Osudy dvou tenoristů

Osobnosti české opery 
Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Po roce 1948 došlo v nově vzniklém Československu k prudkému rozvoji opery… Vznikají nové operní soubory. Vedle Prahy, Plzně a Brna se především v Bratislavě zakládá Slovenské národní divadlo. Ke vzniku českých oper dochází v Olomouci a Ostravě. O vlastní operní soubory se snaží se střídavým úspěchem i v Českých Budějovicích a v Pardubicích… Potřeba nových schopných uměleckých sil jak pěveckých, tak orchestrálních je mimořádná a je dlužno říci, že se ji daří uspokojit. Zdálo se, že naši předkové, kteří v primitivních podmínkách českých škol, kostelních kůrů a zámeckých kapel muzicírovali, měli pravdu, když poněkud pyšně o sobě tvrdili, že Čechy jsou konzervatoří Evropy.

Řada nových profesionálů na poli hudby a opery končí v zapomnění, ti nejúspěšnější z nich časem sahají po hvězdách, lépe řečeno, oni by si na ně do značné míry mnozí sáhli, kdyby jim v tom nezabránila politická situace, jak se posléze v Evropě, zejména v té střední, vyvíjela. Některým z nich se přes to přese všechno podařilo.

A pak zde byli takoví, kterým sice nebylo dopřáno vstoupit do panteonu slávy, ale kteří pro rozvoj operního umění v této zemi vykonali hodně, dosáhli ve své době úspěchu i určité popularity, a měli bychom jim alespoň čas od času věnovat kousek naší pozornosti.

Právě v lednových dnech 2014 máme možnost připomenout si jména dvou tenoristů oněch dob, kteří se, každý zcela jinak, zasloužili o české operní umění. V jejich případech jde vlastně ve všem všudy o protiklady, ten první (řadím je podle abecedy), byl rodilý Brňák, který ale nalezl své uplatnění a poslání v Praze a tam mířil k nejvyšším metám, jichž by nepochybně dosáhl, kdyby mu v tom nezabránila choroba. Ten druhý se narodil a vyrostl v Praze, ale osud jej zavál do Brna. Nikdy nepatřil k těm, komu se publikum kořilo, ale v Brně výrazně přispěl během svých téměř čtyř desítek let svého působení k tomu, že brněnská opera se stala souborem, jehož umělecká úroveň soutěžila s pražskou operou o prvenství.Ten první se jmenoval Jindřich Blažíček, ten druhý Antonín Pelc.
***

Od úmrtí Jindřicha Blažíčka uplynulo 13. ledna pětatřicet let. Narodil se 24. května 1903 v Králově Poli, které tehdy ještě nebylo součástí města Brna. Velký vliv na něj měla jeho hudbymilovná matka. Mladý Jindřich vystudoval dvouletý abiturientský kurz na brněnské Obchodní akademii, kde tehdy učil dějepisu a zeměpisu vynikající muzikolog, pozdější výtečný znalec Janáčkova díla a autor Dějin evropské hudby profesor Gracian Černušák. Vedle toho se věnoval i pěveckému školení. Navštěvoval lekce u významného basisty, dlouholetého člena záhřebské opery Rudolfa Kaulfuse, který byl v první polovině dvacátých let čelným sólistou brněnské opery. Zde například vytvořil roli kupce Dikoje ve světové premiéře Janáčkovy Kátě Kabanové, jež se konala pod taktovkou Františka Neumanna 23. listopadu 1921. Posléze pokračoval v pěveckých studiích u profesora Bohdana Černíka a nakonec u bývalého sólisty Vídeňské státní opery Leopolda Demutha.Velký vliv na něho měl znamenitý muzikant, dirigent a sbormistr, Janáčkův žák Břetislav Bakala, pod jehož vedením zpíval v amatérském pěveckém sboru. Brzy se prosadil jako koncertní zpěvák.

V roce 1935 dostal nabídku do olomoucké opery. Mladý soubor si získal především pod vedením dirigentů Karla Nedbala (synovce Oskara Nedbala) a po jeho odchodu do Bratislavy na konci dvacátých let Emanuela Bastla poměrně značné renomé. Díky iniciativě ředitele Drašara, který sice sám nebyl divadelník, ale byl, řečeno slovy, výtečný manažer, který se dokázal obklopit znamenitými uměleckými osobnostmi ve vedoucích funkcích v opeře i v činohře, měli možnost se s úspěchy divadla seznámit i diváci v mnoha jiných městech.

V Olomouci Jindřicha Blažíčka zaregistroval Václav Talich, jenž sice nebyl při tehdejších politických půtkách kolem Národního divadla jmenován po smrti Otakara Ostrčila šéfem opery (neidealizujme si příliš první republiku – rozdíl mezi tehdejšími časy a dneškem zas tak velký nebyl), stal se pouze správcem opery a s platností od 1. května 1935 jej angažoval do svazku Opery Národního divadla.

Nebylo divu. Talich velice dobře rozpoznal všechny Blažíčkovy přednosti, jeho absolutní muzikálnost, perfektní technickou vybavenost, široké hlasové rozpětí, výrazovou oduševnělost. Lyričnost projevu a výbornou jevištní deklamaci. To všechno byly předpoklady pro to, aby se nově angažovaný tenorista významně uplatnil v oblasti, které Talich hodlal věnovat maximum své pozornosti, v české operní tvorbě.

Talichovy předpoklady zcela potvrdil jednoznačný výsledek jeho první šéfovské premiéry, jež byla současně první premiérou Jindřicha Blažíčka v Národním. Byla jí 19. června 1936 Dvořákova Rusalka, v níž nově angažovaný tenorista zpíval Prince. Rusalku ztvárnila Žofie Napravilová, Vodníka legendární Vilém Zítek a režisérem inscenace byl Hanuš Thein.

Strhující úspěch se opakoval po čtyřech měsících. 24. října 1936 byla pod taktovkou Václava Talicha opět v režii Hanuše Theina poprvé uvedena nová inscenace Prodané nevěsty. Kritika i obecenstvo opět přijali Blažíčka s nadšením stejně jako jeho partnerku, sopranistku Otu Horákovou, která ale, žel, po čase sdílela s Blažíčkem stejný osud, když kvůli hlasovému onemocnění musela předčasně svou skvělou kariéru ukončit.A pak už šly premiéry jedna za druhou. Především to byly čelné tenorové partie pod Talichovým vedením, jako byl Don Ottavio v „opeře oper“ Donu Giovannim, který byl uveden v říjnu 1937 u příležitosti sto padesátého výročí slavné pražské premiéry tohoto díla. Pro mozartovské tenorové partie byl Blažíček disponován stejně dobře jako pro role z českého repertoáru, což dále prokázal ve svém Taminovi z Kouzelné flétny.

Z českých oper v Talichově nastudování jmenujme Víta ze Smetanova Tajemství a Ladislava Podhajského ze Dvou vdov, Števu z Janáčkovy Její pastorkyně a Borise z Káti Kabanové… 29. prosince 1939, v předvečer Mistrových osmdesátin, hrál a zpíval při premiéře Mánka v jeho Evě a o rok později učitelského mládence Zajíčka v Lucerně Vítězslava Nováka, jež byla uvedena k autorovým sedmdesátinám.

Zpíval samozřejmě i pod taktovkou jiných dirigentů. Zmiňme se alespoň o titulní roli ve Škroupově Dráteníkovi, Doktorovi v opeře Rudolfa Karla Smrt kmotřička, Jeníkovi ve Dvořákově opeře Šelma sedlák anebo Ladislava v opeře Otakara Ostrčila Poupě, což byla jedna z prvních inscenací mladého, mimořádně talentovaného dirigenta Jaroslava Krombholce. Z oper cizích autorů pak Viléma Meistera v Mignon Ambroise Thomase, Madse z opery Peer Gynt soudobého německého skladatele Wernera Egka anebo z pucciniovkého repertoáru role Rudolfa v Bohémě a Cavaradossiho v Tosce.

Mimořádné pracovní vypětí, jemuž byl vystaven spolu s jeho neumdlévající pílí a důsledností, trochu možná podpořené i Talichovou známou náročností ke „svým“ zpěvákům, vyústilo nakonec ve zdravotní problémy. Jindřich Blažíček se musel podrobit náročné operaci hlasivek. Po ní se sice do divadla vrátil, ale lesk a brilantnost jeho výkonů ztrácely na intenzitě. Vytvořil v té době sice ještě roli Fentona v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, ale jeho pěvecká kariéra se chýlila ke konci.10. října 1946 zpíval ještě Zajíčka v premiéře nového nastudování Novákovy Lucerny, ale v reprízách se již neobjevil. Jeho poslední vystoupení v Národním bylo v roli Vítka ve Smetanově Tajemství dne 14. prosince 1947.

Vrátil se k občanskému povolání, ale umění ještě jednou do jeho života výrazněji zasáhlo. Byl to film. Před kamerou poprvé vystoupil ve Slavíčkově filmovém zpracování Raisovy prózy Pantáta Bezoušek, které bylo natočeno v roce 1942. Režisér v tíživé okupační atmosféře zdůraznil výrazně všechny vlastenecké motivy díla, mezi něž patřily scény z Prodané nevěsty, kterou Pantáta Bezoušek navštívil při své návštěvě Prahy. Zde se objevil Jindřich Blažíček po boku  Mařenky Marie Budíkové v roli Jeníka. Autoři obrazové publikace Historie československého filmu v obrazech 1930-1945 Jaroslav Brož a Myrtil Frída uvádějí ve své publikaci, že se jedná o inscenaci režiséra Josefa Munclingra. Protože Josef Munclinger nikdy Prodanku v Národním nerežíroval, šlo zřejmě o záměrnou změnu režisérova jména. Tím skutečným byl v té době z rasových důvodů nepřijatelný Hanuš Thein.

V polovině šedesátých let, kdy český film prožíval svou renesanci, si všimli Jindřicha Blažíčka filmoví režiséři. Díky tomu se s ním můžeme dodnes setkat v řadě menších rolí, kterým propůjčil svou tvář a herecký projev. Nejdříve to byli v roce 1966 režiséři Jaroslav Mach ve filmu Nahá pastýřka a Juraj Herz ve filmu Znamení raka. Hrál rovněž v Machových filmech Rakev ve snu viděti a Přehlídce velím já!. Za zmínku stojí především jeho spolupráce s Antonínem Moskalykem ve filmu Dita Saxová na námět Arnošta Lustiga, Čtyři v kruhu Miloše Makovce, Já, spravedlnost Zbyňka Brynycha a Čest a sláva Hynka Bočana. Objevil se rovněž v česko-franouzském koprodukčním snímku Tajemství Viléma Storitze. Naposledy stál před kamerou ve filmu Jiřího Hanibala Hvězda, v němž titulní roli zestárlé herečky hrála Jiřina Štěpničková.

Jindřich Blažíček zemřel v Praze dne 13. ledna 1964, ale ani po jeho odchodu nezmizelo jeho jméno z divadelního života. Jeho dcera Naďa, jejíž kulaté narozeniny si připomeneme letos v červnu, byla po tři desítky let špičkovou balerínou Národního divadla. Na naší první scéně zazářila v mnoha významných rolích, jako byly například Desdemona v Hanušově Othellovi, Marie v Asafjevově Bachčisarajské fontáně, Paní Měděné hory v Prokofjevově Kamenném kvítku, Myrta v Adamově Giselle či titulní role baletu Igora Stravinského Pták Ohnivák. Ve veleúspěšném Weiglově zpracování Prokofjevova Romea a Julie ztvárnila postavu lady Kapuletové.
***

10. ledna si připomeneme čtyřicáté výročí dne, kdy své příznivce opustil dlouholetý tenorista brněnské opery Antonín Pelc. Narodil se 21. srpna 1890 a ve svých začátcích používal příjmení Pelz. V rodné Praze se vyučil typografem, ale podobně jako královopolského rodáka Blažíčka i jej přitahovala hudba a zpěv. Školil se u dlouholetého sólisty řady především německých divadel, Rudolfa Lanhanse, dále rovněž u Bohdana Černíka a v soukromé pěvecké škole Emanuela Kroupy. Vrozená muzikálnost, doplněná o pěveckou techniku získanou školením, ho přivedla v únoru 1915 do sboru Národního divadla, kam byl angažován s předpokladem následující sólistické kariéry. Zuřila ovšem světová válka, v zemích západní Evropy dodnes nazývaná „velká“ a tak mladý zpěvák musel opustit jeviště a jít sloužit císaři pánu. V blankytné císařské uniformě strávil tři roky na ruské frontě. Po návratu z války se Antonín Pelc vrátil do Národního divadla. Chtěl si ale vyzkoušet šíři svých možností a schopností a proto zamířil „na venkov“. Nejprve do Plzně, jejíž opera v té době již dosahovala velmi solidních výsledků. Tam se představil v roli Junoše v Braniborech v Čechách. Zlákaly ho ale České Budějovice, ve kterých se se střídavým štěstím pokoušeli vykřesat životaschopný operní soubor. V jihočeské metropoli zůstal čtyři roky a zazpíval si tady slušnou řádku rolí nejrůznějšího typu a charakteru. Mezitím si 4. prosince 1921 zahostoval i Jeníka v Národním.Bývala tehdy taková doba, kdy operní šéfové a dirigenti se pídili po nových mladých talentech, kteří měli předpoklady pro to, aby vybudovali sebevědomou českou operu. Mimořádně aktivní byl v tomto směru šéf opery a pozdější ředitel brněnského divadla František Neumann. Přišel do Brna dokonale připraven dlouholetým  působením v německých divadlech a s velkou intenzitou se ujal budování reprezentativního operního souboru, jehož součástí byl (jak je tomu v Německu dodnes zvykem) i velký symfonický orchestr, jenž je schopen hrát na vysoké interpretační úrovni jak opery, tak symfonickou hudbu. V Brně, jež tehdy usilovalo o to, aby se zbavilo letité pozice „předměstí“ Vídně a vydalo se cestou druhého největšího českého města se svébytnou a sebevědomou česku kulturou. V Brně tenkrát naštěstí na radnici vládli mužové, kteří těmto plánům velice přáli a snažili se proto vytvořit pro ně prostor. A bylo zde mimořádné hudební zázemí pod patronací Leoše Janáčka.

Pro mladého tenoristu dychtícího po vlastním uplatnění bylo Brno přímo ideální štace. A záhy po jeho příchodu do Brna v srpnu 1924 se mu dostalo na první pohled nenápadné, ale ve svých důsledcích mimořádné příležitosti. František Neumann si jej obsadil do role Rechtora v chystané premiéře nové opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky, kterou studoval v režii Oty Zítka. A tak se stalo, že se Antonín Pelc vedle Hany Hrdličkové-Zavřelové v roli Bystroušky, Boženy Snopkové v postavě Zlatohřbítka a vynikajícího zpěváka i herce Arnolda Flögla, který vytvořil postavu Revírníka, stal aktivním účastníkem večera, který 6. listopadu 1924 vstoupil do operních dějin.Antonín Pelc šel v Brně doslova z role do role. Za více jak tři a půl desetiletí, které v Brně působil, jich byly desítky. V řadě oper jich zpíval a hrál několik, některé ve více inscenacích. Tuším, že rekordem v tomto směru byla jedna z jeho postav nejmilejších a také nejdokonaleji ztvárněných, pro niž byl po všech stránkách dokonale disponován – učitele Bendu v Jakobínu, kterého ztvárnil v pěti různých inscenacích. Poprvé ovšem se brněnskému publiku představil v této opeře v roli Jiřího.

Role lyrického a mladodramatického oboru byly v první dekádě Pelcova brněnského působení hlavní náplní jeho repertoáru. Zmiňme se alespoň o některých. Ze smetanovského repertoáru to byli například Jeník v Prodané nevěstě, Junoš v Braniborech v Čechách, Ladislav Podhajský ve Dvou vdovách, Lukáš v Hubičce či Jarek v Čertově stěně. Zazpíval si i Prince v Dvořákově Rusalce či Borise v Janáčkově Kátě Kabanové. Ze světového repertoáru jmenujme tři pucciniovské role – Pinkertona v Madamě Butterfly, Rudolfa v Bohémě a dokonce Cavaradossiho v Tosce. K nim můžeme přířadit i Turridu v Mascagniho Sedláku kavalírovi, Maxe ve Weberově Čarostřelci anebo Gounodova Fausta.

Pelc rovněž aktivně participoval na dalších původních premiérách děl Leoše Janáčka. Nejprve to byl Mazal a Blankytný v opožděné premiéře Výletu pana Broučka do Měsíce, poté Janek ve Věci Makropulos a účinkoval i v posmrtném prvním provedení opery Z mrtvého domu. V této opeře vytvořil postupně více postav. V této souvislosti je třeba se zmínit o dalších dvou výrazných postavách ze soudobého českého repertoáru, a to o roli Aljoši v opeře Otakara Jeremiáše Bratři Karamazovi a o vojevůdci Ivanovi, kterou ztvárnil pod taktovkou Milana Sachse v prvním uvedení Ostrčilova Honzova království v roce 1934.

Postupně se široký repertoár Pelcových rolí začínal stabilizovat v oboru charakterním a buffo, pro který měl výrazné přednosti i ve své schopnosti přesné herecké charakteristiky role a vrozené komediálnosti. Tak Jeníka v Prodance vystřídal Vašek, jehož podobně jako Bendu zpíval a hrál v řadě po sobě jdoucích inscenacích. I pisatel těchto řádků si vzpomíná na to, jak někdy v polovině padesátých let nadšeně sledoval v hledišti nynějšího Mahenova divadla jeho rozkošné výstupy v této roli. V Braniborech v Čechách přišel na řadu Warneman, v Hubičce Strážník, v Tajemství Skřivánek, v Čertově stěně Michálek. Z dvořákovských rolí si nadlouho ponechal Ovčáka Jirku v Čertu a Káče a pro generace brněnských diváků byl přímo zosobněním Hajného v Rusalce. Z janáčkovských postav jmenujme především Kudrjáše  v Kátě Kabanové a trojroli Skladatel-Duhoslav-Vojta od Pávů z Výletů pana Broučka do Měsíce. Na sklonku umělecké kariéry vyměnil tradičního Rechtora v Lišce Bystroušce za hostinského Páska.

Ze světového repertoáru si připomeňme alespoň Peppa z Leoncavallových Komediantů, doktora Cajuse v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, dohazovače Gora v Pucciniho Madamě Butterfly, Monostata v Mozartově Kouzelné flétně, Cara Berenděje ve Sněguročce Rimského Korsakova, Šujského a poté Misaila v Musorgského Borisi Godunovovi a především další z jeho nezapomenutelných rolí – Triqueta v Čajkovského Evženu Oněginovi.V časech, kdy na divadle všichni, pokud k tomu měli nějaké dispozice, dělali všechno, participoval také na řadě baletních představení. Zmiňme se alespoň o dvou. Ivo Váňa Psota si jej obsadil do rolí Sultánova bratra v Šeherezádě Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a především do role bratra Lorenza ve světové premiéře Prokofjevova Romea a Julie, která byla 30. prosince 1938.

Ještě v roce 1958 při památném mezinárodním janáčkovském festivalu byl Antonín Pelc obsazen do rolí Opilého vězně v opeře Z mrtvého domu a hostinského Páska v Příhodách lišky Bystroušky, jež byly nově nastudovány pro tuto příležitost. Jeho poslední postavou, v níž vystoupil v premiéře, byla v roce 1959 role Druhého kolchozníka v opeře Sergeje Prokofjeva Semjon Kotko.

V létě 1960, když dovršil sedmdesátku, odchází na zasloužený odpočinek. Čtrnáct let poté, 10 ledna 1974 v Brně umírá.

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto ND, archiv NDB