuta, přijímal Václav Talich po jeho úspěších v olomoucké opeře, ale již v roce 1937.

Blachut byl oceněn především z hlediska hlasového a technického. Již touto úlohou byl považován za nejlepšího tenoristu souboru. „Obsazení bylo premiérové s výjimkou úlohy Lacy, jež tentokrát připadla, nikoliv poprvé, Beno Blachutovi. Jeho Laca – proti pojetí Vojtovu – je tvrdší, méně chlapecký, méně sympatický, zato pěvecky velmi zdatný v tuhé síle krásného tenoru.“
(stál: Jubilejní „Její pastorkyňa“ v Praze. Lidové noviny, Brno, 5. 7. 1944)Pochválil jej i další z recenzentů:
„Beno Blachut zpíval poprvé v posledním představení Janáčkovy Pastorkyně Lacu a jistě byl tu zcela na místě, neboť jeho hlasové prostředky, které jej staví na první místo v řadě tenorů ND, jsou výhodně uzpůsobeny k dramaticky vypjaté úloze. Bylo by škoda, kdyby ji zpíval jen jednou.“
(zn: Z opery Národního divadla, České slovo, 22. 6. 1944)

Poněkud nespokojeně vyznělo jiné kritické hodnocení Blachutova obsazení do Janáčkovy opery:
„Laca nově přidělený p. Blachutovi získal sice na zvuku, ale podstatně mu chybí zřetelné propracování, dodržování dynamických znamének a v obraznosti herecké. Po Lacovi p. Schütze ND pro tuto postavu prostě nemá vhodného pěvce.“
(K. L.: Její pastorkyňa k 90. výročí narozenin skladatelových. Národní střed, 6. 7. 1944)

V polovině padesátých let vyzvedl kritik Vladimír Bor význam role Lacy Klemeně pro vývoj Blachutova umění: „Třetí velkou postavou zpěvohry je Laca v podání Beno Blachuta. Je kupodivu, jak Blachut přilnul v dnešním létě své umělecké i životní cesty k postavám, jako jsou Laca či Ondřej v Krútňavě. Snad lidový, dělný původ umělcův, snad rodové kořeny moravské přispívají k tak živoucímu ztotožnění se s těmito postavami. Jedno je jisto, že hlasem, výrazem zpěvu, zjevem i hrou vytváří Blachut při svém vysokém pěveckém umění v Lacovi jednu z nejpravdivějších postav své dlouhé umělecké dráhy. Vychází mu nejen vroucí opravdovost Lacova (na příklad „Uctivo vás prosím o požehnání…“), ale i vznětlivá jeho citovost, zažehovaná žárlivostí (v 1. aktu).“
(Bor, V.: Nastudování Janáčkovy „Její pastorkyně“ v Národním divadle, Hudební rozhledy, roč. 8, č. 5, 1955, s. 228-230.)

Do úlohy Lacy byl Blachut obsazen ve čtyřech následujících inscenacích, přičemž ve třech, vždy v režii Luďka Mandause, zpíval premiéru; bylo to 15. března 1946, 15. února 1950 a 28. ledna 1955. Dne 30. května 1969 mělo premiéru další nastudování této opery, a to Hanušem Theinem, Beno Blachut v ní účinkoval od reprízy 14. února 1970 celkem třináctkrát; představení konané 10. června 1973 bylo věnováno jeho jubileu, Števu zpíval Ivo Žídek, Jenůfu Libuše Domanínská a Kostelničku Naděžda Kniplová. Bylo to zároveň poslední Blachutovo účinkování v roli Lacy na scéně Národního divadla. Bohužel není dokumentován počet představení Její pastorkyně v Olomouci; v Národním divadle Lacu zpíval celkem dvaadevadesátkrát.

Vedle známé nahrávky firmy Supraphon z roku 1956 s dirigentem Jaroslavem Voglem, existuje bohužel nevydaný televizní záznam představení z 5. června 1966 v obsazení Libuše Domanínská (Jenůfa), Naděžda Kniplová (Kostelnička), Beno Blachut (Laca), Ivo Žídek (Števa) a další. Představení dirigoval Jaroslav Vogel.

Na jednu z repríz Její pastorkyně vzpomínala i Eva Zikmundová:
„Když jsem byla poprvé obsazena do Jenůfy, tak jako Karolka, kterou jsem nenáviděla, protože jsem se musela natřásat a protože mi byl bytostně cizí tento typ rolí. Ale mělo to jednu úžasnou věc, že před tím nástupem jsem stála za dveřmi a slyšela jsem zpívat Lacu ‚já už jsem to všechno zlé v sobě překonal, všechno, že tys se mnou!‘ A vlastně jsem nejvíc nenáviděla, že jako Karolka svým vstupem zruším tuhle úžasnou atmosféru a začnu tam křepčit. Cítila jsem, že to před tím by mělo trvat věčně. Už tehdy jsem si ale říkala, Bože, já bych jednou v životě chtěla být Jenůfou, abych s ním stála a on mi to zpíval. Když Pán Bůh dopustil a dostala jsem Jenůfu, tak do Laců vstoupila jiná generace, mně věkově bližší. A nechtěla bych ublížit žádnému z mých báječných partnerů, ale já jsem stále chtěla slyšet od něj ‚já už jsem to všechno zlé v sobě překonal, všechno, že tys se mnou!‘ a samozřejmě to nešlo. Pořád jsem si říkala, a tolik jsem si to přála, to že je tak kruté, že já už s ním v téhle roli nikdy nebudu stát. A teď si představte, že jednoho dne oba Lacové onemocněli a já jsem přišla do divadla a slyšela jsem Beno Blachuta. Já jsem se tak třásla, já jsem byla tak rozrušená, že se mi splnil sen, a měla jsem hrozný strach, že to vůbec neunesu. A musím říct, že vůbec nevím, jak jsem to představení dozpívala. Jenom bezpečně vím, když začaly harfy na konci ‚Odešli, jdi také‘, že už jsem se tak třásla, že jsem myslela, že skutečně umřu a že to nedozpívám. A to byl zážitek, o němž bych moderně řekla, že mě to prostě převálcovalo a nikdy dál už jsem takový neměla. A bylo mi to tak strašně líto, že jsem byla vděčná osudu, když jsem skončila s Jenůfou a mohla jsem jít do Kostelničky, protože mi v té Jenůfě už vždycky něco chybělo. On, i to moje obrovské rozrušení. Možná by mi pan profesor Pujman, který takové příliš velké emoce neměl rád, řekl: ‚Panenko, to nebylo profesionální,‘ ale já jsem to zpívala s ním, pro něho, kvůli němu a on prostě najednou byl zosobněním všeho úžasného i bolestného, co v tom Lacovi je a co je v těch dvou osudech. Jeho citová pravda a vyzařování bylo nezapomenutelné a neopakovatelné.“
(Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta č. 6, září 2003)
***

Druhou Janáčkovou operou, do níž byl Beno Blachut v Národním divadle obsazen, byla Káťa Kabanová, která měla premiéru 25. dubna 1947 v režii Hanuše Theina; Káťu zpívaly Ludmila Červinková a Ludmila Dvořáková. Beno Blachut nastudoval roli Borise Grigorjeviče (pro třicet dva představení bez alternace) s Václavem Talichem. Příprava, jak ji pěvec popsal v rozhovoru s Oldřichem Pulkertem, byla velmi důkladná.

„Pokud jde například o profesora Talicha, to byl tak poctivý dirigent, že studium s ním bylo pro mne pokaždé poučením a umělecká spolupráce, zejména v Kátě Kabanové, nezapomenutelným zážitkem. Již to, že nás zval k sobě do bytu, kde jsme začínali čtením textu, sžívali se s dějem a dramatickým spádem díla a budovali svou pěveckou interpretaci na napětí slov, interpunkce, pomlk atd., již to bylo velkou metodickou pomocí k proniknutí do myšlenkové a psychické podstaty díla a jednotlivých rolí. Tak jsme mohli vytvářet plastické, živé dramatické postavy, které se na scéně navzájem doplňovaly natolik, že vzniklo jednolité jevištní drama, navíc stmelované orchestrem, Talichem téměř fantasticky připraveným. Taková příprava s profesorem Talichem ve mně samozřejmě zanechala silné stopy, pro které jsem se později nejednou dostal do názorových rozdílů s některými dirigenty. […] V podstatě jsem však […] respektoval jednu z talichovských zásad, a to pečlivé studium textu. Ten je totiž u Janáčka nositelem děje, z něho vyplývá i Janáčkova zpěvní linie, hudební nálada a dramatický spád. Navíc přímo podmiňuje pěvecký a herecký výraz.“
(Beno Blachut v rozhovoru s muzikologem Oldřichem Pulkertem: Janáčkova hudba je mi bytostně blízká, Hudební rozhledy, roč. 31, č. 9, 1978, s. 402-404.)

Další uvedení Káti Kabanové, i tentokrát v režii Hanuše Theina, mělo premiéru o deset let později, 17. května 1957 a Blachutovi byla opět svěřena premiéra. S ním nastudovali úlohu Borise také Jan Hlavsa a Jaroslav Stříška, Káťu zpívaly Ludmila Červinková, Libuše Domanínská a Drahomíra Tikalová; hudebně dílo připravil Jaroslav Krombholc. S touto inscenací slavili její protagonisté úspěchy i v zahraničí. Především v roce 1959 na Holland Festivalu, kde inscenace získala první cenu i v konkurenci Wagnerova Tristana a Isoldy s Marthou Mödl a Ramonem Vinayem, pěvci účinkujícími rovněž na slavnostech v Bayreuthu.K Blachutovu výkonu nebyla publikována významnější písemná sdělení a hodnocení, z nichž by bylo možné vyčíst něco konkrétního. Kritiky se totiž omezují na výroky „… byl jí rovnocenným partnerem…“, „… dobrým Borisem byl…“ a podobně. Jediným, ale zato cenným dokladem tak zůstává nahrávka opery v roce 1960 s dirigentem Jaroslavem Krombholcem. O tehdejší vysoké úrovni opery Národního divadla svědčí recenze Marcela Doisyho v La revue des disque (květen 1960), která je věnována právě této nahrávce:

„Provedení uskutečněné pražským Národním divadlem je vysoké třídy. Jednotnost a ucelenost interpretace dosahuje takové míry, že se zdráháme vytyčovat hlavní osoby. Ostatně dobře známe výtečnou sopranistku Drahomíru Tikalovou a vřelý tenor Beno Blachuta. Ale všichni ostatní tvoří jeden z nejlepších operních souborů, které dnes v Evropě existují.“

Naposledy byl do role Borise obsazen v inscenaci z 3. června 1964, kdy také zpíval premiéru; alternanty byli Miroslav Frydlewicz a Viktor Kočí; Káťu zpívaly Libuše Domanínská, Eva Zikmundová a Alena Míková. Beno Blachut Borise v Káti Kabanové zpíval na scéně Národního divadla celkem jednašedesátkrát, naposledy 9. prosince 1971.
***

Ve výčtu Janáčkových oper, na jejichž provedení se Beno Blachut podílel, je rovněž Věc Makropulos, ve které ztvárnil úlohu Alberta Gregora. Premiéru měla 29. února 1956 ve Smetanově divadle v režii Václava Kašlíka, který později Věc Makropulos geniálně zpracoval i do filmové podoby, již hudebně provedl Robert Brock s výbornými umělci opery Národního divadla, podmanivá byla zejména Marie Podvalová jako Emilie Marty. Beno Blachut vystupoval v roli Alberta Gregora při premiéře i derniéře, která byla 12. září 1959. Dobová hodnocení jeho výkonu byla velmi stručná, ale je z nich jasné, že Blachutův Gregor byl plný vášně a temperamentu a dosahoval vysoké umělecké úrovně. V kontextu Blachutovy kariéry se však zdá, že tato kreace stojí poněkud stranou zájmu kritiků a publicistů, který si lze těžko vysvětlit. Snad proto, že ve srovnání s jinými janáčkovskými rolemi zpíval Gregora málo, celkem sedmnáctkrát, ale při celkovém počtu představení, kterých bylo třicet jedna, je to více než polovina. Úlohu s ním alternoval Jaroslav Stříška. Supraphon vydal bohužel jen průřez touto Janáčkovou operou; také obsazení je odlišné, z interpretů inscenace v Národním divadle účinkovali na nahrávce v hlavních úlohách vedle Beno Blachuta (Albert Gregor) Zdenka Hrnčířová (Emilia Marty) a Rudolf Vonásek (Janek).
***

Roli Filky Morozova alias Luky Kuzmiče, postavy z opery Z mrtvého domu, nastudoval Beno Blachut v inscenaci režiséra Ladislava Štrose a dirigenta Bohumila Gregora. Premiéra se konala 24. dubna 1964. Luka byl jednou z postav, se kterou se Blachut mohl představit také v zahraničí. Nejvýznamnější byla asi účast na festivalu v Edinburghu v září 1964. Následovala Vídeň (1967), Sofie (1972), Benátky a Wiesbaden (obě města 1973). Naposledy v této roli vystoupil 26. května 1973. Máme možnost vidět Blachuta v roli Luky Kuzmiče zásluhou barevné televizní inscenace z roku 1977. Jako soundtrack je použita nahrávka Bohumila Gregora z roku 1965. Lukovo vyprávění Blachut podává velmi sugestivně pomocí drobných gest a až hypnotizujícího výrazu očí, který je díky detailním záběrům obličeje dobře patrný. Z celého výkonu je cítit Lukova životní únava, nervozita, z ní pramenící mírná agresivita, ale také soucit s člověkem. Pěvecky zde Blachut předvádí zvláštní zpěvnost vrcholného Janáčka, kterého podává s velkou kultivovaností a zároveň dramatickou přesvědčivostí. Především tato kreace, spolu s nahrávkou tenorového partu Janáčkova Zápisníku zmizelého, je ukázkou Blachuta coby prvotřídního janáčkovského interpreta. V téže opeře nastudoval v roce 1977 part Stařičkého vězně. Premiéra byla den po Blachutových čtyřiašedesátých narozeninách. Inscenátory byli opět Ladislav Štros a Bohumil Gregor. I tato inscenace reprezentovala Národní divadlo v zahraničí. V roce 1978 v Itálii a v tehdejším Západním Německu. Roličku Stařičkého vězně zachycují nahrávky Sira Charlese Mackerrase (DECCA) a Václava Neumanna (Supraphon).
***

Beno Blachut se koncem šedesátých let začal z dramatického prvooborového tenoristy pozvolna přeorientovávat na charakterní a buffo obor. Hned na začátku tohoto přerodu stojí jeden z vrcholů jeho nového směřování – Matěj Brouček v Janáčkových Výletech páně Broučkových. Ještě před tímto scénickým nastudováním se Beno Blachut účastnil gramofonové nahrávky dirigenta Václava Neumanna (Supraphon), v níž zpíval výstup Zjevení básníka Svatopluka Čecha. Inscenaci, která měla v Národním divadle premiéru 12. dubna 1968, hudebně nastudoval Jaroslav Krombholc, režijně ji vedl Hanuš Thein na scéně Oldřicha Šimáčka a s kostýmy Jana Skalického. S touto inscenací se Národní divadlo rovněž představilo v zahraničí. Byla uvedena 27. června 1970 v Amsterodamu a 5. a 9. září téhož roku na festivalu v Edinburghu (kde Národní divadlo uvedlo také Prodanou nevěstu, Dalibora, Příhody lišky Bystroušky a Věc Makropulos). Naposledy vytvořil Matěje Broučka 31. května 1971, celkem jej zpíval jednadvacetkrát. Svaz československých divadelních umělců a Výbor sekce pro tvůrčí činnost v oblasti divadla a filmu Českého literárního fondu mu 16. prosince 1968 udělili Cenu za vynikající tvůrčí výkon v sezoně 1967–1968 právě za vytvoření postavy Matěje Broučka.Pěvec na pana Broučka vzpomínal i v rozhovoru s Oldřichem Pulkertem:
„Brouček jako charakterní role byl do jisté míry podmíněn bohužel i stále přibývajícím počtem let, která mi nedovolovala stále hrát a zpívat jen mladistvé a lyrické postavy. Sám jsem si mohl prakticky vyzkoušet i další rejstříky svých pěveckých a hereckých schopností. A po tom, co mi role pana Broučka také přinesla, toho samozřejmě vůbec nelituji. Nemohu říci, že jsem si byl z počátku jist, zejména když jsem byl odkázán téměř zcela sám na sebe. K mému dotazu na představu a pojetí této role se totiž režisér Thein vyslovil poněkud příliš stručně: ‚Co bych ti vykládal! Dostaneš buřinku, vaton a cigáro a pusť se do toho!‘ Nezbylo mi než poslechnout tuto radu a do studia jsem se skutečně poctivě pustil. Postava pana Broučka mne přitom zaujala natolik, že jsem ji vždy zpíval s nadšením a rád. Škoda jen, že především na Výletech jsem i sám poznal, že Janáčka dovede mnohem vřeleji ocenit zahraniční obecenstvo než naše. Vzpomenu-li jen na úžasné ovace a nádherné kritiky o našich vystoupeních s Výlety v Amsterodamu nebo na Edinburském festivalu v roce 1970, pak je mi velmi líto, že naše obecenstvo stále považuje Janáčkova díla za nepřístupná, že k nim nedovede najít tak bezprostřední vztah a na jejich provedení reagovat tak vřele jako obecenstvo zahraniční, které navíc ani nerozumí zpívanému textu. A přitom již Janáček nesporně patří mezi naše národní hudební klasiky. Jeho hudba je skutečně mistrovská, ať se věnoval kterémukoliv žánru.“

Recenzent Večerní Prahy popsal výkon Beno Blachuta takto:
„V obou obsazeních upoutává především pozornost pan Brouček. Zdá se, že výraznější byl národní umělec Beno Blachut, jehož výkon byl do značné míry překvapením odlišností od oborů, které dělal dosud. Jeho pan Brouček je nerudný měšťanosta, myslící především na sebe a svá potěšení. Není to drastický humor, což je dobře, ale spíš se dá mluvit o jakési společenské karikatuře – tyto rysy totiž vystoupí markantně až ve druhém dílu. I Viktor Kočí zvládl tento úkol s úspěchem.“
(Přikryl, J.: Broučkovo operní vzkříšení, Večerní Praha, 17. 4. 1968, s. 3.)

Po představení v Amsterdamu vyšla 4. července 1970 kritika W. Manna s názvem Antihrdina v londýnských The Times. Recenzent inscenaci viděl jako staromódní a i pěvecké výkony se mu nezdály příliš uspokojivé, až na jednu výjimku, Beno Blachuta. „To nejhorší ovšem bylo, že půvab a síla Blachutova podání pana Broučka – Beno Blachut je stále velkým operním umělcem – obrátily tohoto antihrdinu v jedinou sympatickou postavu na scéně. Brouček byl zbabělým sucharem, domýšlivý a odporný. Beno Blachut byl roztomilý. Nikdo nemohl dát přednost podivínům na Měsíci nebo tvrdokožcům v husitské Praze – pokud se týká této inscenace. Zpívalo se kostrbatě a neklidně, jako by každý ze sólistů byl ve věku těsně před penzionováním. Ovšem opět pan Blachut, který přece hrál staršího člověka, zněl daleko mocněji než kdokoli jiný.“

Je velká škoda, že Výlety páně Broučkovy s Blachutem nebyly nahrány v úplnosti. Existují jen rozhlasové záznamy některých výstupů.

Sir Charles Mackerras se zasloužil o to, aby Beno Blachut i ve svém pozdějším věku mohl být nablízku svému milovanému Janáčkovi. S pokorou hodnou velkého umělce přijal i malé role, které mu Sir Charles nabídl při nahrávání oper hukvaldského Mistra pro firmu DECCA.

Menší, ale výraznou úlohou opery Věc Makropulos je Hauk-Šendorf. Blachutův výkon na nahrávce je natolik plastický, že lze litovat, že tuto postavu neztvárnil i na jevišti. Sir Charles po létech vzpomínal: „…udělal mi báječného Hauka-Šendorfa (cítíte z něj bývalého šlechtice, vznešeného a deklasovaného člověka)! A také nám nahrál Páska v Bystroušce. A jemu udělalo skutečnou radost, že mohl přijet na nahrávání do Vídně, podílet se na této práci, trochu popíjet víno na Graben a vychutnávat atmosféru kolem sebe. Byl jsem rád, že jsem pro něho mohl udělat aspoň tohle; byl to velký umělec.“

I rozsahem nevelké úlohy přijímal Beno Blachut s oddaností a s úctou „ke svému“ skladateli i k velkému janáčkovskému dirigentovi.

Další součástí Blachutovy umělecké práce byla koncertní provedení v úvodu zmíněných děl. Za nejdůležitější můžeme označit interpretaci Zápisníku zmizelého, zaznamenanou na supraphonské nahrávce s altistkou Štěpánkou Štěpánovou a klavíristou Janem Páleníčkem, a tenorový part v Glagolské mši, jejíž záznam je dostupný na nahrávce s dirigentem Karlem Ančerlem.

Foto archiv rodiny Blachutových, archiv ND Praha-Jaromír Svoboda