Padesátiny Janáčkova divadla v Brně (3)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Jedním z paradoxů této podivné doby bylo, že v Brně našel na jistý čas svůj azyl vynikající filmový režisér Evald Schorm, který byl v Praze na indexu. Byl režisérem světové premiéry opery Bohuslava Martinů Tři přání aneb Vrtkavosti života. Sluší se jmenovat celý tým, který stál u tohoto pozoruhodného počinu v historii brněnského operního souboru. Byli to dirigent Václav Nosek, výtvarníci Ladislav Vychodil a Jarmila Konečná, choreograf Luboš Ogoun a sbormistr Josef Pančík.

Dalším z paradoxů bylo, že Luboš Ogoun, kterému nebylo v té době umožněno inscenovat celovečerní baletní program a byl pouze autorem velmi úspěšných choreografií v inscenacích všech tří zbývajících souborů, mohl v roce 1973 v opeře režírovat Borodinova Knížete Igora, v níž vytvořil rovněž mimořádně působivou choreografii Poloveckých tanců.

Končila sedmdesátá léta a s nimi zvolna končila jedna etapa v historii Janáčkovy opery. Šéf opery profesor František Jílek, který vedl soubor šestadvacet let, byl v roce 1978 penzionován. Nesložil ruce do klína a přijal nabídnutou funkci šéfdirigenta ve Státní filharmonii, kterou vykonával zdárně dalších pět let. Do Národního divadla v Praze byl povolán ve funkci dramaturga Václav Nosek.Václav NosekI když si uchoval částečný pracovní úvazek v Brně, přece jenom ztratil pravidelný kontakt se souborem, do něhož nastoupilo v sezoně nové vedení. Z Ostravy se do Brna přemístili tamější šéf opery Jiří Pinkas a její dlouholetý šéfrežisér Ilja Hylas. Do Brna byli jmenování ale v opačném gardu. Šéfem opery se stal Ilja Hylas a Jiří Pinkas pouze šéfdirigentem orchestru.

Do čela baletního souboru se po nuceném odchodu Luboše Ogouna vrátil Miroslav Kůra. Ve staronové šéfovské funkci se nejprve představil jako tvůrce inscenace Délibesovy Coppélie, po níž následoval balet Karejeva Sedm krasavic a Čajkovského Louskáček.Petr Iljič Čajkovskij: Louskáček - Pavel Foret (Louskáček), Renata Poláčková - ND Brno 1971 (foto Rafael Sedláček)Z jeho dalších inscenací připomeňme československou premiéru baletu Andreje Petrova Stvoření světa a Špalíček Bohuslava Martinů. V tomto období tak byly také nově inscenovány Dvořákovy Slovanské tance v choreografii šéfky Státního souboru písní a tanců Libuše Hynkové a balet polského autora Bogdana Pawlowského Sněhurka a sedm trpaslíků, jehož choreografii vytvořil autor libreta Witold Borkowski. Toto představení se stalo patrně rekordmanem v českém divadelnictví. Hraje se od té doby nepřetržitě dodnes už dvaačtyřicet let. Několikrát byly přešity kostýmy, vyměněny dekorace, živý orchestr nahradila nahrávka, ale balet se dodnes těší velkému zájmu publika. Někdejší dítka školou povinná, která balet navštívila, už dnes vodí na představení svá vnoučata. Tři nejbližší budou v únoru 2016, další pak v dubnu téhož roku.

V roce 1973 dochází k dalšímu střídání na šéfovském postu. Miroslav Kůra se vrací do Prahy a do Brna přichází Jiří Němeček. Žák někdejší pražské primabaleríny Jelizavety Nikolské byl po roce 1945 tanečníkem a šéfem baletu opavského divadla. Po návratu Ivo Váni Psoty z Ameriky nastoupil do Brna a stal se jedním z velmi platných členů Psotova souboru. Zde také v opeře a v operetě vytvořil několik choreografií. V roce 1951 se stal šéfem baletu plzeňského divadla, kde pod jeho vedením vznikl velmi ambiciózní soubor, který sbíral vyznamenání na tehdejších Divadelních žatvách. Z Plzně přešel do Národního divadla, posléze se vrátil do Brna jako špičkový choreograf ověnčený mnoha úspěchy. I když mnohému se u Psoty naučil, vždy si ho velmi vážil a byl mu velmi vděčný, jeho uměleckému naturelu byl bližší styl práce Saši Machova. Měl vrozený smysl a cit pro dramatičnost příběhu a tomu podřizoval koncepci svých choreografií.

V Brně se Němeček představil jako choreograf Šeherezády Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a Borodinových Poloveckých tanců. Tyto balety byly uvedeny ve společném večeru s Chopinovými Sylfidami, jež nastudovala v originální choreografii Olga Skálová.F. Chopin: Sylfidy, N. R. Korsakov: Šeherezáda, A. Borodin: Polovecké tance - ND Brno 1974 (foto Rafael Sedláček)Následoval Hanušův Othello, v němž právě mohl výrazně demonstrovat dramatický nerv svých choreografií stejně jako v Chačaturjanově Spartakovi, který byl patrně největším úspěchem Němečkovy brněnské éry, která pokračovala v řadě inscenací i po jeho odchodu z šéfovské funkce. V podobném stylu byl koncipován i balet ázerbájdžánského autora Kalyje Moldobasanova Matčino pole. Tento balet, i když v mnohém patřil mezi typicky poplatné tituly své doby, byl nicméně jak v celkové realizaci, tak ve výkonech účinkujících na velmi vysoké úrovni.

K další výměně došlo v roce 1977. Jiří Němeček se vrací do Prahy a naopak Prahu za Brno mění Psotova žákyně Olga Skálova, někdejší čelná sólistka jeho souboru a posléze jedna z primabalerín Národního divadla, tanečnice mimořádné technické i interpretační zdatnosti a zkušeností, jež navíc vždy dokázala své umění předávat mladým adeptkám a adeptům. Když pro nic jiného, zaslouží si Olga Skálová zejména v Brně trvalé uznání za to, že ve městě vybudovala Taneční konzervatoř, v té době unikátní instituci středoevropského významu.

Olga Skálová se nikdy nesnažila prezentovat samostatnými choreografiemi. Pokud se choreografii věnovala, bylo to v případě interpretace klasických děl. První premiérou po jejím nástupu byl klasický komický balet francouzského autora Hérolda Marná opatrnost, který v Brně inscenoval host z Bratislavy, vynikající znalec klasického baletu Jozef Zajko.

Olga Skálová se sama jako choreografka brněnskému publiku představila na jaře 1979 jako autorka šesti klasických choreografií, které tvořily společný večer pod titulem jedné z nich – Paquity Ludwiga Minkuse. Jiří Němeček už jako host v Brně znovu uvedl Prokofjevova Romea a Julii a poté Nedbalovu Pohádku o Honzovi. Za jakousi tečku za obdobím sedmdesátých let bychom mohli považovat premiérový večer 11. dubna 1980, v němž se konečně mohl k baletní tvorbě vrátit Luboš Ogoun, který byl autorem prvního scénického uvedení baletu Bohuslava Martinů Šach králi a Ravelova Bolera i mladý choreograf Daniel Wiesner, který nastudoval Ptáka Ohniváka Igora Stravinského.Bohuslav Martinů: Šach králi - ND Brno 1980Podobně jako v opeře působila tehdy v dámské i pánské složce baletu řada významných osobností. Naprostá většina z nich byly domácí odchovanci. Za všechny jmenujme tanečníka evropského významu Jano Šprláka-Puka. Z řad sólistů souboru také vzešli oba nástupci Olgy Skálové ve funkci ředitele Konzervatoře, Ludvík Kotzian i její současný šéf Zdeněk Kárný, stejně jako budoucí dlouholetý šéf ostravského baletu Igor Vejsada a další choreograf, častý host v českých divadlech, Jiří Kyselák.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat